Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marieta Šmolková (* 1921  †︎ 2022)

• 1921 - born in Dubí near Teplice

• 1938 - fled with her father from the borderlands

• 1941 - deported to Theresienstadt

• 1944 - transported to Auschwitz

• September 1944-April 1945 - forced labor in a factory in Germany

• October 1945 - started working in the field of foreign trade

• 1954 - wedding with Jaroslav Šmolka

• 1968 - negative attitude to the occupation of Czechoslovakia, but passed security vetting (because of the Holocaust)

• A widow since 1983

• Died on February 23, 2022

Marieta Blochová se narodila 10. srpna 1921 v Teplicích, ale vyrůstala v městečku Dubí u Teplic, tedy v německém pohraničí. Její otec Artur Bloch zdědil po svém otci továrnu na porcelán. „Můj dědeček s babičkou měli jedenáct dětí, šest děvčat a pět kluků. A volba padla na mého otce, že on by měl vést tu porcelánku s tím, že ale všem do té doby neprovdaným sestrám dá výbavu.“ Marieta se narodila do židovské rodiny, kde se mluvilo německy. „Vždycky jsme si byli vědomi toho, že jsme Židé, ale nikdy jsme toho moc nedodržovali.“ Marieta si vzpomíná, že v rodině vždy slavili největší židovský svátek Jom kipur, tedy Den smíření. Během toho to svátku musí člověk držet půst a vyvarovat se zábavy, aby se mohl plně soustředit jen na své myšlenky a modlitbu. „Tatínek se trestal tím, že nezapínal rádio, což pro něj byl větší trest, než že nejedl.“

Chodily jsme do stejné školy, jedly jsme stejné jídlo

Rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm let. Důvodem jejich rozvodu byly podle Mariety jejich hodně odlišné povahy. Otec byl spíše mlčenlivý samotář, který k životu společnost moc nepotřeboval a vystačil si se čtením a posloucháním rozhlasu. „Maminka byla o patnáct let mladší než tatínek a měla ráda svoje kamarádky a lidi okolo sebe.“ Rozvodem rodičů byla Marieta oddělena i od své starší sestry Hany. Rodiče se totiž dohodli, že Hana se odstěhuje s maminkou do Teplic a Marieta zůstane s otcem v Dubí. Až mnohem později se dozvěděla, že šla k tatínkovi, protože matka věděla, že její sestra je podobný typ jako otec, oba jsou nemluvní, a že Marieta, která byla více po matce, donutí tatínka ke komunikaci. „Maminka se přestěhovala ke své mamince do Teplic a za rok se provdala za lékaře.“ Maminka svého manžela doktora Viktora Hahna poznala při porodu Mariety. Otec si vzal ženu z Prahy, která se za ním přestěhovala do Dubí. Manžela maminky znala Marieta odjakživa a vždy ho oslovovala ,strejdo‘ a tatínkova nová žena byla Marietě také velmi blízká a se sestrou jí neříkaly jinak než ,teto‘. „Vlastně najednou jsem měla jakoby dvoje rodiče.“

Ve 30. letech byla obrovská nezaměstnanost, a to až taková, že některé Marietiny kamarádky musely chodit každý den k někomu na oběd, protože jejich rodiče prostě neměli peníze na to, aby jim mohli dát najíst. „Muselo to pro ně být strašné, ale něco jíst musely.“ Marieta si nevzpomíná, že by pociťovali jakýkoliv antisemitismus do okamžiku, než se v Německu stal kancléřem Adolf Hitler. Ani poté se lidé v Dubí proti židovským občanům neprojevovali nijak nenávistně. „Nedělaly se žádné rozdíly, chodili jsme do stejné školy, jedli jsme stejné jídlo.“ Jediné místo, kde Marieta pocítila nespravedlnost, byla škola, ve které patřila k nejlepším žákyním, ale učitelé vždy našli nějaký důvod, proč lépe ocenit její spolužačku s německým původem. O jiném zážitku vyprávěla Marieta Šmolková v rozhovoru pro projekt Centropa. Jednoho dne přišli kluci od nich ze třídy do školy hrozně vyčerpaní a až po mnoha letech se Marieta dozvěděla, že byli v noci v Drážďanech, kde je cvičili na lehce ozbrojenou jednotku, aby mohli zasáhnout v Dubí, až budou nacisté potřebovat. Tito kluci potom později v ulicích vykřikovali ,Sieg heil‘.

