Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Rostislav Sochorec (* 1931)

• narozen 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště

• rodiče měli velké hospodářství v Moravském Žižkově na Hodonínsku

• otec Rostislav Sochorec byl poslanec a expert strany lidové na zemědělství

• 23. února 1948 byl pod vykonstruovanou záminkou zpronevěry zatčen

• 13. května 1948 zemřel za nevyjasněných okolností na vězeňské psychiatrii v Brně

• statek Sochorcových po několika letech zabralo JZD a rodina se musela vystěhovat

• pamětník nesměl být po maturitě přijat na žádnou vysokou školu

• více než dva roky vojenské služby odpracoval u pomocných technických praporů

• až do důchodu byl zaměstnán v Českém hydrometeorologickém ústavu

• začínal jako pomocný technik na hydrometeorologickém pracovišti v Brně

• dálkově vystudoval obor vodní hospodářství na Vysokém učení technickém v Brně

• po pádu komunismu se stal ředitelem hydrometeorologického ústavu v Ostravě

• Rostislavu Sochorcovi staršímu byl posmrtně udělen Řád T. G. Masaryka I. třídy

Rostislav Sochorec je označován za jednu z prvních obětí Gottwaldova teroru. Státní bezpečnost ho zatkla v únoru 1948, dva dny před vyvrcholením komunistického puče. Za necelé tři měsíce zemřel za podezřelých a nevyjasněných okolností ve vězeňském psychiatrickém oddělení. Podrobnosti o jeho smrti se už asi zjistit nepodaří, protože komunisté po sobě zametli stopy. Skartovali vyšetřovací spis i zdravotní dokumentaci. Rostislav Sochorec mladší, který poskytl v roce 2020 Paměti národa několikahodinový rozhovor, si celý život s hrůzou představuje, kolik toho jeho otec v posledních týdnech života musel vytrpět.

Rostislav Sochorec starší byl politik za Československou stranu lidovou, její přední expert na zemědělství a adept na ministra. Vyjadřoval obavy před nebezpečím likvidace soukromého hospodaření, i když komunisté ještě prohlašovali, že žádné kolchozy ani sovchozy neplánují. Když se vedení komunistů chystalo k převzetí moci, zařadilo tohoto politika z jižní Moravy na seznam nebezpečných oponentů, kteří mají být zatčeni.

Podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismů (ÚDV), který se po pádu komunismu případem Rostislava Sochorce staršího zabýval, se zatčený odmítal přiznat k vykonstruovanému obvinění ze zpronevěry. Je zdokumentováno, že komunističtí vyšetřovatelé při vynucování přiznání používali nezákonné metody, které vyšetřovaní občas nepřežili. Známým příkladem je například umučení číhošťského faráře Josefa Toufara v roce 1950. Je pravděpodobné, že i Rostislava Sochorce bili a mučili. „Maminka, která otci během pobytu ve vazbě musela prát špinavé prádlo, nám až po několika letech řekla, že měl oblečení od krve,“ říká pamětník.

Vyšetřovatelům ÚDV se v devadesátých letech podařilo objevit svědka, tehdejšího pracovníka psychiatrie v Brně-Černovicích, který potvrdil, že Rostislav Sochorec byl přiveden na oddělení v tak zbídačeném stavu, že se nemohl hýbat. V den jeho smrti, 13. května 1948, se podle dalšího svědka pohybovali na oddělení čtyři muži v bílých pláštích, kteří zjevně nepatřili k personálu. Podle ÚDV to byli s největší pravděpodobností estébáci. 

Oficiální verze smrti Rostislava Sochorce staršího byla sebevražda. Měl se oběsit na mokrém ručníku na klice od okna. Podle svědků pacienti na samotce neměli k dispozici ručníky ani přístup k vodě. V dochovaném ohledání mrtvého je uvedeno, že měl na krku strangulační rýhu o šířce jeden a půl centimetru, což neodpovídá šířce ručníku. Pitva nebyla provedena. „Rakev byla dodána k pohřbu s příkazem, že se nesmí otevírat. Ani na chvíli jsem nevěřil, že tatínek spáchal sebevraždu. Nevěřil tomu nikdo z naší rodiny,“ zdůrazňuje pamětník, který měl v době otcovy smrti šestnáct let.

