Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr. Milan Sobotka , CSc., Dr.h.c. (* 1927  †︎ 2024)

• narozen 23. července 1927 v Olomouci

• jeho otec byl učitelem v Kojetíně a starostou kojetínského Sokola

• 1940 stěhování do Ivaně u Tovačova, kde otec začal učit na měšťance

• před stěhováním docházel pamětník na gymnázium v Kroměříži, poté přešel na klasické gymnázium v Prostějově

• v septimě gymnázia odveden na Technische Nothilfe, tedy nucené nasazení – na letišti Prostějov zasypávali krátery vzniklé při bombardování

• 1946 maturita a nástup na znovuobnovenou Univerzitu Palackého v Olomouci ke studiu filozofie

• 1951 absolutorium filozofie na Univerzitě Palackého v Olomouci, poté odborným asistentem na FF UP

• 1950 první setkání s profesorem Patočkou

• sympatizoval s vesnickým proletariátem, což jej dovedlo k členství v komunistické straně

• 1953 avízo zrušení filozofie jako předmětu na FF UP

• 1954 přechod na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy

• 1958 revize a předmluva k Patočkovu překladu Hegelova filozofického díla Fenomenologie ducha (vyšlo knižně 1960)

• 1965 habilitace a titul docenta

• 1990 jmenován profesorem filozofie

• až do důchodového věku vyučoval filozofii na Univerzitě Karlově v Praze a celoživotně se specializoval na Hegela a Descarta

• zemřel 22. března 2024

„Víte, lidi o sobě věděli. Takže to není tak, že by ty nestraníky a straníky oddělovala nepřekročitelná propast,“ vypráví profesor filozofie Milan Sobotka o dobách komunistické totality v Československu. „Lidé měli taková tykadla a vzájemně se vyhledávali a podporovali,“ dodává.

Profesor Milan Sobotka se narodil 23. července 1927 v Olomouci. Jeho otec byl učitelem v Kojetíně a starostou kojetínského Sokola. Roku 1940 se rodina přestěhovala do Ivaně u Tovačova, kde otec začal učit na měšťance. „To mu vlastně zachránilo život,“ vzpomíná. Činovníky Sokola totiž Němci za války hromadně zatýkali a často končili v koncentračních táborech.

Nucené práce, vlasovci a osvobození

Ještě před stěhováním docházel Milan Sobotka na gymnázium v Kroměříži, poté přešel na klasické gymnázium v Prostějově, kde získal první znalosti, které ho později předurčily k filozofické akademické dráze. V septimě gymnázia ho spolu s ostatními chlapci odvedli na Technische Nothilfe, tedy nucené nasazení. „Na letišti Prostějov jsme měli zasypávat krátery, které vznikly při bombardování,“ vzpomíná a dodává: „Byli jsme svobodnější než ti němečtí vojáci, kteří byli v kasárnách.“ Od práce totiž utíkali do hospody v blízké vesnici, a nakonec se Milan Sobotka zvládl z nucených prací vyvléknout úplně – na Vánoce roku 1944 si opatřil potvrzení od lékaře. Díky diagnóze „avitaminóza“ strávil poslední měsíce války v teple domova.

Konec války a osvobození sovětskou armádou tak prožil v Ivani u Tovačova. Obec byla obsazena Němci a bylo v ní pět německých tanků, byť tou dobou už nepojízdných. Milan Sobotka byl zvyklý s německými vojáky mluvit a jednoho dne jim řekl: „Rusové mají strašnou přesilu, nemáte proti nim šanci.“ Němci na to kontrovali: „Kdepak, včera jsme odstřelili pět ruských tanků,“ což si pamětník vysvětluje tehdejší bezstarostností Sovětů před koncem války. Současně se však hluboce zamýšlí – což je věc, kterou dělal po zbytek svého života filozofa: „Mě zajímá, jak ti chlapci, byli to osmnáctiletí hoši, byli stateční. Jak nemysleli na to, že druhou noc zahynou. Je to pozoruhodné.“

Konec války v Ivani u Tovačova však rozhodně nebyl zalit sluncem a byť osvobozeneckou armádu lidé vítali se sklenkami pálenky v ruce, vzpomíná pamětník na vojáky jako na opatrné: „Měli zřejmě nařízeno nestýkat se příliš s obyvatelstvem,“ popisuje. Za sebou však i přes všechnu zmiňovanou „opatrnost“ zanechali tragickou stopu – několik dívek z obce se nakazilo syfilidou a některé dokonce zemřely. Vzpomíná také na vlasovce – příslušníky Ruské osvobozenecké armády, která na znamení odporu k režimu dobrovolně za války bojovala na straně nacistického Německa proti Sovětskému svazu. „Vlasovci se spíše skrývali,“ popisuje pamětník. „Já jsem vůbec nevěděl, že jsou vlasovci v Ivani. Usadili se ve strouze u potoka a tam našli smrt,“ vzpomíná na popravu 20 až 40 vlasovců Milan Sobotka.