Před oknem visela vlajka s hákovým křížem

Po absolvování čtyř tříd gymnázia nastoupila Marieta Blochová na obchodní akademii. „Na začátku třetího ročníku tatínek volal do školy, aby mě pustili domů, když se dozvěděl z rádia, že Němci budou obsazovat pohraničí.“ V září 1938 utekla s tatínkem a jeho ženou do Prahy. „Utekli jsme a neměli nic, jen noční košili a věci na mytí.“ Útočiště našli v bytě matky tatínkovy nové ženy, ale byt byl příliš malý na to, aby se tam vešli čtyři lidi. Nakonec se tedy rozhodlo, že Marieta odjede za matkou, strýcem a sestrou do Brna. „Maminka se strejdou odešli z Teplic už v květnu 38. roku.“

V Brně strýc pronajal vilu, jenže tu si vybral velitel brněnského gestapa a rodina se musela přestěhovat do jediného pokoje a zbytek poskytnout jemu. Bylo jasné, že situace v Československu není pro ně už bezpečná, a tak se rozhodli emigrovat do Anglie. Těch pár měsíců druhé republiky proto trávili učením se angličtiny a přípravou na budoucí zaměstnání. Podařilo se jim zařídit místo pokojské pro Marietu a ošetřovatelky pro Hanu. „Já jsem chodila v Brně do anglického ústavu a učila se šít.“ Měli už všechno připravené, dokonce ušité oblečení pro dívky do práce. Čekalo se jen na to, až bude Marietě osmnáct a až mamince a strýci dorazí potvrzení, že nedluží státu daně. Bohužel emigrovat už nestihli. Dne 15. března 1939 vyhlásil Hitler nad Československem protektorát a hranice se pro Židy uzavřely. „Pak už byl protektorát, o kterém jsme se dozvěděli tak, že ráno, když jsme se probudili, tak před oknem visela vlajka s hákovým křížem.“

Přestěhovali se tedy do Prahy ke zbytku rodiny a čekali, co se stane. Stále se všichni učili anglicky a Marieta se učila šít, protože pořád doufali, že se jim přeci jen nějak podaří emigrovat. Nejprve bydleli v bytě v Podolí, odtud je ale vyhnali, takže se Marieta, Hana, maminka a strýc přestěhovali do Pařížské ulice. Zde bydleli všichni v jediném pokoji, kam se vešla jen jedna postel, a navíc byl jejich pokoj průchozí do koupelny, která byla společná pro dalších čtrnáct lidí. Během protektorátu už v Československu platily tzv. norimberské zákony, takže Židé například nemohli nakupovat ve stejných obchodech jako jiní lidé nebo nesměli vycházet večer z domu. Marieta však vzpomíná hlavně na to, jak solidární k nim lidé v té době byli, takže se všechna ta nespravedlivá omezení dala snášet. „Tatínkova druhá žena nebyla Židovka, a tak bylo pravděpodobné, že nějak ochrání otce, proto najali velký byt s tím, že až my odjedeme, byli by tam s tetinou maminkou, s maminčinou matkou a s otcem doktora Hahna.“ Všechno samozřejmě dopadlo úplně jinak. Marieta se sestrou, maminkou a strýcem nikam odjet nemohli a Marietina babička a otec strýce nečekaně zemřeli. „Naštěstí ani jeden nevěděl, že jsme šli do koncentráku.“ 

V prosinci roku 1941 jim přišlo předvolání do koncentračního tábora. Dne 11. prosince šli Marieta, Hana, jejich maminka a strýc před Veletržní palác a odtud byli odvezeni do Terezína. „Byli jsme druhý transport do Terezína.“

