Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Smola (* 1930)

• narozen 3. června 1930 v Plzni

• otec Ing. Alois Smola byl majitel firmy Ferrotechna, prezident Obchodní a živnostenské komory v Plzni

• studium reálného gymnázia, Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni - ČVUT, obor strojní

• 1951-1954: PTP Libavá, Přerov, Ostrava, Hájníky

• perzekuce rodiny - roku 1952 byl otec zatčen a odsouzen na rok vězení - Bory

• vystěhování rodiny z bytu v Plzni v rámci Akce B - Buržoasie v červenci 1953, původně do Božanova na Broumovsku, poté do Ptenína u Merklína

• po skončení vysoké školy roku 1956 zaměstnání v Energostroji, Škodě Praha

• zahraniční služební cesty, montáže - Dánsko, Bulharsko, Kanada, Argentina; stavba velkoelektrárny Felton na Kubě

• člen Rotary klubu Plzeň, předseda Okresního klubu Svazu PTP - Plzeň

Ing. Richard Smola se narodil 3. června 1930 v Plzni. Jeho otcem byl Ing. Alois Smola, který vlastnil menší firmu Ferrotechna, měl asi 150 zaměstnanců. V jeho továrně se vyráběly stroje a armatury, jako jediná firma v republice vyráběla turbodynama. Po válce působil také jako prezident Obchodní a živnostenské komory v Plzni. Byl členem Rotary klubu. „Otec byl ekonomický inženýr, znal perfektně cizí jazyky. Byl to dynamit. Fabrika prosperovala, rozrůstala se.“ Po únoru 1948 se však stal pro vládnoucí skupinu velkokapitalistou a vykořisťovatelem.

Škola základ života

Richard Smola šel v otcových stopách, také se věnoval strojírenství. V roce 1949 maturoval na reálném gymnáziu v Plzni a zahájil studium Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni, která byla součástí Českého vysokého učení technického v Praze, obor strojní. Studium ho bavilo a měl výborné výsledky. V druhém ročníku začal ve škole pracovat jako pomocná vědecká síla, demonstrátor.

Černí baroni

V březnu 1951 šel k odvodu, a protože studoval vysokou školu, dostal odklad do roku 1953. „Jenomže 25. září 1951 jsem dostal papír, že se odklad ze služebních důvodů ruší. Zároveň mi přišel povolávací lístek.“ Pan Smola si nejprve myslel, že to je omyl na vojenské správě. Ale nebyl. Na vojenské správě mu řekli, že si může podat odvolání, což také udělal. Odvolání bylo okamžitě zamítnuto. Musel tedy nastoupit k Pomocným technickým praporům. „1. října 1951, když moji spolužáci nastupovali do třetího ročníku na vysoké škole, já jsem nastupoval s černým kufříčkem na Libavou.“

Na Libavé byla řada vysokoškoláků, také kněží. Absolvovali tam krátký výcvik a po 14 dnech byli přesunuti do Přerova, kde se stavělo letiště. „Tam byli staří mazáci, kteří narukovali už v roce 1950. Ti nám řekli: ,Chlapci, víte, o co jde?‘ To jsme pochopitelně nevěděli. ,Většina z vás má takzvanou politickou klasifikaci E, to znamená osoba politicky nespolehlivá.‘ Byli tam faráři, my vysokoškoláci vyhození ze školy, kulaci a Němci, kteří tady zůstali, protože byli ze smíšeného manželství.“ Richard sloužil nejprve u tzv. lehkých PTP, jejich příslušníci stavěli v Bochoři u Přerova vojenské letiště. „Tak jsme pracovali, pracovali. A asi po půldruhým roce přišly takzvaný prověrky, jestli už jsme schopni vrátit se do normálního života a zapojit se do budování socialistického státu.“ První prověrka proběhla tak, že zástupce Svazu mládeže, velitel a politruk koukali do pamětníkových papírů, na nic se neptali a za chvíli ho nechali odejít. Do civilu jej nepustili. „Narodil jsem ve špatné rodině – kapitalistické, proto jsem musel jít k PTP.“

Před druhým rokem vojny musel absolvovat další prověrku. Při ní se dozvěděl informace ze svého posudku – mimo jiné, že jeho otec údajně vlastnil firmu s 500 zaměstnanci, což nebyla pravda. Ukázalo se, že politruci si spletli velkou plzeňskou továrnu na kočárky Ferona s otcovou Ferrotechnou. V posudku také stálo, že rodiče vlastní dům na Klatovské třídě, ten byl ovšem obecní a oni jen bydleli v prvním patře. „O mně tam bylo: ,Jeho syn používá velmi často auto svého otce, bledě šedý ford čtyř- až osmiválcový. Vyváží i děvčata, není známo k jakému účelu.“  Při prověrce si velitel přečetl posudek, komentoval ho, že je v pořádku, že tam není nic vážného. Domů ale Richard znovu nešel.