Dítě z prosperujícího statku

Rostislav Sochorec mladší se narodil 10. října 1931 ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Na svět přišel jako třetí dítě Františky a Rostislava Sochorcových. Měl o dva roky starší sestry, dvojčata Dagmar a Květoslavu. Pět let po něm se narodila Eva. Vyrůstal v Moravském Žižkově na Hodonínsku. Rodina tam měla velké hospodářství, které založil pamětníkův dědeček. Obhospodařovali osmdesát pět hektarů pozemků okolo statku v části Prechov. Pěstovali obilí a všechny možné plodiny. Chovali krávy, prasata, koně. „V době největšího rozkvětu bylo v našich stájích i čtrnáct hříbat. Každé dítě mělo své. Nosili jsme jim cukr a vajíčka. To byla radost,“ vypráví Rostislav.

Kromě rodiny a stálých zaměstnanců, ke kterým patřil i šafář, pracovali na statku sezónní dělníci. „Práce bylo hodně, skoro všechno se dělalo ručně. Když jsme byli trochu větší, dělali jsme jako kterýkoliv zaměstnanec. Přišlo nám to jako samozřejmost. O prázdninách jsme měli volno jen čtrnáct dnů. Na pole nám jezdívali pomáhat i synovci a neteře,“ vypráví pamětník.

Hlavní tíha starostí o chod statku byla na matce Františce. Otec totiž býval často mimo domov. Rostislav Sochorec starší vystudoval vysokou školu zemědělskou v Brně a asi dva roky chodil také na práva. Zkušenosti z oboru zemědělství získal i v zahraničí. Jako mladík se stal aktivním členem Československé strany lidové a už před druhou světovou válkou byl jejím reprezentantem v zemském zastupitelstvu v Brně.

„V pondělí otec obvykle odjížděl do Brna, kde se věnoval práci pro lidovce v zastupitelstvu, ale také redigoval noviny. Mamince vždy připravil seznam věcí, které je potřeba během týdne udělat. V sobotu se vracel na hospodářství,“ popisuje. Po mnichovské krizi v roce 1938 připadly Německu pohraniční oblasti Československa zvané Sudety. Dotklo se to i Sochorcových, kteří se najednou ocitli v těsné blízkosti Německé říše. „Některá naše pole byla v Říši. Nedaleká Břeclav, kde bylo gymnázium, byla najednou německá. S maminkou jsme se odstěhovali k tetě do Strážnice, kde jsem za války chodil na gymnázium,“ vypráví pamětník.

Rusové vyplenili stáje i chlévy

Otec zůstal na statku v Moravském Žižkově. Němečtí okupanti, kteří obsadili zbytek Československa v březnu 1939 a nazvali ho Protektorát Čechy a Morava, uvalili na statek nucenou správu. „Otec vedl hospodářství, ale řídil ho a kontroloval německý správce. Všechny výnosy připadly Německé říši,“ říká Rostislav Sochorec.

Když se na jaře 1945 blížila na Hodonínsko Rudá armáda, Němci otce žádali, aby jim vydal koňské potahy. „Otec to odmítl s tím, aby se obrátili na správce. Odpověděli mu: ‚Však uvidíš, až přijde Ivan!‘ A viděl. Půl hodiny po příjezdu osvoboditelů neměl ani jednoho koně, ani jednu krávu, ani jedno prase. Rusové všechno sebrali a otce ještě zavřeli, dokud se nevysvětlilo, že jsme měli nucenou správu. Jenom jeden koník se nám vrátil. Sám si našel cestu domů,“ vypráví. Se sestrami se dočkal osvobození ve sklepě tetina domu ve Strážnici. „U našich dveří si Němci postavili kulomet, ze kterého asi dvě hodiny pálili na Rudoarmějce. Třásli jsme se strachy,“ vzpomíná.

Po válce se rodina Sochorcových opět rozdělila. Děti žily mimo svátky a prázdniny s otcem v Brně, kde chodily do škol. Nejprve bydleli u strýce, pak otec pronajal dům v centru města. Matka dohlížela v Moravském Žižkově na statek, který rodiče dávali po válce do pořádku. Chov koní už ale neobnovili.

