Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexandra Šmiřáková (* 1931)

• narozena 26. prosince 1931 v Suchých Lazcích na Opavsku

• otec Matěj Píka byl mladším bratrem generála Heliodora Píky

• strýce generála Píku pamatuje z doby první republiky i po válce

• svědkyně obsazení Opavska nacistickým Německem v roce 1938

• rodina odešla na jižní Moravu a prožila tam celé období okupace

• 20. listopadu 1944 přežila bombardování Hodonína, dům dostal přímý zásah

• na jaře 1945 byla v Čejkovicích svědkyní bojů Rudé a německé armády

• pamatuje odsouzení generála Heliodora Píky k trestu smrti v roce 1949

• nesměla studovat pedagogickou fakultu, celá rodina perzekvována

• v době natáčení v červenci 2024 žila Alexandra Šmiřáková v Krnově

Nebylo to poprvé, kdy se Alexandra chystala do školy a pak se stalo něco tak strašného, že z toho byla celá bez sebe. „Ahoj Ali, máte rádio?“ ptala se Růžena ráno před domem. „Proč se ptáš,“ odpověděla. „Ale to nic,“ řekla Růžena a celou cestu mlčela. Ve škole si všimla holek, jak si o něčem nějak divně povídají. O čem to mluví? Proč se Růžena ptala na rádio? Vykročila k hloučku. „Je to někdo od vás? Nějaký generál?“ Podaly jí noviny: „Zrádný generál odsouzen k trestu smrti provazem!“ Přečetla titulek a upadla na podlahu. Spolužačky běžely do ředitelny. Ředitelka se jmenovala Jílková, Alexandra ji viděla mlhavě a slyšela odněkud z dálky. „Cítíme s vámi, Píková,“ opakovala ředitelka a byla na ni hodná. Generál Heliodor Píka zemřel 21. června 1949 na popravišti a její otec Matěj byl generálův mladší bratr.

Strýček Heluš

Všechny děti v rodině říkaly strýčkovi Heluš. Také Alexandra mu tak říkala. Ovšem pouze tehdy, když u toho strýc Heliodor nebyl. Při setkání u babičky ve Štítině volala na něj prostě „strýčku“. Poprvé to bylo v době, kdy ještě nechodila do školy. Sice už si nepamatuje, kdy přesně to bylo, ale číst a počítat velmi pravděpodobně neuměla. Jinak by musela vědět, jak velká byla ta bankovka, kterou jí strýček dal. Možná, že byla červená, ale ani to není jisté. Ovšem bylo to zřejmě dost peněz, protože maminka bankovku Alexandře okamžitě sebrala. „Nosil mě na ramenou. To si pamatuji dobře,“ vzpomínala při natáčení na zážitek z dětství, kdy strýc přijel do rodné Štítiny.

Alexandra Šmiřáková také pamatuje, jak strýčka vítala celá vesnice. Tak významného rodáka ve Štítině do té doby neměli. V rodině venkovského koláře Ignáce Píky se Heliodor narodil 3. července 1897 a v polovině 30. let už byl vlivným důstojníkem Československé armády. Pět let po svém starším bratrovi přišel na svět Alexandřin otec Matěj Píka. Oženil se s Annou Luskovou, dcerou hospodáře z nedalekých Suchých Lazců, a pracoval jako úředník finanční správy. Během natáčení sundáváme ze zdi dva akvarelové obrázky. Alexandra v nich zachytila vzpomínku na dva domy. Na prvním namalovala rodné stavení otce a strýce ve Štítině. Na druhém svůj a matčin rodný dům v Suchých Lazcích.

„Tady měl staříček kancelář. Tam jsme s bráchou čmárali po starých tiskopisech.“ Pod střechou domu v Suchých Lazcích jsou vidět menší okna, za kterými úřadoval děda Jan. Na přelomu 19. a 20. století byl Jan Luska v Suchých Lazcích osmadvacet let starostou a někdy v té době dům postavil. Alexandra si dědu nepamatuje, ovšem rodné stavení jí zůstalo v hlavě se všemi detaily. Kde byl vchod do kanceláře. Kudy se vcházelo do domu. Kde měly kozy chlívek. Kde stála stodola i socha svatého Jana. Kde rostla „stoletá“ růže. Všechno si pamatuje, přestože tam prožila jen prvních sedm let svého dětství.

