Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Šmuková (* 1947)

• narozena jako Mlýnková 19. října 1947 v Ostravě

• teta Jiřina Jelínková v roce 1953 odsouzena za pomoc k velezradě k 12 rokům vězení

• ve vězení skončil i její strýc Eduard Jelínek a další příbuzní

• její rodiče podporovali Jelínkovy v době výkonu trestu i po jejich propuštění

• Miroslava vystudovala střední průmyslovou školu hutnickou v Havířově

• pamětnice příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Ostravy v srpnu 1968

• pracovala jako úřednice na ředitelství podniku Ostravsko-karvinské doly

• po tetině smrti objevila dopisy, které napsala z vězení manželovi

„Teto Jiřo! Posílám ti pěknou pusu a budu se stále tak učit, ať máš se mně radost. Tvoje Mika,“ začala šestiletá Miroslava Šmuková, tehdy ještě Mlýnková, v květnu 1954 pečlivým psacím písmem dopis pro tetu Jiřinu Jelínkovou. Na psacím stroji jej dokončila její matka Miroslava Mlýnková a poslala na tehdejší adresu své sestry: Vězeňský ústav, Pardubice, B-10. Jiřina Jelínková byla už druhým rokem zavřená za údajnou pomoc k velezradě.

Malá „Mika“ tehdy nechápala, proč musela teta Jiřina na tak dlouho odjet z domova. Na jednu nebo dvě návštěvy ve věznici, na které ji s sebou vzala matka, si vůbec nepamatuje. I když se s tetou po jejím propuštění často vídala, nikdy jí podrobně nevyprávěla, jak to bylo s jejím zatčením a odsouzením.

„Detailní vzpomínky na to, čím teta prošla, jsem slyšela až z jejího povídání pro Paměť národa z roku 2014,“ říká pamětnice. Po tetině smrti našla v její pozůstalosti štos dopisů z let 1954 až 1959, které napsala z vězení manželovi. Když Miroslava Šmuková vyprávěla v roce 2019 Paměti národa o svém životě, přinesla i tetiny dopisy. Dokládají, co asi prožívala mladá žena v padesátých letech v komunistických věznicích, byť jsou omezené přísnou cenzurou. Příběh Jiřiny Jelínkové je na webu Paměti národa.

Děvče z Ostravy-Přívozu

Miroslava Šmuková se narodila jako Mlýnková 19. října 1947 v Ostravě. Rodiče Jaromír a Miroslava Mlýnkovi pracovali jako úředníci. Otec dělal v chemických závodech a později v Báňských stavbách těžařského podniku Ostravsko-karvinské doly (OKD). Matka pracovala mimo jiné v báňských strojírnách v Ostravě-Radvanicích. Miroslava byla jejich první dítě. O jedenáct let později se jim narodil syn Jiří.

Matka si byla s již zmíněnou sestrou Jiřinou, po sňatku Jelínkovou, velice blízká. „Bohužel než ji zavřeli, moc si na ni nepamatuji, ještě jsem nechodila do školy. Vzpomínám si ale, že měli se strýcem krásný byt v domě v dnešní Českobratrské ulici, kde byla hvězdárna. Sedávala jsem na takovém bobku a teta mi česala vlasy.“

Státní bezpečnost zatkla Jiřinu Jelínkovou i jejího muže na podzim 1952. Jiřina byla tenkrát ve třetím měsíci těhotenství a při prvních výsleších potratila. Do svého uvěznění pracovala na osobním oddělení dolu Stalin v Ostravě-Heřmanicích, kde byli na práci nasazeni také političtí vězni. Začala jim pomáhat. Doručovala necenzurované dopisy rodinám a zprostředkovávala předávání balíčků. „Bylo mi jich strašně líto,“ vysvětlovala.

Osudná pro ni byla pomoc odsouzenému Miloši Krejčímu, o kterém skoro nic nevěděla. Krejčí z pracovního nasazení uprchl a pak ji kontaktoval s prosbou, aby mu pomohla dostat se na Západ. Tušila, že riskuje, ale sehnala mu přes další lidi, včetně manžela a jednoho vzdáleného příbuzného, falešný řidičský průkaz a nákres ilegálních přechodů do Německa. U soudu dostala dvanáct let. Manžel byl odsouzen na pět let. Podle rozsudku oba podporovali „protistátní rejdy“ a jednali z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení.