Místo toho jej poslali do Ostravy do dolů. Pracoval na dole Michalka, jeho úkolem bylo čistit žlaby ve štole, kterými se transportovalo uhlí, a nahazovat na ně spadlé uhlí. „Tam jsem se skutečně bál, protože štola byla půl metru vysoká, člověk se v ní musel plazit po břiše, měl krátkou lopatičku, kterou nahazoval uhlí. Že jsem měl brýle, nikoho nezajímalo. Nebylo ani žádné školení o bezpečnosti, nic.“ Po týdnu byli naštěstí vojáci přesunuti na důl Petr Cingr, kde byly štoly širší. Tam pan Smola pracoval až do března 1954.

Poté byl převelen do Hájnik u Banské Bystrice. „Tam jsme měli pracovat v cihelně. Ale to už jsme řekli: ,To už je na nás trošku moc, pracovat nebudeme.‘ Tak jsme vždy přišli do práce, tam byly vagony, vlezli jsme si do vagonu, každý z jedné strany, abychom viděli, kdyby někdo přišel, a už jsme nedělali. Když jsme měli brát výplatu, přišel mistr a říká: ,My jsme vám museli napsat nějakou práci, vždyť vy byste brali korunu.‘ Řekli jsme mu: ,Nic nám nepište, my už jsme vyřízení lidé.‘“

Potom začali být jednotliví kolegové propouštěni na svobodu, až tam pan Smola zůstal poslední, sám. Nakonec ho poslali do Žiliny. „Řekl jsem si, to je konec. Člověk tam byl sám a už mu tekly nervy. Přijel jsem do Žiliny, tam nás ani neubytovali, spali jsme na chodbě. Ráno dali nástup a řekli nám: ,Dnešním dnem je PTP zrušeno, odjíždíte do civilu.‘“ Byl začátek května 1954.

Třídní nepřítel

Zatímco Richard sloužil u PTP, jeho rodina byla vystavena další perzekuci. „Máti mi psala skoro každý den dopis, co je doma nového. A otec vždy připsal: Zdraví tě táta. A najednou chodily dopisy bez tátových poznámek. Tak jsem volal domů: ,Kdepak je táta?‘ – ,Na služební cestě.‘ Za týden jsem volal znovu: ,Kde je táta?‘ – ,Ještě pořád na služební cestě.‘ Tak jsem říkal: ,Máti, řekni mi pravdu. Není táta zavřenej?‘ – ,Je.‘“

Již dříve v březnu 1952, když přijel otec navštívit Richarda do Přerova, bylo jasné, že je sledován Státní bezpečností. V hotelu, kde bydlel, byl pod postelí nastražený telefon s vyvěšeným sluchátkem. „Ještě asi neznali takové dokonalé štěnice, jako jsou dnes.“ Státní bezpečnost připravila na Aloise Smolu léčku, poslala za ním muže, který chtěl údajně utéci za hranice a žádal, aby mu to bývalý továrník s řadou zahraničních kontaktů zprostředkoval. Otec past prohlédl a naopak muži útěk rozmlouval. Stejně však byl zatčen a odsouzen k roku vězení, protože věděl, že chce muž utéci, a nenahlásil ho. Trest si odpykával na Borech.

Akce B – Buržoasie

Brzy po otcově propuštění z vězení postihla rodinu další rána. „Potom byl 1. červen 1953, největší zlodějna, velká loupež – měnová reforma. Otec byl čerstvě z kriminálu, tak se pochopitelně žádných demonstrací nezúčastnil. 1. června bylo v Plzni povstání a 2. července dostal otec dopis – výměr, kterým se rušil výměr na byt, ve kterém rodiče bydleli. S okamžitou platností byl označen jako osoba státně nespolehlivá. A druhý den ráno, 3. července, přijely nákladní vozy a byl vystěhován do Božanova. Božanov je malinká vesnička ve východních Čechách, za Broumovem, asi kilometr od polských hranic.“

Po propuštění z vězení ale Alois Smola pracoval ve Škodových závodech, kde v něm rozpoznali velmi dobrého a schopného pracovníka, a našli se dobří lidé, kteří pomohli. Rodina tedy nebyla vystěhována na Broumovsko, ale do malé vesnice Ptenín nedaleko Merklína v západních Čechách. „Když jsem se v roce 1954 vracel z vojny domů, tak jsem nejprve nevěděl, kam vůbec pojedu.“ Až sestra v Plzni nasměrovala Richarda, kudy se dostane k rodičům.