Studium filozofie

Roku 1946 Milan Sobotka maturoval a na podzim nastoupil na nedávno obnovenou Univerzitu Palackého v Olomouci. Oborem jeho studia byla filozofie, ke které se dostal „vlastně náhodou“ – měl dobrou literární orientaci a zájem o duchovno. V polovině jeho studií na filozofické fakultě se odehrál únorový puč roku 1948: „Pochopit to byl samozřejmě problém, bylo jasné, že je to řízený puč, ale zároveň si myslím, že jsem nebyl sám. Že nás, těch mladých, kteří byli ve straně, byla většina, kteří se na to dívali jako na určité nenáležité jednání, které je vynuceno okolnostmi,“ hodnotí s více než sedmdesátiletým odstupem.

Když roku 1951 promoval, stal se ihned výzkumným asistentem na filozofické fakultě. „Samozřejmě že k tomu, že jsem se stal já tím asistentem, dopomohlo, že jsem se stal členem [komunistické] strany,” hodnotí pamětník. Doma se to bál rodičům říct, ale současně se hájí – sympatizoval totiž s vesnickým proletariátem a tahle solidarita ho podle jeho vyprávění ke členství dovedla. A právě v tomto období se stala i další zásadní událost v životě Milana Sobotky, o níž ve svých vzpomínkách zprvu mlží a až na závěr druhého natáčení se znovu otevře: „Já jsem se pokusil zalhat, že jsem [ne]podepsal tu spolupráci,“ vypráví Milan Sobotka. „Ale víte, ona ta spolupráce s StB [Státní bezpečností] vlastně žádná nebyla. Nějakým neuvěřitelným řízením osudu na mě zapomněli a v roce 1956 mě vyškrtli ze seznamu informátorů,“ uvádí.[1] Tehdy už totiž nebydlel v Olomouci – roku 1953 na Palackého univerzitě obdrželi avízo, že bude zrušen Filozofický ústav a spolu s ním i výuka filozofie jako předmětu. Zatímco dobíhal poslední ročník a Milan Sobotka, tehdy ještě pořád jako odborný asistent, dojížděl do Olomouce stále vyučovat, už byl od roku 1954 zaměstnán na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Politické procesy padesátých let mezitím vnímal „podobně jako únor 1948, s podezřením, že to není v pořádku“, ale současně velmi vzdáleně: „Jednak z pohodlnosti a spíš proto, že mě to jaksi nepálilo,“ vzpomíná.

Hegel, Descartes a nepolitická filozofie

Ostatně podobným způsobem prošel profesor Milan Sobotka vším zásadním děním druhé poloviny dvacátého století. Věnoval se mezitím Hegelovi, Descartovi a dalším velkým filozofickým myslitelům. Na jeho seminářích politická agitka neměla místo – o Leninovi nikdy nemluvil, držel se tématu. Prověrkami na fakultě proplouval třeba i díky novinovým článkům – jako v případě prověrek po srpnové okupaci roku 1968, kdy sepsal text ke 150. výročí narození Karla Marxe. „To nebylo nic ostudného, protože Marx byl veliký vědec. Když ne filozof, tak byl ekonom,“ komentuje zpětně a dodává: „Marxe jsem celý život uctíval, takže to nebylo žádné zpronevěření.“ Toto potvrzují i pozdější záznamy Archivu bezpečnostních složek: „Po politické stránce je sice [Sobotka] členem KSČ, ale má pravicové a revizionistické sklony. Uznává ještě jakž takž Marxe, ale Lenina jako filozofa zavrhuje. O jeho filozofických sešitech se vyjádřil, že jsou paskvil z hlediska Hegela, že Lenin vůbec Hegela nepochopil.”[2]

Mezitím však ve spolupráci s jedním středoškolským učitelem vydali například překlad Descartových Meditací: „My jsme se vlastně zařadili k západním seminářům, protože Descartovy Meditace se na řadě západních univerzit četly ve filozofii jako seminární práce,“ vzpomíná. Díky čtyřměsíčnímu pobytu ve Vídni na přelomu let 1966–1967, na který nevzpomíná jako na nejplodnější období, navázal kontakt s tamním profesorem Erichem Heintelem, na základě kterého se následně odehrávala každoroční setkání filozofů Rakouska a socialistických zemí: „Příznačné pro to bylo, že skoro nikdo z těch socialistických účastníků nebyl žádným kovaným socialistickým filozofem. Byl vlastně div, že to tomu Heintelovi prošlo, protože to bylo jakési okno do světa,“ dodává.[3]