Teta se pořád řešila

Zatčení Jelínkových mělo dopad i na zbytek rodiny. Matka pamětnice sestru a švagra podporovala, jak mohla. Když všechen jejich majetek včetně bytu a veškerého vybavení propadl státu, ocitla se na dlažbě i babička pamětnice Helena Chovancová, která s dcerou Jiřinou a jejím mužem bydlela.

„Měli jsme tenkrát jednopokojový byt v Palackého ulici v Přívoze, kde pak s námi babička žila. Doma se pořád řešilo, kdo pojede za tetou Jiřou, co se jí může přivézt, kolik to bude stát. Byla v Pardubicích a potom na Slovensku v Želiezovcích a cestování bylo časově i finančně náročné,“ říká Miroslava Šmuková.

Rodina mimo jiné sháněla peníze na to, aby mohla vykoupit zabavený nábytek manželů Jelínkových. „Maminka říkala, že tetiny skříně a ostatní věci jsou ve skladu ve věži Nové radnice. Byla možnost to odkoupit. Rodina se na to složila. Dodnes mám na chalupě jednu skříňku z toho jejich zabaveného bytu,“ doplňuje.

Matka začala chodit do práce, aby mohla sestře více pomáhat. Babička odjela na statek ke své sestře na Ostravici do Beskyd. „Rodiče pracovali a neměli na mě čas. A protože jsem ještě nechodila do školy, poslali mě s babičkou na Ostravici, kde jsem žila asi rok. Bylo to velké hospodářství se spoustou polí a dobytka. Babička pracovala od rána do večera na poli. Když jsem chtěla, aby mi vyprávěla pohádku, vždycky hned usnula. Hlavně chtěla, abych jí masírovala nohy,“ vzpomíná. Bylo jí smutno.

Rukodělné pozdravy z vězení

„Nediv se, Jiřinko, že maminka nechce být stále v Ostravě. Všechno jí tu stále připomíná tebe a Edu. Když má člověk chodit kolem domu, kde jste bydleli, svírá to srdce,“ psala Miroslava Mlýnková do vězení. Do školy už pamětnice nastoupila v Ostravě-Přívoze. Při zaneprázdněni rodičů i babičky a starostech kolem tety nikdo nezpozoroval, že skoro nevidí. Obzory jí otevřela učitelka z první třídy, která si všimla, jak špatně reaguje a poslala ji k očnímu. „Vyfasovala jsem brýle s osmi dioptriemi na každém oku.“

Eduard Jelínek byl propuštěn na svobodu díky amnestii asi po dvou a půl letech. Trest si odpykával v jáchymovských dolech. Zešedivěl a hodně zhubnul. „Jednu dobu bydlel s námi v tom našem jednopokojáku. Než dostal svůj byt, což byla místnost ve sklepě, žil u jiných příbuzných,“ doplňuje pamětnice. Teta Jiřina byla za mřížemi více než sedm let. Pardubickou věznici opustila na podmínku v roce 1959. Během svého věznění vyráběla pro neteř drobné dárky. Posílala je po příbuzných, kteří ji mohli občas navštívit.

„Dostala jsem od ní třeba záložku do knihy s palmou a slonem, která byla strašně moc hezká. Vyřezala ji z tuby na zubní pastu. Anebo mi poslala takový pantoflíček vyřezaný z pecky od broskve. Upletla mi také červený svetr, paletko, které jsem moc ráda a dlouho nosila,“ vypráví. Jak se Jiřina Jelínková zmiňuje v dopisech manželovi, ve vězení chodila do kroužků, kde mohla něco vyrábět, šít nebo plést. Musela si ale zajistit materiál. Vzkazovala často sestře, aby jí poslala vlnu nebo látku a aby nezapomněla na přesné míry. Dárky vyráběla svým blízkým hlavně na Vánoce.

Návrat tety z vězení

Miroslava Šmuková chodila do školy v Ostravě-Přívoze. Provozy nedalekého dolu a koksovny Vítězný únor jely na plné obrátky, jinak byl Přívoz poklidnou čtvrtí se zahrádkami kolem domů a obchody. Znečištění průmyslem tehdy nikdo neřešil. Miroslava chodila do Pionýra, kde měla štěstí na vedoucí, kteří brali děti na výlety do Beskyd, učili je vázat uzly a vyťukávat morseovku. Poté, co se rodičům narodilo druhé dítě, dostali větší byt. Prázdniny i neděle rodina trávila hlavně na chatě v části Frýdlantu nad Ostravicí Nová dědina, kterou otec začal budovat v polovině padesátých let.