Zatčen měl být také Tigrid

V parlamentních volbách v roce 1946, které komunisté se čtyřiceti procenty hlasů vyhráli, se Rostislav Sochorec starší dostal za lidovce do poslanecké sněmovny, tehdy to bylo Ústavodárné národní shromáždění. Československá strana lidová získala přes dvacet procent hlasů, národní socialisté asi dvacet čtyři procenta a sociální demokraté šestnáct. Komunista Klement Gottwald se stal předsedou nové vlády, ve které měly ještě zastoupení i demokratické strany.

„Otec patřil v lidové straně ke křídlu mladších členů reprezentovaných Pavlem Tigridem, kteří odmítali spolupráci s komunisty. Byli vzdělaní, schopni veřejně vystupovat a diskutovat. Otec byl oblíbený zvláště na jižní Moravě. Někdy jsem ho doprovázel při jeho výjezdech, kdy vysvětloval lidem situaci,“ říká. Mandátu ve sněmovně se Rostislav Sochorec starší v roce 1947 vzdal, ale dál působil v brněnském zastupitelstvu a stal se místopředsedou celorepublikového Jednotného svazu českých zemědělců.

V den svého zatčení, 23. února 1948, odjel vlakem z Brna do Prahy právě na zasedání zemědělského svazu, kde měl vystoupit. K tomu už nedošlo, protože byl vyvolán z jednacího sálu na chodbu, kde ho zatkli estébáci a odvezli do vězení v Bartolomějské ulici. Komunisté vydali zatykač také na Pavla Tigrida, který však stihl odjet na služební cestu do Německa a do vlasti se vrátil až za více než čtyřicet let. Museli velice litovat, že jim unikl, protože se z něj stal přední představitel protikomunistického exilového odboje.

I Rostislav Sochorec se mohl zachránit. Jeho přátelé a příbuzní ho v lednu 1948 přesvědčovali, aby raději odjel s rodinou do Německa. „Otec tvrdil, že neopustí lidi, kteří mu dali důvěru. Také věřil, že Beneš nedopustí nějaký nezákonný zvrat. Emigrovat odmítl – a tak to dopadlo,“ říká pamětník. Z vyšetřování ÚDV vyplynulo, že byl už od roku 1947 sledován Státní bezpečností, která hledala záminku k jeho uvěznění. „Byl jsem velmi překvapen, když jsem zjistil, že pravidelná hlášení o něm podával i jeho řidič,“ říká Rostislav Sochorec.

Co je s těmi miliony, útočil Plojhar

Pamětník viděl otce naposledy večer před jeho odjezdem z Brna do Prahy. Starší sestry ho ráno doprovodily na nádraží. Děti byly zvyklé na to, že předem nevěděly, kdy se otec vrátí z cest. V jeho nepřítomnosti se o ně starala hospodyně. „Ve velkém napětí jsme prožili 25. únor, kdy jsme najednou slyšeli, že prezident Beneš přijal demisi některých ministrů a pověřil Gottwalda sestavením nové vlády. O otci jsme neměli zprávy a začali jsme být vylekaní. Cítili jsme, že je tu nějaké nebezpečí. Sestry zavolaly mamince, která přijela a začala po otci s pomocí příbuzných usilovně pátrat.“

Informaci, co se stalo s jejím mužem, získala Františka Sochorcová od lidoveckého politika Josefa Plojhara, na kterého se obrátila. Tušila, že za manželovým zmizením jsou komunisté a tento katolický kněz, kterého většina lidovců považovala za odpadlíka a zrádce, protože s nimi spolupracoval, což mu vyneslo také funkci ministra zdravotnictví v komunistické vládě. „Doktor Plojhar maminku nejprve odbyl otázkou, co je prý s těmi miliony. Věděl, že komunisté chystají otcovo obvinění ze zpronevěry. Nakonec z něj dostala informaci, že je zavřený v Bartolomějské ulici,“ vypráví pamětník.

Nedlouho po otcově uvěznění zažil na statku v Moravském Žižkově domovní prohlídku. „Přijel jsem tam s jedním pánem, který na našem hospodářství pracoval. V domě byli cizí lidé, kteří se všude přehrabovali. Vytahovali třeba knížky z knihovny a listovali jimi, prohlíželi celý dům. Nic nám neřekli. Měl jsem z toho strašný pocit. Cítil jsem to jako teror úřední moci a byl jsem na komunisty děsně naštvaný,“ vzpomíná.

