Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milan Šmíd (* 1944)

• narodil se 5. 9. 1944

• v roce 1965 nastoupil na Fakultu osvěty a novinářství UK, v tomtéž roce vstoupil do KSČ

• krátce po sovětské invazi v srpnu 1968 odjel do Anglie, našel si práci u agentury Associated Press, ale kvůli své dívce se po čtrnácti dnech vrátil

• na podzim 1969 byl přijat do trvalého pracovního poměru v redakci zahraničního zpravodajství Československé televize

• v roce 1973 přestal vystupovat na obrazovce, v ČST ale pracoval až do revoluce v roce 1989

• v březnu 1990 vystoupil z KSČ

• od roku 1990 vyučuje na FSV UK, je uznávaným odborníkem v oblasti elektronických médií

„Ženská, dělejte, já musím jít poslouchat BBC,“ řekl prý při porodu doktor jeho mamince. Milan Šmíd se narodil 5. září 1944 jako třetí dítě, má dvě starší sestry.

Oba jeho rodiče pocházeli z chudých poměrů. Jeden dědeček byl ajznboňák, druhý obchodník, kterému ale v roce 1939 zavřeli krám. Otec František Šmíd pracoval u různých dovozních firem a v letech 1938–39 se „udělal pro sebe“ a ve firmě Bártl-Šmíd začal podnikat se sušeným ovocem: „Šmíd byl pro práci, Bártl byl pro reprezentaci.“ Dařilo se jim tak dobře, že po válce musel platit i tzv. milionářskou dávku, protože všechny peníze na rozdíl od ostatních přiznal a neuložil je do zahraničí.

Když po válce došlo ke znárodňování zahraničního obchodu, firma Bártl-Šmíd byla zlikvidována a František Šmíd nastoupil k firmě Centrokomise (ta se později stala součástí Koospolu). Bokem sice stále provozoval velkoobchod se suchými plody, pro jistotu ale oficiálně vedený na jeho bratra.

Po definitivním zlikvidování firmy v roce 1948 našel nový prostor pro podnikání – nakoupil osmnáct vagonů na přepravu vína, kterých se v té době nedostávalo. Zainvestoval do nich velké peníze a pak je dále pronajímal. I o vagony ale později přišel.

Zatčení otce

Otce zatkli 10. října 1949. „Zvonil zvonek a znáte malé děti, vždycky se tam ženou. Takže jsem otevřel a tam stál pán v uniformě. Nevěděl jsem co, utíkal jsem zpátky přes předsíň do pokoje, ten policajt šel za mnou a postavil se do dveří.“ Matka mu pak vyprávěla, že policista se sháněl po otci, matka mu sice odmítla říct, kde je, ale nebylo to nic platné: došli si pro něj do práce.

Otec Milana Šmída byl povolán do tábora nucených prací – nejdřív do drsnějšího Jáchymova, pak na Vojnu u Příbrami. Měl to štěstí, že mu bylo 41 let a nešel pod zem (hranice byla 40 let) a pracoval v táboře jako zedník. Poté, co došlo na Vojně ke vzpouře, protože horníci chtěli mít stejně dobré jídlo jako civilní zaměstnanci, stal se provianťákem.

Po uvěznění otce se rodina dostala do finančních problémů: pod nátlakem věřitelů se otec v táboře nucených prací vzdal vlastnictví vagonů výměnou za odpuštění dluhů. Když přišla měnová reforma v roce 1953, neměli Šmídovi v podstatě co vyměňovat – vinohradský byt rodině se třemi dětmi ale naštěstí zůstal.

Milan Šmíd od pěti let četl a rodiče před ním prý museli schovávat noviny: „Byla válka v Koreji a tam vždycky říkali: Nepřítel sestřelil tolik letadel a my jsme sestřelili tolik letadel. A já jsem to bral vážně. Dokonce si pamatuji na proces se Slánským, protože otec to poslouchal v rádiu a říkal: ,To snad není možný, to snad doopravdy bude pravda, protože to byl přímý přenos ze soudní síně.‘“

Po návratu z tábora chtěli otce poslat zase pod zem, s pomocí bývalého spoluvězně si ale našel práci jako vulkanizér ve firmě Obnova opravující transportní pásy. Jezdil po montážích, a i když se několikrát pokoušel vrátit do Koospolu, byl bez šance. V roce 1968 při odchodu do penze byl ale rehabilitován, a dokonce do Koospolu znovu přijat.