Ležela jsem v těch kasárnách se záškrtem a čekala, až to přejde

Když do Terezína v prosinci 1941 dorazili, byli tu jako jedni z prvních. Pevnost postavená na konci 18. století se změnila v židovské ghetto. Terezín ještě nebyl na nové obyvatele připraven. Nebyly tam ani postele, a tak Židé museli spát v kasárnách na zemi. „Směli jsme si s sebou vzít 50 kg z Prahy. Měli jsme s sebou i nějaké ložní prádlo, tak jsme do jedné cejchy nacpali slámu a měli jsme ji místo matrací.“ Hned po příjezdu byli rozděleni podle pohlaví, takže Marieta, Hana a jejich matka šly do jedněch kasáren a jejich strýc do jiných. „Tehdy ještě nebylo dovoleno se nějak scházet. Proto jsme nikdy nevěděli, co se s ním děje, a on nevěděl, co se děje s námi.“ Po pár měsících byla určena denní doba, kdy se smělo pohybovat po ghettu, takže rodina mohla být vždy alespoň na chvíli pohromadě.

„Ukázalo se, že být tam mezi prvními byla určitá výhoda, protože jsme ještě spoluorganizovali život v tom ghettu.“  Strýc získal místo šéflékaře v ženských kasárnách, takže bydlel ve stejném domě jako jeho rodina. Jednotliví lékaři museli vždy obcházet jednotlivé domy a tam zjišťovat, jestli se někde nevyskytla nějaká infekce. Stav, který zjistili, pak chodili nahlašovat šéflékaři. Marieta pracovala jako zapisovatelka těchto hlášení. Hana, která byla diplomovanou zdravotní sestrou, vypomáhala v Terezíně jako ošetřovatelka. Infekcí se v ghettu pochopitelně vyskytovalo mnoho. „Já sama jsem tam měla záškrt, a to ještě neexistovala žádná izolace. Ležela jsem v nějakém malém pokojíku v těch kasárnách a čekala, až to přejde, protože nic jiného nešlo, moc léků nebylo.“

Po čase začaly z Terezína odjíždět transporty „někam do Polska“. „Nikdo nevěděl kam, nikdo nevěděl proč, ale každý tušil, že to bude horší než v Terezíně.“ Do transportu se člověk mohl dostat z nejrůznějších důvodů. Stačilo třeba jen to, že někdo pustil vařič, což ohrožovalo elektrické připojení v celém městě, protože elektrická síť zde nebyla budována pro takové množství lidí. „Některé vlastně odsoudili k smrti za to, že zapnuli vařič.“ Všichni se proto snažili chovat co nejvzorněji, aby je minulo zapsání do transportu, a to i přesto, že vlastně nikdo netušil, kam vlaky odjíždějí. „Některým z těch odvezených se povedlo poslat nějaké zprávy. Tedy ne do Terezína, ale do Prahy a z Prahy pak do Terezína.“ Pak měli lidé v Terezíně už reálné důvody, proč se snažit neopustit Terezín, a to se ještě obecně nevědělo o snad nejhorším nacistickém vynálezu ‒ o plynových komorách. Marieta se na žádné seznamy nedostala, jenže pak se jednoho dne na seznamu do transportu objevilo jméno její maminky a strýce Viktora. „Se sestrou jsme mohly i nadále zůstat v Terezíně. My jsme nebyly v transportu, ale maminka se strejdou v transportu byli. My jsme se k nim dobrovolně přihlásily a šly jsme s nimi.“ Na konci září 1944 tak Marieta Blochová nastoupila se svou rodinou už do druhého transportu, který končil v polské Osvětimi.

Bylo jasný, že tohle není určený k přežití

Okamžitě po příjezdu do Osvětimi oddělili vojáci opět strýce Viktora od rodiny, a to bylo také naposledy, kdy ho viděly. „Nevěděly jsme a až po válce jsme se to dozvěděly, že strejdu hned po příjezdu zastřelili.“ Potom následovalo oddělování mladých, a tedy práceschopných žen od těch, které nacističtí lékaři uznali za neužitečné. „Maminka vypadala docela mladě, a tak tou první kontrolou prošla s námi na barák.“ Starší ženy pak putovaly rovnou do plynových komor. Všem ženám, které prošly kontrolou, ostříhali hlavy dohola a rozdělili je do kasáren. V místnostech byly třípatrové palandy. „Nám přidělili postel až úplně u stropu. Normálně tam leželi čtyři vojáci, ale nás tam leželo osm, takže jsme musely ležet na boku, abychom se tam jako sardinky vešly.“

