Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Šnábl (* 1928  †︎ 2007)

• židovského původu, pocházel z pražské měšťanské rodiny

• zachráněn jako dítě Nicolasem Wintonem

• studium na střední škole v Británii

• po roce 1948 propuštěn z redakce Světa motorů

• služba v PTP v hnědouhelných dolech

• emigrace do Británie v roce 1964

• redaktor české sekce BBC v Londýně

• tlumočník a překladatel do angličtiny

• zemřel 5. února 2007

Hanuš Šnábl se narodil v židovské měšťanské rodině v pražských Dejvicích, jeho otec byl ředitelem v Anglobance. V jedenácti letech ho rodiče přihlásili do dětského transportu z Prahy, organizovaného britským obchodníkem Nicolasem Wintonem.

„Dostal jsem se do Británie bez rodičů, kteří doufali, že za několik měsíců přijedou. To se však neuskutečnilo, vypukla válka. V Británii se o mne starali cizí lidé. Pro mne nebylo nic připraveno, ač mělo být. Wintonova organizace se však starala i o děti, které neměly v Británii zajištěnou budoucnost, i když to vyžadoval britský předpis.  Podařilo se jim některé děti dostat jen tak, nahonem, aby je zachránili, ostatní se vyřídí potom. Ve zpětném pohledu s tímto postupem velice nadšeně souhlasím.“

Co mu říkali rodiče, když se s ním loučili? „Naštěstí pro mne to nebyla taková moc srdcervoucí událost, protože jsem byl vychován k velké samostatnosti už jako malý kluk. Jako kdyby to předvídali. Říkali mi, že jedu do Anglie, že každý kluk by měl cestovat. Pro mne to bylo velké dobrodružství. Říkali, že za mnou za několik měsíců přijedou, jen jak to bude možné. Nebylo to tak loučení navždy, ale jen na pár měsíců.

Možná, že v podvědomí měli, že to nebude za pár měsíců, měl jsem s sebou další oblečení asi na dva roky. Mně bylo tehdy jedenáct let, v tom věku se rychle roste, měl jsem v kufru oblek na většího kluka, asi s tím počítali. Bohužel se ven nedostali a to zpečetilo jejich osud.“

„Byli to hodní lidé“

I pro děti, které neměly předem domluvené bydlení, našla Wintonova organizace ubytování v anglických rodinách.

„Já jsem se dostal do rodiny venkovského učitele na malé vesnici. Po pražském bytě se mi ten domek zdál velice primitivní, nebyla tam koupelna, záchod byl na zahradě. Byli to hrozně hodní lidé, dali mi pokojík, ve kterém byl jejich syn, a jeho vystěhovali dolů na gauč. Byl jsem tam celkem devět měsíců, začal jsem tam chodit do anglické školy. Anglicky jsem trochu uměl, zbytek jsem se velmi rychle naučil. Není žádný lepší způsob, jak se naučit řeči, než být jako dítě v rodině, kde se jinak nemluví. S nikým jsem nemohl mluvit česky, měl jsem české knížky, ale jinak jen anglicky. Během čtyř pěti měsíců jsem v anglické škole měl normální prospěch, nikdo na mne nemusel brát zvláštní ohled.“

Učitele, v jehož rodině byl, povolali do námořnictva, Hanuš Šnábl v této rodině už nemohl déle zůstat. Dostal se do dětského domova pro uprchlíky v Rugby, kde byli nejen Češi, ale například i Rakušané a jiní. Tento domov spravovalo křesťanské společenství Christadelphians, vedené jistým panem Overtonem, který zachraňoval židovské děti, zejména z Rakouska a Německa, podobně jako Nicolas Winton. Jak říká pan Šnábl, Christadelphians se o domov starali velmi dobře a na rozdíl od jiných křesťanských společenství v té době na židovské děti nečinili žádný nátlak ani je neovlivňovali v tom smyslu, aby konvertovaly ke křesťanství.

„Dodnes nevím, komu poděkovat“

„Na té měšťance si mne někdo všiml, a co je typické pro můj pobyt v Británii, úplně cizí člověk, dodnes je pro mne anonymní, mi zaplatil první rok na kvalitním výběrovém gymnáziu v Rugby. Tehdy se ještě platilo. Tam se mi velice líbilo, šlo mi to dobře. Druhý rok, poněvadž jsem se styděl za to, že za mne někdo platí, jsem si sehnal prospěchové stipendium. Když jsem byl na měšťance, tak jsem neměl moc peněz. Jako třináctiletý jsem začal trochu pracovat, ráno před školou či odpoledne po škole a v sobotu celý den. Uklízel jsem, čistil boty. Potřeboval jsem jednak peníze, ale morálně jsem chtěl mít pocit, že se postarám sám o sebe. Když už nejsem pod okupací, tak ať nikomu nejsem na obtíž.“ 

Na střední škole v Rugby zůstal pan Šnábl jen do kvarty, dozvěděl se totiž o existenci Československé státní střední školy v Británii.  Jelikož plánoval po válce návrat do Československa, o letních prázdninách si dohodl přestup do československé školy.

