Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MSc Václav Sobotka (* 1940)

• narodil se 15. prosince 1940 v Praze

• matka Valerie byla židovského původu, za války vězněna v Terezíně

• otec Václav během druhé světové války vězněn v pracovním táboře Klettendorf

• v roce 1957 pamětník nastoupil na Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze

• po jejím absolvování v roce 1962 začal pracovat v Severočeských chemických závodech v Lovosicích

• v roce 1968 vycestoval na studijní pobyt do Anglie

• ve Velké Británii žil do roku 1972

• téhož roku se oženil s Emílií Misařovou

• v roce 1976 se rodina přestěhovala do Brna

• po sametové revoluci byl pamětník zvolen do rady města Šlapanice

• komunální politice se věnoval 20 let

• dnes (rok 2024) žije ve Šlapanicích

Obývací pokoj jednoho z pražských činžáků. Čtvrté patro. Rodiče spolu tiše hovoří. Matka se opírá o radiátor. Stojí zády k oknu, za kterým se smráká. Ví, že bude muset zatemnit. Je to vážná, tichá chvíle. Tak si Václav Sobotka vybavuje svoji vůbec první vzpomínku. Narodil se 15. prosince 1940 v Praze.

Rodiče Valerie a Václav se baví o tom, že se budou muset načas rozdělit. Nevědí, co bude. Matka musí už několik měsíců venku nosit žlutou hvězdu. Může nakupovat jen v určitý čas, nesmí jezdit tramvají a používat veřejné telefonní hovorny.[1] Na tatínka Václava se zpočátku tato pravidla nevztahovala, protože neměl židovské kořeny. V roce 1940 však národní souručenství vydalo nařízení, podle kterého je za Žida považována i osoba árijského původu, která žije v manželství se Židem.[2]

Matku Valerii čeká transport do Terezína. Do vlaku nastoupí společně se svými sestrami Annou a Josefínou. Otec musí už dříve odjet do pracovního koncentračního tábora Klettendorf (dnes Klecina, část polského města Vratislav).[3] Na místě bojuje s nemocemi a přetrvávajícími střevními potížemi.

„Já jsem byl jejich jediné dítě a naši nevěděli, co se mnou. Potřebovali mě ukrýt. Otec žádal své vzdálené příbuzné, jestli by se mě neujali.“ Ti ale židovského míšence odmítli. „Samozřejmě existovala možnost nechat mě u babičky v Dobrušce. Otci se ale zdálo, že bych tam byl po přímé linii rychle dohledatelný.“ Malého Václava se nakonec ujali vzdálení příbuzní, kteří žili v Bolehošťské Lhotě, ve východních Čechách. Rázem se sotva pětiletý kluk zvyklý na pražský ruch ocitl na statku se spoustou zvířat. Z nuceného azylu zůstalo jen pár fotek, vzpomínky téměř žádné.

Matka se vrátila z Terezína do Prahy během povstání

Na začátku roku 1945 došlo k zastavení transportů z terezínského ghetta do koncentračních táborů. Ghetto bylo přeplněné, šířil se tyfus, kterým se nakazila i Valeriina nejstarší sestra. Zdravotní poměry v Terezíně podnítily Českou národní radu v Praze k vyhlášení záchranné akce na pomoc Terezínu. Začala 2. května za podpory Mezinárodního výboru Červeného kříže.[4]

Po vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 německý personál opustil Terezín. Vězni spolu se zdravotníky převzali kontrolu a začali v uvolněných objektech zřizovat provizorní lazarety. Právě toho dne matka a její sestra ghetto opustily a vydaly se na cestu do Prahy, která se zmítala pod palbou. Otci se podařilo uprchnout z pracovního tábora dříve, už v dubnu 1945. Skrýval se u své matky ve východních Čechách a několikrát navštívil i svého syna.