První setkání s tetou Jiřinou po letech její nesvobody si pamětnice nevybavuje. „Bydleli se strýcem ve sklepní místnosti, kam jsem za nimi chodila. Bylo to v Ostravě v ulici 30. dubna číslo 16. V tomto domě žili celý zbytek života. Ze sklepa se jim podařilo přesunout do jednopokojového bytu v přízemí, nakonec bydleli úplně nahoře,“ vypráví pamětnice a dodává, že po propuštění z vězení teta nastoupila na dělnické místo v cihelně.

Jiřina Jelínková neměla vlastní dítě a neteř jí je tak trochu nahrazovala. „Teta byla velice šikovná na ruční práce. Občas mi ušila podle časopisu nějaký pěkný modýlek, se kterým jsem dělala parádu. Uměla také mnoho básniček a verše si také vymýšlela. O tom, co prožila ve vězení, mluvila velice málo. Mně to taky všechno ještě vůbec nedocházelo,“ říká. Teta se strýcem za nimi jezdili i na chatu.

Miroslava Šmuková vystudovala střední průmyslovou školu hutnickou v Havířově. Po maturitě v roce 1966 nastoupila jako úřednice útvaru zásobování hutním materiálem v OKD. Její pracoviště bylo na ředitelství v centru Ostravy. „Byla jsem ze všeho vykulená. Protože jsme doma neměli telefon, zpočátku jsem se bála telefon vůbec zvednout, rychle jsem se ale otrkala.“

Všichni v autobuse brečeli

Miroslava Šmuková byla aktivní dívka. Chodila do různých kroužků a byla také členkou Klubu mladých cestovatelů, který fungoval při hotelovém domu Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě-Zábřehu. „Byli tam ubytováni různí brigádníci a Nová huť přispívala na činnost klubu výměnou za to, že jsme pro jejich zaměstnance připravovali program pro volný čas. Třeba večery s živou hudbou,“ vysvětluje.

V srpnu roku 1968 odjela asi na týden se skupinou mladých cestovatelů do Coventry v Anglii. Měl to být výměnný pobyt. „Byli jsme tam, když se odehrávaly předsrpnové události. Naši hostitelé nás nechtěli pustit domů. Nabízeli nám bydlení i školy. Měli už asi informace, že se nás Rusové chystají okupovat. Všichni jsme se ale vrátili. Byli jsme přesvědčeni, že ze strany Sovětského svazu nám nehrozí žádné nebezpečí.“

Když přijela do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby na příkaz z Moskvy zastavila liberalizační proces takzvaného pražského jara, byla už doma. Noc na 21. srpna 1968 trávila u rodiny kolegyně ve Velké Polomi kousek za Ostravou. „Chtěly jsme jet do práce, ale kamarádčina maminka nám říkala: ‚Nikam nepojedete! Všude je plno vojáků.‘ Dívky se nenechaly odradit a šly na ranní autobus, který ještě přijel podle jízdního řádu. „Cestou do Ostravy jsme viděli spousty ozbrojených vojáků a obrněných vozů. Všichni jsme brečeli. Nikdo nevěděl, co se děje. Bylo to hrozné.“

Pamatuje si na velké srocení lidí před Novou radnicí v centru Ostravy. Bydlela tenkrát s rodiči v domě u křižovatky Muglinovská a Sokolská a vzpomíná si na ruský tank, který se tam točil a mířil i na jejich barák. „Byl to velmi nepříjemný pocit. Vojáci nevěděli, kam mají jet, protože všechny směrovky byly sundané, přemalované nebo otočené,“ vzpomíná. Dodává, že lidé se snažili s vojáky mluvit. Marně jim vysvětlovali, že v Československu není žádná kontrarevoluce a že mají jet domů.

Listopad 1989 jako živá voda

Pamětnice nikdy nevstoupila do komunistické strany. Rudou knížku nevlastnili rodiče, manžel ani teta. S režimem nespolupracovali, ale netroufali si vybočovat z řady. „Všichni na komunisty nadávali, ale dávali si pozor,“ říká. Prověrky, kterými začalo období takzvané normalizace, se pamětnice ani jejích blízkých netýkaly.

