Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Šnoblová (* 1921  †︎ 2018)

• narozena 1921 v hornické osadě Čabárna u Kladna

• v roce 1942 zažila razii gestapa hledajícího na Čabárně atentátníky na Heydricha

• v letech 1943–1945 pracovala jako zdravotní sestra v Divizní nemocnici na Karlově náměstí v Praze

• v roce 1943 se vdala za Jana Šnobla

• 14. února 1945 v nemocnici zažila nálet na Prahu

• v roce 1945 se s manželem přestěhovali do Holešovic

• 1947 - manžel zaměstnán na Ministerstvu zahraničních věcí ČSR

• 1949-51 absolvovala s manželem jeho služební pobyt v Sovětském svazu

• na počátku 50. let se Jiřině narodili synové Ivan a Igor

• 1959-1962 pobývala s manželem ve Velké Británii

• 1964-1967 - služební pobyt v USA

• 1971-1977 - služební pobyt v Africe

• 1978 - s manželem se jako důchodci přestěhovali zpátky na Čabárnu

• 1999 - Jan Šnobl zemřel

• 2018 - Jiřina Šnoblová zemřela

Dětství v hornické kolonii

Jiřina Šnoblová se narodila manželům Burešovým 16. května 1921 v hornické osadě Čabárna.

Stejně tak jako jiné kolonie byla i Čabárna v té době odříznutá od okolního světa, přelidněná a bohatá na sociální život sousedského charakteru. Ve společnosti mladší sestry a mnoha dalších čabárenských dětí prožila veselé dětství plné her.

Rodiče Jiřinu Šnoblovou netlačili do manželských svazků. „Tatínek mi řekl: Musíš se naučit šít, vařit a pak si dělej, co chceš.“ Po vyučení se - podle svého nejvlastnějšího přání - stala ošetřovatelkou v Baťově nemocnici ve Zlíně, ale z důvodu náhlé otcovy smrti v Poldině huti byla roku 1941 nucena vrátit se k truchlící matce do rodné osady.

Zátah gestapa na Čabárně

V době nejistoty druhé světové války byla Čabárna poklidnou oázou, schovanou pod haldou. Tuto idylu přeťala mylná interpretace heroického dopisu, ve kterém byla Čabárna zmíněna, dopisu adresovaného Jiřinině bývalé spolužačce Anně, chudému a v dětství exkomunikovanému děvčátku, které se nešťastně zamilovalo.

Za úsvitu 4. června 1942 přepadlo Čabárnu gestapo hledající Heydrichovy atentátníky. „Přijeli sem vojáci a bylo jich tu strašně moc. Namířili na nás pušky, že chtějí dovnitř. Všechny chlapy vyvedli ven - jak byli, jak spali - v triku a v podvlíkačkách. Zaháněli je do naší uličky, a když někdo něco řekl, tak ho zmlátili, že mu tekla krev, a já jsem je tady na dvorku omývala. Chtěli všechny muže z Čabárny, museli jsme najít tatínkův úmrtní list.“ Jiřině Šnoblové se podařilo ještě v průběhu vyšetřování osadu opustit a společně s budoucím manželem Jiřím spěchali do města varovat své přátele před raziemi.

Gestapo zadrželo jedenačtyřicet čabárenských mužů a po nikam nevedoucích výsleších je předalo kladenské policii. Byli prozatímně internováni v kasárnách a vykonávali úklid města. Po obětním a demonstrativním vypálení Lidic čabárenské muže - bez vážnější újmy na zdraví - propustili.

V osadě od té doby panovalo citelné napětí, které se až do konce války nevytratilo. Dokonce i sousedské vztahy pohasly, ve všech stále dýmal oheň hořících Lidic. Jiřího Šnobla se události hluboce dotkly, později – už jako velvyslanec věnující se celosvětovému odzbrojení – napsal:

„Tak jsem to viděl, tak jsem to prožil a tak jsem to nosil v srdci a v duši po celý život... můj blízký druh, kamarád a spolužák z kladenské reálky František Seidel... navždy zmizel v plamenech té Sodomy a Gomory, zažehnuté oněmi nacistickými barbary. V hrůze a děsu jsem se tehdy díval do toho dýmajícího pekla na vzdáleném obzoru, kam jsem hleděl z vrcholu haldy nad naší osadou, a vnímal jen ty plameny, které nikdy neuhasnou a nepřestanou připomínat to, na co se nesmí nikdy zapomenout – a co se už nesmí opakovat!“¹

Zpět u své záliby: ošetřovatelská škola a služba

Díky dalšímu aspektu války - zavřeným vysokým školám - se Jiřině Šnoblové dostalo výtečného lékařského vzdělání od profesorů, kterým nezbývalo nic jiného než vyučovat na ošetřovatelské škole. Neurochirurg Arnold Jirásek následně přijal pamětnici jako zdravotní sestru na svou kliniku. Byl velmi výraznou osobností a klinice vštípil svůj charakter. „Lékařská rodina“ byla velmi soudržná a vstřícná (společně chodili na divadelní představení, které profesor vybíral a platil), ale zároveň až pedantsky vyžadovala řád. Jiřina Šnoblová nedostala volno ani na svatbu. Už půl hodiny po obřadu musela být zpět na klinice a ošetřovat pacienty.

Jako zdravotní sestry se jí válka dotkla ještě dvakrát. Během únorového náletu na Prahu sloužila v Divizní nemocnici zasažené přímo uprostřed budovy, v místech schodiště, po kterém pacienti utíkali do krytu. Sloužila i během Pražského povstání, což byla dlouhá, pětidenní, a náročná služba. „Všichni jsme dělali, co jsme mohli. Lékaři se snažili, ale krev nebyla. Pan profesor Sekla, který bydlel na Malé Straně, se dozvěděl, že nemáme ani obvazy. Sedl na kolo a nedbaje toho, že se po celé Praze střílí, nám přivezl vše, co měl doma.“

Po válce

Manželé Šnoblovi získali byt po odsunutých Němcích v Holešovicích, ve čtvrti zvané Malý Berlín. Jiří Šnobl vystudoval práva a v roce 1947 ho přijali na Ministerstvo zahraničních věcí ČSR jako třetího tajemníka a následně se stal velvyslancem, jehož úkol spočíval ve vyjednávání celosvětového odzbrojení. Na svých pracovních cestách přednášel také o událostech na Čabárně a v Lidicích.

Jiřina Šnoblová cestovala po boku svého manžela do Ruska, Anglie, USA a Afriky. Sdílela s ním jeho snahy i politické přesvědčení a účastnila se společenských akcí a mítinků s Gagarinem, britskou královnou a dalšími osobnostmi. Jejich dva synové Igor a Ivan je na cestách doprovázeli až do svých patnácti let, kdy jim režim znemožnil opustit zemi. Jiřina Šnoblová nechala syny doma a vydala se na poslední štaci do Afriky, kde strávili šest let.

O dění v Čechách měla jen útržkovitou představu. Vedení českého státu považovala za nekompetentní a xenofobní. Pobyt v zahraničí vždy vnímala jako pouhé provizorium. Po návratu z Afriky se s manželem vrátili do rodné Čabárny na odpočinek, ke svým přátelům a do prostředí, které jim bylo nejvlastnější.

Jan Šnobl zemřel v roce 1999. Jiřina Šnoblová dodnes bedlivě sleduje dění ve světě a věří v naplnění snah svého manžela.

¹ Šnobl, Jan. Lidice žijí! Říčany u Prahy: Orego, 1997. 39 s.