Jaroslav Smutný

„Dostal jsem umístěnku s bytem, protože už jsem měl rodinu a narodil se nám syn Jan, a byt byl podmínkou mého nástupu do práce, tak jsem využil nabídky Priemstavu Prievidza, kterou u nás v Brně nabídli bratislavští vysokoškoláci. Zaměstnání s bytem jsem využil a nastoupil v Handlové 1. června 1957 jako stavbyvedoucí. Dostal jsem za úkol postavit už rozestavěný hotel, bunkr na škváru, školu a nějaké drobné úpravy ve městě. No a tím jsem začal svůj život jako stavař. Bylo to úžasné období. Skromné, ale protože jsme dostali ten byt a měli jsme rodinu, tak to byla radost. Jak jsme si slíbili s manželkou, oba dva členové souboru písní a tanců a sběratelé lidových písní, že v tom budeme pokračovat, tak jsme to dodrželi. Pustili jsme se ve volných chvílích, těch teda moc nebylo s tím děckem malým, i do návštěvy dědin: Ráztočno, Chrenovec, Jalovec, Malá Čausa, Nitrianske Rudno. Tam jsme sbalili děcko na saně nebo na kočárek, a buďto jeli vlakem, nebo došli pěšky a dotázali jsme se po lidech, kteří byli označeni jako zpěváci, a vysbírávali jsme ty dědiny. Můj archiv slovenských písní má číslo 180, těch písní, a je to bohatství, které mám dodnes.“

„Musím přiznat, že bylo pohodlné, obklopené láskou a péčí rodičů i přesto, že tam byla pětiletá válka, tak přesto mě dokázali nakrmit a přežít v tom strašném prostředí, ve kterém se ta rodina tehdy nacházela. To bylo v Protektorátu Čechy a Morava, hlad byl všeobecný a jako malí jsme přežili. Ovšem to, že jsem malý člověk, 168 centimetrů, tvrdím, že způsobil Hitler tím, že jsme měli málo jídla v té době. Ale možná, že to byla genetická záležitost, a ne Hitlerova. No to nevadí, ale to jenom tak připomínám jako legraci. No tak tak jsem prožil dětství. Jako žák obklopený láskou, jako student obklopený celým světem.“