Studenti na něj dodnes vzpomínají rádi – na základě vlastního studia i Patočkových bytových seminářů byl schopen jim doporučovat literaturu „na hranici povoleného“.[4] S profesorem Patočkou se totiž znal už od roku 1950, seznámili se ještě před pamětníkovým dokončením magisterského studia v Olomouci. „Setkání s Patočkou bylo zajímavé, protože já jsem mu řekl, že jsem materialista a Patočka se zarazil a řekl, že to není správné. Že člověk může věřit v idealismus či materialismus, ale říkat ‚jsem materialista‘ není správné. Zdůrazňoval myšlenku víry,“ vzpomíná. Patočkův slavný překlad Hegelovy Fenomenologie ducha dostal navíc Milan Sobotka do rukou už roku 1958, tedy celé dva roky před oficiálním vydáním – profesor Patočka mu jej dal k revizi. „Já jsem tam samozřejmě žádné chyby nenašel, ale poučil jsem se,“ vzpomíná Milan Sobotka na Patočkův opus magnum poznámek pod čarou. Jen právě poznámkový aparát a překlad samotný mu totiž tehdejší režim povolil, zatímco předmluvu už napsat nesměl. Ujal se jí tedy sám Milan Sobotka.[5] „Patočka mě pochválil, že jsem tam dostal skoro všechno,“ dodává.

Bělohradský a vyšetřování StB

Na počátku osmdesátých let se na Milana Sobotku opět zaměřila Státní bezpečnost, tentokrát v souvislosti s filozofem Václavem Bělohradským. Ten totiž roku 1970 emigroval do Říma díky dvouměsíčnímu pobytu, který mu byl udělen v Římě na základě článku o italské filozofii. „Bělohradský mně poslal svou Krizi eschatologie neosobnosti. Bylo tam poděkování čtyřem lidem, z nichž já jsem byl druhý, což samozřejmě vzbudilo pozornost policie,“ vypráví. Bělohradského publikace vyšla roku 1982 a byť pamětník zmiňuje, že „ušel vyšetřování“ a nevybavuje si žádné detaily a jen matně vzpomíná, že věděl, že na něj jsou nasazeni dva agenti,[6] z nichž jeden měl kancelář na stejné chodbě na filozofické fakultě, záznamy Archivu bezpečnostních složek poodhalují větší detaily. StB tehdy na Milana Sobotku založila spis pod krycím jménem Šaman, aby v souvislosti s Václavem Bělohradským dokázala „odhalit a zdokumentovat závadovou činnost Sobotky, rozkrýt jeho styky na čsl. emigraci a provést opatření k zamezení jeho negativního působení“.[7] Ve spise nezapomněla Státní bezpečnost ani na jeho vztah s profesorem Patočkou: „Sobotka se zabývá dějinami filosofie se specializací na německou klasickou filosofii, zejména na Hegela. Je velmi vzdělaný. Po charakterové stránce působí dojmem uzavřeného člověka, je lehko zmanipulovatelný velkými osobnostmi, za kterou považoval např. mluvčího Charty 77 prof. Patočku.“[8] I přes založení spisu s ohledem na zjištění vztahů Milana Sobotky s exulanty je očividné, že Bělohradského publikace a v ní zmíněné poděkování Sobotkovi spustilo spíše vlnu vyšetřování případné závadnosti jeho seminářů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jak sám uvádí, stejně tak potvrzuje i Archiv bezpečnostních složek: „Sobotka se nevzdal myšlenky pokračovat v díle prof. Patočky, jehož je stálým obdivovatelem, ale současné politické poměry mu to nedovolují.“[9] Současně záznamy potvrzují i to, že se Milan Sobotka dostavil 14. prosince 1983 na výzvu SNB k výslechu, při kterém jmenovitě zjišťovali jeho názor na filozofy v emigraci, na než pamětník odpovídal povšechně a bez přesahu jakýchkoli tehdy aktuálních detailů, o nichž dle svých slov neměl žádné informace.[10] Tentýž den také podepsal vlastnoručně napsané prohlášení, ve kterém se zavázal k mlčenlivosti o „věcech, ve kterých budu pracovat s pracovníky federálního ministerstva vnitra. […] Jsem si vědom, že otázky, jež budu konzultovat s pracovníky FMV, mají charakter státního tajemství.”[11] Svazek Šaman byl 9. února 1984 navržen k uložení po shrnutí, že na filozofických seminářích FF UK nebylo zjištěno, že by docházelo k „otevřeným politickým invektivám“ a „rovněž nebyly potvrzeny styky Sobotky na osoby žijící v emigraci“.[12] Současně však zaznívá, že se Milan Sobotka vyslovil souhlasně ke spolupráci s pracovníky Ministerstva vnitra „při kontrarozvědné ochraně VŠ mládeže“.[13]