Rodina se poté dozvěděla, že otec je obviněn v souvislosti s cukrovarem v Břeclavi. Po válce tam dělal národního správce a snažil se továrnu, která byla poškozena při osvobozovacích bojích, uvést do podzimní řepné kampaně do provozu. Údajně špatně proinvestoval kolem deseti milionů. „Bylo to absurdní obvinění. V podstatě šlo o to, že na ekonomickém odboru národního výboru v Břeclavi nebyly nahlášeny opravy, které přitom stavební odbor tohoto národního výboru povolil,“ vysvětluje pamětník. Tyto podrobnosti se dozvěděl z vyšetřování ÚDV.

Nebožtíka nesměl nikdo vidět

Během dubna 1948 byl otec přeložen z Prahy do věznice na Cejlu v Brně. Po poradě s příbuznými o to požádala jeho žena, aby to k němu měla blíž. „Maminka také chtěla, aby byl dán do nemocnice, protože si stěžoval na zdravotní problémy a na deprese,“ říká pamětník. Pobyt na samotce vězeňské psychiatrie Rostislav Sochorec starší nepřežil.

To už byl měsíc po smrti další údajný sebevrah, ministr zahraničí Jan Masaryk. Okolnosti jeho pádu z okna Černínského paláce nejsou dodnes objasněny, ale podle posledních závěrů šlo o vraždu. S novou komunistickou vládou v čele s Klementem Gottwaldem, která plnila příkazy z Moskvy, začalo v Československu období strachu, teroru, politických procesů a justičních vražd. Došlo i na likvidaci soukromého zemědělství, kterého se obával umlčený Rostislav Sochorec.

Pohřeb měl ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Smuteční průvod, který šel na hřbitov od hospody, měl prý asi dva kilometry. „Pamatuji si na záplavu lidí, kteří se u hospody shromáždili. Přijela také spousta mládenců v jihomoravských krojích, kteří se střídali při nesení rakve. Pohřební obřad se odbyl u rodinné hrobky,“ říká pamětník. Dodává, že od některých účastníků se později dozvěděl, že se jich estébáci vyptávali, jak se o pohřbu dozvěděli. Byli zřejmě nemile překvapeni množstvím lidí, kteří přijeli.

Pamětník poté pokračoval ve studiu na gymnáziu v Brně. Nevstoupil do Československého svazu mládeže, vyhýbal se brigádám a dalším podobným akcím socialistické mládeže. Maturitu složil až v opravném termínu. Zatímco z matematiky a deskriptivy měl jedničku a z češtiny dvojku, ze společenských věd překvapivě propadl. „Zkoušel mě soudruh Ščaděj, bývalý partyzán. Nepamatuji si už otázku, ale dal mi pětku. Další skupina spolužáků, která šla ke zkouškám po nás, odmítla na protest proti mému vyhození maturovat. Tři nakonec před zkušební komisi šli, čtvrtý spolužák se k maturitě nedostavil ani v náhradním termínu. Já jsem využil možnosti udělat zkoušku po prázdninách,“ popisuje pamětník.

Chtěl studovat obor strojní inženýrství na Vysokém učení technickém v Brně. „Absolvoval jsem přijímací zkoušky, ale místo výsledku jsem dostal písemné sdělení, že mám zakázáno studium na všech vysokých školách v Československu. Byla to pro mě velká sprcha, i když na druhé straně jsem si říkal, že jsem od komunistů nemohl čekat nic jiného.“

Konec rodinného statku

Místo na vysokou šel pracovat na rodinný statek. Komunisté hned po smrti hospodáře zabavili více než polovinu pozemků. V poslední fázi soukromého hospodaření zůstalo Sochorcovým dvacet z pětaosmdesáti hektarů. „Povinné dodávky jsme měli nastavené tak, že jsme je nemohli v některých komoditách splnit, takže jsme třeba vajíčka nebo mléko museli nakupovat od jiných zemědělců. Jinak hrozilo, že by mohli komunisté matku zavřít a celé hospodářství zlikvidovat,“ líčí pamětník.

Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v Moravském Žižkově jim navíc vyměnilo část úrodných polí za méně kvalitní, která byla vzdálená od jejich statku až pět kilometrů. JZD jim zabralo také část budov a strojů. „I za těchto podmínek jsme museli zasít, sklidit, vymlátit, a to, co jsme získali, jsme museli odevzdat. Obdivuji matku, že se z toho nepoložila. Naštěstí jsme měli velkou podporu příbuzných. Například jeden z matčiných bratrů, páter Jan Němec, u nás asi dva dny v týdnu pracoval. Jeho kamarád, farář z Nového Hrozenkova, zajišťoval ve své farnosti lidi, kteří přijížděli na sezónní práce. Jeden můj spolužák u nás jezdil s koňmi,“ popisuje Rostislav Sochorec.

Když byl na konci žní v roce 1952 povolán na vojnu, zůstala matka na statku sama s jedinou pomocnicí a kamarádkou. „O ostatní pracovníky jsme přišli, protože byli nuceni nastoupit do továren nebo na jiná pracoviště. Matce nezbylo než hospodářství takzvaně dobrovolně odevzdat do správy JZD, a to za podmínky, že se vystěhuje,“ říká Rostislav. Matka se přestěhovala do domu tchyně ve Starém Městě. Později žila u dětí v Brně.

Starší sestry v té době studovaly v Brně. Květoslava byla vyloučena ze studia zemědělského inženýrství v den, kdy měla obhajovat diplomovou práci. Podle pamětníka to byla iniciativa tamních svazáků. Sestře Dagmar se podařilo dostudovat zubní lékařství. Takzvanou pracovní umístěnku dostala velice neatraktivní. Poslali ji na střední Slovensko pečovat o zuby budovatelů nové elektrárny v Kostoľanech. Její přítel Svatopluk Košťál byl těsně před promocemi na lékařské fakultě zatčen a v zinscenovaném procesu s protistátní skupinou odsouzen k pětadvaceti rokům vězení. „Dagmar si ho ve vězení vzala za muže. Na jeho propuštění čekala třináct let. Teprve pak měli církevní sňatek,“ vypráví Rostislav.

Otročina u pétépáků

Pamětník narukoval jako politicky nespolehlivý k pomocným technickým praporům do Rajhradu. „Velitel nám oznámil, že nás čeká převýchova. Kdokoliv se prý vzepře, dělnická třída s ním zatočí. Sdělil nám, že nejsme nic a že jediné, co nám zbývá, je makat a poslouchat,“ vzpomíná. Po výcviku beze zbraně byl převelen do Olomouce, kde musel pracovat na různých stavbách. „Během vojny jsem byl nejméně na dvaceti místech, kde jsme něco stavěli nebo opravovali. Otrocká práce, to byla celá moje vojna.“

Oproti některým jiným vojákům měl výhodu, že byl fyzicky zdatný. „Na našem hospodářství jsem v létě pracoval šestnáct i více hodin denně. Vydržel jsem jakoukoliv dřinu,“ říká. S kamarády záhy pochopili, že jsou pro ně zásadní dobré vztahy s civilními zaměstnanci Vojenských staveb, mistry a stavbyvedoucími na pracovištích. „Byli na naší straně a my jsme se jim snažili maximálně vyhovět. Oni zase uměli zpracovat velitele, aby nám nedělali tak zle. Argumentem byl náš pracovní výkon, na kterém závisely i odměny lampasáků.“

Zvláště vzpomíná na tři měsíce, které strávil na šachtách Trojice a Eduard Urx v Ostravě. „I když jsem nedělal přímo v rubání, bylo to velmi náročné. Podmínky tam byly strašné. A spali jsme v primitivních barácích, kde nás bylo snad sto v jedné místnosti,“ vypráví pamětník. Když byly na jaře 1954 pomocné technické prapory jako politické a kárné jednotky zrušeny, byl přeřazen k technickým praporům. „Naivně jsme si mysleli, že se z nás stanou normální vojáci. Dělali jsme ale dál otroky,“ říká. Když měl být propuštěn do civilu, nic se nedělo. „Velitel nám řekl, že se naše služba prodlužuje na neurčito. Věděli jsme přitom, že někteří pétépáci byli na vojně i čtyři roky,“ líčí.