V koncentračním táboře v Osvětimi byly podmínky ještě mnohem horší než v Terezíně. Na rozdíl do Terezína, který sloužil spíš jako pracovní tábor a jako místo, kde bylo možné držet Židy pod kontrolou, byla Osvětim tábor určeným primárně k fyzické likvidaci židovského obyvatelstva. „Jediné jídlo byla nějaká polívka. A k té jsme nedostaly ani lžíci, nic. A z té polívky jsme se každá nějak napila, těch osm lidí, a někdy to šlo ještě jednou dokola a někdy… Zkrátka my jsme jedna vůči druhé byly velice disciplinované a solidární. Nestalo se, že by si tam někdo vylovil kousek nějaký brambory…“ Po pár dnech v Osvětimi byl každý k smrti vyčerpaný z nedostatku jídla a psychické zátěže. „Bylo jasný, že tohle nejde přežít a že to taky k přežití není určený. Naopak.“

Po týdnu v Osvětimi byly ženy poslány k další kontrole, které velel proslulý lékař SS Josef Mengele. „Mengele je ten, který ukázal doleva, nebo doprava ‒ život, nebo smrt. A ten maminku nepustil s námi na práci.“ Marieta a Hana se tak musely rozloučit i se svou matkou, která zůstala v Osvětimi. Až po válce se setkaly s jednou maminčinou známou, která byla lékařkou v Ústí nad Labem a v Osvětimi shodou okolností pracovala jako ošetřovatelka. „Ta nám po válce řekla, že maminka dostala úplavici, ty strašné průjmy, takže ji dali na marodku. A ona že se snažila, aby maminka byla na posteli, poněvadž někteří taky leželi na zemi. A tam asi o čtrnáct dní později zemřela.“

Věděla jsem, že vyrábím zmetky

Dalším transportem se Marietta a Hana dostaly do německé továrny ve městě Öderan. Öderan je městečko nedaleko československých hranic na německé straně Krušných hor. Ve městě byla veliká textilní továrna. „Ty textilky za války přeměnili na výrobnu munice a zbraní.“ Sestry sem dorazily právě v době, kdy začínala zima, která je v Krušných horách vždy velmi tuhá. Měly na sobě jen to, co vyfasovaly v Osvětimi, což byly letní šaty a letní boty. V tom, v čem přijely, byly po celou dobu. Každý den před směnou a po směně musely všechny nastoupit ven, kde je počítali, takže každý den stály dvě hodiny ve sněhu. „Ale zase to byl jediný čas, který jsme mohly strávit na čerstvém vzduchu, takže nám to až tak hrozně nevadilo.“

Marieta a Hana Blochovy pracovaly pro továrnu, která vyráběla munici pro armádu státu, který je naprosto bezdůvodně donutil opustit domov, který je oddělil od rodiny a který s nimi zacházel, jako kdyby nebyly lidé. Marieta proto chtěla alespoň malinko přispět k německé porážce, a tak schválně šidila svou práci. „Já taky proto, abych něco udělala pro vlast, pro svou vlastní vlast, tak jsem vždycky nechala ten stroj běžet. Věděla jsem, že vyrábím zmetky. Moje sestra měla stroj, který vyráběl až po mně, a vždycky říkala: ,Věděla jsem přesně, od koho tohle to je.‘“ Práce byla náročná a příděly jídla byly pořád minimální. „Měli jsme dvanáctihodinové směny. Vždycky jeden týden jsme pracovali ve dne a druhý v noci.“ Občas se našli i lidé, kteří jim pomáhali. Například jeden německý dělník vždy oddělil část svého přídělu jídla a položil to vedle stroje nějakého Žida, Židé dostávali příděly menší.

Postupně získávaly informace o tom, co se děje díky spoluvězňům „Pak tam nastěhovali italské válečné zajatce. Ti přeci jenom měli víc práv než my. My jsme neměli žádná práva.“ Některé židovské dívky navázaly kontakty s Italy a ti jim zprostředkovávali zprávy z války. Tímto způsobem se dozvěděly, že se chystá mírová konference v San Francisku. „Tak jsme se naivně domnívaly, že když mírová konference, tak bude mír, ale ony to byly jenom přípravy na to, jak ukončit tu válku.“ Pro ně tedy válka stále nekončila, ale v momentě, když už začínalo být i některým Němcům jasné, že válku asi nevyhrají, naložili židovské dívky do vlaku. Dne 20. dubna 1945 nastoupily Marieta a Hana do již posledního, ale nejtvrdšího transportu.

