Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Snášelová (* 1930)

• narodila se 9. října 1930 ve vítkovické nemocnici

• otec František Perník vlastnil krejčovskou dílnu

• pamětnice událostí druhé světové války v Klimkovicích

• v roce 1945 nastoupila do Ostravy na gymnázium

• dostala se na vysokou školu do Brna, kde vystudovala farmacii

• celý život pracovala v kontrolní laboratoři

• byla propuštěna z vedoucí funkce, protože v letech 1983 a 1987 emigrovali její synové

• v důchodovém věku vzala práci pro firmu UNIGEO, kde vydržela až do svých 92 let

• v roce 2024 žila se svou mladší sestrou Květou Dostálovou v Klimkovicích

Dědeček František pravidelně sedával na lavičce v obloucích kamenného plotu jejich prvorepublikové vily v Klimkovicích a bafal dýmku. Byl prvním po mnoha generacích, kdo se nevěnoval zemědělství. Založil krejčovskou dílnu. V jeho šlépějích se vydal i syn František Perník. Ten byl ještě ve svých 30 letech svobodný mládenec. Jeho budoucí partnerka Marie Pavlíková, dcera řídícího učitele z Budišovic, byla o 16 let mladší. Seznámila je příbuzná Marie Pavlíkové, která v Klimkovicích vlastnila trafiku. Vzali se v roce 1927.

Tatínek vždy po obědě odpočíval na krejčovském stole

Marie Snášelová, Ňuška, jak ji oslovuje mladší sestra, se narodila 9. října 1930 ve vítkovické nemocnici. O tři roky později se rodičům Františkovi a Marii Perníkovým narodila ještě mladší Květa. Jejich dětství bylo spojeno s otcovou krejčovskou dílnou a sokolským cvičením. K Sokolu je přivedla maminka. Otec se naopak hlásil ke spolku Nimrod. „Dětství jsme měly pěkné. Měly jsme dobré sousedské vztahy. Hrály jsme si na obchod, na školu,“ vzpomíná pamětnice na veselé chvíle dětských let. 

Vzhled krejčovské dílny si vybavuje dodnes. Pokoj pětkrát pět metrů s velkým třídílným oknem vyplňoval stůl do tvaru písmene L. „Byly tam takové podložky na žehlení a pod oknem menší stůl a na jeho okraji byly šicí stroje. V rohu byla malá kamna, kde se ohřívaly žehličky. Do dílny ústil vchod z takzvaného obchodu, kde byla výloha, a tam otec přijímal zákazníky. Dělal tam zkoušky nebo je poměřoval. Vždy po obědě otec odpočíval na pracovním stole,“ vzpomíná pamětnice. Klientelu tvořili muži z vítkovických železáren, včetně samotného ředitele, nebo dokonce primáři z vítkovické nemocnice.

V roce 1936 nastoupila Marie Snášelová do školy. Ještě v červenci 1938 se zúčastnila X. všesokolského sletu. Její vzpomínky se vážou spíše k atmosféře, která panovala v Praze, a také k cestě dobytčáky. Nevnímala politický podkres, v jakém se tento manifestační slet konal. 

Namalovala nejhezčího Hitlera 

Do štěstí rodiny vstoupila nacistická okupace. Klimkovice byly i přes většinově české obyvatelstvo zařazeny do Sudet. Wehrmacht do města vpochodoval přesně v den osmých narozenin Marie Snášelové. „Dne 9. října 1938 ráno se němečtí obyvatelé shromáždili v německé škole, kde pokračovali v šití vlajek a vázání věnců, aby byli připraveni na okamžik vstupu německé armády,“ zaznamenal německý kronikář. Novým vrchním starostou Klimkovic se stal Ortsleiter SdP (později Ortsgruppenleiter NSDAP) Josef Rotter. I on občas využíval krejčovských služeb Františka Perníka, tatínka Marie Snášelové. 

Pamětnice byla v okamžiku příchodu Němců malé děvče. Jak sama přiznává, nikdy se o politiku nezajímala, ale v novém režimu přece jen změnu pocítila. „Ve škole jsme to zaznamenali tak, že se změnil obraz. Doktora Beneše vyměnili za Hitlera. Neměla jsem nic jiného na práci, než že jsem ho několika tahy namalovala do sešitu. Pan učitel mě pochválil, že je to věrná kopie Vůdce. Přinesla jsem to domů a maminka uronila slzu,“ vzpomíná pamětnice.