Rodiče malého Václava se po mnoha dlouhých měsících opět shledali až v květnu 1945. Válku nepřežila babička z matčiny strany Leontýna Poláková, která zahynula v plynové komoře v Osvětimi. Teta Josefína přežila válku jen o tři roky. Zemřela na následky infekce tyfu. O tom, co rodiče během války zažívali a s čím se potýkali, nikdy nechtěli příliš mluvit. Matka se Terezínu vyhýbala celých pětadvacet let. „O tom, co se dělo a že je moje máma Židovka, jsem se dozvěděl až od táty, který mi to s odstupem let řekl. Navíc o svých zážitcích sepsal paměti, které jsem později přepisoval na počítači, doplnil fotografiemi a nechal v malém počtu exemplářů vytisknout.“

Otec coby bývalý sociální demokrat zůstával v KSČ se zaťatými zuby

Po válce bydleli Sobotkovi v Praze na Vinohradech. Otec pracoval jako technik v národním podniku Tesla Strašnice (dříve Mikrofona bratří Knotků), matka byla až do padesátých let v domácnosti. Na začátku roku 1951 se vrátila ke své předválečné profesi a byla zaměstnána ve Slovanském nakladatelství a po jeho zániku pak ve Státním zdravotnickém nakladatelství Avicenum.

Podle Václava Sobotky se jeho rodičům zdálo, že komunismus po válce přichází jako východisko. „Nepředpokládali, že tato idea brzy dospěje do takové fáze, že budou politické procesy.“ Václavova matka před válkou pracovala v nakladatelství Avicenum a znala se s řadou umělců. „Jenže pak se najednou začaly opěvovat prohřešky na tyto lidi a byli označovaní za ty nesprávné. Naši tomu nechtěli věřit a také nevěřili, protože se s nimi znali.“ Otec Václav byl členem sociální demokracie. Když se v roce 1948 strana sloučila s komunisty, zůstával v ní i nadále, podle pamětníka se zaťatými zuby. „Dělal to snad proto, abych mohl studovat,“ domnívá se Václav Sobotka.

Po maturitě na jedenáctiletce v Londýnské ulici v roce 1957  pokračoval na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze. Jako čerstvý elektroinženýr nastoupil v roce 1962 do Severočeských chemických závodů v Lovosicích (dnešní Lovochemie) jako technik na oddělení automatizace.

Politické uvolnění druhé poloviny šedesátých let bylo podle pamětníka v chemičce znát jen minimálně. „Všechno bylo jaksi stabilizované, každý měl své místo. Nic se nehýbalo.“ Na rozdíl od nadějeplné atmosféry ve společnosti, která se promítala na stránkách novin, zvláště po březnu 1968, kdy byla dočasně zrušena cenzura. „Jezdil jsem každou neděli z Lovosic do Prahy za rodiči. Do vlaku jsem si kupoval různé noviny a četl jsem polemické články. Cesta tam a zpět mi byla často velmi krátká,“ dodává pamětník.

U rozhlasu jsem slyšel střelbu

V té době začal uvažovat, zejména pod vlivem svého otce, o stáži v zahraničí.[5] O možnosti studia nebo zaměstnání v cizině se začal zajímat kolem roku 1966. „Směřoval jsem na Západ, ale ještě jsem neměl představu, zda to má být Německo, Francie, nebo třeba Anglie.“ Na jaře 1968 se naskytla možnost postgraduálního studia v Manchesteru nebo v Cambridgi. Václav se nakonec rozhodl pro Cambridge. Problém byl ale s financováním. Mladý muž nevěděl, zda se mu tam podaří získat stipendium. Rozhodl se však, že do Anglie pojede a buď stipendium získá a nastoupí na studia, nebo se prostě vrátí domů. Jízdenky do vlaku měl koupené na 21. srpna 1968, svůj odjezd však nakonec posunul na 30. srpna. Jenže…