Neměly jsme nikoho, kdo by nás v tomhle stavu schoval

„Naložili nás na dobytčáky. Dvě stě do jednoho vagonu, což znamenalo, že jsme nemohly sedět na zemi, protože jsme se nevešly. Tak jsme se dohodly, vždycky některé stály a některé seděly.“ Na cestu dostaly každá misku s polévkou. Některé mísy daly do rohů vagonu, aby tím alespoň částečně nahradily záchody. V té době bylo vyhlášeno válečné nařízení, podle kterého vlaky nesměly stát ve stanici déle než dvacet čtyři hodin. Vlak proto vždycky zastavil v nějaké stanici, pár hodin tam zůstal a zase jel do jiné. Tak to bylo po několik dní. Postupně se vlak dostal přes hranice a jednoho dne zastavil v zastávce Dubí u Teplic, kde sestry vyrůstaly. Marieta s Hanou se rozhodovaly, jestli se nepokusí o útěk, ale nakonec si to rozmyslely. Věděly, že vypadají hodně nápadně. Z Osvětimi měly vyholené hlavy a bílý pruh přes oblečení jako označení vězeňkyň. „Neměly jsme nikoho, kdo by nás v tomhle stavu schoval.“

V další stanici k jejich vlaku připojili luxusní vagon, ve kterém byli vysocí němečtí důstojníci. „A jejich vlak připojili k našim dobytčákům a popojížděli s námi. A třeba v Lovosicích přiletěla americká letadla a letěla hodně nízko, chtěli vědět, co je to za vlak, a když nás viděli, tak zase odletěli. Ti důstojníci přesně věděli, proč chtěli být připojeni k tomu vlaku.“ Poslední dny dívky ve vlaku už neměly vůbec nic k jídlu. V jedné stanici jim lidé do vagonu alespoň přinesli kbelíky s čajem, takže se mohly napít. V Lovosicích je alespoň na chvíli vyvedli ven a dali hadice s vodou, aby se mohly umýt, což po osmidenní cestě v nepředstavitelně nehygienických podmínkách ocenily. „Tam jsme viděly, že je opravdu konec války. Viděly jsme německé vojáky, jak zahazují svoji zbraň a jdou nahoru do Krušných hor, aby se dostali do Německa. “Nakonec je vlak dovezl do Litoměřic, kde je konečně vyložili, a šly pěšky do Terezína.

Najednou se nám zdálo, že všechno můžeme

V Terezíně se opět setkaly s otcem. Toho jeho nežidovská manželka nakonec opravdu poměrně dlouho dokázala ochránit před transportem do Terezína, ten ho ale nakonec stejně neminul a v prosinci 1944 byl do ghetta převezen také. Tábor byl pořád ještě pod německým velením. „Na prvního máje někdo vyvěsil československý prapor, ale byli tam ještě Němci. To ještě nebyl konec války.“ Němci přikázali vlajku opět sundat. Za týden nato už ale válka konečně skončila, Němci odjeli a vystřídal je švýcarský Červený kříž. Během tří dní dorazilo do Terezína 15 tisíc Židů z koncentračních táborů. První, co bylo se všemi potřeba udělat, bylo odvšivení, protože vši si přivezli skoro všichni. Následovalo složité řešení různých infekčních chorob, jako byly skvrnitý tyfus nebo úplavice. Po pár dnech dorazila do Terezína Rudá armáda a převzala od Červeného kříže správu nad táborem. Jejich zdravotnická organizace se jmenovala Červený půlměsíc. „Tak z jedné strany odjížděl švýcarský Červený kříž, který reprezentoval ten mezinárodní, a z druhé strany přijížděl ten Červený půlměsíc.“

