Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Šmídová (* 1949)

• narozena 10. dubna 1949 v Praze

• otec, novinář Milan Weiner, přežil holocaust

• do roku 1959 vyrůstala u prarodičů v Jindřichově Hradci, poté s rodiči v Praze

• od doby středoškolských studií po vzoru otce tíhla k novinářské profesi

• roku 1963 otec Milan Weiner založil v Československém rozhlasu Redakci mezinárodního života

• v roce 1967 odmaturovala na gymnáziu v Přípotoční ulici, přijata na Fakultu žurnalistiky UK

• roku 1968 pracovala jako elévka v mezinárodní redakci Československého rozhlasu

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy se podílela na šíření protiokupačních letáků

• otec Milan Weiner zemřel po těžké nemoci 25. února 1969

• s manželem Milanem Šmídem má syny Martina (1970) a Michala (1973)

• od roku 1983 pracovala jako redaktorka Svobodného slova

• roku 1988 napsala rozsáhlou reportáž z Černobylu zasaženého havárií jaderné elektrárny

• po 17. listopadu 1989 rodina vyšetřována v souvislosti s fámou o smrti studenta Martina Šmída na Národní třídě

• v letech 1990-1995 vedoucí sobotní přílohy Lidových novin

• od roku 1995 pracovala v redakci Svobodné Evropy a Českého rozhlasu

Jana Šmídová pochází z rodiny, v níž se už po několik generací traduje láska k novinářské profesi. Práce pro rozhlas a noviny ji provází celým životem a v médiích prožila i dva zásadní okamžiky československých dějin, invazi vojsk Varšavské smlouvy a dny po 17. listopadu 1989. 

Jako by se ti na obličej podepsal celý Jeruzalém!

Její otec Milan Weiner se narodil roku 1924 v liberální židovské rodině na pražských Vinohradech. Vyrůstal v domě v Písecké ulici poblíž Flory, postaveném bytovým družstvem spisovatelů a novinářů. Dědeček Bedřich Weiner pracoval jako žurnalista, babička Ella Johana, rozená Bienenfeldová, byla švagrovou Ferdinanda Peroutky. 

Prarodiče se před válkou rozvedli a Ella Johana se provdala za českého muže Františka Zatočila, což ji za války uchránilo před transportem do koncentračního tábora. V roce 1944 však utrpěla těžký úraz, zlomila si nohu v krčku a podstoupila nouzovou operaci v židovské nemocnici: „Místo ocelového kloubu jí tam dali železný hřebík, který po válce začal korodovat. Celý život pak byla invalidní,“ říká Jana Šmídová. Dědečka Bedřicha Weinera pamětnice nikdy nepoznala: „V roce 1941 zvolil dobrovolnou smrt, oběsil se, protože dobře věděl, co by ho čekalo.“ 

Oba synové Weinerových, Milan i jeho starší bratr Jiří, v roce 1942 dostali příkaz k nástupu do transportu do Terezína. Levicově zaměřený Milan se tam stal členem komunistické strany. „Stranickou známkou byla lžička másla,“ uvádí Jana Šmídová. Odtud putovali v transportu na východ do Osvětimi a poté do dalších koncentračních táborů, mimo jiné do tábora Meuselwitz. Zatímco Jiří zemřel na tyfus v Dachau, Milanovi se podařilo uprchnout z pochodu smrti společně s kamarádem, budoucím spisovatelem Arnoštem Lustigem. Jejich útěk je zvěčněn v povídce Démanty noci a ve stejnojmenném filmu. O okolnostech jeho útěku vyprávěl pro Paměť národa Miloš Pick .

