Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vítězslav Sochůrek (* 1960)

• narodil se 28. ledna 1960 v Liberci

• otec pracoval jako mistr údržby, maminka jako kadeřnice

• vyrůstal v uličnické partě kluků mezi starými domy nad současnou libereckou teplárnou

• po vpádu sovětských vojsk do Liberce v srpnu 1968 stříleli po tancích z praků a ve městě vylepovali protiokupační plakáty

• stal se svědkem havárie sovětského tanku a sovětského nákladního auta, po níž chtěli místní lidé lynčovat řidiče

• v roce 1978 se vyučil modelářem pro libereckou továrnu LIAZ

• v roce 1979 narukoval na vojnu k tankovému pluku do Týna nad Vltavou a sloužil jako řidič nákladního auta V3S

• v armádě zažil v prosinci 1980 tažení Československé lidové armády k hranicím s Polskem, kde hrozil pád komunistické vlády

• na vojně se setkal s šikanou, kterou důstojníci přehlíželi, a s krádežemi pohonných hmot nebo výstroje

• po odchodu do civilu se vrátil do modelárny LIAZ

• v roce 1986 si postavil družstevní řadový domek a zakrátko se oženil

• s manželkou Stanislavou vychovali syna Romana a dceru Janu

• v roce 2024 byl v důchodu a se svou paní žil v Liberci

Jako osmiletý byl v Liberci mezi kluky, kteří stříleli z praků kameny na tanky sovětské armády. V prosinci 1980 Vítězslav Sochůrek málem zažil okupaci z druhé strany. Jako řidič vojenské V3S rozvážel na křižovatky regulovčíky, kteří posílali obrněnou techniku k hranicím s Polskem, kde hrozilo, že nezávislé odborové hnutí Solidarita svrhne komunistický režim. Země Varšavské smlouvy se však Polsko nakonec neodvážily napadnout.

U bojového útvaru v Týně nad Vltavou viděl Vítězslav Sochůrek na vlastní oči havarovaný tank, v němž zahynuli čtyři vojáci během zbytečného a rychle odvolaného tažení Československé lidové armády (ČSLA) na Polsko. Sám málem přišel o život, když ho ve stejné době jiný tank po smyku na kamenné dlažbě minul o pouhých deset centimetrů.

Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 si Vítězslav Sochůrek vybavuje do detailů ještě po pětapadesáti letech. Jeho babička stála brzy ráno u okna a dívala se dolů do zatáčky na třídu Zdeňka Nejedlého, po níž duněly pásy sovětských obrněnců. „Byla věřící, modlila se a říkala, že je válka,“ vzpomíná Vítězslav Sochůrek, narozený 30. ledna 1960.

Vyrůstal ve Šlikově ulici nad současnou libereckou teplárnou, pár metrů od legendární hospody U Vávrů. Velké panelové sídliště Rochlice ještě nestálo a stará čtvrť, kde Sochůrkovi žili od roku 1956, tehdy připomínala Foglarova Stínadla. Ke vzorným Rychlým šípům však měli zdejší kluci daleko. „Lítali jsme od domu k domu, přelézali jsme z dvorku na dvorek nebo do vikýřů, šplhali po zdech a po sloupech,“ prozrazuje pamětník. „Byli jsme uličníci, rošťáci ze Šlikovky, a někdy jsme dělali věci přes hranu. Lezli jsme do opuštěných baráků, vyráběli jsme třaskaviny, a dokonce jsme pouštěli z kopce zapálené pneumatiky.“

Tank vrazil do náklaďáku, řidič vylezl otvorem ve střeše

Nezvedenou partu tvořili kluci mezi osmi až patnácti lety a Vítězslav Sochůrek patřil k těm nejmladším. Mezi větší kluky se dostal díky bratrovi, narozenému o čtyři roky dříve. Poté, co 21. srpna 1968 začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, nezůstali kluci ze Šlikovky schovaní doma.