„Všechno bylo až do noci na 21. srpna v pohodě. Bydlel jsem se svou tehdejší družkou v Lovosicích. Dům stál nedaleko železničního přejezdu. Ráno jsme se vzbudili a tak jako vždy jsme si pustili rozhlas po drátě. První, co říkali, bylo: ‚... toto smutné, kalné ráno...‘ Nechápali jsme, co se stalo.“ Když otevřeli okna, uslyšeli hluk a uviděli obrněné transportéry a vojenská auta, jak přijíždí směrem od Ústí nad Labem, respektive od tehdejšího východního Německa. Pamětník rychle pochopil, že tohle není normální. Když přišel do fabriky, nikdo nepracoval. Debatovalo se. „Řekl jsem si, že tady nevydržím, sebral jsem se a jel stopem do Prahy. Šel jsem pěšky od Vysočan do středu města, na Staromák a Václavák, a mířil jsem na Vinohrady, kde bydleli naši. Motal jsem se kolem rozhlasu v době, kdy to bylo napjaté. Bylo tam hodně lidí a bylo to velmi zmatečné. Slyšeli jsme střelbu, možná střelbu do vzduchu, nevím. A tak jsem se i já utíkal schovat do jedné z bočních ulic.“ Celou situaci Václav Sobotka fotografoval, snažil se to dělat opatrně. „Kdyby nějaký ruský voják viděl, že fotím, mohl by mi foťák nebo film sebrat.“ Po návratu do Lovosic zašel ke svému spolupracovníkovi domů, který film vyvolal a přes noc udělal fotografie, které ráno vyvěsili do vitríny u vrátnice chemičky.

Cestu do Anglie jsem původně plánoval na 21. srpna 1968

Pamětníkovi se zdálo, že po 21. srpnu prostě spadla klec a že do Anglie nepojede. Všechno, co měl domluvené, odvolal, jenže asi 23. srpna za ním do Lovosic přijeli rodiče. „Řekli mi, že hranice jsou i nadále otevřené a že se dá projet. „Ale nikdo nevěděl, jestli to, co platí dnes, bude platit i zítra. Přesto jsem hned všechno zabalil a jel do Prahy, abych se připravil na cestu do Anglie.“ Třicátého srpna skutečně nasedl do vlaku směr západní Německo. „Hranice na Západ jsme přejížděli v noci. Byla asi jedna hodina a napětí v našem kupé bylo znát. Nikdo se s nikým nebavil. Pak proběhla běžná kontrola pasů a výjezdních doložek. Všechno šlo hladce. Myslím, že i tím dávali pohraničníci najevo, co si o invazi myslí. A když se vlak rozjel a byli jsme prokazatelně na území západního Německa, všem se ulevilo. Bylo to velmi znát.“ Vlak mířil do Paříže, kde Václav Sobotka strávil pár dní, a pak se vydal přes Lamanšský průliv do Londýna. „Na nádraží ke mně přistoupil mladý muž, ukázal mi moji fotku a ptal se, jestli jsem to já. Byl to syn jedné matčiny vzdálené sestřenice, který mě přišel vyzvednout,“ říká Václav Sobotka a dodává, že s ním svojí lámanou angličtinou poměrně často debatoval i o situaci v Československu.

V Londýně i v dalších městech se bezprostředně po invazi do Československa uskutečnilo několik protestních akcí. Těch se však pamětník nezúčastnil, nebydlel totiž přímo v Londýně, ale v jednom z menších městeček asi padesát kilometrů severně od hlavního města. Situaci reflektoval i britský tisk. „Pamatuju si, že mě ohledně invaze oslovili z nějakého studentského časopisu. Řekl jsem jim, že předpokládám, že Západ bude proti invazi protestovat, ale nepodnikne žádné skutečné kroky k tomu, aby ji zastavil,“ říká Václav Sobotka a dodává, že jeho názor v časopise nakonec otisknut nebyl. „Převládal totiž názor, že Západ situaci takhle nenechá. Takže můj pohled na věc se jim prostě nehodil.“

