Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marlene Smolková (* 1942)

• narodila se 4. dubna 1942 v Božím Daru

• její rodina se po válce vyhnula odsunu, nejstarší bratr později sám emigroval do Německa

• pamětnice kvůli svému německému původu v učení zažila šikanu

• po sňatku jejího manžela Jindřicha Smolku vyhodili z armády a vyloučili z KSČ

• v šedesátých letech se do strany vrátil a stal se předsedou národního výboru v Božím Daru

• v této funkci odmítl ubytovat okupanty v srpnu 1968, drželi jej v obklíčení na radnici tři dny

• během prověrek manžela podruhé vyloučili ze strany, dcera později měla problém se dostat na střední školu

• odsunutí rodáci rodičům pamětnice vyčítali, že v Božím Daru zůstali, po podobném proslovu při pohřbu otce jednoho z Němců komunisté zadrželi

• pamětnice pracovala v Božím Daru v místních obchodech i rekreačních objektech

• v roce 2023 žila v Božím Daru

Když v roce 1946 otec Marlene Smolkové se svým koňským povozem odvezl jednoho z posledních sousedů na hranici s Německem, Boží Dar se kvůli odsunu Němců téměř vylidnil. Zbývaly pouze tři rodiny.

„Tátovi řekli, ať jede domů a připraví si věci, že pro nás někdo přijde. Měli jsme popsané černé bedny, ale nikdo nepřišel,“ říká pamětnice. Z jim neznámého důvodu tak jako jedni z mála mohli na rodném místě zůstat.

Marlene Smolková to ale jako sudetská Němka neměla v poválečném a komunistickém Československu jednoduché. Nejenže sama zažívala šikanu, ale národnost nesla důsledky i pro blízké. Jejího manžela kvůli sňatku s Němkou vyhodili z armády i z KSČ.

Další těžké chvíle manželé Smolkovi prožívali, když v srpnu 1968 do Božího Daru vtrhly okupační jednotky a manžela sovětští vojáci přes tři dny drželi na radnici. Později pamětnici a její rodiče navštěvovali někdejší božídarští rodáci a vyčítali jim, že v Československu zůstali. Marlene Smolková toho ale i přes všechny těžkosti nikdy nelitovala.

Hranice se přecházela běžně

Pamětnice Marlene Smolková se narodila 4. dubna 1942 v Božím Daru, odkud pocházel také její otec Edwin Högen. Ten ve svém mládí vyrůstal jako sudetský Němec na území nově vzniklého Československa, hranice se sousedním Německem tehdy existovala především na mapě, ale lidé ji mohli běžně překračovat. Při cestách do údolního Oberwiesenthalu Edwin Högen poznal svoji manželku Elu.

Rodiče se vzali v roce 1925 a zůstali bydlet na německé straně. Během roku 1938, kdy se situace v sudetském pohraničí vyostřovala, se otec rozhodl pro návrat do Božího Daru. Ovšem po mnichovské dohodě, která okleštila Československo o pohraniční oblasti, se i Boží Dar ocitl na území Říše. 

„Tatínek s maminkou provozovali uhelný sklad v budově bývalého pivovaru. Měli jsme také hospodářství se zvířaty, otec choval koně a chodil s nimi na práce do lesa,“ popisuje Marlene Smolková. Na válečné roky si moc vzpomínek neuchovala, její rodiny se více začaly dotýkat až poválečné události spojené s odsunem Němců ze sudetského pohraničí.

Edwin Högen musel tehdy na příkaz Čechů vzít koně a na nich odvážet své sousedy, kamarády a příbuzné pryč z jejich domovů. Mohli si s sebou brát zavazadla s obsahem těžkým jen několik desítek kilogramů, nechávali po sobě celé domy a statky. Dovezl je vždy k hranici, dál překračovali hranici pěšky a pak putovali do různých míst v Německu.