„Z dnešního pohledu nechápu, jak nás rodiče mohli nechat všechny běhat venku. Udělali jsme si pozorovatelnu na takových valech nad zatáčkou na ulici Zdeňka Nejedlého, což je dnešní třída Milady Horákové. Koukali jsme na tanky, jak jezdí pod námi,“ upozorňuje Vítězslav Sochůrek. „Někteří kluci vytáhli praky a stříleli na ně kameny. Naivní a úplně směšné. Někdo říkal: ‚Kdyby někdo vylezl z tanku a pokropil nás, jsme mrtví.‘“

V zatáčce na ulici Zdeňka Nejedlého se odehrála nehoda mezi sovětským tankem a nákladním vojenským autem ZIL. „Jel po levé straně od Rochlic směrem na centrum a obráceným směrem jel tank. A když řidič náklaďáku viděl, že tank je přímo proti němu a neuhne, strhnul řízení doprava a narval ZIL do velké žulové zdi,“ popisuje pamětník. Tank vrazil do dveří náklaďáku a pokračoval dál. ZILu zhasnul motor, jedny dveře mu tank přimáčkl ke zdi a druhé zdeformoval. Otevřít nešly žádné. Pět minut se nedělo nic. Pak řidič odklopil víko od střechy a vylezl ven.

Ušatého, vylepaného vojáčka chtěli lidi lynčovat

„Kde se vzalo, tu se vzalo dvacet pět, možná dokonce třicet lidí. Obestoupili řidiče a chtěli ho zmlátit, lynčovat. Odhadoval bych ho tak na šestnáct let, vylepaný, ušatý hošík,“ prohlašuje Vítězslav Sochůrek. „A takový pán v holínkách, starý fronťák, co tam chodil do Šlikovky na zahrádku, na něj spustil plynulou ruštinou: ‚Co seš zač? Víš, co tady děláš?‘ A povídá nám, že ten ruský vojáček vůbec neví, kde je, a řekli mu, že nás přepadli, že jsou tady kolaboranti a chtějí nás obsadit. A že nás Rusové zachraňujou. Takže tohleto jim nalhali. Nakonec mu nikdo nic neudělal.“

Kluci ze Šlikovky si hráli na záškodníky. Otáčeli u silnic směrovky nebo dopravní značky. Přemalovávali názvy ulic. „Stáli jsme u Vávrů, slovo dalo slovo, že jdeme do liberecké tiskárny,“ poznamenává pamětník. „Zadem kolem krematoria přes Ivaňák a přes Bídu.“ Tiskárna Severografia stála v centru města. Klukům tam rozdali prostředky na „ideologický boj“ proti okupantům.

Byly to ještě děti a už lepily protiokupační plakáty

„Dostal jsem kbelík s lepidlem, někdo zase štětku. A na papírech třeba vytištěné nápisy jako Smrkovský nebo Dubček. Cestou zpátky do Šlikovky jsem držel kbelík, někdo někam vylezl a lepil plakáty. V tiskárně nám dva dny po sobě říkali: „‚Zítra přijďte zase.‘ Druhý den jsme vyfasovali trikolory udělané z látky a vlajky vytištěné na papíře. Dávali jsme je všem a všude.“

Ještě jeden obraz ze sovětské agrese v Liberci se pamětníkovi vryl do paměti. Zatáčkou nad klukovskou pozorovatelnou se sunul tank obsypaný stavební sutí. „Měl průzor zasviněný kamením a cihlami. Z tanku se vysoukal voják, lezl za jízdy po pancíři a všechno z něj házel dozadu na krásnou silnici,“ popisuje Vítězslav Sochůrek.

V Liberci 21. srpna 1968 usmrtili sovětští okupanti devět lidí a kolem padesáti jich zranili. Šest obětí si vyžádala střelba do davu u radnice, dva muži zemřeli po pádu podloubí, kam vrazil sovětský tank, a jednoho muže přimáčkl ke zdi nákladní automobil. „Když jsem jako dospělý dělal v modelárně LIAZ, jeden chlap vyprávěl, jak mu tank sešrotoval auto, z něhož před chvílí vystoupil,“ uvádí Vítězslav Sochůrek.

Vojna u tankistů? Jako v kriminále

Jeho maminka pracovala jako kadeřnice v centru Liberce, tatínek dělal mistra údržby v Československých automobilových opravnách, kde šéfoval například soustružníkům nebo frézařům. Řemeslo si vybral jako své povolání také jeho syn, v TOS Čelákovice se vyučil modelářem pro libereckou továrnu automobilky LIAZ. „Dělal jsem krásnou, voňavou práci se dřevem,“ poznamenává pamětník. Na dvouletou povinnou vojenskou službu narukoval na jaře 1979 s „papíry“ na řízení nákladního auta. Na dva roky ho zavřeli do kasáren tankového pluku v Týně nad Vltavou, které tenkrát připomínaly kriminál. Během 750 dnů ho pustili domů jen dvakrát, vždy na desetidenní dovolenou. 