Poslední dva roky války studoval na československé škole ve Walesu. I když mu to někteří jeho známí a vzdálení příbuzní rozmlouvali, rozhodl se pln nadšení a očekávání k návratu do Československa. Do Prahy přiletěl v létě roku 1945 ve střelecké věži bombardovacího letounu Halifax.

Bratr i rodiče koncentrační tábory nepřežili, z Terezína byli převezeni do tábora Malý Trostinec, kde zahynuli. Pan Šnábl se naštěstí mohl dočasně ubytovat u svého prastrýce, který holocaust přežil, dodělal si střední školu, v roce 1947 v Praze odmaturoval. Jak sám říká, byl plný budovatelského nadšení, které ho však brzy začalo opouštět, když viděl, jaké jsou tu skutečné podmínky.

Jeho celoživotním zájmem byly automobily a motocykly. K jeho velké radosti byl po maturitě přijat jako redaktor-elév do časopisu Svět motorů. Na jedné redakční poradě se však negativně vyjádřil o únoru 1948, to způsobilo jeho propuštění a místo vojny musel narukovat k PTP. Narukoval do hnědouhelných dolů.

„Vole, nevidíš, já pucuju okna!“

„Sháněli elektrikáře, tak jsem se zcela podvodně přihlásil jako elektrikář, věděl jsem, že řemeslníci mají lepší pracovní podmínky než obyčejní havíři. Brzy jsem si to však zkazil svým ‚diplomatickým‘ jednáním. Nebyl jsem zvyklý vstávat ráno ve čtyři, takže jsem v práci usnul. To nebylo nic zvláštního, ale člověk musel vědět, kde usnout. To jsem já ještě nevěděl. Nosil jsem nějaké kabely, v osmém revíru jsem je složil, sedl si na ně a usnul. Probudilo mne, že mne někdo tahal za nos a svítil mi do očí. V tomto případě to byl hlavní inženýr. Probudil mne a řekl: ‚Člověče, co tu děláte!?‘ Já jsem mu na to ‚diplomaticky‘ odpověděl: ‚Vole, nevidíš, já pucuju okna!‘ Tím pádem jsem přišel o místo elektrikáře a dali mne do podrubání, nejhoršího místa na celé šachtě. Měl jsem tam dost protivné kolegy, havíře, kteří na mě byli sprostí.“

Podobné to bylo i s veliteli v PTP, vzpomíná pan Šnábl: „I ti velitelé byli různí, někteří tím také trpěli, dali je tam, protože byli neschopní. Jiní byli plni ideologie a snažili se nás převychovat, ale na to jsme měli metodu. Vždy se našla nějaká slabina, většinou to byl alkohol, takže se několikrát ožrali a potom jsme je měli v hrsti. Celkem to nebyl pěkný poměr. Honili nás tam hodně. Pracovali jsme osm hodin na šachtě a před šichtou nebo po šichtě nás honili na cvičišti, takže ten život byl těžký.“

„Vězni se nám smáli, že to mají lepší“

„Rozhodně těžší, než to měli vězni, které jsme na té šachtě vystřídali. Ti se nám vysmívali, že oni aspoň po práci mají volno, že oni nemusí pěšky pochodovat do práce, že oni jezdí autobusem a že oni vědí, jak dlouho budou sedět. My jsme to nevěděli, kdy nám to skončí. Tehdy vojenská služba byla teoreticky na dva roky, ale byla tam nějaká klauzule, že si nás mohou nechat, jak dlouho chtějí. Mně to prodloužili asi o dva měsíce. Pak jsem to podepsal, když jsem viděl, že jiná možnost nezbývá. Zůstal jsem na šachtě jako civil, za této podmínky mne propustili z vojny.

Včetně služby v PTP si Hanuš Šnábl odpracoval v padesátých letech zhruba sedm let v severních Čechách a v hlubinných hnědouhelných dolech a v tunelářské firmě Baraba. Na sklonku padesátých let se zakládal v Praze časopis Automobil, kam se dostal díky známosti svého prastrýce.

V redakci časopisu Automobil pracoval Hanuš Šnábl až do roku 1964, kdy se rozhodl k emigraci do Velké Británie. „Nejvíce mi vadilo, že nemohu cestovat. Nechtěli mne pustit ani do Leningradu. Říkal jsem jim, jestli si myslí, že jim tam uteču. Člověk se tu musel přetvařovat, nesehnal knihy, jaké chtěl.“ Hanuš Šnábl využil služební cesty do Londýna na autosalon a již se do Prahy nevrátil.