Jana Šmídová poznamenává, že většinu informací o otcově cestě koncentračními tábory má právě od Arnošta Lustiga, který jako rodinný přítel Weinerovy po válce navštěvoval. Milan Weiner, podobně jako mnoho jiných přeživších holocaustu, o svých zkušenostech z koncentračních táborů doma nemluvil. „Lidé, kteří tím prošli, nechtěli mluvit o ponížení, které zažili, o situaci, kdy jejich život neznamenal vůbec nic, o tom všem, co jejich oči viděly a uši slyšely. Měli pocit, že toho všeho musejí své potomky uchránit,“ dodává Jana Šmídová. „Arnošt sám přiznával, že ty knížky psal mimo jiné proto, aby to nemusel sdělovat svým dětem.“

Jana Šmídová se v době dospívání zajímala o svůj židovský původ a vyptávala se babičky Elly Johany, zda vypadá „židovsky“. „Ale Janičko, vůbec ne. Ty vypadáš, jako by se ti na obličej podepsal celý Jeruzalém,“ odpověděla jí Ella Johana, která se nechávala oslovovat „bába“. „To mě docela formovalo, zajímala jsem se o knížky a filmy s touto tematikou,“ dodává Jana Śmídová. 

Teprve zcela nedávno byla v pozůstalosti Milana Weinera objevena unikátní památka z Terezína: malé album, obsahující na čtyřicet fotografií, tajně pořízených v ghettu. Většina do té doby dostupných fotografií z Terezína pocházela z propagandistického filmu, pořízeného nacisty. Snímky z alba Milana Weinera však zachycují autentický život v Terezíně a portréty jeho obyvatel. „Je to soubor fotografií, který nemá obdoby, protože kdyby byl někdo v Terezíně přistižen při fotografování, hrozila by mu Malá pevnost nebo lístek do transportu,“ vysvětluje Jana Šmídová. Album se dočkalo výstavy v Památníku ticha a některé tváře na fotografiích se podařilo identifikovat. 

S dědečkem a babičkou v jižních Čechách

Matka Jany Šmídové se za svobodna jmenovala Marie Trčková. Pocházela z jihočeské vesnice Doňov u Kardašovy Řečice, později se přestěhovali do Jindřichova Hradce. Dědeček Josef Trčka pracoval jako výpravčí na železnici, širší rodina hospodařila na statku. Politicky inklinovali k umírněné levici, volili národní socialisty. Marie Trčková vystudovala několik semestrů na filozofické fakultě, po válce pracovala jako úřednice.

S Milanem Weinerem se seznámila na brigádě levicové mládeže v jižních Čechách. „Moji rodiče tam sázeli stromky a mezitím zasadili i strom mého života,“ usmívá se Jana Šmídová. Přišla na svět 10. dubna 1949 v pražské podolské porodnici.

Milan Weiner v té době pracoval v Rudém právu a jako zpravodaj ČTK. Po vypuknutí korejské války byl vyslán na pracovní pobyt do Číny, kam odjel v roce 1951. Manželka Marie, v té době zaměstnaná na ministerstvu zahraničního obchodu, ho následovala, zatímco malá Jana zůstala u prarodičů v Jindřichově Hradci. Počítalo se s tím, že až se rodiče v Asii zabydlí, dcera i s babičkou přijedou za nimi. 

K tomu už ale nedošlo, protože v Československu vypukla vlna stranických čistek a politických procesů se silně antisemitským podtónem. Milan Weiner byl ze své mise odvolán, přišel o zaměstnání. Po návratu z Asie u něj navíc propukla tuberkulóza, která byla zřejmě následkem věznění v koncentračních táborech. Několik let se léčil v sanatoriu ve Vyšných Hágách na Slovensku a manželka Marie za ním dojížděla z Prahy.  

Jana bydlela u prarodičů na předměstí Jindřichova Hradce až do deseti let a své dětství popisuje jako idylické. Širší rodina je i v době přídělového systému zásobovala potravinami z vlastního hospodářství. Temnou atmosféru politických procesů Jana podle svých slov na maloměstě nevnímala: prarodiče se účastnili spolkového života, děti trávily většinu času mimo školu hraním venku a v zimě bruslením na zamrzlé řece Nežárce.