Studia

Velký zlom do rodiny přinesla v roce 1954 Milanova starší sestra Eva, když se jako sedmnáctiletá seznámila s novinářem, opustila střední školu (na kterou ji rodiče horko těžko dostali) a šla pracovat k dálnopisu do redakce Lidové demokracie. Později byla přijata na Institut osvěty a novinářství a až do roku 1968 pracovala jako filmová a televizní kritička. Důležité bylo, že začala domů přinášet zprávy o tom, co se v kultuře děje: Milan Šmíd si v souvislosti s tím vzpomíná na počátky Semaforu nebo na převratnou inscenaci Majakovského, která se dala vykládat i jako kritika režimu.

Milan Šmíd nebyl v roce 1958 kvůli otcovu špatnému kádrovému posudku přijat na střední školu. Nastoupil proto do učení jako ruční sazeč v národním podniku Knihtisk, kde pracovala jeho matka. Hned po vyučení se pak přihlásil na střední školu pro pracující, aby si udělal maturitu. V letech 1961–1963 tedy pracoval v tiskárně Prometheus: vstával ve tři čtvrtě na pět a do školy ho pouštěli ve tři čtvrtě na dvě a zůstával tam až do sedmé.

Už v národním podniku Knihtisk mu nabízeli členství ve straně. Velmi ho překvapilo, že rodiče neměli žádné námitky: řekli mu, že oni žili svou dobu a nechtějí mu mluvit do toho, v jaké době žije on. „Poté, co dostali po papule v roce 1948, snažili se žít svůj život, nedráždit a nějak se přizpůsobit. V rodině byl především strach a snaha nedat žádnou záminku, nedráždit a udržet si status střední vrstvy: takže jsme měli abonentku na filharmonii, chodilo se do divadla a snažili jsme se – když už ne majetkově, tak alespoň kulturně – udržet nějakým způsobem.“ Milan Šmíd rodičům s odstupem času vyčítá, že do dětí měli „nějaké hodnoty zakódovat“. Přihlášku do strany si tehdy podal, ale přijat nakonec nebyl.

V tiskárně na začátku 60. let poměrně dost vydělával, a i když neměl žluté údernické triko, vždy byl v čelní skupině a podařilo se mu našetřit si peníze na studium.

Po maturitě na střední škole pro pracující v roce 1963 si ihned podal přihlášku na FAMU na nově otevřený obor filmová a televizní publicistika. Přijat nebyl a na jinou školu se už přihlásit nestihl, takže musel nastoupit dvouletou vojenskou službu. Sloužil v Bechyni u radistů, první rok mu pomohl ve fyzičce, druhý rok vojny mu ale přišel naprosto zbytečný. Přesto si myslí, že alespoň půlroční vojna by byla i pro dnešní mladé muže důležitá.

Po návratu z vojny se mu otevřel nový svět a najednou pocítil opravdovou radost, že nespí s dalšími deseti lidmi na pokoji, ale má svůj vlastní a může se svobodně rozhodnout, co bude jíst.

Být zoon politikon

Podal si přihlášku na fakultu osvěty a novinářství, kam ho na odvolání přijali. V té době také přišla druhá nabídka ke vstupu do KSČ a Milan Šmíd ji přijal: „Chtěl jsem míchat barvou, chtěl jsem do věcí zasahovat, chtěl jsem být ten zoon politikon, angažovat se a věděl jsem, že tam budu mít větší šanci. Navíc ve straně byly reformní proudy, které usilovaly o to, aby to bylo trošku lepší, navíc jsem věděl, že jako novinář budu mít lepší pozici, jestliže budu blízko té moci. Chtěl jsem do ní taky nahlížet trošku.“

Jako student ze začátku spíš chodil po hospodách, než že by dělal publicistickou kariéru, v roce 1966 ale nastoupil na praxi do Lidové demokracie, v roce 1967 pracoval v Nové svobodě v Ostravě a v roce 1968 v Československé televizi. Někdy v červnu toho roku za ním přišel šéf katedry s nabídkou praxe v Rudém právu, takže červenec roku 1968 prožil tam.