Dne 8. října 1938 bylo Opavsko zabráno nacisty a rodina Matěje Píky musela ze Suchých Lazců uprchnout. Opava se stala centrem jednoho ze tří vládních obvodů Říšské župy Sudety, přičemž v tomto obvodu žilo téměř sto sedmdesát tisíc Čechů tvořících největší českou enklávu v celém zabraném pohraničí. V samotné Opavě ovšem dominovali Němci. Ve městě vzniklo ústředí gestapa a začaly perlustrace Židů. V listopadu během Křišťálové noci vypálili nacisté opavskou synagogu. České spolky včetně Sokola zanikly nebo přešly do ilegality. České školství okupační úřady zachovaly jen v omezené podobě. A na Matěje Píku byl vydán zatykač.

Dobré srdce Moravy

„Pršelo. Tatínek odjel na kole a já brečela, že nemám tatínka.“ Někdy kolem dušiček naložila matka nejnutnější věci na náklaďák, děcka zahrabala do peřin a vydala se za svým mužem. Pryč z Říše. Pryč ze Slezska. Díky otcovým přátelům odjeli na jižní Moravu, kde Matěj Píka dostal práci. Alexandra to nedokáže vysvětlit, ale podařilo se nějak zařídit, že po celou dobu války unikal otec německým úřadům. Přitom dál pracoval ve své profesi, staral se sedlákům o účetnictví, a dokonce měl v Hodoníně kancelář. „Jak to udělal, to nevím, ale jisté je, že nás zachránilo dobré srdce Moravy,“ vypráví Alexandra Šmiřáková.

Dolní Bojanovice, Čejkovice, Hodonín. Když na korbě náklaďáku opouštěla matka s dětmi rodný dům v Suchých Lazcích, byla těhotná a porod čekala už velmi brzy. Krátce před Vánocemi 1938 se Alexandře narodila v Dolních Bojanovicích sestra Milada. Několikrát změnila rodina adresu, až našli nový domov v Hodoníně. Tam to měl otec nejblíž do práce, tam začala Alexandra znovu chodit do školy, kterou po první třídě musela v Suchých Lazcích opustit. Mnohé ze svého života si Alexandra Šmiřáková pamatuje do naprostých detailů, přestože souvislosti a časová posloupnost už se jí ve vzpomínkách pletou. Velmi dobře si vybavuje adresu v Hodoníně na Palackého ulici číslo 3. „Domek měl bílé venkovní dveře, tři schodky zvenku, dvě okna do ulice, pokoj a ložnici,“ vzpomíná.

Zatímco Matěj Píka s rodinou našel útočiště na jižní Moravě, Heliodor Píka uprchl po okupaci přes Francii do Londýna, odkud ho exilový prezident Edvard Beneš poslal na Balkán. Pomáhal tam československým uprchlíkům, především demobilizovaným vojákům, a po fašistickém puči v Rumunsku se dostal do Istanbulu. V roce 1941 se stal Heliodor Píka velitelem mise Československé armády v Moskvě a o rok později začal v ruském Buzuluku formovat jednotku československé armády z dobrovolníků, obzvláště těch, kteří prošli internací v sovětských zajateckých táborech.

Od počátku svého působení v Sovětském svazu musel Píka čelit tlaku komunistů, včetně Klementa Gottwalda, usilujících o ovládnutí československých jednotek komunistickou stranou. Tajně varoval Edvarda Beneše do Londýna před skutečností, že Sovětům nejde o osvobození Československa, ale nastolení diktatury proletariátu, až bude nacistické Německo poraženo. Beneš ho nikdy nevyslyšel. V prosinci roku 1943 povýšil Heliodor Píka do hodnosti brigádního generála a v květnu roku 1945 se vrátil do Prahy, kde byl jmenován náměstkem náčelníka generálního štábu Československé armády.

Schovejte nás někam!

Kolem poledne 20. listopadu 1944 si Alexandra ještě narychlo opakovala německá slovíčka a chystala se do školy. Němců se bála. Kvůli nim musela rodina prchnout z domova a kluci v bílých podkolenkách teď na ni pokřikovali: „Tschechisches Schwein!“ Ovšem němčina jí šla dobře. Z češtiny měla na vysvědčení dvojku, z němčiny jedničku. Před válkou se škola v Masarykově rodném Hodoníně jmenovala Masarykovo gymnázium, za protektorátu ale budovu obsadili Němci a učilo se v bývalé Masarykově měšťance. V přecpané škole bylo málo místa, proto sem mladší žáci chodili dopoledne, starší po poledni.