S asi patnácti kamarády ze světnice napsal dopis ministru národní obrany Alexeji Čepičkovi. „Vysvětlili jsme mu naši situaci a ptali jsme se, kdy nás pustí do civilu. Sehnal jsem psací stroj a papír a přesvědčil jsem kamarády, že bude bezpečnější, když to bude kolektivní práce. Při psaní jsme se vystřídali a všichni jsme to podepsali. Nedlouho po odeslání dopisu začalo velké vyšetřování. Nikdo mě neprozradil a celé to skončilo do ztracena. Musel nade mnou bdít anděl strážný,“ říká.

Na konci listopadu 1954 šel do civilu. Přesluhoval asi tři měsíce. Říká, že vojna ho nepřevychovala. „V tom komunisté neuspěli. Naučil jsem se všechno vydržet a myslet si o režimu svoje. A jsem vděčný za výborné lidi, které jsem u pétépáků potkal. Velkou posilou nám byli kněží, kteří s námi sloužili. V normální vojenské službě bych nikdy nezažil tajné mše svaté, kterých jsem se mohl účastnit. Bylo to něco fantastického,“ vzpomíná Rostislav Sochorec.

Musel jsem mít anděla strážného

Další zásah anděla strážného spatřuje v tom, že byl přijat jako pomocný technik do hydrometeorologického ústavu v Brně. V jeho vedení byli lidé, kteří mu fandili a neřešili potíže jeho rodiny s režimem. Při zaměstnání mohl studovat vodní hospodářství na stavební fakultě Vysokého učení technického v Brně. Po promocích přešel na pracoviště ústavu v Ostravě. Podílel se na zavádění nových statistických a metodických postupů při zpracovávání hydrologických jevů, přispěl k rozvoji izotopové hydrologie. Jako nekomunista nesměl zastávat vedoucí funkce a nesměl jezdit na Západ. „Jednou mě poslali za Akademii věd na konferenci o radioizotopech do Vídně, ale stalo se tak jen proto, že vybraný přednášející náhle onemocněl.“

Po příchodu do Ostravy se oženil s magistrou farmacie Eliškou Kyselákovou. V roce 1961 se jim narodil syn Rostislav, v roce 1971 dcera Blanka. Bydleli v části Poruba, nejprve v bytě, později v domě, který pamětník postavil. Když se zamýšlí nad tím, že ho komunisté nechali po vojně docela v klidu žít, vysvětluje to jednak svým strážným andělem, ale také přesvědčením, že řada členů KSČ loajalitu s režimem jen předstírala. „I vedoucí v hydrometeorologickém ústavu si mysleli svoje a nechali mě pracovat. To bylo moje štěstí. Na druhé straně jsem neprovokoval. Proti režimu jsem otevřeně nevystupoval, i když jsem se stále držel svého přesvědčení.“

Zajímavým svědectvím jsou jeho vzpomínky na dny po 26. dubnu 1986, kdy v ukrajinském Černobylu došlo k výbuchu v jaderné elektrárně. Byla to jedna z nejhorších havárií v historii jaderné energetiky. Radioaktivní mrak se dostal i nad Československo. Komunistická vláda zpočátku z loajality k Sovětskému svazu mlčela a mlžila. Pamětník se o výbuchu dozvěděl z vysílání Hlasu Ameriky a hned začal s kolegy v radioizotopové laboratoři zjišťovat podíl radioaktivity ve vzorcích spadu. Naměřili několikrát vyšší hodnoty, než udávaly oficiální zdroje. „Museli jsme se zodpovídat krajskému výboru KSČ,“ vzpomíná pamětník.

V listopadu 1989 nadšeně prožíval pád komunistického režimu. Ve svobodných poměrech se stal ředitelem hydrometeorologického ústavu v Ostravě. Velkým zadostiučiněním pro něj i celou rodinu bylo to, že otec dostal posmrtně Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za zásluhy o demokracii. „Byl jsem nesmírně rád, že se toho dožila i maminka,“ říká Rostislav, který vyznamenání převzal od tehdejšího prezidenta Václava Havla.

Teprve poté byl Rostislav Sochorec starší mimosoudně rehabilitován. Pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu se zabývali jeho případem deset let. Kvůli nedostatku důkazů nepotvrdili vraždu ani sebevraždu. Česká televize natočila ve spolupráci s ÚDV o Rostislavu Sochorcovi dokument Smrt v léčebně, který byl součástí cyklu Přísně tajné vraždy.