Úvodní měsíc služby v ČSLA obsahoval přijímač. Nováčci v něm procházeli tvrdým a velmi těžkým výcvikem. Od časného rána až do noci se nezastavili. „Hrál jsem fotbal za Slovan Liberec a dělal atletiku, tak jsem něco vydržel. Ale hodně ostatních ne. Když jsme běhali kolečka pořád dokola, někteří kluci potupně vrhli a nemohli ani vyjít do schodů,“ vzpomíná. 

Maďaři se mstili za to, že je Pražáci učili česky

S Vítězslavem Sochůrkem počítali důstojníci jako s řidičem V3S pro rotu týlového zabezpečení (RTZ). Už během přijímače chodili nováčky okukovat mazáci, tedy vojáci druhého ročníku. Mezi takzvanými zobáky či holuby hledali své budoucí poskoky. Šlo o jakýsi novodobý výběr otroků na starověkém tržišti v Římě.

„Naši mazáci byli hlavně Maďaři a mluvili slovensky, někteří navíc špatně. Ptali se mě: ‚Odkial si, niesi z Prahy?!‘ – ‚Jsem z Liberce.‘ – ‚Tak to máš dobré. Keď niesi z Prahy, tak ti přes hubu ještě nedáme.‘ Dozvěděli jsme se pak proč. Protože ještě jako ‚zobáci‘ měli Maďaři mazáky z Prahy, kteří je dusili. Oni Maďaři neuměli česky, a tak každý večer po nástupu dostali od mazáků do ruky noviny Rudé právo a museli číst česky,“ říká Vítězslav Sochůrek. „Někteří měli IQ opravdu nízké, a jak si nás prohlíželi, říkali: ‚A ty mi budeš nosit v neděli ke snídani z kuchyně vánočku, přineseš mi čajíček nebo kakaíčko do ešusu.‘ Vybírali si mezi námi, kdo komu bude sloužit,“ vypráví pamětník.

„V přijímači jsme chodili spát v deset večer. Na rotě, kam nás z přijímače zařadili, začala v deset buzerace. Mazáci nás přestali dusit často až po půlnoci. My jsme museli vstávat na rozcvičky v šest, ale mazáci spali dál. A když jsme šli škrábat do kuchyně brambory, tak nás vzbudili už ve čtyři,“ vzpomíná Vítězslav Sochůrek. „V kuchyni měli velkou automatickou škrabku, ale byly v ní velké ztráty. Navíc probíjela, a tak nám ji zakazovali používat. Tak jsme brambory škrábali ručně.“

Únavou usnul ve stráži. Našli ho zapadaného sněhem

Při drátkování parket museli „zobáci“ nanášet na podlahu hadrem červený hydrovosk z kbelíku. „Sehnal jsem si někde jednu gumovou rukavici. Mazák mě viděl. ‚Čo to robíš?! Vyhoď tu rukavicu. A pěkně strč tlapu do kýble!‘ Tak jsem ji tam ponořil po zápěstíčko. Poručil mi: ‚Až k lokti!‘ Měl jsem ruku krásně červenou. Mazák ale nebyl spokojený a rozkázal: ‚A co ta druhá? Strč ji tam taky, ať jí to není líto!‘ Týden mně barva na rukách držela, než jsem ji smyl.“

Dodává, že důstojníci dobře věděli o šikaně a o ponižování „zobáků“, ale takzvanou mazáckou vojnu většinou s klidem přehlíželi, aby si nepřidělávali starosti. „Jako ‚zobáka‘ mě bolel od nervů žaludek. Měli jsme jako výkonného praporčíka záklaďáka, Slováka. Jak jsi ho neposlouchal, bylo zle. Jednou chlastal s dalšími třemi vojáky u sebe v kutlochu, zavolal mě a podává mně do ruky holínku plnou moče. Poručil mi, ať ji vyleju. Ožralým mazákům se nechtělo chodit na záchod, tak močili do holínky jak čuňata.“

Ve stráži museli „zobáci“ trčet v mrazech na stanovišti nejen při své službě, ale také za mazáky, lebedící si ve vyhřátých místnostech. Ostatně sami prvním rokem na vojně prožívali obdobné peklo. Vítězslav Sochůrek jednou ve stráži kvůli vyčerpání usnul, přikrytý kabátem od maskáčů a zapadaný sněhem. Probudili ho naštěstí dříve, než zmrzl.

