„Nad divadlem v jednom bytě vzniká Občanské fórum. Jarmila Stibicová to organizuje, Olda Bašta, Franta Vít, což byl v tu dobu sice člen komunistické strany, ale byl to ředitel Pardubické galerie, stejně mladý kluk, který se k tomu okamžitě přidal. Já se přidávám. Jako zapisovatelky přicházejí, myslím, dvě nebo tři mladé holky z ekonomky, mezi nimi – jméno si pamatuji – je Simona Škreptáčová, v tu dobu studentka, která pomáhala přepisovat hned věci, které přicházely. Už přicházely první věci z Prahy, se vozily. A začíná činnost Občanského fóra.“
„Tak přirozeně ano. Ne programově, s tím, že bych někam jezdil, něco vyzvedl a roznášel. Naopak jsem myslím já tehdy připravil – myslím, že to byl 'Petr Pithart: Esej o pecce'. A když už jsem pracoval v tom hradeckém podniku, který se jmenoval Eram, tak jsem měl německý psací stroj Robotron, který měl paměťovou stránku, takže pro mě pak bylo velmi jednoduché přepsat jednu stranu a pak nechat udělat deset nebo patnáct tisků. Vlastně ten stroj tiskl tu jednu stránku. Takže takhle jsem třeba připravil pro Petlici nebo pro něco a přivezl jsem do Prahy, já nevím, 16 kopií 'Petr Pithart: Esej o pecce', konspirativně jsem ji předal Petrovi Kabešovi v jednom hotelu. Dali jsme si spolu mnoho kafí s rumem, on mně předal malý honorář, protože tehdy se dokázaly dostat nějaké peníze na to, a já jsem zase jel do Pardubic.“
„Prohlášení Charty, leden 1977 a okamžitě jsem startoval do Prahy. Jel jsem za Petrem [Kabešem] jako za jedním ze signatářů, protože to proběhlo na Svobodné Evropě nebo se to vědělo.“ – „Takže vy jste se to dozvěděl z rádia Svobodná Evropa?“ – „Ano, a od kamarádů na Starém Městě. Já jsem vůbec netušil, že se něco chystá, vůbec. Takže jsem odjel do Prahy a bylo to někdy na jaře, myslím, nebylo to hned v lednu, bylo to někdy na jaře, kdy jsem se domluvil s Petrem, že za ním přijedu. Požádal jsem ho, aby mi předložil Chartu s tím, že ji podepíšu a Petr se mě zeptal, jak to mám se školou. A já jsem říkal, že jsem v nějakém odvolání na ministerstvo školství v tu dobu a on říkal: 'Když to nedopadne, co budeš dělat dál?' Já jsem říkal: 'Odvolám se na prezidentskou kancelář.' A on řekl: 'Tak to teď nepodepisuj, to je nesmysl. Když podepíšeš Chartu, vymažeš jakékoli odvolání. Naopak vezmi Chartu, hoď ji do Pardubic, tam je pár lidí, kteří to podepíšou.' Takže jsem odjel s Chartou s tím, že jsem obcházel své přátele, jestli to chtějí podepsat, ale nikdo z nich se k tomu neměl, ani to nepodepsal. Takže Petr pak, když myslím někdy v květnu přijel do Pardubic a sešli jsme se, tak byl dost zklamaný z toho, že se mi nepovedlo nikoho přimět k podpisu. Ne přimět, ale od někoho získat podpis pod Chartu. A mě nechával být, protože věděl, že jsem v odvolacím řízení.“
„Když jsem si pročítal ty svazky, tak jsem pak vyšel na chodbu, kde se mohlo u salesiánů kouřit, a tam stál pán, který tam byl, už když já jsem tam přišel. A evidentně bylo vidět, že nebude odcházet, ještě než já odejdu, že toho měl daleko víc. Stáli jsme u okna a kouřili jsme cigaretu a já jsem říkal: 'Nepřipadá vám to někdy trochu směšné? Takové úplně k smíchu?' A on se tak na mě podíval a říkal: 'A víte, že někdy jo?' A mně to připadalo, když jsem si to pročítal, dost k smíchu, protože některé ty pasáže, kdy si zapisovali výpovědi lidí kolem nás, byly vlastně konstatování něčeho, proti čemu nešlo vůbec nic říct, až na jednoho. A to byl Horáček. A já