Jeho první kontakt v Británii byl s BBC. Novinář s ním udělal rozhovor jako s kolegou z motoristického časopisu z východního bloku, dostal honorář ihned a v hotovosti, což BBC prý nikdy nedělá. Hanuš Šnábl si myslí, že mu redaktor dal peníze ze svého vzhledem k jeho situaci čerstvého emigranta. V prvních dnech emigrace se Hanuš Šnábl hlásil na pracovním úřadě o práci. Původně chtěl využít své zkušenosti v tunelářské firmě a hlásil se na stavbu metra. Když řekl své původní povolání – redaktor – okamžitě ho poslali o patro výš k vedoucímu pracovního úřadu.

„Šel jsem k panu šéfovi, ten mne přijal velice vlídně, nabídl mi jako obvykle čaj. ‚Vy prý jste se ucházel o místo minéra na stavbě metra. Co vás to napadlo?‘ Tak jsem mu vysvětlil minulost, že jsem dělal v dolech. Že se nebojím práce. ‚Vy jste dělal v československých dolech?‘ on na to řekl. ‚Já taky.‘ Nejdřív jsem si myslel, že to je nejapný vtip. Ale ukázalo se, že byl válečným zajatcem na Ostravsku a že tam skutečně byl v dolech. Když na to přišel Červený kříž – příčilo se to totiž Ženevské konvenci o zacházení se zajatci – tak je museli vyndat z té šachty a poslali ho někam na severní Moravu na statek. To bylo asi v roce 1944, ten statkář se k němu báječně choval.“  

Díky tomuto bývalému vojákovi dostal Hanuš Šnábl bez problémů veškerá povolení z pracovního úřadu a mohl si hledat redaktorské místo. V Británii v prvních letech psal jako redaktor odborného časopisu o stacionárních motorech. V roce 1965 přešel do BBC, až do odchodu do důchodu působil v redaktorských postech v českém vysílání BBC. V československé redakci měl na starosti především rubriku  Věda a technika, pod pseudonymem Karel Bolen a Ferda Tavič vysílal pořad o motorismu, pořady Technická hlídka a Věda v dnešním světě. V BBC pracoval až do svého odchodu do důchodu.

V šedesáti letech se na úplný odpočinek necítil, na začátku devadesátých let byl na částečný úvazek externím tlumočníkem, překládal z a do češtiny pro britské vládní úřady. Tlumočil i na nejvyšších vládních úrovních, též pro ministerského předsedu a britskou královnu.

„Nevěděl, že tam budeme“

Hanuš Šnábl byl očitým svědkem památného pořadu BBC z roku 1988, v němž byl Nicolas Winton poprvé konfrontován se svými „dětmi“.

„Moderátorka Esther Rantzenová měla takový pořad, že většinou součástí toho bylo nějaké překvapení. Pozvala ho do pořadu pod záminkou jeho současné charitativní činnosti. Neměl ponětí o nás, nevěděl, že tam budeme. Sehnali nás asi 22 jeho ‚dětí‘, jak dnes říkáme. Rozsadili nás kolem něho a během toho pořadu vyšlo najevo, že je tam kvůli tomu: ‚Teď kdybyste se, pane Wintone, otočil, tak zvednou ruku všichni přítomní, které jste zachránil.‘

Bylo to velice dojemné první setkání. Od té doby jsme s ním všichni ve styku. On říká, že jeho rodina teď čítá přes 5000 lidí, v tom jsou potomkové a prapotomkové, a jsme po celém světě. Já za ním jezdím velice často, on bydlí asi 40 kilometrů od Londýna. Bydlí sám, stará se o zahrádku, ale hlavně se stará o charitativní spolky. Žena mu umřela asi před deseti lety. Ta mu byla velkou oporou, ta skutečně nevěděla vůbec nic o nás. Dokud jí to někdo neřekl. Lepší pomník už nikdo mít nemůže.“

S Nicolasem Wintonem se Hanuš Šnábl stále schází, říká, že Nicolas Winton je přes svůj pokročilý věk stále vitální, k narozeninám dostal od „svých“ dětí  let ultralehkým letadlem, nedávno se prý „chlubil“, že dostal pokutu za rychlou jízdu v autě.

„Praha se mi hluboce vryla do paměti“

Hanuš Šnábl žije na severním předměstí Londýna, do Prahy jezdí jen jako turista. „Celý svůj život i jako kluk v Británii jsem vzpomínal na Prahu. Prahu jsem měl hrozně rád. Praha se mi hluboce vryla do paměti. Také jsem jako kluk nakreslil Hradčany, v Británii, sice podle fotografie, ale velice přesně, s velkou láskou. Zcestoval jsem skoro celý svět. I když je to ovlivněno tím, že jsem se tu narodil, ale ten pohled… Předevčírem jsem byl u kavárny Slavie večer, rozsvítily se Hradčany. To je něco, co člověk jinde nemůže vidět.“

Poznámka autora: Několik měsíců po natáčení jsem se od společného známého, který zprostředkoval naše setkání, dozvěděl, že Hanuš Šnábl zemřel na dovolené 5. února 2007.