Cekneš, a zabijem tě!

ČSLA představovala za socialismu živnou půdu pro zloděje. „Měli jsme na rotě ‚péhámáky‘. Prodávali kradenou naftu a benzin nebo ji vyměňovali za kořalku. Domů odjížděli bohatí, pokud peníze neprochlastali. Kdo dělal ve výstrojním skladu, přišel si k vojenskému oblečení. Vydával ho tam nějaký Slovák, komunista, soudruh jak sviňa. Jezdil jsem se svou vétřieskou s poštou a pro poštu. On věčně posílal domů balíky s ukradenými výstrojními součástkami, třeba černé montérky s krásným zipem. Oblékl do nich snad celé Slovensko.“

Po roce se však vojenský život Vítězslava Sochůrka úplně otočil. Přestal být méněcenným ‚zobákem‘ a stal se z něj mazák, jemuž šikana nehrozila. Tvrdí, že jako mazák se choval k mladším vojákům slušně. „Zobáci“ se měnili v mazáky při drastickém rituálu, takzvaném povyšování. Obnášelo to dvanáct ran řemenem přes holý zadek.

„Byla z toho jelita jak prase, ale u nás na rotě povyšování skončilo naštěstí hned, jak začalo. První šel na řadu takový hodný, sečtělý kluk, brejlatý kancelářský typ, zapisoval něco v opravně. Mazáci si ho jako ‚zobáka‘ vybrali a byli na něj vysazení,“ popisuje Vítězslav Sochůrek. „Při povyšování ho ohnuli přes bidlo a na jeho velkou, až trochu holčičí zadnici mu dali řemenem strašlivou ránu. Úplně se zhroutil, a tak ho nechali, a taky nás ostatní. Rozbrečel se a říkal: ‚Tohle si nenechám pro sebe!‘ Ale nechal, protože mu mazáci vyhrožovali: ‚Cekneš, a zabijem tě!‘ Na vojně nebylo pro člověka nic strašnějšího, než že jako bonzák donášel lampasákům.“

Na vojně zažil tažení na Polsko

Do druhého roku vojny zasáhla Vítězslavu Sochůrkovi politická krize v Polsku, během níž nezávislé odbory Solidarita vyvolávaly obavy, že padne komunistická vláda. Na začátku prosince 1980 se schylovalo k okupaci Polska vojsky Varšavské smlouvy, jež by se podobala agresi „bratrských“ zemí proti socialistickému Československu v roce 1968.

Bojové útvary ze Západního vojenského okruhu obdržely rozkaz k tažení na Polsko 6. prosince 1980. Spolu s tankisty vyrazily na sever rovněž motostřelecké jednotky v obrněných transportérech, dělostřelecké oddíly a další jednotky ČSLA. Celkem se na Polsko rozjelo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 děl a dalších kusů dělostřelecké techniky a stovky nákladních a osobních automobilů. Patřili mezi ně i tankisté a příslušníci dalších jednotek z kasáren v Týně nad Vltavou.

„Povětrnostní podmínky byly šílené. Mrazy minus dvacet, ale i pětadvacet stupňů, sníh a zledovatělé silnice,“ vzpomíná v nahrávce pro Paměť národa z roku 2021 František Peringer, zdravotník z ošetřovny z bojového útvaru v Klatovech.

Usnul za jízdy. Zdálo se mu, že někoho přejel

Na začátku přesunu obrovské masy techniky a vojáků k polským hranicím rozvážel Vítězslav Sochůrek ve svém náklaďáku regulovčíky. Na křižovatkách řídili dopravu a posílali vojenské kolony správným směrem. „Od lampasáků jsme věděli, že nepřítel je na polské straně a že tam řádí Wałęsa. Postupně jsem objížděl křižovatky až někam k Táboru a k Bechyni. Regulovčíky jsem rozvozil a zase je vyzvedával. Najel jsem spoustu kilometrů, v autě se mnou byl i lampasák. U křižovatky vedle mostu ležel jeden regulovčík na zemi. Říkám si: ‚On je zmrzlý...‘ Ale nebyl zmrzlý, jen ožralý,“ popisuje pamětník.