Přijedu, až budu mít výjezdní doložku zase nazpět

Václav Sobotka však přiznává, že více než o politickou situaci v Československu se staral o to, zda nakonec získá stipendium a bude moci ve Velké Británii studovat. „Myslím, že právě invaze napomohla tomu, že jsem stipendium nakonec získal. Britové byli se situací u nás velmi solidární.“ Při výběru mezi univerzitami v Manchesteru a Cambridgi si Václav Sobotka pro studium zvolil Cambridge. „Okouzlila mě. Mohl jsem se akademicky věnovat tématu, kterým jsem se zabýval v Lovosicích. Teď ovšem na akademické půdě v mnohem lepších podmínkách. Začali jsme pracovat na počítačích.“

Václav Sobotka během svého pobytu v Anglii několikrát přijel do Československa. Navštívil svoji rodinu a také lovosickou chemičku, kde předával získané poznatky a znalosti. Jeho aktivity podle dokumentů z Archivu bezpečnostních složek sledovala i litoměřická Státní bezpečnost.[6]

„Než jsem odjížděl do Československa, vždy jsem měl předem zajištěnou výjezdní doložku, abych měl jistotu, že budu moci do Anglie zase odcestovat. Politická situace v Československu byla naprosto jiná. Zdálo se, že všechno je zabetonované a nikdy se to nezmění. Když jsem si pustil zprávy, často jsem si říkal, že to je prostě šílené,“ říká Václav Sobotka a dodává, že uvažoval o tom, že by v Anglii zůstal natrvalo. „Nejsem ale ten typ, který by tam byl šťastný. V Československu jsem měl přátele a také rodiče. Nedovedl jsem si představit, že bych tam jako jejich jediný syn zůstal a že bych své rodiče už nikdy neviděl.“

StB po mně chtěla, abych z Anglie donášel

Pamětník se nakonec vrátil do Československa po necelých čtyřech letech v roce 1972 a opět nastoupil do lovosické chemičky jako technik oddělení automatizace. Podle svých slov mu několikrát nabízeli, aby vstoupil do komunistické strany. „Vždy se mi z toho podařilo vykroutit. Řekl jsem, že se nejdříve musím zorientovat v situaci, protože jsem byl dlouho pryč.“

S Václavem Sobotkou bylo v kontaktu i federální ministerstvo vnitra. Smyslem bylo především „získání největších poznatků vědy a techniky pro další rozvoj československé ekonomiky“.[7]

Později se do věci vložila i litoměřická Státní bezpečnost. „Objevili se nějací dva pánové a řekli mi, že mám přijet do Litoměřic na Státní bezpečnost. Když jsem tam přišel, vyptávali se mě na můj pobyt v Anglii. Pak si se mnou sjednali ještě další schůzku na kafe. Tam mi předložili návrhy, abych se vrátil zpět do Anglie a podával odtamtud informace,“ říká Václav Sobotka. Podle svých slov jim řekl, že se tam nechce vracet, protože se bude ženit. „A tím naléhání skončilo.“[8]

Václavu Sobotkovi se podařilo odjet do Anglie ještě v červnu 1972, aby absolvoval promoce a převzal diplom coby Master of Science. Rodiče s sebou však vzít nemohl. O pár měsíců později, v září 1972, se oženil s Emílií Misařovou, se kterou se seznámil v roce 1969 právě v Cambridgi. V roce 1973 se jim narodila první dcera a v roce 1976, po narození druhé dcery, se rodina stěhovala do Šlapanic u Brna, kde Václav Sobotka získal místo ve Výzkumném ústavu chemických zařízení.