Milan Šmíd absolvoval několik letních táborů – v roce 1966 budoval lesní cestu u Přimdy, o rok později dělal vedoucího tábora, kde budovali bytovky ve Fojtovicích u Teplic a ještě byl na vinobraní ve Francii. V létě 1968 plánoval po studentském táboře v Horoměřicích, který spoluorganizoval, jet se svou dívkou Janou Weinerovou, dcerou novináře Milana Weinera, do Anglie česat jablka. Už měli i víza, ale několik dní před odjezdem přijela do Čech vojska spřátelených armád.

Krátká emigrace

Poslední srpnové dny prožil Milan Šmíd v ulicích stejně jako tisíce dalších. Hned po návratu Alexandra Dubčeka z Moskvy a podepsání tzv. moskevského protokolu se rozhodl odjet do Anglie: „Jakmile se vrátil Dubček, tak jsem si říkal: Je to jasné, už nás tu není třeba, padám odsud ven. Kdo ví, kdy zavřou hranice, alespoň se ještě podívám do Anglie a pak se uvidí. Vzal jsem si s sebou výuční list a adresy všech svých kámošů. Měl jsem dokonce zařízené, že jakmile skončím v Anglii, pojedu na vinobraní do Francie a pak do Německa, kde jsem měl zase nějaké kámoše, a pak se uvidí. Jenomže moje přítelkyně nechtěla jet, protože její otec byl v nemocnici, matka se hroutila, a tak jsem se tehdy rozhodl, že pojedu sám.“

Po česání jablek odjel do Londýna, kde sehnal laciné ubytování a práci: se svou mizernou angličtinou a pár připravenými větami se dostal do agentury Associated Press jako poslíček u dálnopisu. I přes tohle velké štěstí mu ale nebylo v Anglii dvakrát lehko: „Byl jsem neustále z domova bombardován, abych se vrátil – ne od rodičů, ale od své dívky, která říkala: ‚Přece mě v tom průseru tady nenecháš.‘ Já ty dopisy mám schovaný, tam došlo k takové výměně názorů. Já jsem říkal: ‚Podívej, budu tady tak rok, ozkouším to a zase se vrátím.‘ Ale ona říkala: ‚Já jsem v průseru teď.‘ Takže jsem se po čtrnácti dnech vrátil.“ Po návratu nastoupil zpět na školu, kde mu umožnili odložený zápis, krátce poté za ním přišel Vladimír Železný, který mu nabídl, že za kontakt v Associated Press mu přepustí své místo v Československé televizi. Železný si prý později do životopisu psal, jak v ohrožení života prchal před okupanty (v listopadu 1968) a jak pracoval jako zpravodaj pro AP (tedy jako poslíček u dálnopisu).

Normalizace poměrů a „nesouhlas“ se vstupem vojsk

V lednu 1969 se na protest proti tomu, že lidé ustupují z programu pražského jara, upálil Jan Palach. „Dotklo se nás to, ale přiznám se, já jsem člověk racionální a říkal jsem – ano, je to hrdinský čin, ale tudy cesta asi nevede. To chce drobnou práci a každodenní činnost, i když to gesto bylo obrovské. Já jsem byl ale skeptický už od studentské stávky.“

Milan Šmíd byl jedním z těch, kterým byla Palachova výzva směřována. Podílel se na vytváření veřejného mínění, jako externista pracoval v Československé televizi, stříhal zahraniční šoty a osazoval komentářem televizní zprávy převzaté ze zahraničních agentur. Vystupoval na obrazovce a věnoval se především oblasti mírového soužití détente a informování o dění na Blízkém a Středním východě. Do srpna roku 1969 to prý „ještě šlo“, pak začalo přituhovat, po posledních srpnových demonstracích, které znamenaly tečku za pražským jarem, byl na podzim přijat do trvalého pracovního poměru. Do tiskárny se mu vracet nechtělo, mj. protože měl nezaměstnatelnou ženu, takže žili dlouho z jednoho platu. Jeho žena nemohla najít zaměstnání v novinách především kvůli otci aktivnímu v roce 1968.