Dlouho po půlnoci dojel zpátky do kasáren a vyložil regulovčíky na útvaru. Velitel mu rozkázal, že musí jet ještě do pekárny pro chleba. V děsné zimě chleba na korbě vétřiesky zmrznul na kámen. „Byl jsem úplně vyšťavený, protože jsem furt jen řídil. Měl jsem cestou zpátky mžitky před očima a najednou jsem si za volantem zdřímnul. Lampasák na mě: ‚Co je, co je?‘ Probudil mě, dupnul jsem na brzdu, ale ještě kus jsme jeli po náledí,“ uvádí Vítězslav Sochůrek. „Vykřikl jsem: ‚Já jsem ho přejel!‘ – ‚Koho?‘ vyděsil se lampasák. Mně se zdálo, že před moje auto vstoupil člověk a že jsem ho srazil. Tak jsem zastavil a šel se podívat dozadu. Ale nikdo tam neležel, měl jsem jen živý sen, jak jsem byl úplně zpitomělý.“

Do kasáren přivezli tank, v němž zemřeli vojáci

Do kasáren v Týně nad Vltavou pak dopravili havarovaný tank, celý špinavý a zabahněný. Vítězslav Sochůrek a další vojáci se později dozvěděli, že se zřítil do potoka nedaleko od Bechyně. V zatáčce nad ním dostal tank smyk. Otočil se a spadnul věží do koryta. Čtyři vojáci z posádky v něm zůstali a ostatní je nedokázali včas vytáhnout.

„Jeden lampasák říkal, že potřebuje minimálně dva vyprošťovací tanky. Jeden přijel a čekali na druhý. Ale lampasák prý zavelel: ‚Vytáhněte ho!‘ Ale utrhlo se lano a ven je nedostali. Umrzli tam a utopili se. A jejich tank poslali k nám na útvar. Kdyby ho vrátili do kasáren, odkud vyjel, vojáci by se jim tam kvůli mrtvým kamarádům asi pěkně vzbouřili. Vidím pořád před očima, jak z tanku vyndávali jejich osobní věci. Hnus fialovej!“

Při jednom karambolu během Operace Krkonoše málem přišel k těžkému zranění i Vítězslav Sochůrek. Na křižovatce mluvil s regulovčíkem. Stál na obrubníku, když kolem projížděl opožděný tank. „Řidič vzal za rajčáky a na kamenné cestě, na kočičích hlavách, dostal tank smyk. Řítil se pásy přímo na mě. Stačilo deset centimetrů a mohl jsem přijít o nohy. Zachránilo mě, že jsem byl na obrubníku, tank o něj zabral a vrátil se na silnici. Obrubník byl orvaný jak samice, zůstaly na něm čtyři šrámy,“ prohlašuje Vítězslav Sochůrek. „Tank odjel pryč. Plácal jsem se po nohách a říkal jsem: ‚Holky moje, vy jste přežily...‘ Jak jsem pak někde viděl tank, klidil jsem se odtamtud.“

Venku svítí slunce úplně jinak než v kasárnách

Do civilu odešel pamětník na jaře 1981. Postavil si družstevní řadový domek, oženil se a se svou paní Stanislavou vychovali syna Romana a dceru Janu. Vojnu za totality považuje za dva naprosto promarněné roky a mnoho velitelů za neschopné. Pochybuje o bojeschopnosti tehdejší armády a upozorňuje, že v kasárnách docházelo k obrovským únikům peněz.

„Pokud ale jako voják zažijete, co jsem zažil na vlastní kůži, vážíte si mnohem víc rodičů, kteří za vámi k útvaru jezdí na návštěvu. Jste rád, že vám brácha píše na vojnu dopisy, protože ze své zkušenost ví, jak je to tam těžké. Vážíte si toho, že gulášovka je doma gulášovka, a ne vojenská kejda. Že venku svítí slunce úplně jinak, než když jste zavřený za plotem kasáren. A říkáte si, jak krásně se na polích vlní obilí...“ svěřuje se Vítězslav Sochůrek.

 

Poznámka: Rozšířený příběh Vítězslava Sochůrka je uložen v Dodatečných materiálech.