plukovník v. v. Emil Šneberg

„U nás tam bydlel Kimi Walló, to vám nic neřiká, to byl překladatel filmů, jeho dcera Olga Walló tak v tom pokračovala, v tom překládání filmů ze zahraničí. Přišel pro nás kolem desáté hodiny dopoledne, my jsme byli doma a říkal: ,Kluci, vemte štafle a jdeme mazat.‘ Já jsem říkal: ,Co budeme mazat?‘ – ,Barvu a budem mazat.‘ Tak jsme šli, vzali jsme barvu a ty nápisy německé, to jsme chodili skoro do dvanácti nebo do čtvrt na jednu s ním a mazali jsme, nikdo si nás nevšiml. Tramvaje jezdily a měly už československé vlajky dané vpředu, jako to tady vidíte, tak ty už tam v té době byly.“

„My jsme mezitím, ještě s bratrem, šli na ten psinec, tam už psi nebyli. Ale v tom psinci jsme sebrali dvě pušky a asi kolem šedesáti nábojů do té pušky. Dva mausery, devadesát osmičky. Oni tam měli odložený masky, přilby, dvě tam byly vždycky, víc tam toho nebylo. To tam nechali a byli zalezlý v těch barácích. Psinec byl dál od těch ubytoven. Byly tam takový šedivý skříně užší, tak v těch šedivých skříních to měli složený, přilby, náboje i montérky. Do těch montérek jsme si ty pušky zabalili a šli jsme kolem remízy, obešli jsme to, odnesli jsme si to domů, byli jsme vyzbrojení.“

„Takže jsme to vyčistili celý a potom jsme mohli, když už tady nebyli Němci, postavit barikádu. První barikáda byla z tramvají, ta byla první, která byla postavená. U našich domů byla druhá barikáda, dál byla barikáda u té Cihelny, dále u Českého hotelu, u Vlasty byla další barikáda. A dokonce i z nádraží byly vytaženy vozy do prostoru té továrny, která tam byla. Tady byl velitel té barikády z tramvají, František Mareš. Otec byl velitelem u toho domu 425, kde jsme byli. Ještě tam bydlí dcera majitele, který se zúčastnil s námi, je taky psaný v tom seznamu, Melichar, tak ta celá rodina se toho zúčastnila taky. Potom dál tam u té Cihelny byl velitelem Kšír. U té České koruny, toho hotelu, nebo restaurace, byl Pujman a u Vlasty tam byl Švarc.“

[Tazatel: „Který nálet jste zažil? Ten pražský, únorový?“] „Ten únorový nálet, to jsou zase kecy, to co oni o tom vypráví. O tom, že se spletli, bylo to ve dvanáct hodin, bylo to v poledne a byla jasná obloha, žádný mrak nikde nebyl. Nemůže posádky, šest set lidí, aby mně koukali všichni do radarů, co tam uvidí, když oni bombardovali kobercem. Tak k čemu radar? Jo, jednak. Jednak viděl z těch devíti tisíc metrů, krásně mám všechno na dlani. Ať mi vypráví někdo, že... Bylo jasno, byl poprašek sněhovej jenom. Předtím toho třináctýho, od deseti hodin, my jsme bydleli na kraji Prahy, tak jsme viděli, když se severní strana, oni vyhlásili v padesát (minut), že je nálet, tak houkaly sirény. My jsme byli venku, my jsme do žádného krytu nechodili, my chodili do polí. Tak jsme viděli na tý severní straně zář takovou, jako když Kladno otevíralo hutě, tak nad Kladnem jsme viděli zář vždycky.“ [Tazatel: „To jste viděli z těch Vokovic?“] „A z těch Drážďan byla vidět ta zář, jako když hoří obloha, a bylo deset hodin, oni tam shazovali osvětlovací padáky, takže to bylo krásně vidět, ta zář. Tam byly tři nálety za sebou, v noci nás budili několikrát, to bylo taky pro nás dost nepříjemný, protože my jsme chodili spát v devět hodin a v deset nebo v jedenáct houkaly sirény a už jsme pochodovali ven. Do terénu, otec říkal: ,Ven z baráku, do baráku nelezte. Dostane to barák.‘“