Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Egidie Smolková (* 1924  †︎ 2014)

• narozena 26. srpna 1924 v Lipové

• za války nuceně nasazena na práci u Drážďan a u Berlína

• dne 14. března 1949 složila slib řádové sestry u Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže

• řeholní jméno Egidie

• za komunismu přesvědčována, aby vystoupila z řádu

• jako ošetřovatelka prošla nemocnicí v Ostravě, kněžským domovem v Senohrabech a domovem důchodců v Červené Vodě

• patnáct let pracovala v charitním domově v Bílé Vodě

• zemřela 13. prosince 2014 v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže v Kroměříži

Sestra Egidie byla více než šedesát pět let členkou Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Nikdy prý ani nepomyslela, že by z řádu vystoupila. Nedonutil ji k tomu ani nátlak ze strany komunistických funkcionářů, ani nesnadný život řádové sestry. Mezi řeholnicemi prožívala i své poslední dny. Zemřela 13. prosince 2014.

V dětství přišla o maminku

Jaroslava Smolková, řeholním jménem sestra Egidie, se narodila 26. srpna 1924 v malé obci Lipová patřící tehdy do okresu Valašské Klobouky (dnes okres Zlín). Pocházela z chudých poměrů. Otec se živil jako zedník a matka jako švadlena. Oba rodiče byli věřící a v tomto duchu vychovávali i své děti. Bezstarostné dětství ale pro Jaroslavu záhy skončilo. V jejích deseti letech jí totiž náhle zemřela maminka. Se svou o rok starší sestrou se pak starala nejen o celou domácnost, ale také o mladší sourozence. „My jsme pak byli sami doma, protože maminčina matka z hrůzy, že jí zemřela dcera, dostala mrtvici a také zemřela,“ vypráví Jaroslava Smolková a dodává, že otec musel rodinu finančně zabezpečit, a tak se během sezónních prací neukázal celé dny doma.

Ještě na měšťanské škole ve Slavičíně prožila Jaroslava události spojené s mnichovskou dohodou. Krátce před jejím podepsáním byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Do československé armády tehdy narukoval také otec, ale jako jediného živitele rodiny ho vzápětí poslali zpět domů. Události poté nabraly rychlý spád. V říjnu 1938 německé vojsko obsadilo většinu pohraničí a od 15. března následujícího roku již nacistické Německo okupovalo celé Čechy a Moravu. Dne 1. září 1939 pak napadením Polska vypukla druhá světová válka.

V nuceném nasazení

Počáteční léta války nijak výrazně nezasáhla do života pamětnice. Čím déle ale celosvětový konflikt trval, tím více si vyžadoval pracovních sil a nacistické Německo jich mělo zoufale málo. Využívalo proto obyvatele protektorátu, z Čech a Moravy byly na práci do Německa poslány statisíce lidí, mezi nimi i celé ročníky. Jako ročník 1924 musela i Jaroslava v roce 1944 odjet pracovat do Německa. „Děvčata od nás tehdy chodila v kroji, a tak jsme oblečení v kroji odjeli i do Německa. Dali nás do továrny na letecké součástky.“

Následujících několik měsíců Jaroslava pracovala v továrně poblíž Drážďan. Vzpomíná, že tam zažila několik spojeneckých náletů. S blížící se frontou poslali Němci nuceně nasazené kopat zákopy u Berlína. „Zákopy musely být dva metry hluboké,“ vypráví pamětnice a dodává, že tam Češi pracovali společně se zajatci. Nedobrovolní pracovníci dostávali nedostatečné příděly potravin. „Měli jsme tam velmi málo jídla. V sobotu jsme dostávali chleba a ten jsme měli i na neděli. Jenomže z hladu jsme to snědli už v sobotu a v neděli jsme neměli co jíst.“

Ani ubytování nebylo zrovna pohodlné. „Bydleli jsme v lágrech. Dostávali jsme jednu deku na postel a druhou na přikrytí. Ale byla strašná zima, tak jsme spali po dvou, abychom se alespoň trochu zahřáli.“ Nakonec ale všechny nuceně nasazené, kteří pracovali na zákopech, Němci propustili a poslali domů.