Pak měla přijít řada i na něj a jeho rodinu. Věci už měli nachystané v bednách, ale nikdo pro ně nepřišel. V Božím Daru tak zůstali společně se dvěma dalšími rodinami, jinak se město vylidnilo. Nejstarší bratr pamětnice Harry později sám přes hranice odešel, ještě než se postavily ostnaté dráty. Se svojí rodinou se shledal znovu až v šedesátých letech, nevracel se z obavy, že by jej kvůli ilegálnímu překročení hranice komunisti uvěznili.

Po Němcích přišli zase Němci

Domy i statky po vyhnaných Němcích se snažila československá vláda doosidlovat. Do pohraničí tak přicházeli lidé ze všech koutů republiky, ale také čeští navrátilci z Volyně či Rumunska. Našli se i tací, kteří situace jen využili, obohatili se o německý majetek a brzy zase odešli. V Božím Daru nastala ovšem úplně jiná a poněkud paradoxní situace. Po odsunu Němců sem navezli znovu Němce.

„V noci jezdila auta, slyšeli jsme rachot, ráno jsme s bratrem Konrádem vylezli a všude před domy byly věci, lidi a děti. Všichni, které sem navezli, byli také Němci, většinou z Mostu, Ústí, z Duchcova. Vystěhovali je a oni mysleli, že je vezou do Německa, ale vyložili je tady. Do těch domů, co zůstaly dva roky prázdné, nacpali vždycky dvě až tři rodiny.“

Podle pamětnice pak tito přesunutí Němci po nástupu komunistů k moci v roce 1948 pracovali v okolních uhelných a uranových dolech. Část z nich se později přestěhovala zpět do větších severočeských měst. Během šedesátých let a zejména v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pak ovšem většina z nich emigrovala do západního Německa.

Högenovi však stále zůstávali a nějaký čas ještě vedli hospodářství. Matka si později našla práci v jednom z místních hotelů, zvládala ji i bez znalosti češtiny. Otec musel v roce 1948 odevzdat své koně a o pár let později je zase zpět odkoupit od jednoho Čecha. V roce 1960 o ně už ale definitivně přišel.

„Neměl už žádnou práci, nikdo nepotřeboval, aby přivezl z lesa dříví, neměl žádný příjem. Šel pracovat na vodárnu, která se stavěla na Myslivnách. Koně odvedl do Karlových Varů na jatka, což pro tátu bylo šílené. Dva dny se neozval a nepřijel domů, peníze, co za ty koně dostal, propil. Neunesl to,“ přiznává pamětnice.

Rodiče manžela nepřijeli na svatbu

Když Marlene Smolková nastupovala do první třídy, neuměla ani slovo česky, v rodině mluvili pouze německy. Češtinu však ve škole ovládla. Přesto když se později učila na prodavačku, pociťovala, že být Němkou v Československu občas znamenalo být někým horším.

„Byli jsme na praxích v Krkonoších, měla jsem tam učitele na zbožíznalství a aranžování výloh. Jemu celou rodinu Němci vybili a on mě nesnesl. Za trest jsem nikdy nemohla z praxí jezdit na návštěvy domů. Ostatní, když měli dobré známky, mohli se vracet do Karlových Varů nebo do Abertam,“ vzpomíná.

Po vyučení nastoupila pamětnice do obchodu v Božím Daru. Krátce nato potkala svého manžela, který zde sloužil u pohraniční stráže. Vzali se v roce 1960, rodiče Jindřicha Smolky odmítli přijet na svatbu a nedokázali se přenést přes to, že se jejich syn oženil s Němkou. Láska Marlene a Jindřicha však dokázala ustát všechna příkoří a zkoušky.

„Jakmile se provalilo, že se budeme brát, tak si manžela zavolali na základnu ve Vejprtech, aby věděl, že když si mě vezme, tak v armádě skončí. On byl voják celým srdcem, ale řekl, že teda skončí. Naši mě odrazovali, že mi to pak bude vyčítat, ale nikdy mi to nevyčítal,“ říká Marlene Smolková.

Rusy odmítl ubytovat

Manžela po vyhazovu z armády vyloučili i z KSČ. Šel pracovat do závodů Škoda v Ostrově a v roce 1964 se do strany vrátil zpět, když ho zvolili jako předsedu národního výboru v Božím Daru. Působil také na okresním výboru. V těchto funkcích byl i v momentě, kdy se 21. srpna 1968 po silnici vedoucí z údolí od hraničního přechodu sunuly do kopce směrem k Božímu Daru sovětské tanky.