Únikem z tísnivých poměrů byla pro rodinu, zvláště pro jejího otce, chata ve Frýdlantu. „Třeba na Prvního máje jsme si odkroutili povinnou účast v průvodu, ale sotva jsme prošli s mávátky kolem tribuny, sedli jsme do našeho trabanta, kterého táta už někde přistavil, a fičelo se do Beskyd,“ vypráví. V OKD pracovala mimo jiné na oddělení mezinárodní spolupráce, kde vyřizovala šéfům formality pro zahraniční služební cesty. Později dělala referentku na oddělení hospodářsko-právních vztahů. „V kanceláři jsem seděla se šéfem podnikových Lidových milicí. Pořád organizoval nějaká cvičení a pobíhali tam milicionáři v uniformách.“

V roce 1977 se provdala za systémového inženýra Jana Šmuka. Narodila se jim dcera. Dostali podnikový byt v Ostravě-Výškovicích. Teta Jiřina, která měla nemocné ledviny, sehnala lehčí práci ve zdravotnickém zásobování. Když přišel listopad 1989 a padl komunistický režim, Jiřina Jelínková byla nadšená. „Byla ve svém živlu. Vystoupila i na mítinku na náměstí v Ostravě s prohlášením. Já jsem byla spíše opatrná, protože jsem se obávala, aby to nedopadlo jako v roce 1968. Nečekala jsem, že to vezme tak rychlý spád. Překvapilo mě, když se stal Havel prezidentem. Byla jsem ráda, pro tetu to ale bylo jako živá voda,“ říká.

Dopisy Jiřiny Jelínkové z vězení

Tetiny dopisy objevila Miroslava Šmuková v bytě, který pomáhala po její smrti vyklízet. Pocházejí z let 1954 až 1959. Většinu napsala Jiřina Jelínková manželovi poté, co byl propuštěn na svobodu. Ujišťuje ho o své lásce, touze po dalším společném životě a také po miminku. Lituje toho, co způsobila, vyjadřuje smutek nad zamítnutím žádosti o milost. Popisuje drobné radosti, třeba když z okna cely sledovala vrabčáka, když při vycházce na dvorek svítilo slunce anebo když si udělaly se spoluvězeňkyněmi pěkný Štědrý večer. Z dopisů je zřejmé, že muž jí nevyčítá, že kvůli jejím činům skončili za mřížemi.

Z obsahu mnoha dopisů vyplývá, jak se velice trápila, když delší dobu nedostala od manžela žádnou zprávu. Někdy ho dobromyslně kárala pro liknavost, jindy to vypadalo skoro na rozchod. „Musím se zamýšlet nad tím, že skoro půl roku ti nevyšlo napsat mi slůvku povzbuzení, ale ani to, že vůbec žiješ,“ psala mu v srpnu 1959 při výročí jejich svatby. Naznačovala mu, že se nemá kam vrátit a přála mu štěstí v dalším životě bez ní. Později se vysvětlilo, že Státní bezpečnost jim jednu dobu odeslané dopisy cíleně zadržovala. Vztah se napravil a vydržel jim celý zbytek života.

Jiřina Jelínková bývala ve svých dopisech smutná, zoufalá, vroucná, někdy naštvaná, rozverná i vtipná. V reakci na dopis od sestry z listopadu 1956 píše manželovi z pardubického vězení: „Mirka mi píše, abych se brzy vrátila, že si s námi Jarek (sestřin manžel) koupí na půl Spartaka. Nelíbí se jim cestovat vlakem. Vzpomněla jsem si na všechny ty dluhy, co mám, a když jsem to přepočítala, tak při skromném životě bych snad ve svých padesáti letech měla ambice na nějaké motorové vozidlo, a to jen na půlku. Jinak mám zájem o nemotorové vozidlo, které se zve kočárkem, to plánuji jako první kus do našeho bytu. To mám hezké plány do civilu, že ano? Správně se to nazývá troufalost. Nic nebýt, nic nemít a tolik chtít.“

V říjnu 1956 psala manželovi nedlouho po jeho návštěvě: „…A ještě k tvým vlasům. Doufám, pusino, že mi nechceš konkurovat co do délky. A pokud znáš můj vkus, líbil ses mi jinak, tak snad uposlechneš mou radu a budeš i nadále, tak jako dřív, navštěvovat holičství. Představ si jen tu katastrofu vrátit se domů a najít tam Robinsona! To bys mi přece neudělal…“ Část dopisů Jiřiny Jelínkové z vězení je uložena u příběhu Miroslavy Šmukové pod názvem dodatečné materiály.

Miroslava Šmuková tetě pomáhala po roce 1989 zařizovat záležitosti ohledně rehabilitace. Chápe, že měla v povaze pomáhat a že to dělala i za cenu velkého rizika. Jestli to bylo správné, pamětnice neví. „Rodiny se to každopádně dotklo nedobře,“ říká. Pro šťastný život je podle ní důležité vědomí, že se člověk nemá zač stydět.