Ve škole potkávala spolužáky z nejrůznějších vrstev, včetně místních Romů a dětí z početných chudých rodin. Stejně jako ostatní spolužáci vstoupila do Pionýra a vzpomíná, že na slavnostní šátkování přijeli „vietnamští nebo čínští soudruzi“ velmi malého vzrůstu, což ji poněkud zklamalo: „Soudruh, který mi uvazoval šátek, byl menší než já, a to mi celou tu myšlenku trošku zdevalvovalo,“ žertuje. 

Jana Šmídová uvádí, že část dětství, kterou strávila v péči prarodičů, do jisté míry poznamenala její vztah k matce. „Ona byla v první řadě oddanou ženou svého muže, to byla její priorita. Takže já jsem vyrůstala s babičkou a tetou Blankou, kterou jsem úplně zbožňovala. Mezi mnou a matkou vznikl určitý odstup.“ 

Šedesátá léta: každodenní změna

Otec se v druhé polovině padesátých let uzdravil a rodina se opět spojila. Rodiče vyměnili malý byt v Ječné ulici za větší ve Vršovicích, Jana i s babičkou přesídlily k nim do Prahy a narodil se mladší bratr Jiří. Přesun do Prahy proběhl pro Janu podle jejích slov bez problémů, i když z druhého stupně základní školy ve Vršovicích si už neodnesla tak barvité vzpomínky jako z jindřichohradecké školy, kterou opustila v páté třídě. 

Základní školu ukončila v roce 1964 a nastoupila na Jedenáctiletou střední školu (dnešní gymnázium) v Přípotoční ulici. Navštěvovala třídu s humanitním zaměřením a po vzoru svého otce inklinovala k žurnalistice. 

Milan Weiner působil od roku 1963 v Československém rozhlasu, kde vedl Redakci mezinárodního života. Mezi jeho tehdejší kolegy patřili Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Karel Kyncl, Luboš Dobrovský, Karel Jezdinský či Jan Petránek.

I díky otcovým kontaktům tak Jana mohla tu a tam přispívat kratšími články například do Zemědělských novin. Ambicióznější texty psala do šuplíku a často se nechávala inspirovat osudy židovské části své rodiny. V povídce Druhý život Jiřího Weinera například rozvíjela fiktivní příběh svého strýce, který zahynul v Dachau: „Šlo o moje představy, jak by se vyvíjel jeho život, kdyby válku přežil. Mohla jsem mít nějaké sestřenice nebo bratrance…“ 

Zároveň nasávala otevřenější atmosféru šedesátých let, hltala knížky, které mohly vycházet, chodila na filmy počínající československé nové vlny. Společně s otcem také pozorně sledovala změny politického směřování, na rozdíl od svých vrstevníků nevnímala členy ÚV KSČ jako nerozlišitelné „páprdy“, znala jejich jména i postoje. „Šedesátá léta, to nebyl jenom rok 1968, to už bylo jen takové vyvrcholení. V té době pro mě každý den přinášel něco opravdu zajímavého. Byla to každodenní změna,“ upozorňuje. 

Její otec se v té době hlásil k reformnímu proudu KSČ, přestože si v té době zřejmě již uvědomoval omezení, která to přináší. „Oni měli takovou představu, že jinak by to nešlo,“ konstatuje Jana Šmídová. 

Elévkou v Československém rozhlasu

V roce 1967 odmaturovala a přihlásila se k přijímacím zkouškám na žurnalistiku, kde si od člena zkušební komise vyslechla kompliment: „Slečno Weinerová, vy máte mužský mozek.“ 

V prvním ročníku 1967/68 tak zažila nejsvobodnější období fakulty za celou dobu komunistické totality. Podle jejích slov se sice stále vyučovaly předměty jako „etika komunistického novináře“, ale zároveň měli možnost studovat jako volitelný předmět například sociologii, donedávna zapovězenou „buržoazní pavědu“. 