„Okupanti se chtěli ubytovat v současném hotelu Anna, kde měl národní výbor noclehárnu, manžel jim to nedovolil. Tak Rusové vtrhli na radnici, zamkli ji a zvenku stáli v obležení. Ostatní pracovníky pustili, ale manžela tam nechali snad tři dny zavřeného. Stáli zepředu a měli namířeno, my jsme na to jenom koukali. On potom nějakým zadním okýnkem utekl. Bylo to hrozné,“ vypráví Marlene Smolková.

Okupace v roce 1968 zastavila reformní procesy v komunistickém Československu a po ní následoval opět přísnější normalizační režim. Tato změna si vyžádala prověrky uvnitř komunistické strany, v rámci nichž se účtovalo s odpůrci invaze a zastánci pražského jara z KSČ. Jindřich Smolka patřil mezi jedny z nich, a tak jej z KSČ vyloučili už podruhé.

Život Smolkových ale pokračoval dál. Narodila se jim druhá dcera, manžel se vrátil opět do ostrovské Škodovky a pamětnice po mateřské pracovala nadále v božídarském obchodě. Politický šrám z minulosti se pak projevil, když se starší dcera hlásila na střední ekonomickou školu a nepřijali ji z kádrových důvodů. Jindřich Smolka ale díky konexím ze svého bývalého stranického působení dokázal sehnat pro dceru místo alespoň na dvouleté ekonomické škole.

Proč jste vy mohli zůstat?

Navzdory utužení totality po roce 1968 zůstaly podmínky přechodu hranice do sousední NDR volnější, než jaké panovaly v padesátých letech. Pamětnice tak s doložkou a celním prohlášením pravidelně mohla navštěvovat svoji tetu v sousedním Oberwiesenthalu a obě také přes hranici vzájemně pašovaly zboží, které v druhé zemi nebylo dostupné.

Z východního i západního Německa se vraceli místní rodáci. Marlene Smolková vzpomíná, jak se pokaždé jejích rodičů vyptávali, proč na rozdíl od většiny mohli zrovna oni v Československu zůstat. Její rodiče však sami neznali důvod, a když je nikdo nevyhnal, dobrovolně odejít nechtěli.  

„A oni tátovi řekli, že to právě udělat měl. Když umřel v roce 1979, na pohřeb přišlo hodně Němců z druhé strany. Jeden bývalý Božídarský tam tátovi nad hrobem řekl: ‚Ty jsi jediný, kterého pochovají v rodišti, heimatu.‘ To bylo kruté. Někdo na tom pohřbu byl a toho pána udal, za proslov ho pak na hraničním přechodu na chvíli zavřeli,“ vypráví Marlene Smolková.

Měla jsem se tady dobře

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 už k podobným incidentům nedocházelo a o poválečném odsunu sudetských Němců se mohlo začít mluvit otevřeně. Rodáci a někdejší obyvatelé, kteří v šedesátých letech emigrovali dobrovolně, se sem podle pamětnice vraceli stále.

Boží Dar prošel změnou a z obce v blízkosti střeženého hraničního pásma se stalo lyžařské středisko hojně navštěvované českými i německými turisty.  

„Ještě loni sem jezdila jedna známá. Pokaždé brečela, že se jí na stará kolena po Božím Daru stýská. Tak jí říkám, že tu měla zůstat. A ona, že si tenkrát mysleli, že se na Západě budou mít lépe. Ale já si myslím, že jsem se tady taky měla dobře, práci jsem měla, peníze taky, manžel vydělával hezky,“ hodnotí Marlene Smolková navzdory všem těžkostem, které za komunismu prožila.

Z původních rodáků, kteří zde měli své kořeny na několik generací dozadu, zůstávala pamětnice v roce 2023 v Božím Daru už jen jednou z mála. Už pouze jako jediná zde ještě dokázala promluvit v nářečí erzgebirgish.