„Po vstupu vojsk a po mém vystoupení na tom fašanku jsem byl zbaven funkce vedoucího stavebního oddělení. Měl jsem pod sebou asi šest projektantů, kteří pracovali pro ten hutní průmysl, a byl jsem sesazen z této funkce na normálního pracovníka, byl mi snížen plat a do kádrového materiálu mi ředitel z Prahy, ten podnik se jmenoval později Projektový ústav Českého svazu výrobních družstev, tak ten mě kádroval a nedovolil mi například, abych si přivydělal. Já jsem měl čtyři děti a nestačil mně ten plat, co jsem vydělával jako projektant, tak jsem si přivydělal tím, že jsem kreslil rodinné domky lidem po Veselí, co kdo potřeboval. Já jsem musel za každý ten projekt rodinného domku, co jsem udělal, prosit ředitele v Praze, aby mně to povolil, jinak bych to nedostal potvrzené od státu. Já jsem musel dostat povolení, že jsem schopen, a bylo mně dovoleno fušovat kromě zaměstnání ještě i do udělání projektu, který měl být státem potom přijatý, a ten ředitel mně to dvakrát nepodepsal. Pak jsem tam musel zajet za ním poprosit ho na kolenách a ředitel mi potom povolil nějaké ty projekty, asi tři nebo čtyři jsem potom udělal.“
„Dostal jsem umístěnku s bytem, protože už jsem měl rodinu a narodil se nám syn Jan, a byt byl podmínkou mého nástupu do práce, tak jsem využil nabídky Priemstavu Prievidza, kterou u nás v Brně nabídli bratislavští vysokoškoláci. Zaměstnání s bytem jsem využil a nastoupil v Handlové 1. června 1957 jako stavbyvedoucí. Dostal jsem za úkol postavit už rozestavěný hotel, bunkr na škváru, školu a nějaké drobné úpravy ve městě. No a tím jsem začal svůj život jako stavař. Bylo to úžasné období. Skromné, ale protože jsme dostali ten byt a měli jsme rodinu, tak to byla radost. Jak jsme si slíbili s manželkou, oba dva členové souboru písní a tanců a sběratelé lidových písní, že v tom budeme pokračovat, tak jsme to dodrželi. Pustili jsme se ve volných chvílích, těch teda moc nebylo s tím děckem malým, i do návštěvy dědin: Ráztočno, Chrenovec, Jalovec, Malá Čausa, Nitrianske Rudno. Tam jsme sbalili děcko na saně nebo na kočárek, a buďto jeli vlakem, nebo došli pěšky a dotázali jsme se po lidech, kteří byli označeni jako zpěváci, a vysbírávali jsme ty dědiny. Můj archiv slovenských písní má číslo 180, těch písní, a je to bohatství, které mám dodnes.“
„Musím přiznat, že bylo pohodlné, obklopené láskou a péčí rodičů i přesto, že tam byla pětiletá válka, tak přesto mě dokázali nakrmit a přežít v tom strašném prostředí, ve kterém se ta rodina tehdy nacházela. To bylo v Protektorátu Čechy a Morava, hlad byl všeobecný a jako malí jsme přežili. Ovšem to, že jsem malý člověk, 168 centimetrů, tvrdím, že způsobil Hitler tím, že jsme měli málo jídla v té době. Ale možná, že to byla genetická záležitost, a ne Hitlerova. No to nevadí, ale to jenom tak připomínám jako legraci. No tak tak jsem prožil dětství. Jako žák obklopený láskou, jako student obklopený celým světem.“
Jaroslav Smutný se narodil 27. března 1934 ve slovenském Hlohovci. Prvních šest let vyrůstal na Slovensku. Během druhé světové války se rodina přestěhovala do Brna. Střední školu pamětník dokončil v Jihlavě, kam se rodina přestěhovala kvůli otcově práci. Po jejím dokončení se Jaroslav Smutný vrátil do Brna, kde vystudoval stavební fakultu. Během studií působil jako kontrabasista v souboru Vlajka mládí. Tam se také seznámil se svojí manželkou Vlastou. Po ukončení studií dostal pracovní umístěnku do Handlové na Slovensku. I zde s manželkou sbírali lidové písně. Následoval přesun do Veselí nad Moravou, kde strávil zbytek života. S manželkou založil několik souborů, které také vedl. Pro nesouhlas se srpnovou okupací vystoupil z komunistické strany, jejímž členem se stal během studií. V době natáčení rozhovoru (2021) žil ve Veselí nad Moravou. Dne 5. ledna 2022 Jaroslav Smutný zemřel.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!