Současně začala pracovat jako elévka v zahraničním vysílání Československého rozhlasu. Zde nastoupila právě v období, kdy rozhlas mohl čerpat zahraniční informace nejen ze sovětské tiskové agentury TASS (Telegrafní agentura Sovětského svazu), ale i ze západních agentur, například DPA a Reuters. Kromě toho mladí elévové vytvářeli vlastní zpravodalství pro pořad Mikrofórum pod názvem Agentura Mikrofóra. Pod vedením režiséra Polácha podstoupili výuku hlasového projevu a sami měli možnost mluvit do éteru. 

Toto euforické období však – ještě dříve, než do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy – Janě Šmídové narušila soukromá tragédie. Otec Milan Weiner začal trpět podivnými zdravotními potížemi a v červnu 1968 mu diagnostikovali zhoubný neoperabilní nádor na mozku. „Matka se z toho zhroutila,“ konstatuje Jana Šmídová. Otcův stav se rychle zhoršoval, bylo zřejmé, že mu zbývá už jen pár měsíců života. 

21. srpen 1968: překvapení, vztek, deziluze

V zahraničním vysílání rozhlasu Jana trávila i předvečer okupace 20. srpna 1968. „Měla jsem službu a začaly chodit dálnopisy zmiňující pohyby vojsk u našich hranic. Přituhovalo.“ Po práci šla ještě na večírek, kde se setkala s několika přáteli, kteří již měli informace, že se k čemusi schyluje. Brzy ráno pak u nich doma zazvonil telefon se zprávou o vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Jana Šmídová spěchala do rozhlasu, kde měla nastoupit na směnu. Dorazila tam ve chvíli, kdy již u rozhlasu byla vřava, před budovou hořel tank. „Někteří chlapci tam měli nápady, že kramlí prorazí nádrž na plášti toho tanku. Začalo se střílet, protější domy hořely.“ Když se situace vyostřila, s několika přáteli se ukryla v domě za rohem v Balbínově ulici. „Tam taky něco proletělo a děsivě to svištělo.“ 

Spolu s dalšími spolužáky a kolegy se snažila se sovětskými vojáky diskutovat: „Většinou to nebyli žádní Rusové, byly to ploché asiatské tváře vyděšených kluků. Na naše promluvy v ruštině nereagovali, jenom zírali, možná nám ani nerozuměli.“ Později s jedním kamarádem jezdila po městě na motorce a rozhazovala protiokupační letáky. 

„Prvním pocitem bylo absolutní překvapení. Pořád jsme měli o Sovětském svazu iluze, milovali jsme ruské filmy a literaturu. A pak samozřejmě strašný vztek,” popisuje své emoce z prvních dnů. V následujících dnech se podle svých slov třásli o osud našich představitelů, unesených do Moskvy, a brzy nato prožili deziluzi, když se dozvěděli o jejich kapitulaci. „Ale jaké to bude mít konsekvence, to nám tenkrát vůbec nedošlo,“ dodává. „Až pozvolna jsme si uvědomovali, že budeme žít v jakési temné době.“ Za velkou ránu pak považuje nástup Gustáva Husáka do čela ÚV KSČ: „Na tu chvíli si živě pamatuji. Tehdy mi došlo, že je vymalováno.“ 

Jana Šmídová intenzivně prožívala oběť Jana Palacha, účastnila se jeho pohřbu a vzpomíná na svou spolužačku ze žurnalistiky Helenu Zahradníkovou, která tvrdila, že s Janem Palachem měla milostný vztah: „Ona byla tělesně postižená, ani duševně asi nebyla úplně v pořádku, šíleně jsme ji litovali. Vnesla do toho takovou další tragickou, hořkou stopu.“ 

Otec Milan Weiner prožíval první měsíce nastupující normalizace již v nemocnici, měl problémy se zrakem i s řečí, ale v přenosném rádiu stále sledoval vývoj událostí. Normalizátoři mu poslední dny života ztrpčili tím, že mu do nemocnice přišli oznámit odebrání Řádu práce, který dříve obdržel. Milan Weiner zemřel 25. února 1969. 