Teď budeme jako stádo hlasovat pro, i když na režim všichni nadáváme

První předzvěst pádu komunistického režimu v Československu má Václav Sobotka spojenou s výbuchem nálože v atriu Krajského národního výboru v Ústí nad Labem, ke kterému došlo na začátku února 1989. Detonace způsobila škodu zhruba 6 milionů Kčs, nikdo nebyl zabit ani zraněn. Dodnes není znám pachatel, spekuluje se však, že šlo o čin Státní bezpečnosti. Ústečané proto explozi začali říkat „ústecký Reichstag“. Šlo o narážku na požár Říšského sněmu z roku 1933. O něm se traduje, že jej podpálili sami nacisté, aby upevnili svoji moc.[9]

„Zrovna v ten den jsme měli čtvrtletní konferenci ROH. Chtělo se po nás, abychom tento imperialistický čin jednoznačně odsoudili. V duchu jsem si říkal, že tu sedíme jak stádo a budeme muset odsoudit něco, i když na ten režim furt nadáváme. Uvažoval jsem, jak se zachovat. Hlasovat proti by bylo pochopitelně sebevražedné. Klepaly se mi nohy, ale nakonec jsem se přihlásil ke slovu a řekl, že se zdržím hlasování. Ke mně se přidal ještě jeden.“ Členy konference takové gesto zaskočilo, a tak se nakonec rozhodli stáhnout toto téma z programu. Oba muži se brzy stali nejznámějšími osobami ve výzkumném ústavu. Žádných represí se však ani jeden z nich nedočkal, zřejmě proto, že komunistický režim už oslaboval.

Václav Sobotka byl dokonce zvolen do závodního výboru, který se během sametové revoluce prakticky proměnil ve stávkový výbor. „To nadšení z pádu komunistické vlády bylo obrovské. Tehdy jsme si představovali, že odteď budeme žít úplně jinak. Měli jsme před sebou vzor toho Západu, kterého jsme chtěli dosáhnout. Změny ovšem probíhaly velmi rychle, změnilo se vedení, začaly se řešit kádrové spisy. Takhle velká změna by se ale měla dělat postupně.“

V roce 1990 byl Václav Sobotka zvolen do rady města Šlapanice. Od roku 1992 zastával navíc funkci předsedy bytového družstva a v letech 1998–2002 zde působil jako místostarosta za ODS. Komunální politice se věnoval celkem dvacet let. Dnes (rok 2024) je v penzi a žije i nadále ve Šlapanicích.  S manželkou Emílií vychoval dvě dcery: Kateřinu a Janu.

 

[1] https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/specialy/protizidovska-opatreni-v-protektoratu

[2] KUŽÍLKOVÁ Šárka. 2008. Osudy česko-židovských míšenců a smíšených manželství v Protektorátu Čechy a Morava. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií. S. 28.

[3] O koncentračním pracovním táboře vypráví i Anna Kopasová.

[4] https://www.druhasvetova.com/?p=veznice-a-zajatecke-tabory/Osvobozeni-Male-pevnosti-Terezin

[5] Již za studií dostal nabídku ročního pobytu v Sovětském svazu, kterou však odmítl. „Nešlo o to místo, mně se zkrátka v té době nechtělo nikam, protože Prahu jsem měl rád,“ dodává Václav Sobotka.

[6] Agenturní zpráva oddělení StB v Litoměřicích ze dne 24. 7. 1969: „V současné době je Ing. Sobotka v Litoměřicích. Sdělil pramenu, že asi bude v Anglii i další rok, že mu nabídli udělat si tam doktorát.“ 

[7] Viz Záznam o pohovoru Oblastního odboru I. správy FMV ze dne 13. března 1972. 

[8] K této věci je v Archivu bezpečnostních složek dochováno toto: „Rozpracování typa k využití jeho perspektivní agentury. Typ vystudoval obor automatizace na vysoké škole Cambridge. Po návratu do ČSSR odepřel spolupráci – odmítl přijmout naše úkoly a znovu vycestovat do ciziny. Svazek uložen v roce 1978.“  

[9] https://www.idnes.cz/usti/zpravy/usti-nad-labem-magistrat-narodni-vybor-atrium-vybuch-unor-1989.A190208_456379_usti-zpravy_mi