Po sametové revoluci

„Naše katedra byla složená ze dvou částí – jedna se měla zabývat marxistickou filozofií a pak bylo oddělení dějin filozofie. A toho oddělení dějin filozofie se vlastně revoluce netýkala, protože ty dějiny se přednášely neideologicky. My jsme nemuseli měnit způsob přednášení a tón po listopadu,“ vzpomíná na události roku 1989. Sametová revoluce pro jeho profesní vědecký život tedy neznamenala žádný zásadnější zlom: „Neočekával jsem žádné změny, mezi lidmi, které jsem znal, bylo málo těch, kteří byli skutečně skalně kádry,“ vzpomíná a současně zmiňuje některé z těch, kteří po revoluci „museli vypadnout“, protože nebyli slučitelní s postkomunistickým demokratickým režimem, byť, jak sám říká, „osud lidí z oddělení marxistické filozofie moc nesledoval“.

Jak už bylo předestřeno, v samotném závěru druhé části svého vyprávění pro Paměť národa sám znovu otevírá vzpomínku na padesátá léta, kdy podepsal spolupráci s StB, jež neměla dlouhého trvání, protože ho samotná Bezpečnost vyškrtla roku 1956 ze seznamu informátorů. Snad díky tomu, že se už roku 1954 přestěhoval z Olomouce do Prahy, snad díky tomu, že na něj zapomněli. „To, že jsem to podepsal, považuji za velkou hanbu svého života. A pořád mě to tíží,“ uvádí ten, který vychoval celé generace československých filozofů. „Sehrálo to velkou roli v mém vývoji. Měl jsem kliku, prostě na mě zapomněli. Potom jsem to začal považovat za milost Boží, je to cesta k náboženství. Já jsem se stal hluboce věřícím člověkem, který věří, že za vším, co se reálně děje, je nějaké hlubší dění, které tajemným způsobem zasahuje do toho reálného a svým způsobem ho jaksi uspořádává a nechává vyznít,“ shrnuje profesor filozofie Milan Sobotka na závěr svého životního příběhu.

 

[1] Toto tvrzení potvrzují záznamy v Archivu bezpečnostních složek. Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 35: „Sobotka byl v r. 1953 získán ke spolupráci tehdejší KS MV v Olomouci jako informátor. V té době byl zaměstnán jako asistent na FF Palackého university v Olomouci a měl styky na zájmové osoby. V r. 1956 byla spolupráce ukončena z důvodu jeho přestěhování do Prahy a ztráty možností.“

[2] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 25.

[3] Sobotkovy zahraniční filozofické cesty bedlivě sledovala StB a později zanesla do spisu Šaman. Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 75 a 81.

[4] I toto potvrzují záznamy v Archivu bezpečnostních složek, ze kterých je znatelné, že StB v 80. letech neztratila profesora Sobotku z dohledu. Viz spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 37 a 39: „Uvedené semináře [na FF UK Praha] navazují na myšlenky prof. Patočky. Mimo to se zde vyměňují filosofické knihy, které jsou zde zakázány nebo se těžko shánějí. Jedná se např. o kacířské eseje, Patočkovy přednášky, knihy V. Černého atp.”

[5] Online verze Patočkova překladu Hegelovy Filozofie ducha i s předmluvou Milana Sobotky lze nalézt zde: Hegel_GWF_Fenomenologie_ducha_1960.pdf (monoskop.org) [k 11. květnu 2023]

[6] V Archivu bezpečnostních složek se zachovaly záznamy ze sledovací akce Šaman zaměřené na profesora Milana Sobotku dne 7. prosince 1982. Archiv bezpečnostních složek: SL-6579 MV.

[7] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 55.

[8] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 23.

[9] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 67.

[10] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 113, 115 a 117.

[11] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 127.

[12] Archiv bezpečnostních složek: Spis Šaman, KR-750120 MV_x131829, str. 119, 121 a 123.

[13] Idem.