Normální život v temné době

Ovdovělá Marie Weinerová, matka pamětnice, po manželově smrti přišla o zaměstnání, musela se protloukat v podřadných profesích a sledovala ji Státní bezpečnost. „Občas stáli před domem, měli umaštěné baloňáky a svačili chleby z papíru, bylo to hnusné,“ vzpomíná Jana Šmídová. 

Ji samotnou postihla změna politických poměrů nejdříve tím, že skončila její elévská práce v rozhlasu. „Čistky v rozhlasu začaly velmi intenzivně. My jako studenti jsme na tom nebyli existenčně závislí, ale pro renomované novináře, kteří věděli, že do konce života si neškrtnou, to byla tragédie.“ 

Ona sama záhy otěhotněla, se svým prvním manželem Milanem Šmídem čekala syna Martina, který se narodil v roce 1970. Jak uvádí, těhotenství ji zachránilo od čistek, které probíhaly také na fakultě žurnalistiky. Mnoho jejích spolužáků, kteří se angažovali v posrpnových dnech, bylo vyhozeno ze školy, řada z nich emigrovala. Ani Janě Šmídové nebyla myšlenka odchodu do ciziny proti srsti, ale otcova nemoc a smrt její plány změnila: „Nemohla jsem tady nechat mámu s desetiletým bráchou.“ 

Na první roky normalizace se uchýlila do soukromí a věnovala se dětem, synům Martinovi a Michalovi (1973). Nemožnost sehnat vlastní bydlení vyřešili odchodem z Prahy, bydleli v Louňovicích u Jevan u manželových rodičů. „Bylo to vlastně docela dobré řešení, protože v těch raných sedmdesátých letech bych asi opravdu těžko někde hledala místo,“ konstatuje. 

Milan Šmíd pracoval v Československé televizi. Pocházel sice z rodiny živnostníka a politického vězně, ale v 60. letech vstoupil do KSČ a v době normalizace zastával postoje spíše konformní k režimu. „Bylo to zdrojem napětí mezi námi. Vím, že tím docela trpěl, ale nedokázal se tomu vzepřít,“ vysvětluje Jana Šmídová. Zatímco její muž pracoval v zahraniční redakci ČST, Jana Šmídová naopak zůstávala v kontaktu s lidmi, kteří se stali součástí disentu, například s Jiřím Dienstbierem. Manželé se postupně názorově rozcházeli a po roce 1989 to nakonec vedlo k jejich rozvodu. 

V době normalizace je však stále spojovala péče o děti, které trpěly zdravotními problémy: „To pro mě byla alfa a omega,“ zdůrazňuje Jana Šmídová. Podle jejích slov byla normalizace sice temným obdobím, ale nechtěla tak velkou část svého života zcela zavrhnout: „My jsme tu žili normální život, který nemůžu odepsat, jako bych vůbec nežila. Nemám se za co stydět a prožila jsem tehdy i spoustu fajn momentů, například s dětmi.“ 

Na reportáži v Černobylu

Když děti povyrostly, Jana Šmídová začala chodit jako technická redaktorka na noční směny do Mladé fronty, kde lámala stránku zahraničního zpravodajství. V roce 1983 potom nastoupila jako redaktorka do Svobodného slova, listu Československé strany socialistické. Přestože noviny samozřejmě podléhaly komunistické cenzuře, podle jejích slov zde přece jen byla uvolněnější atmosféra než například v Rudém právu. Do novin psali i zakázaní autoři, jejichž texty redaktoři pokrývali svými jmény. 

V roce 1988 měla Jana Šmídová příležitost jet na reportáž do Černobylu, o dva roky dříve zasaženého havárií jaderné elektrárny. „Noviny politických stran sdružených v Národní frontě měly takzvané sovětské partnery. Pro Svobodné slovo to byla Pravda Ukrajiny. Ukrajinci byli úplně žhaví, aby mohli přijet do Prahy, ale na Ukrajinu nikdo jezdit nechtěl. Když se znovu schylovalo k této výměně, řekla jsem, že tedy na Ukrajinu pojedu, ale že chci do Černobylu. A Ukrajinci tolik toužili přijet na návštěvu do Československa, že mi to opravdu zařídili,“ vysvětluje, jak se do přísně střeženého prostoru dostala. 