Čemukoli se učíš, učíš se pro sebe. (Petronius)

Když se Richard Smola vrátil z vojny, myslel si, že bude normálně pokračovat ve studiu vysoké školy. To ale nebylo jednoduché. Protože byl „pétépák“, byl nežádoucí. Když si šel zažádat o obnovení studia, tajemník rektora Pinkava mu řekl: „Ty jsi byl u PTP, táta byl zavřenej, takoví lidi tady nepotřebujeme.“ Ale našli se i dobří lidé, kteří pomohli. Rektor Voleník mu prostřednictvím Ing. Webera poradil, aby dělal zkoušky externě a o každou zvlášť si žádal na rektorátu. Takto skutečně složil zkoušky 3. ročníku. „Tak to šlo do září, kdy mi bylo sděleno, že jsem přijat k řádnému studiu za předpokladu, že dokončím třetí ročník do konce října 1954. To mi zbývalo asi šest zkoušek a měl jsem na ně měsíc.“ Jednalo se o náročné předměty, takže tento úkol vypadal nesplnitelně. Přesto jej Richard zvládl a poslední říjnový den složil poslední zkoušku. Mezitím již běžel další semestr, takže téměř plynule pokračoval ve zkouškách čtvrtého ročníku. V osmém semestru studia se již studenti specializovali – pan Smola si vybral specializaci parní turbíny. V roce 1956 pak vysokou školu zdárně dokončil a na umístěnku byl poslán do Energostroje v Praze.

Když bude chytrej, bude tady moci dělat ředitele

Když se šel hlásit do Energostroje, otec si vymínil, že ho doprovodí. „Tak jsme šli ke kádrovákovi. A otec mu řekl: ,Heleďte, toto je můj syn, dostal sem umístěnku. Já jsem bývalý vykořisťovatel a nechci, aby syn tady u vás kvůli tomu trpěl.‘ Takto kategoricky na něj vyjel. Kádrovák se zachoval velmi solidně a povídá: ,Na toto my koukat nebudeme. Když bude lajdák, tak se s ním rozloučíme. A když bude chytrej, tak tady bude moci dělat ředitele.‘ To ale nebyla pravda.“ Asi v roce 1978 zastupoval pan Smola zesnulého ředitele střediska oprav parních turbín v Plzni a hlavní inženýr jej navrhoval na ředitele střediska, byl ale vedením zamítnut, protože nebyl členem KSČ.

Energostroj se asi po dvou letech stal součástí Škodových závodů – Škoda Praha, později patřil pod Montážní závod. V roce 1964 byl v Praze ustanoven samostatný podnik Škoda Praha. „Tam byli lidé velkorysí. V roce 1967 jsem se poprvé dostal ven, do Dánska. Ale jen z toho důvodu, že jsem upozornil, že tam byl udělán velmi špatný kšeft na montáž turbíny. Smlouva byla napsána na 150 tisíc dánských korun. Ale když jsem to zkontroloval, tak mi montáž vyšla na 12 milionů. Byl to poměrně velký rozdíl. Proto mne tam poslali to dojednat. Nakonec to vyšlo asi na 16 milionů.“

Další služební cesty zavedly Ing. Smolu do Bulharska a v roce 1968 do Kanady, kde se podnik ucházel o zakázku na výrobu a montáž turbíny. Soutěž o zakázku podnik vyhrál, jenže došlo k okupaci ČSR, takže se kontrakt neuskutečnil. V červenci a srpnu 1968 byl tedy pamětník v Torontu, vrátil se asi týden před obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy. „V Torontu na pokoji jsme měli televizor. Jednou koukáme a tam vypráví o tom, že Československu hrozí obsazení tanky Rudé armády. Říkali jsme si: To jsou nějaký kecy. Přijeli jsme domů a za týden tady tanky byly.“

Pan Smola byl vyslán na krátký čas také do Argentiny, zrovna v době britsko-argentinské války o Falklandy. Protože hovořil jen anglicky, dostal se i do velmi nepříjemných situací, kdy jej obestoupili Argentinci se zbraněmi a považovali ho za britského špeha, sebrali mu fotoaparát. V 80. letech byl pamětník delegován na Kubu jako hlavní inženýr na stavbě velkoelektrárny Felton. „Na Kubě se stavěla velkoelektrárna Felton a já jsem měl dělat hlavního inženýra na stavbě – přes stavební i montážní práce. Začínalo se tam na zelené louce, proto jsem se zajímal hlavně o stavební práce. Nebyla tam ale taková odpovědnost jako u nás, byli jsme tam jako šéfmontéři. Ale za termíny si odpovídali Kubánci – to je ,maňána, maňána‘. U nás by se elektrárna stavěla asi půldruhého roku a tam se stavěla asi pět let.“ Protože byl pamětník na Kubě od roku 1987 až do roku 1990, nezažil osobně ani sametovou revoluci a pád komunismu. Informace měl pouze z nočního poslechu rozhlasu.

I když soukromé zahraniční cesty byly panu Smolovi znemožněny (kromě jedné dovolené v Rakousku), služebně jezdil do zahraničí často. „Když podnik potřeboval někoho vyslat do zahraničí, tak je zajímala jen odbornost, politická nespolehlivost šla stranou.“ Pan Smola je členem Rotary klubu Plzeň, působí také jako předseda Okresního klubu Svazu PTP Pzeň, v roce 1993 vyřizoval rehabilitační řízení členů PTP v Západočeském kraji. V roce 2009 získal ocenění Pečeť města Plzně.