Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Sobotíková (* 1937)

• narozena 4. listopadu 1937 v Příboře

• město se po Mnichovu stalo součástí německého záboru

• rodina uschovala české knihy před nucenou likvidací knihovny

• vystudovala gymnázium v Novém Jičíně

• dálkově vystudovala pedagogickou fakultu

• celý život byla učitelkou a metodičkou výuky

• kariéru limitoval fakt, že nikdy nevstoupila do komunistické strany

• po roce 1989 byla několikrát oceněna za svou pedagogickou práci

Jaroslava se narodila v městě Příboře v místní části zvané Véska. Po mnichovském diktátu se město stalo součástí německého záboru Sudet. Obyvatelé tak nejednou žili v blízkosti státní hranice. „Celníci pro nás byli nebezpeční. Každou noc v deset nebo v jedenáct hodin přišli, v postýlce nás spočítali, vlezli pod postel, kdo tam je, vlezli do skříně...“ Po celou dobu války prý přitom v domácnosti visely portréty prezidentů Masaryka a Beneše. „Maminka babičce říkala, že nás postřílejí, ale babička že ne, že tu budou viset, dokud Němci neodejdou.“

Tam poskakovali Hitlerjugend v bílých podkolenkách

Rodiče Jaroslavy pracovali v meziválečném období v Tatře Příbor, za války byl otec Josef Sasín totálně nasazený ve Zlíně. Dědeček byl do roku 1938 starostou Vésky a babička knihovnicí. „Véska měla před válkou svoji knihovnu, bylo tam dva tisíce knih. Za války bylo nařízeno, že se mají knihy odvézt před radnici, kde je bude Hitlerjugend pálit. Babička vzala různé časopisy a noviny, naskládali jsme to na vozík a šli s tím před tu radnici. Tam poskakovali Hitlerjugend v těch bílých podkolenkách, já si nic jiného nepamatuju než ty podkolenky a ty kožené německé kalhoty. Babička si šla nechat potvrdit, že jsme tam knížky dovezli a nechali je spálit.“

Většina knih však zůstala v rodinném domě. „Před ně jsme dali postele a tam jsme spali, když přišli celníci. Jednou přišel jeden důstojník a kroutil hlavou, že ani v Německu nemají obyčejní lidé tolik knih, jako mají Češi. Knihy neprohlížel, ale běda, kdyby do nich sáhl - my jsme tam měli tolik ruských knih! A českých, historických, celý Jirásek...“ Pamětnice má dodnes z té doby schovaný výtisk románu F. M. Dostojevského Zločin a trest.

České knihy se pak dál půjčovaly ilegálně a pamětnice je sama jako malé dítě nosila lidem. „Kdybys viděla, že jde někdo proti tobě, strč ji do kopřiv a pokračuj dál,“ zněla instrukce pro případ nebezpečí.

Pamětnice také vzpomíná, že čas od času se v Příboře objevovaly letáky shazované ze spojeneckých letadel. Lidé z nich čerpali informace o skutečném dění na frontách. Děti si leckdy neuvědomovaly, co jim hrozí. „Jednou jsem byla strašlivě bita, protože přišla sousedka a říkala: ‚To vaše děcko je strašné, kvůli němu nám asi celou ulici vyvraždí. Ono chodí po Vésce, po Nové ulici, a zpívá si: Švábi lezou do pytlíku, švábi lezou z pytle ven, švábi lezou na Vídeň, švábi lezou do pytlíku, však mi je tam zabijem!‘“

Co tu dělá ta česká svině?

Jaroslava se tehdy kamarádila s chlapcem jménem Hans. Byl synem vysokého důstojníka SS, který působil ve věznici v Novém Jičíně. Hans měl tvrdou výchovu, nesměl nikam sám a veškerý čas trávil doma. Jeho matka byla Češka a o domácnost se starala polská služka. „Jednou mě k nim pozvali na svačinku. Maminka mě pěkně chystala, a když mě oblékala, říkala mi: ‚Kdyby začal říkat škaredá slova, tak se seber a běž domů.‘ Já jsem tam přišla, mašli ve vlasech, a Hans – Jeník mě vzal za ruku a říkal: ‚Tady budeme sedět.‘ Česky, on totiž německy neuměl. Před nás dali kakao, to vonělo na všechny strany a vtom se otevřela vrata na druhé straně a já nic nevnímala, jen toho vysokého chlapa v zelené uniformě a jak německy řval: ‚Co tu dělá ta česká svině?‘ a ‚Hans ode dneška bude chodit do Hitlerjugend!‘“

S návštěvami u Hanse – Jeníčka byl konec. Před několika lety se však v Příboře Hans objevil a hledal blonďatou dívku, která mu kdysi říkala Jeníčku. „My jsme se ale nesetkali, já se to dozvěděla až později. Jediná věc, kterou chtěl vědět, bylo to, zda se jeho otec oběsil sám, nebo zda ho oběsili Příboráci.“

Po válce Jaroslava vystudovala gymnázium v Novém Jičíně. Vzpomíná, jak její profesor fyziky vystoupil proti měnové reformě v roce 1953, potom ho už se spolužáky neviděli, ale slyšeli, že se mu podařilo utéci na Západ. Brzy se ve škole objevil člověk, který se hodně vyptával. Druhý den ráno se roznesla zpráva, že se jejich pan ředitel v noci oběsil.

Dálkově vystudovala pedagogickou fakultu v Ostravě a v roce 1959 se provdala za Jaroslava Sobotíka, s nímž měla dvě děti. Pracovala jako učitelka na základní škole, dělala metodičku pro okres i kraj, ale když odmítla nabídku vstupu do komunistické strany, její kariérní postup se zastavil.

Po sametové revoluci se stala zástupkyní ředitele školy. Okres Nový Jičín jí udělil medaili Komenského a v březnu 1990 byla prezidentem Václavem Havlem vyznamenána medailí za pedagogickou práci s dětmi.