Po pár dnech projíždělo Terezínem auto s partyzány, a když projížděli kolem Mariety a jejích tří kamarádek, tak jim nabídli, že je svezou do Prahy. „Tak jsem se sestrou honem domluvila, že by ona zůstala v Terezíně s tatínkem, přeci jenom byla ošetřovatelka a věděla o tom víc než já.“ Aby mohly opustit terezínské ghetto, musely dívky získat potvrzení od hygienika o tom, že nemají žádnou infekční chorobu. „Najednou se nám zdálo, že všechno můžeme, tak jsme o půlnoci budily toho vysokého funkcionáře, že potřebujeme to potvrzení.“ Hygienik jim potvrzení nakonec vydal a ony odjely z Terezína do Prahy, kde právě končilo Pražské povstání. „To se z Prahy už jenom kouřilo, ale už se nebojovalo.“ Marieta vzala své tři kamarádky do bytu manželky svého otce. Teta se divila, proč bere domů tři cizí dívky. „Ale pro mě nebyly cizí! To byly holky, které potřebovaly někde bydlet. Dvě byly Vídeňačky a jedna byla Brňačka a nikdo z jejich rodičů nepřežil.“ Kamarádky pak ještě pár měsíců žily s nimi v pražském bytě.

Když se židovské dívky vrátily z koncentračních táborů, všechny měly jen pár centimetrů dlouhé vlasy, které jim stihly narůst od chvíle, kdy jim je v Osvětimi vyholily. Trochu tragikomické je, že po válce se tyto účesy dívkám v Praze líbily a stalo se trendem ostříhávat se tzv. na kluka. Marieta neměla ani v Praze moc času na odpočinek. Musela shánět auto a potom benzín, který byl po válce téměř nedostupný. Nakonec se jí povedlo oboje sehnat a ona mohla dojet pro otce a sestru do Terezína. Otec si z Terezína přivezl těžký zápal plic, na jehož následky o čtyři roky později zemřel. „Tak to byl konec války pro mě, jenže jsem nevěděla, že maminka a strejda se už nevrátí.“

Pozastavení občanství znamenalo dlouhé hledání práce

Koncem války však pro Marietu problémy nekončily. Začalo totiž vypořádávání Československa se vším německým. Aby se zjistilo, kdo je ten ,pravý‘ Čech, tak se vytáhly údaje ze sčítání lidu z roku 1930. Tehdy lidé jako jednu z informací udávali svou národnost a přímo ve sčítacích formulářích bylo napsáno, že národnost se má vyplnit podle rodného jazyka. „Tak tam tatínek popravdě napsal ,němčina‘. “A podle toho stát po válce určil, že Blochovi jsou Němci, a pozastavili jim československé občanství, což byl dost velký problém, protože to značně komplikovalo třeba možnost nalézt zaměstnání. A zaměstnání Marieta potřebovala, protože její otec byl těžce nemocný a pracovat už nemohl, takže Marieta nemohla pokračovat ve studiu a musela jít shánět práci. „To byla moc těžká doba.“ Měla pocit, že jí k získání práce pomůže, když se naučí těsnopis, a tak se rychle doučila český, anglický a německý těsnopis. V práci ho pak sice nevyužila, ale hodil se jí jinak. „Když jsem si dělala poznámky, tak jsem chtěla, aby to po mně nikdo nečetl, tak jsem využila ten těsnopis. “Nakonec se jí povedlo najít zaměstnání v Podniku zahraničního obchodu, kde jim nevadilo, že nemá československé občanství, takže už v říjnu 1945 nastoupila do podniku, kde zůstala dvacet osm let a vypracovala se z korespondentky na zástupkyni ředitele útvaru, z čehož rok a půl útvar ředitele neměl, takže ho vedla ona. Až po třech letech stát uznal, že se Blochovi neprovinili vůči republice, a československé občanství jim vrátil.