Jenže 20. listopadu 1944 se stalo něco tak strašného, že se odpolední vyučování nekonalo. O půl jedné začaly na Hodonín padat bomby. Cílem spojeneckého bombardování bylo nádraží, od kterého to k domku na Palackého ulici bylo pěšky několik minut. Otec měl zrovna práci někde na venkově. Matka se všemi dětmi byla doma.

Přiběhla sousedka Hudcová s miminkem v náručí, její dům hořel. „Schovejte nás někam!“ Děcka s maminkou prosila Pannu Marii, aby je ochránila. Pobíhali ze dvorku do stavení a bomby padaly dál. S Alexandrou to praštilo tak, že o sobě nevěděla. Domek rozmetal přímý zásah, ale bílé dveře zůstaly stát a čněly k nebi nad kráterem „To si vůbec neumíte představit, jak přijde takový tlak a vy se někde objevíte a nevíte o tom,“ říká pamětnice. Ležela pod stolem, teklo na ni mlíko a paní Hudcová měla v hlavě zaseknutou plotnu. Také dítě paní Hudcové bylo mrtvé. „Mami, kde jsi? Miládko, kde jsi? Kde jste všichni?“ tak na sebe volali a dávali si avíza.

Soused Hudec v domě nebyl. Hledal svou ženu s dítětem a přivedl další lidi, kteří je všechny vyhrabali. Když Alexandra přišla k sobě, byla už venku tma. V troskách vězela nejméně tři hodiny. Spíše čtyři. Mařenku museli oživovat. Sestře Miladě bylo pět, něco jí spadlo na hlavu a byla celá oteklá. Mirek měl tři roky. Všichni žili. V roztrhaných šatech, příšerně ušpinění prachem z rozdrcených cihel, kterými prosakovala krev. Nejhůř na tom byla matka. Alexandra ji vůbec nemohla poznat. Krvácela z hlavy a jediné, co jí maminku připomínalo, byl červeně lemovaný rukáv jejího svetru. Také sousední domek šel k zemi. „Bydlel tam pán s vnukem, zemřeli oba,“ dodává pamětnice.

Autobus, který je z Palackého ulice odvezl do tabákové továrny, byl plný slámy, krve a naříkání. Ranění leželi na slámě, všichni byli strašně špinaví, potrhaní a bledí. Jeden pán křičel, že nemá nohu. V Hodoníně nebyla v té době nemocnice, takže raněné sváželi do továrny na zpracování tabáku. „Stály tam vany plné červené vody.“ Po prvním ošetření se jelo do nemocnice v Uherském Hradišti, kde je našel otec Matěj. Matka nevěděla, co je to za člověka, ani kde se vzaly všechny ty děti. „Když se budete hodně modlit, přežije to,“ řekl doktor. Trvalo půl roku, než se Anna Píková uzdravila a vrátila se jí paměť.

Během bombardování 20. listopadu 1944 spadlo na Hodonín asi čtyři sta padesát bomb o váze 125 a 250 kilogramů. Zahynulo sto osmdesát lidí. Asi tři tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou. „A zase jsem brečela. Že nemáme kde bydlet,“ vypráví Alexandra. V troskách domu našel otec příborník s naprosto nepoškozeným nádobím. Jinak Píkovým nezůstalo nic.

Válka mezi vinohrady

„Morava nás zachránila,“ opakuje Alexandra Šmiřáková a vzpomíná, jak po náletu na Hodonín znovu hledali střechu nad hlavou. Azyl dostali v Čejkovicích, kde se Píkových ujal otcův známý pan Pazderka. A také v Čejkovicích uprostřed vinohradů a polí, ve vesnici, ve které prezident Masaryk prožil své dětství, jako ona v Suchých Lazcích, poznala skutečnou válku. Zažila bombardování vesnice Rudou armádou, skrývala se mezi sudy ve sklípku pana Pazderky, viděla otce zmláceného sovětskými vojáky zpitými vínem. Spolu s dalšími dětmi škrábala osvoboditelům hromady brambor a vojáci s puškami je u toho hlídali. Slyšela vyprávění o starší spolužačce Mařence Bařinové znásilněné tak strašně, že se z toho zbláznila a umřela v nemocnici.

Věděla, že Mařenka nebyla jediná, které vojáci ublížili. „Zasloužili by postřílet!“ nenáviděla ty zdivočelé muže a okukovala tank roztrhaný pancéřovou pěstí. „Ruský velitel říkal, že v něm shořeli ti chlapi, kteří zbili tatínka.“ Pozorovala zástupy zubožených německých zajatců. Šli vesnicí, mnozí naboso, v roztrhaných uniformách i obyčejných hadrech. Litovala je a vzpomínala na lidi, jak s kufry a malými děcky prchali v osmatřicátém před nacisty ze Slezska, stejně jako prchala ona s rodiči, když šlo po tátovi gestapo.