vám řeknu ten příklad, který mě tam prostě ne vyděsil, ale na kterém jsem si uvědomil, že Jim byl práskač, a to byla jediná věc. Já jsem ho tehdy požádal – právě přes toho Jirku Červenku a přes Jima bylo možné se potkat s lidmi z Ústí nad Labem nebo z Teplic nebo z Ostravy, z jiných míst. Řekl jsem mu, že bych strašně rád dal do kupy opravdový literární časopis a říkal jsem mu: 'Ale literární, Jime! Já tam nebudu vtahovat nic, co by tomu časopisu udělalo problém, bude to...' – v tu dobu se to nenazývalo samizdatem – '...bude to prostě můj časák. Ale potřeboval bych lidi, o kterých ty víš, že bych se s nimi mohl spojit a mohl to dát dohromady.' A on tohle přesně reprodukoval, úplně přesně ve své výpovědi na té Státní bezpečnosti, ale dodal k tomu jednu věc: 'Ale jak znám pana Šmída, tak ten se té politice nevyhne, to je evidentně dělané na to, aby to bylo proti režimu.'“
„Je mi líto toho talentu a je mi líto toho člověka, protože on vlastně ze své podstaty znehodnotil spoustu věcí, které udělal a které byly strašně zajímavé. Říkal jsem vám, že dodnes mám některé jeho melodie a jeho písně rád, ale už je nemohu sdílet úplně tak, jak jsem je sdílel na tom Starém Městě. Nebo například když jsme zajeli do Drozdic, což je vesnička kousek od Pardubic, a pro mě byl jeden z nezapomenutelných zážitků, když nás parta asi dvanácti lidí z té restaurace odjížděla posledním autobusem do Pardubic a Jim rozjel svůj koncert na harmoniku v tom autobuse. Ten autobusák se rozhodl, že nikde nebude zastavovat, že už nebude nikoho nabírat a jezdil s námi noční jízdu po Pardubicích v linkovém autobuse, takže ho to málem stálo místo. Ale byl to obrovský zážitek a takhle já jsem to Jimovo vystupování sdílel. Takže mně to spíš pak bylo líto, ne že bych byl na něj rozzlobený úplně, rozzlobený v první chvíli, ale potom už ne. A potom mi to bylo líto, že takovýhle talent a takovýhle člověk se zhroutí do takové kreatury udavače.“
„Vezl jsem portrét prezidenta Václava Havla, který jsme udělali v devadesátém šestém nebo devadesátém sedmém roce, tak jsem ho vezl do Prahy pro Člověka v tísni. Pro organizaci, která si ho od nás koupila – od mého nakladatelství. Já vím, že teď jsem skočil hodně daleko, ale má to svůj půvab. Z České televize na Kavčích horách, naproti, kde sídlil Člověk v tísni v těch barácích, tak vychází Jimy Čert Horáček. Vrátil se z Ameriky, já jsem jen věděl, že byl v Americe. Volá na mě, protože mě uviděl, tak jsme seběhli k sobě po těch schodech, objali jsme se, drželi jsme se v objetí, já jsem byl šťastný, že ho vidím zase živého. A za 14 dní nato jsem jel do salesiánů do svých svazků a tam jsem zjistil... Být to 14 dní předtím, tak nevím. Určitě by nedošlo k nějakému pěstnímu souboji, to ne, ale myslím, že bych se ve vší slušnosti otočil k Jimovi Horáčkovi zády a odešel. Ale to jsem ještě nevěděl, takže já jsem se to dozvěděl poměrně pozdě.“
„Pardubická Státní bezpečnost, ta pracovala s jinými lidmi z mého okruhu. Ne snad, že by to byli lidi, kteří by udávali, ale například můj kamarád Zdeněk Stehno měl spolužáka, který pracoval pro Státní bezpečnost, a ten s ním komunikoval jaksi... Státní bezpečnost vytěžovala jiné lidi, nevytěžovala příliš mě. Je pravda, že jsem se pak ze spisů dozvěděl, že... Jakub už byl na světě, já už jsem opustil školu, už jsem pracoval jako dělník a oni provedli domovní prohlídku, když jsme nebyli doma. Někdo udělal časový snímek našeho pohybu – využili nepřítomnosti, vešli do bytu a zjistili, že tam nic nemám, protože já jsem řadu věcí měl buď na chalupě, nebo u kamarádů, nebo... Věděl jsem prostě od toho okamžiku, kdy mě vyhodili ze školy, že to není úplně dobře, mít třeba, nevím, štos Svědectví doma a tak dále, ale jako ve smyslu... Mě to strašně osvobodilo, to vyhození ze školy, já jsem se přestal úplně bát.“