S příchodem Němců vešel v platnost i zákaz českých spolků, včetně Sokola. Jeden ze sedláků ale propůjčil svou stodolu, aby mohl Sokol tajně fungovat dál. Děti se tak mohly scházet a nacvičovat různá představení.

Dodnes v domě zůstala památka po bombardování

V dubnu 1939 byla rodina Perníkových nucena se rozdělit. Vzhledem k odlivu zakázek přestěhoval otec svou krejčovskou dílnu do Ostravy na Reální ulici 4. „Jednou za týden jezdil na propustku domů. Dovezl vždy šunku a rohlíky a poté odjel. Mohly jsme za ním také jet jen přes celnici na svinovském mostě,“ vzpomíná pamětnice. Od 1. října 1940 byla sice mezi protektorátem a Německem celnice zrušena, obyvatelé ale propustky k překročení potřebovali i nadále.

V roce 1944 pamětnice ukončila obecnou školu devátou třídou. Jelikož jí hrozilo nucené pracovní nasazení, vzal ji otec do učení. Nastoupila také do pokračovací německé školy. 

Konec války prožívala rodina Perníkových společně ve sklepě, kde se schovávali hlavně před spojeneckým bombardováním. Jedna z bomb dopadla i na jejich zahradu. Dodnes zůstala v domě prasklina upomínající na výbuch. Ve studiu jsme se pamětnice ptali, jak bombardování prožívala, odpověděla jednoduše: „Jako jedno velké dobrodružství.“

Už 1. května 1945 začaly do Klimkovic vstupovat první oddíly Rudé armády. „Když jsme byli schovaní ve sklepě, někdo zaklepal na dveře a tatínek se německy zeptal: ‚Wer ist dort?‘ Tedy ‚Kdo je tam?‘ Byli to Rusové a mysleli si, že jsme Němci, ale soused naštěstí uměl rusky a vysvětlil jim, že jsme všichni Češi,“ vzpomíná pamětnice.

S osvobozením vyvstala i otázka odsunu Němců. Na území bíloveckého soudního okresu byly zřízeny internační tábory v Bílovci, Klimkovicích, Svinově a Studénce. Němci byli označeni písmenem „N“ v bílém kruhu. „Měli jsme jednu německou kamarádku Naďu Augustinovou, která bydlela naproti. Její otec byl celník. Po válce byla i s rodinou odsunuta,“ vypráví Marie Snášelová a dodává, že se v průběhu let ještě potkaly, když Naďa přijela do Klimkovic. Češtinu ale úplně zapomněla. 

Díky sestře cítila vůni Orientu

V roce 1945 nastoupila Marie Snášelová na gymnázium do Ostravy. Mezi městskými děvčaty si připadala až nepatřičně. „My z venkova jsme byli jiní. Byla jsem taková dětská. Ostravské slečny byly dámy. Měly kluky. Začátek byl pro mě dost zvláštní,“ zamýšlí se. Byla ale vyloženě studijní typ. Každou volnou chvilku se připravovala do školy. 

Když se blížil závěr studia, jela na den otevřených dveří na vysokou školu do Olomouce. „Chtěla jsem studovat zeměpis a čínštinu. Myslela jsem, že to má perspektivu, že se dostanu do Číny. Mezitím tam skončila moje sestra. Nikdy jsem jí nezáviděla. Byla jsem ráda, že má styk se světem, a tím pádem jsem ho měla taky.“

Sestra Květa Dostálová, rozená Perníková, se do zahraničí dostala díky manželovi, pozdějšímu diplomatu Ivo Dostálovi. Potkali se na fakultě, kde studoval angličtinu a češtinu. V roce 1955 měli možnost dostat se na zahraniční misi. Nabídli mu Čínu. Rychle se s Květou vzali a odletěli. Nakonec zůstali čtyři roky a podívali se i do Kábulu. Sestře Ňušce vždy Květa něco přivezla. 

Farmacie se stala její vášní

Nakonec pamětnice v roce 1950 nastoupila na farmacii do Brna. „Když jsem se učila na zkoušky, neznala jsem bratra,“ vypráví. V době studií ji nejvíce zaujala analytická chemie. Vždycky věděla, že její pracovní místo nebude v lékárně, nýbrž v kontrole nebo ve výzkumu. To se jí vyplnilo a neopustila laboratoř až do svých 92 let. 

