Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Smilková (* 1932)

• narozena 15. listopadu 1932 v pasekářské osadě V Hrabí (Ratiboř)

• část dětství prožila v pasekářské osadě V Háji (Liptál)

• svědkem schůzek partyzánů 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky

• v roce 1955 se vdala za Jana Smilka

• téměř celý život zaměstnána u Lesní správy

Na svět přišla Věra Smilková, rozená Škrabánková v roubené chalupě na místě, kde její předkové  vykáceli les, aby získali půdu a pastviny pro dobytek. Pasekáři byli závislí hlavně sami na sobě, ale dokázali se také o to málo, co získali tvrdou dřinou, podělit s druhými. Ne náhodou se zde proto mohlo tak dařit protinacistickému odboji. Síť širokých rodin zapojených do pomoci partyzánům totiž držela při sobě zcela přirozeně a konspirace se tak dodržovala mnohem snáz. 

Valašské paseky

Věra Smilková je jednou z posledních pamětnic pasekářství na Valašsku. Způsobu života, který si už téměř nedokážeme představit. Stejně jako její tři starší sourozenci se narodila doma s pomocí porodní báby. Žili v chalupě u prarodičů Manišových. Ti ji také v nejranějším dětství vychovávali, jelikož rodiče stavěli vlastní bydlení v Liptále. Na dobu u „staříčků“ vzpomíná takto: „Já jsem měla krásné mládí v tom Hrábí. Nás tam bylo víc baráčků. Děcek tam bylo hromadu. A my jsme, to víte – jak děcka, všelico vymýšlali a prožívali. Já si vzpomínám, když stařenka třeba chtěla vařiť ráno, tak jak jsme povstávali, posnídali, tak stařenka pravila: ‚ Děcka, běžte na Solisko.‘ Tak se tam říkalo za chalupů, kde byla hora. Prý: ‚Děcka, běžte na hřiby!‘ Tak my jsme vyletěli a tam bylo bučí a rostly tam takové krásné bukové hřiby. To jsme nikdy nepřišli, abysme hřiby nedonesli.“
Obyvatelé pasek byli závislí na tom, co si vypěstovali a co jim poskytovala zvířata, která chovali. O hospodářství svých prarodičů hovoří pamětnice jako o velkém. Čítalo šest krav, dva koně, prase, husy, slepice, kozu. Pěstovali pohanku, obilí, zelí, brambory. Stloukali si vlastní máslo a pekli chleba z mouky, kterou si sami mleli. Maso bylo během roku výjimečně jen během svátků nebo při zabijačce. Jedla se prostá jídla ze zelí, luštěnin a brambor. Lahůdkou byly Podlesníky (kynuté těsto z podmáslí a vařených brambor pečené na zelných listech ve vychládající peci po chlebu) mazané medem nebo Lokše („palačinky“ z těsta z vařených brambor pečené nasucho na kamnech pomazané máslem a zavinuté s povidly a posypané mákem). Vařilo se na kamnech a hlavně polévky, kaše. Sousedka prarodičů, paní Lažová, dokonce ještě vařila na otevřeném ohni, tzv. na kůtku v hrncích „železňácích“, které se pokládaly na trojnožku přímo do ohniště. Děti k ní rády chodily poslouchat pohádky, které jim vyprávěla.
V roubenkách nebyla tekoucí voda a elektřina se zavedla až v 50. letech. Pro vodu běhaly jako děti s konvicí nebo putýnkou do studánky nad chalupou. Svítilo se petrolejovými lampami.
Takto vzpomíná pamětnice na své povinnosti, které měla jako malé děvče, když přišla ze školy v Liptále: „Já jsem byla najmladší, tak jsem měla vždycky na starosti husy. Husy napást, kopřivy nachystat, aby jim bylo na večer co dať. A sestra Jarka zase musela slámy nachystat pod koryta, nazhazovat sena pro dobytek a Pepek musel utěkat za nima na pole. Nebojte sa, my si neměli kdy hrát.“
Rodiče i prarodiče byli evangelického vyznání a velmi pobožní. Modlitba před jídlem byla součástí dne stejně jako každodenní starost o zvířata. Náboženské obřady nabízely v tvrdém životě pasekářů vítanou příležitost k setkání s ostatními rodinami. Scházela a seznamovala se tak i omladina a vyměňovaly se novinky ze života. Kromě návštěv kostela v Liptále nebo Ratiboři si pamětnice vybavuje také nedělní nešpory u staříčků V Hrábí, které sloužíval ratibořský kněz.

Partyzánský odpor

Od konce roku 1943 měli obyvatelé Moravy možnost setkávat se v lesích ve větší míře s lidmi, kteří se potřebovali skrývat. Jednalo se například o utečence z totálního nasazení nebo válečné zajatce z řad Rudé armády. Ty například ukrývala liptálská odbojová organizace Comandos. Díky jejich síti spolupracovníků nebyl v době příchodu členů
1. čs. brigády Jana Žižky problém navázat s partyzány spolupráci. Skupina Viktora
Ševcova-Grekovského pod vedením mjr. Vasilije Čičerina našla v okolí Liptálu a Ratiboře zázemí k vyvíjení protinacistického odporu už v říjnu roku 1944, tedy krátce po Slovenském národním povstání a vůbec vzniku partyzánských jednotek. V Ratiboři a okolí fungovaly v té době i další odbojové skupiny. Například organizace Josefa Sousedíka spolupracující s parašutisty výsadku Clay nebo skupina Pro vlast, ve které se zapojily rodiny Češkových z nedaleké Hošťálkové a Držkové.