„Těžiště našich rozhovorů na mejdanech nebo místech, kde jsme se setkávali, byla daleko víc poezie, daleko víc literatura, daleko víc muzika než třeba politika. Ale pokud jsme se dostali na tu politiku, tak jsme ji definovali velmi jednoznačně: prostě s tímhle režimem nebudeme mít nic společného, pokud to půjde a pokud nás do něčeho zatahovat nebudou. Ta literární část vlastně vyústila přirozeně k tomu, že jsme se rozhodli, že začneme vydávat časopis – literární, nazvali jsme ho Bedna. A to tak, že nás bude pět autorů, kteří budou kmenoví, kteří do každého čísla přinesou svůj příspěvek a pak budou moct přizvat své přátele nebo lidi, kteří budou na stejné nebo podobné vlně, a začali jsme to vydávat. Vždy měl jedno číslo na starosti jeden z nás. Byl zodpovědný za jistou velmi primitivní grafickou úpravu. Nepodléhal žádný text žádné cenzuře, tzn. kdo co dodal, to tam šlo. Vydávalo se to řádově v deseti dvanácti kopiích. Pět jsme si vzali my jako autoři a zbytek se rozdistribuoval v uvozovkách přátelům. Myslím si, že další nějaký distribuční osud velký už to nemělo. To, co z Bedny zbylo, pokud jsme to dali dohromady, tak to má, myslím, pan Gruntorád teď ve svém archivu. Bedna samozřejmě přilákala Státní bezpečnost, to bylo okamžitě. To bylo jasné, protože i na tom Starém Městě se pohybovali lidi, kteří tu spolupráci se Státní bezpečností neodmítli. Z nich asi nejznámější je Jimy Čert Horáček, muzikant a harmonikář. Ale nebyl to jenom on, byli tam i lidi další.“
„My jsme měli skvělou profesorku, paní profesorku Janašovou, což byla členka strany, která nám po chmelu, kdy jsme nastoupili v tom šedesátém osmém, tak nám řekla, že bychom měli zvážit nejen svoje členství v SSM – to myslela v tom, abychom do něj vstoupili, nebo ČSM v tu dobu nebo vlastně pro mě SSM už, ale abychom také přemýšleli nad tím, že bychom si mohli udělat kandidaturu do komunistické strany. A přišel srpen, my jsme nastoupili v září do školy a ona přišla na hodinu psychologie, kterou nás učila, a řekla: 'Děti, to, co se stalo, je pro mě tak šokující a tak šílené, že nejen že si rozmyslete, jestli půjdete do SSM, ale v žádném případě nechci od vás od nikoho slyšet, že byste chtěli vstoupit do KSČ,' a začala nás tímhle způsobem formovat. To ona mně třeba v tom třeťáku vysvětlila, že novináři budou ti první kolaboranti v téhle normalizační době. Ona jako praktická komunistka, která s tím sekla okamžitě po srpnu, tak věděla samozřejmě dobře, co nastane.“
„Hotel koupil stůl, u kterého prezident Kubíček [Juscelino Kubitschek de Oliveira] podepsal dekret, kterým změnil hlavní město Rio de Janeiro na hlavní město Brazílie Brasília. A protože chtěl ten hotel uctít Václava Havla tímto stolem nebo touto připomínkou, tak řekl, že tiskovou konferenci s českými novináři uspořádá v salonku, kde je tento stůl, u tohoto stolu. Ten stůl má tvar obdélníku, takového velkého obdélníku, a Václav Havel si sedl doprostřed toho velkého obdélníku tak, aby s těmi novináři, protože sám nemluvil nějak hlasitě, tak aby