Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dodneška, když slyším první středu sirény, mám husí kůži
narozena 6. srpna 1939 v Praze
zažila nálety za druhé světové války
pamatuje okupaci vojsky Varšavské smlouvy
její manžel Gustav Šmíd byl nejdříve kulturním atašé, později velvyslancem v Japonsku
pamětnice několik let žila s rodinou v Tokiu
Vlasta Šmídová se narodila 6. srpna 1939 a první dvě desetiletí svého života prožila v Praze-Nuslích. Její rodiče pracovali jako kuchaři v hotelu a kromě Vlasty měli ještě mladšího syna a dceru. V Nuslích pamětnice také prožila období druhé světové války. „Měli jsme okna na vršovický nádraží, kam jezdily vlaky plný Němců. Stáli na střechách a mířili na okolní blok. Se soumrakem se musely zatáhnout deky, kde viděli světýlko, tam stříleli. I když jsem byla malá, tak to pořád cítím.“ Živě si také vybavuje nálety. Když začaly houkat sirény, popadla malou deku a panenku a z pátého patra utíkala do sklepa.
Jednou se jen těsně vyhnula německé střelbě. To když se přiblížila k zasaženému oknu, ale jeden ze sousedů ji rychle popadl, přehodil přes ni deku a dovedl ji do sklepa. „V tý dece bylo plno střepů z toho okna, kdyby mě nepřikryl, tak jsem tady nebyla.“ Když byl velký nálet na Vinohrady v únoru 1945, všichni se strachovali o tatínka, který pracoval v hotelu na Vinohradech a tři dny se nemohl vrátit domů. „Měli jsme strach, kde je. Jenže jít ho někam hledat maminka s třema malejma dětma nemohla.“ Přestože jde o zážitky staré více než sedmdesát let, pořád je Vlasta nevymazala. „Dodneška, když slyším sirény první středu, tak mám husí kůži po celým těle.“
Vlasta moc ráda chodila do školy a také hned, jak jen to šlo, začala chodit do Sokola. Později hrála volejbal, házela diskem a koulí, plavala nebo tancovala. Právě při sportu, a sice na sportovišti Rudé hvězdy, se Vlasta v roce 1955 seznámila se svým budoucím manželem Gustavem. Po svatbě bydleli nějaký čas u rodičů, v roce 1966 se jim narodil první syn, o dva roky později druhý a v roce 1975 třetí, to už žili v Tokiu.
V srpnu 1968 bydleli na dnešní Evropské, tehdejší Leninově ulici. „Z 20. na 21. srpna jsme si šli lehnout, ale nemohla jsem usnout a pořád jsem říkala: ‚Co to hučí, co to hučí?‘ Nedalo mi to, najednou jsem vylítla a povídám: ‚Oni jezděj tanky po Lenince!‘ Manžel říkal: ‚Prosím tě, to se ti zdálo, kde by se vzaly tanky na Lenince?‘ Ale to už jsme to viděli. Prostě projížděly v klidu, akorát to dělalo rámus. Celou noc jsme prostáli se sousedama.“ Když šla pak ráno Vlasta do obchodu, všude stály fronty a postupně zjišťovala, co se vlastně děje.
Gustav Šmíd, manžel pamětnice, se nejdříve vyučil slévačem, pak si ale dodělal večerní školu a poté studoval v Moskvě. „Studoval v ruštině, nebyla to procházka růžovým sadem, spousta lidí to nevidí.“ Jeho dědeček byl zakládajícím členem komunistické strany. Když pak Vlasta slyšela vyprávění o tom, jaké byly ideály při zakládání komunistické strany, je přesvědčená, že je rozdíl být kariérním komunistou a komunistou, který je ve straně pro své ideály a přesvědčení, o kterých přemýšlí.
V roce 1970 pak Gustav Šmíd přijal místo kulturního atašé v Tokiu. I Vlasta před jejich odjezdem do Japonska musela projít školením. „Jako manželky velvyslanců jsme musely jezdit na ministerstvo a dostávaly jsme školení diplomatické praxe. Co člověk nemůže a může.“ Jejich první pobyt v Japonsku trval pět, poté se vrátili do Prahy. V letech 1982 až 1987 Gustav zastával přímo funkci velvyslance v Japonsku a na Filipínách.
Oba pobyty s ním v Japonsku žila i Vlasta s dětmi. Bylo to pro ni náročné zejména v tom, že uměla jen trochu německy a navíc se v cizí zemi musela postarat nejdříve o dva a později o tři malé syny. Nezvyklá pro ni byla i velikost Tokia. Proto, když si koupili auto, vyráželi po večerech na jízdy Tokiem, aby se v něm naučili řídit a orientovat.
Jako manželka diplomata měla pamětnice i svůj program. „Chodila jsem k paní Ono, to byla japonská dáma, měla krásný kimona. Chodila jsem k ní na ikebanu, učila nás aranžování květin.“ Na ambasádách pak také pořádala společně s dalšími ženami různé akce na podporu dobročinných účelů, například připravovaly představení národní kuchyně. Zúčastnila se také šamanské operace na Filipínách. Japonce tak, jak je poznala, popisuje: „Jsou ochotní, slušní, čistotní.“
Přestože manžel měl diplomatický pas, a mohli tak odjet téměř kamkoliv, Vlastu nikdy nenapadlo, že by se do Československa nevrátila. „Nedovedla jsem si představit, že bych tady nechala rodiče. Že bych rozhodla za děti. Tady jsem doma.“
Listopad 1989 tak už Vlasta prožívala opět zpátky v Československu, o tři roky později ji obzvláště mrzel rozpad Československa. „Já mám Slováky ráda, měli jsme spoustu přátel i na tý ambasádě,“ přibližuje. Její životní motto je: „Nenechat si nic líbit a být sám sebou.“ A k tomu dodává, že je důležité dělat věci i pro republiku a neplundrovat ji. Mladým lidem vzkazuje, aby se toho naučili co nejvíce, aby toho pak mohli co nejvíce zase předat svým dětem. „Čím víc toho předáte, tím větší budete mít radost.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)