Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Smržová (* 1942)

• 1942 - narozena v Praze

• 1944 - rodina se přestěhovala do Plzně

• květen 1945 - osvobození Plzně americkou armádou

• 1945 - dědeček zabit Němci ve Vroutku u Podbořan

• jako odškodnění rodina získala ve Vroutku usedlost po Němcích

• 1946 - stěhování do Vroutku, kde otec založil soukromou firmu

• cca 1950 - zabavení majetku a zrušení otcovy živnosti

• 1957 - tajně vstoupila do Pionýrské organizace SSM

• 1957–1961 - studium na střední pedagogické škole v Karlových Varech

• 1961 - dostala umístěnku do základní školy v Kraslicích

• povolání učitelky

• 1961–1963 - provdaná za prvního muže

• 1964 - svatba se Zdeňkem Smržem, dva synové

• počátkem 90. let návrat k víře

• žije v Kraslicích

Rané dětství a časté stěhování

Věra se narodila manželům Zelenkovým roku 1942 na Žofíně. V Praze dlouho nesetrvali, roku 1944 se rozhodli přestěhovat do Plzně, kde prožili i konec války a osvobození Američany. Věřina matka se v té době pilně a s oblibou věnovala háčkování, takže Věra byla terčem pozornosti amerických vojáků a nejeden z nich se s ní vyfotil. K čokoládě a uvolněné náladě panující v ulicích se vztahují první Věřiny vzpomínky.

Důsledky války se ovšem nakonec projevily mnohem dramatičtěji.

Tatínkův otec byl nasazen do Vroutku u Podbořan jako správce vozového parku, protože v Praze jezdil se sentinelem. Tatínkovi přišla zpráva, že jeho otce brutálně zavraždila německá rodina. Po práci šel jako vždy na pivo do kulturního domu. Šel kolem domu, ve kterém žil německý švec. Počkali si na něj a šídly ho ubodali. Vykrvácel. Vědělo se, že to byli oni. Celou rodinu na hřišti zastřelili a zakopali.

Zelenkova rodina měla v rámci odškodnění možnost přestěhovat se do Vroutku a získat konfiskát po Němcích – velký dům s dílnou, zahradou a pozemkem. Věřin otec byl zámečníkem a strojníkem, stejně jako jeho otec. Když mu bylo nabídnuto pokračovat v rodinné tradici černého řemesla, neváhal.

Nový začátek ve Vroutku u Podbořan

Roku 1946 se přestěhovali a otec ihned započal s přestavbou domu. Přes celý štít nechal vymalovat nápis Autodílna, strojírna, zbraně a střelivo Karel Zelenka a opravdu všechna tato řemesla provozoval. Vzal si velký úvěr a začal podnikat. Dařilo se mu dobře. Díky blízkosti loveckého zámečku Kružín neměl nouzi o zákazníky. Zařizoval leče, pořádal hostiny a tiskl na ně vlastní pozvánky. V novém regionu se velmi rychle zorientoval a zabydlel. Se vzkvétajícím podnikem se začala rozrůstat i rodina.

„Jednou jsme s bratrem byli také pozvaní na zámek, protože lovci přijeli i s dětmi. Tam se scházela jen elita, samí právníci. Na tuhle návštěvu nikdy nezapomenu. Prvně v životě jsem ochutnala zmrzlinový pohár.“

Na jejich dvoře stálo pořád mnoho aut čekajících na opravu či opravovaných. Karel Zelenka si opatřil během války zničenou Alfu Romeo a zprovoznil ji. Sloužila k nedělním výletům či výpravám do lesa u Vidhostic.

Jezdili jsme na šišky, protože se topilo v kamnech. Maminka na celý den nadělala jídlo. Taky se jezdilo na borůvky a na houby. My děti jsme seděly na prkenných bočních lavicích vzadu. Maminka vždy seděla na kanystrech s pohonnou hmotou, protože ono to hrozně žralo. Ale nebyl to jen tak nějaký výlet. Měli jsme určené množství, co jsme museli sebrat.