ta komunikace probíhala do těch stran přirozeně a bez problémů. A já jsem do toho salonku vstoupil jako úplně poslední a všechna místa byla obsazená až na jedno, a to bylo takové křeslo v čele, za kterým byly vlajky. Tak jsem si tam sedl a měl jsem před sebou velmi krásnou koženou psací soupravu a tiskovka se zahájila, pan Špaček zahájil. A novináři se začali ptát a do toho vstoupil číšník, který přistoupil ke mně s podnosem, na kterém měl různé druhy pití, a zeptal se mě, co chci. A do toho pan doktor Špaček řekl, cituji: 'Do prdele, snad nejdřív obslouží prezidenta, ne?' A Jan Macháček, který seděl po mé pravici, řekl: 'Ale on je teď prezidentem, protože sedí na Václavově místě.' Ta tiskovka trvala asi hodinu a půl, doktor Špaček zakázal fotografování, protože Bohdan Holomíček vyskočil s tím, že okamžitě zachytí celý stůl včetně Václava Havla a mě, jak sedím v čele. Ten číšník mě obsluhoval v domnění... Je to tedy jediný Brazilec, který si o mně myslí, že jsem českým prezidentem a na tom se nic nezměnilo. Václava Havla to nesmírně pobavilo.“
Mít hranici, pod niž neklesnete a kterou nepřestoupíte, je úžasná výhra. Fakt!
Pavel Šmíd se narodil 25. ledna 1952 v Pardubicích do rodiny úředníka Josefa Šmída a Aleny rozené Králové. Měl dva mladší bratry Vojtěcha a Richarda, který v 80. letech emigroval na Západ. Po studiích na Střední všeobecně vzdělávací škole v Pardubicích chtěl studovat na Univerzitě Karlově, ale to mu nebylo umožněno. Po roce uspěl při přijímacím řízení na pedagogickou fakultu v Hradci Králové. Obor Vychovatelství se zaměřením na tělesnou výchovu studoval řádně čtyři roky, ale těsně před státnicemi byl z politických důvodů vyloučen. Od konce 60. let bydlel na Starém Městě v Pardubicích, kde se scházela komunita tvůrčích osobností, často nepohodlných režimu. Pavel Šmíd působil jako písničkář a dva roky i v pardubické rockové skupině Adaptace. Nejvíce se věnoval psaní, povídky mu vycházely v samizdatových časopisech Obsah či Listy. S několika přáteli založil v Pardubicích literární samizdatový časopis Bedna, který vycházel mezi lety 1975 až 1978. Stýkal se s lidmi z disentu, spolupracoval například s básníkem Petrem Kabešem. Podporoval, šířil či signoval mnoho politických občanských iniciativ, jako byly Charta 77, Hnutí za občanskou svobodu, Demokratická iniciativa nebo prohlášení Několik vět. Pro své aktivity byl politickou policií často vyslýchán, Státní bezpečnost na něj vedla tři obsáhlé spisy. Jedním z velmi aktivních agentů StB byl jeho blízký přítel František Horáček, známý jako písničkář Jim Čert. V polovině 70. let se oženil s Janou Chudobovou, se kterou vychoval syna Jakuba. Po 17. listopadu 1989 se účastnil demonstrací i politických vyjednávání, stál u zrodu Občanského fóra v Pardubicích. Před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 vedl pardubické Občanské fórum jako manažer. Poté se živil jako novinář a fotograf, zejména v jím spoluzaložených periodikách Aféra a Regional. Mezi lety 1994 až 2010 vydával pro Ministerstvo zahraničních věcí oficiální časopis České republiky Welcome to the Heart of Europe. V roce 1999 se rozvedl a od té doby žil ve společné domácnosti se svou partnerkou Monikou Harbichovou. Dále se věnoval vlastní literární činnosti i vydávání jiných literátů, zejména v dlouhodobém knižním projektu 7edmička. Pavel Šmíd zemřel v březnu roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!