Přímo na místě havárie navštívila opuštěné město Pripjať, ve venkovské části areálu měla možnost navštívit domácnost staré ženy, která odmítla opustit svůj dům. „Já jsem tak dlouho neviděla žádné lidi,“ přivítala ji stařenka, která nebezpečí radiace nebrala na vědomí: „V létě mě navštěvují vnoučata a tady pro ně pěstuju jahody.“ Jana Šmídová mohla navštívit i nemocnici, v níž leželi hasiči zasažení ozářením při likvidaci černobylské havárie, a ústav pro postižené děti, které se narodily po katastrofě: „To bylo doslova inferno,“ komentuje děsivý zážitek pamětnice.  

Její reportáž vyšla v roce 1988 ve dvou celostránkových pokračováních a cenzura do textu podle jejích slov nijak nezasáhla. 

Fáma o mrtvém studentovi

Oba synové Jany Šmídové studovali v osmdesátých letech na gymnáziu pro děti s vadami zraku, starší Martin posléze nastoupil na matematicko-fyzikální fakultu. Společně vnímali a prožívali první projevy občanského vzdoru. Jelikož pamětnice pracovala uprostřed Václavského náměstí, zažívala z první ruky brutální policejní zásahy proti demonstrantům během tzv. Palachova týdne v lednu roku 1989.  

Se státní mocí se znovu střetla 15. listopadu, když se před budovou pražského národního výboru na náměstí Primátora Vacka (dnešním Mariánském náměstí) s mladším synem Michalem účastnila demonstrace za záchranu Stromovky. Průvod posléze pokračoval směrem na Malou Stranu a byl Veřejnou bezpečností vytlačen ke Staroměstské mostecké věži. Jana Šmídová odešla zpátky do práce, ale její syn na demonstraci zůstal a byl na Malém náměstí napaden policisty, kteří ho ztloukli a roztrhali mu stránky v občanském průkazu.

„Já jsem udělala skandál. Šli jsme do Bartolomějské a tam jsme nahlásili zničení občanského průkazu,“ říká Jana Šmídová. Stěžovala si také u šéfů Svobodného slova z Československé strany socialistické. „Oni skutečně u někoho intervenovali a potom se k nám policajti najednou chovali úplně jinak.“ 

Do života rodiny však vzápětí mnohem dramatičtěji zasáhly události spjaté s demonstrací na Národní třídě 17. listopadu 1989. Jana Šmídová i její synové se studentského průvodu zúčastnili, ale policejní násilí je přímo nezasáhlo. Následující večer měla celá rodina lístky do Realistického divadla na politický kabaret Res publica. „A právě tam začala probublávat zpráva, že na Národní třídě zabili studenta matematicko-fyzikální fakulty Martina Šmída,“ říká Jana Šmídová. Jednalo se o fámu, kterou rozšířila vrátná z kolejí v Troji Drahomíra Dražská, Petr Uhl zprávu předal do Svobodné Evropy a Michael Žantovský ji zveřejnil v agentuře Reuters.

„Ta doba byla tak hektická, že informaci nestihli prověřit z dalšího zdroje. Tak jsme se v divadle dozvěděli, že náš syn by měl být mrtvý.“ Syn Martin byl v tu chvíli naštěstí s rodiči, takže rodina byla uchráněna zbytečné paniky. Jana Šmídová zmiňuje, že na matematicko-fyzikální fakultě v té době studoval ještě jeden Martin Šmíd z Berouna. „Spolužáci za ním museli jet vlakem a ověřit, jestli to není on. Přivítal je v pyžamu, vůbec nevěděl, co se děje.“ 

Fáma tak byla záhy vyvrácena, stala se ale předmětem rozsáhlého vyšetřování i konspiračních teorií. „Začala se u nás houfovat policie všeho druhu, nabízeli nám ochranku. Později jsme vypovídali u vyšetřovacích komisí. Ale myslím, že se nikdy nedovíme, jak to opravdu bylo,“ říká Jana Šmídová. Její syn Martin měl podle jejích slov původně onen víkend trávit na odlehlém slovenském venkově bez možnosti spojení s Prahou. „Měl být čtyři dny nedostupný. To je taková karta, s kterou mohl hrát kdekdo,“ naznačuje Jana Šmídová, že zvěst o jeho smrti mohla být předem promyšleným plánem. 