Po celou zimu a až do osvobození v květnu 1945 rodiny Škrabánkových, Spurných a Laštoviců, tj. široká rodina Věry Smilkové, každá po svém pomáhaly s ukrýváním a zásobováním partyzánů.
„Chodil k nám nějaký pan Žárský (pozn.: Karel Žalský zvaný Štěpán). Dělal takú spojku. No a my děcka, když u nás kolikrát přišli večer, my jsme musely takový černý papír dát na okna, aby nebylo nikde vidět, že sa svítí. V noci potom odešli – u nás nespávali. K nám se chodili jen domlúvat. A maminka, abysme to neslyšeli, co se baví, tak nás posílala ven a my v noci jsme se vozívali na lyžách. Dávali pozor aby někde náhodou někdo nešel a nešpehoval, “ říká paní Smiková a dodává: „Naši měli strach sami o sebe a o nás, aby jsme něco neprozradily. Nám ani ledasco neřekli, až po tom, až bylo konec války, tak teprv se začlo o tom mluvit. Ale tehdy to bylo všechno tajné. A jak děcka – můžete děcku věřit? Kdyby na nás udeřili...“

Partyzánskou spojkou se kromě tatínka Karla Škrabánka stal brzy na to i Věřin nejstarší bratr Miroslav, který se učil ševcem u strýce Spurného na Jasence (část Vsetína) a mimo jiné také partyzánům spravoval boty.
Za celou dobu, kdy se u nich doma V Háji a u babičky V Hrabí střídali partyzáni s německými hlídkami a rostlo napětí a obavy z prozrazení a trestu, nikdy k žádnému neštěstí nedošlo. Jednou ale stačilo málo: „Maminka dostala avízo, že idů Němci k Manišom do Hrábí.Tož honem na Jarku: ‚Jarko, prosím ťa, já nachystám tatínkovi jako svačinu. Honem utěkaj, abyste dali vědět k Manišom.‘“ׅ
Sestra Jarka vyřídila vzkaz tatínkovi a ten ji hned poslal, ať běží do Hrábí. Zpráva o německé kontrole pak putovala ještě od Manišů k Laštovicům, kde zrovna ve stodole spali čtyři partyzáni. Jeden z nich byl ovšem raněný. Přesto se jim podařilo urychleně stavení opustit a zmizeli v lese. Strýc Laštovica ještě duchaplně poslal uběhanou Jarku do Ratiboře k Rožnovjákům. Pojistil se tak pro případ, že by si německá protipartyzánská hlídka (která sídlila v Hošťálkové na zámku) všimla  nezvyklého pohybu osob, což se nakonec ukázalo velice prozíravým. Díky tomu, že mohla Věry sestra včas v Ratiboři vysvětlit, co se stalo na pasekách, a že se u nich možná objeví kontrola a bude mít otázky, předešlo se tak vzniku podezření a díky vymyšlené záměně kulhavého partyzána za švagra od Rožnovjáků se vše přikrylo a Němci se s takovou verzí spokojili.

Je až s podivem, jak důmyslně se dařilo partyzánům díky pomoci pasekářů doslova tančit mezi vejci. Což bohužel nebyl osud mnoha jiných osad, jako například nedalekého Prlova, Leskovce, Vařákových Pasek nebo Ploštiny, které  zaplatily za pomoc partyzánům životy svých obyvatel. Lidé tam umírali upalováni ve svých domovech nebo končili zastřeleni a pohozeni v masových hrobech ve Vizovicích nebo Hoštálkové. 

Poválečná doba

S posledním výstřelem v Liptále zmizeli zakrátko také partyzáni a každá dědina bilancovala své ztráty.  Život ale pokračoval. Věra zakončila školní docházku měšťanskou  školou a nastoupila do zaměstnání v liptálské Liptě. Podniku, kde se vyráběly výrobky ze dřeva, ale také dřevěné hračky. Z práce nakonec odešla, aby mohla vypomáhat rodičům s hospodářstvím, které se udržovalo s jejich přibývajícími roky s většími a většími nesnázemi.
V té době si také začala dopisovat se svou první známostí. Vztahu nepřála kvůli chlapcovu katolickému vyznání Věry švagrová, a tak se s ním nakonec pro klid v rodině raději v dobrém rozešla. Brzy se pak na obzoru objevil Jan, který pocházel z nedalekých Lhotských pasek. Vzali se na podzim roku 1955. Přesídlili do Semetína, kde si později společnými silami postavili vlastní dům.
Celý produktivní život pamětnice věnovala práci pro Lesní správu – sázela stromky a  pečovala o les.
S manželem Janem Smilkem vychovali dvě dcery. Ze sourozenců žije už jen ona.

Příběh bratra Miroslava Škrabánka zaznamenal Vítek Lucuk.