Řeholnicí v Kongregaci Milosrdných sester sv. Kříže

Během Jaroslavina nuceného nasazení se její otec znovu oženil. Jeho nová manželka ale hned po válce onemocněla tyfem, a pamětnice se tak nějaký čas starala o její dvě malé děti. Zanedlouho se ale také nakazila tyfem. Léčili ji v klášterní nemocnici. „Potom mně řekli, že nemůžu jít pracovat, že jsem po infekční nemoci, že mě zatím vezmou do kláštera v Kroměříži a tam můžu pracovat na zahradě. Tak jsem odešla do Kroměříže a už jsem v klášteře zůstala,“ vypráví Jaroslava, kterou 1. dubna 1946 přijali v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže. Pro službu Bohu se rozhodla, když viděla, jak se řeholní sestry laskavě a obětavě starají o nemocné. Jako řeholní kandidátka pracovala v kongregačním lázeňském domě v Karlových Varech. Před začátkem noviciátu přijala řeholní jméno Egidie a dne 14. března 1949 složila slib řádové sestry. Následně se v nemocnici v Moravské Ostravě zaučovala do povolání ošetřovatelky.

V té době ale již vládl v Československu komunistický režim, který se v rámci kontroly občanské společnosti rozhodl potlačit vliv katolické církve. V dubnu 1950 proběhla likvidace mužských katolických řádů a brzy následovala i likvidace ženských řeholí. Jen z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže převezli komunisté do centralizačního kláštera v Bohosudově celkem 266 řeholnic. Sestra Egidie vzpomíná, že ona i další sestry z řádu mohly zůstat v nemocnici v Ostravě. Byly ale pod přísným dohledem a komunističtí funkcionáři je chodili neustále přesvědčovat, aby z řádu vystoupily. „Kázali nám, abychom se obrátily. My jsme samozřejmě nechtěly. Nikdo z nás nevystoupil. Držely jsme se jako klíšťata.“

V roce 1956 ale musely z rozkazu Státního úřadu pro věci církevní všechny sestry Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže nemocnici opustit. Starší sestry prý poslali do kláštera v Bílé Vodě. Sestra Egidie odjela do Senohrab, kde následujících šest let působila v kněžském domově. Poté přišlo další nucené přemístění. Společně s devíti sestrami ji poslali do Červené Vody v okrese Ústí nad Orlicí. Sestry tam nastoupily jako ošetřovatelky v domově důchodců. Sestra Egidie na tamní poměry dobře nevzpomíná: „Nic tam nebylo - ani prádelna. Byl tam jenom kotel a neměl dvířka. Našli jsme jedny staré na smetišti a ty přidělali. Horší to bylo s věšením prádla. Byl tam jeden větší sál. Lidé se tam ráno postavili do fronty. Každý měl plechový hrnek v ruce a čekal a sestřička jim z velikého hrnce nalévala kávu. Až posnídali, odnesla nádobí do kuchyně a sál se uklidil. Pak se natáhly šňůry na prádlo přes celou jídelnu na všechny trámy a tam se věšelo prádlo, protože nic jiného nebylo,“ vypráví pamětnice. V domově důchodců také často nefungovala elektřina nebo netekla voda. K pohodě sester rozhodně nepřispíval pokračující nátlak, aby vystoupily z řádu. „Co jsme mohly dělat. My jsme byly rády, že žijeme,“ vzpomíná sestra Egidie, jak to tehdy prožívala.

Až v roce 1970 byla pro sestry připravena zrekonstruovaná ubytovna a následně se opravy dočkal i domov důchodců. Nový vedoucí domova se prý chtěl řeholnic zbavit, a ty tak v roce 1978 z Červené Vody odešly.

Sestra Egidie odjela do Bílé Vody, kde již bydlelo asi devadesát řeholních sester z Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže. Nebyly tam jediné. V této zapadlé vesnici v Rychlebských horách u hranic s Polskem se v 50. letech stal místní klášter sběrným táborem pro řeholnice. Celkem se v něm vystřídalo přibližně tisíc sester z dvanácti kongregací. Mnoho z nich je pohřbeno na místním hřbitově, který je dnes kulturní památkou. Sestra Egidie tam pracovala v kuchyni. V Bílé Vodě zůstala i po pádu komunismu. Do kláštera Milosrdných sester sv. Kříže v Kroměříži odešla v roce 1993 a zůstala tam až do svých posledních dnů.

http://www.klaster-km.cz/web/index.php/onasnew/svetovespolecenstvi/11-aktuality/aktuality-2014/117-bohosluzby-o-vanocich-2014