Přišel sám a vážil třicet osm kilo

Marietin tatínek měl v Americe přítele, který objevil článek o tom, že příbuzný Blochových admirál Bloch byl obviněn z toho, že zavinil katastrofální útok japonských letadel na americkou pevnost Pearl Harbor. Ten kamarád pana Blocha poslal článek svému mladšímu bratrovi a ten ho donesl k Blochům. Mladší bratr se jmenoval Jaroslav Šmolka a Marieta si ho za pár let vzala za muže. „Tak díky tomu, že obžalovali admirála Blocha, já jsem poznala svého manžela.“ Jaroslav Šmolka byl také Žid a také prošel koncentračními tábory. Nacisti jej připravili o manželku a dvě malé dcerky. „Přišel sám a vážil 38 kilo.“ Vzali se až v roce 1954, protože Jaroslav dlouho váhal, byl totiž o dvacet jedna let starší než Marieta. „Já už jsem v té době neměla otce ani matku, takže on byl pro mě zase trochu jako rodič, někdo, kdo měl rozum. A on zase postrádal ty svoje děti, takže já jsem pro něj byla i tak trochu dítě.“

Jaroslav Šmolka pracoval jako matrikář v židovské obci. V roce 1950 komunistický režim zestátnil všechny církevní matriky. Jaroslava si vzali jako správce i do státních služeb. Byl zvyklý sedět v synagoze na své židli a u svého stolu, a tak se domluvil se židovskou obcí, že zapůjčují židli a stůl státu. StB této nevinné záležitosti využila a obvinila Jaroslava, že židli a stůl ukradl. „Manžel měl klíč od zahrady, kde jsem bydlela s tetou. Jednou řekl: ,Dneska jsem ten klíč vyhodil do kanálu, kdyby mě zavřeli, aby totiž nezkoumali, odkud ten klíč je.“ Nakonec z toho nevzešly pro Jaroslava ani pro Marietu žádné následky, ale bylo to pro někoho, kdo už jednou prošel nespravedlivou a krutou šikanou ze strany státu, hodně stresující. Navíc to bylo v době politických procesů, kdy byli Židé opět perzekuováni. „Tehdy jsme viděli vysloveně antisemitismus. Z těch dvanácti popravených bylo jedenáct Židů.“

Hned po svatbě se Marieta přestěhovala k Jaroslavovi do podkrovního bytu v Židovském Městě v Praze, kde měli naprosto neuvěřitelnou vyhlídku na město. „On s oblibou říkal, že pro jednoho to byl moc hezký byt a pro dva už je trochu moc malý. Ale my jsme se vždycky vraceli k tomu oknu. Mockrát jsme ho mohli vyměnit za větší, modernější, ale nemohli jsme se rozloučit s tím rozhledem.“

Mně vlastně pomohlo, že jsem byla za války zavřená

Marieta a Jaroslav Šmolkovi nikdy nevstoupili do komunistické strany, i když jim to oběma nabízeli. Když to nabízeli Marietě, tak po ní chtěli, aby donášela na lidi od nich z podniku, ale pod podmínkou, že by o této činnosti pro stát nikomu nesměla říct ani slovo. „A já jsem říkala, že to nejde, protože jsme si s manželem slíbili, že si budeme říkat jenom pravdu a všechno, co se nás týká, si budeme vzájemně sdělovat.“ Když režim neuspěl v tom, aby Marietu dostal do strany, tak jí alespoň nabídli, aby dělala tzv. soudce z lidu. Tato funkce s sebou nenesla v podstatě žádnou zodpovědnost, a tak ji Marieta přijala. Soudce z lidu byl v podstatě jen figurkou, která celému soudnímu procesu dodávala dojem, že socialismus dává možnost obyčejným lidem podílet se na běhu státu. Marietě přišla tato práce poměrně zábavná, protože většinou soudila jen rozvody a drobné delikty. „To byla docela zajímavá zkušenost, jak se lidi někdy rozvádějí úplně zbytečně.“

V šedesátých letech, v době, kdy se poměry v republice značně uvolnily, se Marietě a Jaroslavovi podařilo vyjet na několik týdnů do New Yorku. Jaroslav tam totiž měl bratra a ten mu poslal letenku a Marieta dostala výjezdní doložku na přímluvu svého kolegy. V New Yorku Marieta našla velmi výhodnou zakázku pro podnik, kde pracovala, a tak ji tam po návratu zpátky šéf poslal znovu, aby zakázku dojednala. „Takže já jsem se vlastně v tom roce 1965 do Ameriky podívala dvakrát. “Marieta v Americe především obdivovala, s jakým nasazením tam lidé pracovali. Když to srovnávala se situací v Československu, kde lidé v pracovní době dělali většinou všechno jiné než to, za co byli placeni, tak bylo celkem pochopitelné, že je USA ekonomicky tak úspěšná země. Za tu výhodnou zakázku, kterou v Americe dojednala, získala Marieta Šmolková v roce 1968 dokonce státní vyznamenání za vynikající práci.