Čejkovice byly od nacistů osvobozeny 14. dubna 1945. Tři dny poté začala Rudá armáda bojovat ve Slezsku s wehrmachtem o Alexandřiny Suché Lazce. Bitvy ostravsko-opavské operace na jaře pětačtyřicátého roku patří k nejkrvavějším válečným událostem na území Moravy a Slezska. Velmi podrobně jsou boje u Suchých Lazců popsány v obecní kronice:

„Stojíme k večeru na cestě u hasičského skladiště, najednou slyšíme hvízdot. To první ruský granát přilétá do naší dědiny a rozráží velikou hrušeň na dvoře rolníka Jindřicha Halšky v čísle 53. My víme, že Rusové se zastřelují, boj o naši dědinu začíná a je velmi těžký. Němci se zoufale brání, Rusové zas mají velikou přesilu, ohromnou dělostřelbu a obávané kaťuše k tomu. Naše české železobetonové bunkry, které nás měly chránit v roce 1938 proti Němcům, jsou nyní německou oporou,“ píše kronikář.

„Tyto bunkry ve třech řadách, řeka Opava, železniční trať a říšská cesta z Opavy do Hrabyně, to vše Němcům skýtá neobyčejně dobrou oporu, a mezi tím vším mají ještě vykopané klikaté zákopy a ostnatý drát před tím, proto také se Němci zde tak drží. Boj zuří strašně a neustále. Rusové klínem prorážejí tyto přírodní i umělé překážky a ve čtvrtek 19. dubna k večeru už jsou u prvních domků naší dědiny. Němci se zuřivě brání, naše dědina hoří, hoří stodoly i domy a první řady domů jsou strašně rozstřílené a pobořené.“

Drahý Matěji

Úřední výzvou se všichni obyvatelé prchající v roce 1938 před nacisty ze Slezska do vnitrozemí měli v létě pětačtyřicet vrátit do svých domovů. Píkovy nikdo vyzývat nemusel, těšili se na návrat do rodného kraje, ale jejich dům už na ně nečekal. Na seznamu nemovitostí zničených v dubnu roku 1945 je v kronice Suchých Lazců zapsáno čtyřiatřicet obytných stavení. Mezi nimi také dům číslo popisné 92. Dům se „stoletou růží“ a dědovou pracovnou z Alexandřina obrázku. První poválečnou adresou Matěje Píky se proto stal Hlučín, kam byl úředně přidělen. Tam, kudy se dnes jde z autobusového nádraží na hlučínské náměstí, stál prostorný dům, do kterého se nastěhovali.

V tom domě se Alexandra v září 1945 potkala se strýčkem podruhé a zřejmě také naposledy. Žádné fotografie z této návštěvy Heliodora Píky ve svém rodinném albu nemá. Pečlivě ovšem uchovává dopis psaný drobným písmem, ve kterém v září roku 1945 Heliodor oznamuje bratru Matějovi svou návštěvu:

„Drahý Matěji, stydím se opravdu hluboce, že svým zanedbáváním mohl jsem vyvolati dojem, jako bych byl zapomněl nebo zatvrdl. Není jistě pro mne omluvy, že jsem dosud ani nenapsal, avšak okolnosti se vždy utvářely tak, že mne přímo otrávily a zaskočily. Již tolikrát jsem byl téměř na cestě domů k Vám, několikráte jsem poslal vzkaz, že tuto neděli přijedu, avšak v poslední chvíli vždy do toho vpadla nějaká neodkladná státní nebo mezinárodní záležitost, takže jsem dosud neměl ani jediné neděle volné,“ napsal Heliodor Píka svému bratrovi a pokračoval:

„Psaní jsem odkládal, neboť jsem si vždy počátkem týdne říkal, že budu u Vás dříve než dopis, proto jsem nepsal. Konečně jsem se pevně rozhodl spojit návštěvu Vás drahých s účastí na manifestaci na Ostré hůrce. Přijel bych v sobotu 22. / IX. O tom bych poslal ještě telegram. Byl bych již dopoledne někde u Tebe nebo na Štítině. Napiš, jak by se to nejlépe hodilo. V pondělí bych musel být zase v Praze. Buď pojedu autem z Prahy, neb letadlem do Ostravy a pak autem domů… Líbá Tě i s rodinou Tvůj Helo.“

Ostrá hůrka, o které se Heliodor Píka v dopise bratru Matějovi zmiňuje, leží nedaleko Háje ve Slezsku. Vesnice je rodištěm spisovatele Jana Vančury a návrší Ostrá hůrka památným místem československé historie. Od druhé poloviny 19. století se tu scházely tábory lidu. Při prvním táboru lidu v roce 1869 se patnáct tisíc Slezanů hlásilo ke státní jednotě s Moravou a Čechami a odmítlo germanizaci českého školství. Při táboru lidu v roce 1929 byl odhalen žulový památník slezského odboje, který po vpádu na Opavsko v říjnu 1938 nacisté zničili.