Po ukončení vysoké školy si mohla vybrat umístěnku. Rozhodla se pro Kontrolní ústav farmaceutický v Praze. Měli pobočku v Rosicích. Pamětnice si myslela, že se jedná o Rosice u Brna. Byly to však Rosice nad Labem. Čistou náhodou se dala při jedné cestě domů do řeči s neznámým pánem, kterého zajímalo, proč nepracuje v Ostravě, když je tam nedostatek farmaceutických pracovníků. „Řekla jsem mu, že do Ostravy bych chtěla, protože tatínek je nemocný a nemusela bych alespoň dojíždět,“ vzpomíná. 

Netrvalo ani týden a do kanceláře si ji zavolal ředitel a zlobil se, že si stěžovala na vyšších místech. Onen neznámý pán z vlaku byl totiž tajemník Krajského výboru KSČ v Ostravě, Oldřich Černík. Díky této neúmyslné „protekci“ mohla Marie Snášelová nastoupit do lékárny ve Vítkovicích na Lidické ulici a později do kontrolní laboratoře tamtéž. Na stejném místě pak setrvala až do 80. let na postu vedoucí. „V Klimkovicích nikdo nemohl pochopit, že dělám vedoucí, i když chodím do kostela. Navíc jsem nikdy nevstoupila do strany,“ zamýšlí se pamětnice. 

Vyčítali mi, že se dívám jen dopředu

Marie Snášelová se vdala a v letech 1959 a 1963 se jí narodili synové Petr a Jan. Nikdy si neuměla představit, že by se stala ženou v domácnosti. Pracovala i při dětech a s péčí jí pomáhala maminka. Jedinou úlevou, kterou v práci dostala, byla zkrácená pracovní doba, aby mohla kojit. 

Když přišel srpen 1968, byli zrovna s manželem a syny na dovolené v Jugoslávii. „Na rakousko-českých hranicích nám známí říkali, abychom se nevraceli, protože hrozila okupace vojsky Varšavské smlouvy. My jsme tomu moc nevěřili,“ vypráví. „Když jsme dorazili domů, manžel jel autem do práce a já jsem jela později. Manžel mi pak volal, že si k němu mám přijít pro peníze a zajít nakoupit,“ dodává.

Pamětnice přiznává, že manžel emigraci zvažoval, ale ona ho nakonec přesvědčila, aby se vrátili do Československa. V té době ještě netušila, že její synové to uvidí jinak. 

V roce 1983 pamětnici v práci vyhodnotili jako zasloužilého pracovníka a vyhrála poukaz na dovolenou na Kavkaze. Aby mohli s manželem vyrazit, museli si jet vyřídit pasy do Nového Jičína. „Když jsme na pasovém oddělení přišli na řadu, tak ten pán, vedoucí, řekl, že s námi chce mluvit. Šli jsme bokem. Od něj jsme se dověděli, že nám emigroval mladší syn Jan. Řekl nám, že je v Traiskirchenu,“ vzpomíná na šok, který v ten den zažila. Aby se se situací srovnala, navštívila psycholožku. „Ta mi řekla, že můj mladší syn vidí na všechny strany, abychom mu to nezazlívali. Díky tomu jsem se zamyslela sama nad sebou, protože jsem se opravdu dívala jen dopředu.“

Po emigraci syna byli předvoláni na Státní bezpečnost k výslechu, ale o práci vedoucí pamětnice nepřišla. To se změnilo až o čtyři roky později, kdy se rozhodl zůstat v Jugoslávii i starší syn Petr. Musela odejít z místa vedoucí a stala se z ní řadová zaměstnankyně. Po starším synovi zůstal v Československu dluh, který manželé Snášelovi doplatili zrovna v den sametové revoluce. Koupili si šampaňské, když jim zazvonil telefon a na druhé straně se ozval mladší syn Honza, aby jim oznámil, že Československo je svobodné. 

Oficiálně měla pamětnice odejít do důchodu na konci 80. let. Svou práci ale milovala natolik, že v roce 1992 přijala nabídku práce v podniku UNIGEO, odkud v roce 2022, ve svých 92 letech, odešla do důchodu. V roce 2024 žila se svou sestrou v Klimkovicích, v rodinné prvorepublikové vile.