V roce 1968 byly uvolněné poměry v Československu rázně ukončeny invazí vojsk Varšavské smlouvy. Marieta a Jaroslav to zjistili ve chvíli, kdy v Praze na Můstku viděli přijíždět ruské tanky. „Nám to tak strašně připomínalo to obsazení republiky v osmatřicátém roce. Zkrátka my jsme z toho byli úplně špatný...“ V práci se pak Marieta podílela na tvorbě plakátů protestujících proti vstupu vojsk na území Československa. „Druhý den už byl každý opatrnější.“ Začaly nemilosrdné prověrky, na základě kterých se vyhazovali odpůrci režimu, ale i přívrženci reformního komunismu. „Všechny vyhodit nemohli, protože někdo musel taky pracovat. A mně v tom pomohlo vlastně to, že jsem byla za války zavřená.“

Ta jeho laskavost a dobrota byly chybou

Marieta Šmolková velmi ráda cestuje a za svůj život už také navštívila mnoho zemí. Ještě na konci osmdesátých let jela do Jižní Ameriky na svatbu dcery manželova příbuzného a pak během 90. let jela do Ameriky ještě dvakrát. Sametová revoluce jí samozřejmě potěšila, už jen z toho důvodu, že cestovat se konečně mohlo bez omezení. „Tenkrát mě mrzelo hlavně to, že se toho nedožili můj manžel a sestra, že tu radost mám jenom sama.“ Na porevoluční roky Marieta vzpomíná jako na dobu velmi radostnou, kdy byl snad každý nadšený z náhlé svobody. Ale přijde jí škoda, že se té dobré nálady ve společnosti nevyužilo k tomu, aby se učinily i méně populární, ale nutné kroky. Viníka toho stavu vidí hlavně v prezidentu Václavu Havlovi, který pod heslem ,my nejsme jako oni‘ nechal komunistickou stranu působit jako legální. „Byl sympaťák. Byl statečný v době, kdy nebylo lehký být statečný. To všechno uznávám. Ale jako státník podceňoval, že laskavost a dobrota můž být i chybou.“

Nakonec se vždy ukáže, že je dobře, že to tak bylo

Marieta a Jaroslav Šmolkovi měli velmi krásné a šťastné manželství. Oba se naplno věnovali svému zaměstnání, a tak ani neměli děti. Jaroslav se dožil poměrně vysokého věku – osmdesáti tří let, ale protože mezi ním a Marietou byl opravdu velký věkový rozdíl, je Marieta Šmolková už téměř třicet let vdovou. Jaroslav zemřel doma v jejich bytě s krásným výhledem. „Těsně před jeho smrtí za ním přišel synovec a on mu řekl, aby mě neopouštěl, a tato rodina mě neopustila a neopouští a je to veliké štěstí, že je mám.“ Marieta v žádném případě nezůstala sama a rodina manželova synovce jí dokonale nahradila vlastní děti.

Marieta Šmolková stále žije v židovském městě v Praze. Podle jejího názoru teprve v současnosti z české společnosti vymizel antisemitismus, takže to malé množství Židů, co zde přežilo 20. století, může konečně žít v klidu. „Říká se, že v ostatních státech Evropy je větší antisemitismus než zde.“ V životě Mariety Šmolkové se událo velké množství náhod. Jednou takovou náhodou je i setkání s jejími příbuznými, kteří žijí v Izraeli. Tito lidé se přátelili s její sousedkou, a když přijeli do Prahy na návštěvu, zjistili, že ve stejném domě žije jejich příbuzná. Marieta je pak také navštívila v Izraeli. „Věřím, že některé věci se dějí bez našeho přičinění. Někdy v náš prospěch a někdy v náš neprospěch, ale nakonec se vždycky ukáže, že je dobře, že to tak bylo.“