Právě na shromáždění 23. září 1945, o kterém generál Píka bratrovi napsal, přišlo na Ostrou hůrku sto tisíc lidí manifestujících za rovnoprávnost Slezska v Československé republice. Také Alexandra Šmiřáková se strýcem tam byla, ale už se na to příliš nepamatuje. Vzpomíná však na setkání v Hlučíně, kam v sobotu před nedělním táborem lidu strýček přijel: „Napekli jsme koláče. Sešla se u nás celá rodina.“

Nikdy v životě

„To je ta Píková,“ říkali lidé a drželi se opodál. Říkali to sice tiše, ovšem Alexandra měla pocit, jako když na ni němečtí kluci v Hodoníně pokřikovali, že je česká svině. „Uteč odtud. Oni ti nedají pokoj,“ naléhal na generála Píku bratr Matěj, který o tom po letech své dceři vyprávěl. „Tatínek už z toho bláznil, jak měl o strýčka strach,“ vzpomíná Alexandra Šmiřáková. „Když viděl na nebi letadlo, modlil se, aby v něm seděl strýček a odletěl z Československa pryč.“

Okamžitě po komunistickém puči v únoru 1948 byl 1. března náměstek náčelníka generálního štábu Československé armády Heliodor Píka odeslán na zdravotní dovolenou. Za nepravdivé „vlastizrádné a velezrádné“ jednání byl pak ve vykonstruovaném procesu 29. ledna 1949 odsouzen k trestu smrti oběšením a 21. června téhož roku v Plzni popraven. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda, kterého za války v Sovětském svazu Heliodor Píka před Sověty prosazoval jako velitele jednotek pro osvobození Československa, udělení milosti nenavrhl. Kromě rodiny, obhájce a francouzské vojenské mise v Praze protestoval proti rozsudku také Místní národní výbor ve Štítině. Ovšem marně. Generál Heliodor Píka se stal první výraznou a známou obětí politických procesů řízených z Moskvy.

Alexandra v té době studovala pedagogickou školu v Krnově, kam jejího otce na podzim 1945 úřady z Hlučína přeložily. V souvislosti s procesem nesměla na pedagogickou fakultu do Olomouce a byla odeslána na Osoblažsko, kde osm let pracovala jako učitelka v mateřských školách. Bratra vyloučili z gymnázia krátce před maturitou a musel dostudovat na zemědělské škole. Sestra nesměla studovat vůbec. Další bratr pracoval v krnovském podniku na výrobu varhan, kam po vyhazovu z finančního úřadu nastoupil také otec Matěj a do penze tam dělal vrátného. „Komunisté na něj křičeli, že je oportunista. Přitom mu do služby na vrátnici přidělili služební pistoli. Asi doufali, že se zastřelí,“ vzpomíná Alexandra Šmiřáková.

Se svým manželem Ludvíkem Šmiřákem, který přišel po válce do Krnova z chalupy v podhůří Beskyd, se seznámila v pěveckém sboru katolické farnosti svatého Martina, kam tajně chodila zpívat. Narodily se jim dvě děti. Po čase se Alexandra směla do Krnova vrátit a učila na základních školách. O příběhu své rodiny, o bezpráví a zlu, však žáky učit nesměla. Neříkala jim o tom nic. „Komunisté vzali českému národu duši. Duši! Víte, co to je? Nikdo neumí ani poděkovat. Ani pozdravit. Ani poprosit. Ani pomoci. Nic! To je komunismus. Člověk je nula. To je ono. Ne! To já ne. Nikdy v životě,“ řekla po třech hodinách natáčení. „A myslíte, že dnes jsme svobodní?“ ptám se. „Nejsme. Svoboda totiž znamená říkat pravdu. A pravda se u nás neříká.“

Poznámka:

Na webu Paměti národa můžete poslouchat a číst také příběh a svědectví generálova syna Milana Píky.