Martina Šmída se ve dnech bezprostředně po 17. listopadu podle jejích slov snažilo zneužít režimní televizní zpravodajství, když jeho natočenou výpověď zasazovalo do zkresleného kontextu: „Nic se nestalo, student žije, takže režim je v pohodě a kdoví, jak to vlastně bylo…“

V každém případě fáma o smrti studenta na Národní třídě podle ní sehrála ve vývoji událostí důležitou roli: „Byla to rozbuška, která akcelerovala celý ten vývoj. Poslední výstřel. Potom už to nešlo zastavit.“ 

Promarněné mediální šance

Jana Šmídová se během dnů po 17. listopadu nacházela v samém středu dění. Právě v budově, kde sídlila redakce Svobodného slova, byl totiž onen legendární balkon, z něhož hovořil k demonstrantům na Václavském náměstí Václav Havel a další osobnosti. „Nastávaly tam takové absurdní situace, že na balkon chtěl každý, kdo si myslel, že je důležitý. Říkali jsme si, že jsme ,strážci pavlače’ a nepovolané lidi jsme tam nepouštěli,“ vypráví Jana Šmídová. 

V redakci přebývala v těch dnech téměř nepřetržitě. Svobodné slovo se podle jejích slov hned v týdnu od 20. listopadu oprostilo od komunistické cenzury: „Začalo fungovat jako svobodné noviny. Získali jsme nekonečnou popularitu, tiskly se statisíce výtisků, které jsme vůbec nestačili distribuovat.“

V nadcházejících letech podle Jany Šmídové však Svobodné slovo tento svůj kredit promrhalo. „Hodně lidí odešlo, protože najednou měli jiné možnosti. Vedení tam zůstalo a začaly se tvořit různé kliky, které se chtěly novin zmocnit. Dobrou pověst novin absolutně prohospodařily a zničily.“

K těm, kteří redakci opustili, se záhy připojila i Jana Šmídová. Již před 17. listopadem ji oslovil Jiří Dienstbier s nabídkou, aby nastoupila do Lidových novin, které se chystali zlegalizovat. Začátkem roku 1990 proto nastoupila do redakce Lidových novin, kde strávila asi pět let jako vedoucí sobotní přílohy. 

I Lidové noviny však podle ní postupně promarnily svůj kredit a dostaly se do ekonomických potíží. Po pěti letech odtamtud odešla a pracovala v redakci Svobodné Evropy, která se posléze stala součástí Českého rozhlasu. Zároveň přispívala do Roš Chodeš, věstníku Federace židovských obcí ČR. 

V devadesátých letech s jistou deziluzí sledovala návrat zkompromitovaných lidí do veřejných funkcí: „Byla to taková ta generace ,mladých a nadějných’ komunistů, kteří tahali za všechny nitky, měli přehled a vesele privatizovali.“ Podobný plíživý proces pozorovala i v Syndikátu novinářů, který začátkem devadesátých let spoluzakládala: „Měli jsme velké ambice, ale neměli jsme čas vysedávat na mnohahodinových schůzích. Takže jsme pomalu vyklidili pole a nastoupili takoví ti předrevoluční harcovníci. Je to promarněná šance, byla by tu potřeba akceschopná novinářská organizace,“ uvažuje Jana Šmídová. 

Na závěr rozhovoru se opět vrací ke své rodině: „Mám šest báječných vnoučat, rodina je pro mě hodně důležitá. Takže si myslím, že jsme svůj život úplně nepromarnili.“