Zelenkovic hospodářství čítalo mnoho kusů dobytka, 200 králíků, husy, ovce, kozy. Do péče o domácnost a hospodářství byly běžně zapojené i děti. Ještě než se Věra stala školačkou, uměla zatopit v kamnech, sekat srpem, krmit zvířata a nosit vodu ze studny. Často utíkali rodičům z domu za ostatními dětmi, které měly více volnosti a možnosti si hrát.

Babička všechny děti – teď už tři – vedla k víře. Každou neděli je vodila do kostela a vyprávěla jim příběhy o Ježíši Kristu. Pan farář učil Věru hrát na varhany a ona radostně prožívala svátost nedělí.

Konec (nejen) otcovy živnosti

Okolo roku 1950 byla živnost Karla Zelenky zrušena a zbraně a střelivo zabaveny.

„Vtrhli k nám v noci a všechno brali. Zbraně, střelivo. Naši měli jednu speciální pušku vykládanou stříbrem, rodinný poklad. Maminka ji stačila strčit sestře pod slamník do postýlky. Prolezli celý dům, chtěli budit i tu sestru a prohledat jí postýlku, ale maminka jim to naštěstí rozmluvila.“

Úvěr, který si rodina na pořízení zbraní vzala, ještě mnoho let zatěžoval rodinný rozpočet. Dílna byla vyřazena z provozu a vzhledem k společenskému klimatu sháněli Věřini rodiče zaměstnání velmi nesnadno. Nakonec oba začali pracovat v nedalekém Petrohradě – tatínek jako údržbář a maminka v lahvárně pivovaru. Tento čas byl pro rodinu nešťastný. StB oba Věřiny rodiče sledovala, na statku prováděli kontroly.

Maminka měla v komoře obrovské album s fotkami z Benešova pohřbu. Když ho estébáci objevili, ptali se jí: ´Jak to, že to tu máte?´ Maminka jim rázně odpověděla: ´Ctím zemřelé. Až zemře pan prezident Gottwald, taky mu takové udělám.´

Především matka byla, patrně pro svůj nabroušený jazyk, pod dohledem. Často ji odváželi k několikadenním výslechům. Vracela se nešťastná.

Rozpor mezi domovem a okolním světem

Věra velmi citelně prožívala rozpor mezi smýšlením rodičů a jejích přátel – mladých lidí, kteří už byli nového socialistického smýšlení. Lákal ji veselý kolektiv, sborový zpěv a tanec. Chtěla se cítit součástí společnosti, ale měla od otce zakázaný vstup do Pionýrské organizace SSM.

Když se kamarádky ve škole bavili o tom, co se u nich včera večer dělalo, někdo třeba řekl, že rodiče se bavili o politice. Všichni věděli, co to znamená – že mluvili o budování. Já jsem taky řekla, že mluvili o politice, ale u nás to znamenalo něco úplně jiného. Dost jsem se v tom mlátila a nevěděla, čemu mám věřit.

Pak přišlo rozhodování o dalším studiu. Otec měl mnoho výhrad, o Věřině vytoužené zdravotnické škole nechtěl ani slyšet, takže Věra neměla moc možností. Naštěstí moudře zakročil Věřin učitel, který jí umožnil tajně vstoupit do Pionýrské organizace SSM, což byla podmínka pro možnost studia pedagogické školy.

Střední pedagogická škola v Karlových Varech

V Karlových Varech bydlela na internátě, který se jí stal úplně novým světem. Stala se pionýrskou vedoucí, členkou pěveckého a tanečního souboru. Jezdila vystupovat na politická setkání, organizovala kulturní pořady a pilně studovala.

Šli jsme v průvodu a všichni dokola zpívali: ´Ptala se Zuzana Kuby, Kuby...´ Takhle jsme pořád šaškovali! Dnes mi to přijde k smíchu, ale my jsme byli opravdu šťastní.

Musela zrušit své členství v církevním společenství. Odehrála se v ní velká změna, úplně potlačila svou víru v Boha. Uvědomila si to během odpoledne, když se po úspěšně složené maturitě šla sama projít k řece a dal se s ní do řeči mladý seminarista. I její nápadník, budoucí manžel byl studentem teologie. Pocítila, že ji Bůh stále provází.

Umístěnka v Kraslicích

Už o pololetních prázdninách byla vyslána představit se na umístěnku.

Jela jsem ze Sokolova červeným vláčkem s dřevěnými lavicemi. Krajina mě úplně očarovala. Celou cestu jsem stála v předsíňce a nevěděla jsem, kam se dřív koukat. U cesty stály hrázděné domy a celá krajina byla zasypaná bělostným sněhem.

Přestěhování do Kraslic Věra přijala s radostí i přesto, že se její první krátké manželství nevydařilo. Kraslice si, i přes jejich drsnější ráz, zamilovala. Seznámila se zde se Zdeňkem Smržem, vedoucím výroby dechových nástrojů v proslulé Amati, a ten se stal jejím druhým manželem.

Jejich manželství bylo velkým sportovním dobrodružstvím. Zanedlouho se k nim připojili dva synové, pořídili si lodě, kola a lyže a nakonec rodinnou idylku doplnil pes.

Srpen 1968

Stejně jako všechny ostatní zprávy o skutečném dění, se i zprávy o předsrpnových a posrpnových událostech do hor dostávaly se zpožděním. Na tanky pod okny reagovali prostě a pochopitelně, stejně jako mnozí jiní – vyvěšovali nesouhlasné nápisy a obraceli směrovky. Věra svou ruštinou posloužila i mnohým sousedům.

Žili jsme tu ve velké nevědomosti, Praha daleko. Jen televize a rádio. Byli jsme zmatení. Spoustě věcem jsme ani nevěřili. Až pak, když jsme to viděli. Třeba Dva tisíce slov se sem dostávalo zprostředkovaně, jeden učitel to vozil z Prahy.

Někteří z učitelů podepsali nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy a mnoho z nich muselo školství opustit. Podobný proces proběhl i v Amati, ale vzhledem k potřebě úzce specializovaných odborníků nemohl být tak důkladný.

Sametová revoluce

Během dlouhého období, vedoucího s listopadovým událostem, se Věra věnovala především rodině, práci ve škole, rodinným výletům a sportování. Oba synové vystudovali školu se zemědělským zaměřením. Jeden se stal zootechnikem a druhý bačou. Kostel navštěvovala i s dětmi pouze o svátcích a tyto návštěvy pro ni neměly žádný mystický přesah.

Listopadové dny roku 1989 prožívali euforicky, od televizních obrazovek na sebe se sousedy pokřikovali nejžhavější noviny a dojmy, a jen doufali, že mohou zprávám věřit.

Zpět k víře

Během zájezdu do Německa, kde se Věra účastnila díkuvzdání, prožila duchovní zlom. Znovu prožila dětské zážitky z církevních rituálů a naplno se vrátila k víře.

Teď už je to zas opravdové. Jako by to období mezi tím ani nebylo. Jsem katolička, která je u všeho, co se dá. Zpívám na kůru a těší mě to. Pomáhám, kde se dá, a jsem spokojený člověk. Pochopila jsem, že Bůh byl pořád se mnou, třeba prostřednictvím mé lásky k písním, nebo mi seslal dobré slovo seminaristy.

Dnes

Manželé Smržovi jsou v Kraslicích velmi spokojení a vědí, že zde dožijí. Z divokosti a rozháranosti bývalých Sudet vnímají jen dramatičnost krajiny, která je živnou půdou pro jejich sportování.