Na začátku roku 1970 museli všichni členové KSČ odevzdat průkazy a začaly prověrky. Ti, kteří měli zájem o členství v KSČ, museli souhlasit se dokumentem „Poučení z krizového vývoje“ a k žádosti o nové členství připojit i dodatek k životopisu vyjadřující jejich vztah k „předsrpnovému vývoji“.

Milan Šmíd prověrkami prošel, také protože ho čekaly ve škole, a ne v televizi: „Byla to taková komedie, jak jsme se navzájem přesvědčovali, jak to s tím socialismem myslíme dobře. Jak ho musíme budovat.“ S jeho dodatkem k životopisu ale straničtí funkcionáři příliš spokojeni nebyli: „,Vážený soudruhu, víte, to, co jste napsal, to je málo. Vy musíte dát nějaké širší vyjádření o té události.‘ Tak já jsem opravdu napsal dopis. Později jsem to dával přečíst svému synovi a on říkal: ,No, to byl tedy opravdu nářez.‘ A já jsem říkal: ,To nechápeš – používal se jazyk, který se používal, a já vstup samozřejmě neodsouhlasil. Jen jsem napsal, že chápu, že v mezinárodní situaci, která za studené války nastala, jde z hlediska našich spojenců tento vstup chápat – takovými okolky jsem se tomu vyhnul.‘“

Milan Šmíd dodává: „Mezi námi: v mé minulosti toho najdete dost, ale nenajdete tam ani jedno schválení ruské okupace. Člověk má určité limity. Někdo mi říkal, že jsem v nějakých věcech příliš pružný nebo že jsem byl příliš kompromisní. Já to přiznávám, ale v základních věcech lidského charakteru si stojím za svým a myslím si, že… no nic, každý si chválí svoje boty.“

Pryč z obrazovky

V roce 1973 skončil s rolí televizního hlasatele vystupujícího na obrazovce. „Tehdy jsem si namlouval: Já lidem nelžu, říkám jim jenom půl pravdy, ale nelžu jim. Musím říci, že to si člověk namlouvá, protože když říkáte půl pravdy, tak de facto lžete. Já to nějak v podvědomí cítil, a proto jsem se rozhodl, že už to dělat nebudu.“

V ČST ale zůstal, týden co týden připravoval pořad S televizí po světě a jednou měsíčně byl dramaturgem pořadu Dostaveníčko s přáteli, věnovaného Sovětskému svazu. Na této pozici vydržel do roku 1976, kdy byl přesunut do redakce publicistiky a dokumentu, kde se podílel na politických pořadech už minimálně.

Stromy, které stín nedají

„Za svůj vstup do KSČ se nestydím. To vycházelo ze situace, a dokonce i z určitých přesvědčení. Je pravda, že se mohu stydět, že jsem ze strany nevystoupil v okamžiku, kdy jsem došel k poznání – a mně to trvalo dosti dlouho – že to nemá perspektivu a že si cosi nalhávám…“

Zklamalo ho, že po Helsinské konferenci v roce 1975 se nic nezměnilo k lepšímu a poměry v Československu se naopak utužily. Podstatným momentem pro něj byla návštěva Itálie v roce 1976, kde po naftové krizi natáčeli propagační film pro Čedok: pochopil, že když se s krizí byla Itálie schopna velmi rychle vyrovnat, zatímco Československo to nedokázalo, nemá socialismus se svým centrálně řízeným trhem šanci. „Od té doby jsem v podstatě přestal věřit v perspektivnost tohoto systému a od roku 1981 bylo setrvávání ve straně ode mne čistým oportunismem – pracovní knížkou, kterou jsme potřebovali, kterou jsme chtěli mít, nebo bez které se to nedalo dělat. Bylo snadné do toho vlaku nastoupit a těžké vystoupit, to vám řekne dneska každý.“

Přesto, že zahraniční politiku už nedělal, byl v roce 1978 vyslán, aby natočil rozhovor s Pavlem Tigridem pro pořad Stromy, které stín nedají. Tigrid s ním ale odmítl mluvit s tím, že rozhovor Československé televizi dá, jen pokud dají slovo také Havlovi, Kohoutovi a Vaculíkovi, což nebude jen tak hned – možná za pět, deset let. „Z uvedeného vyplývá, jak je pan Tigrid už odtržen od reality,“ napsal tehdy Milan Šmíd do zprávy z cesty určené pro Státní bezpečnost. Dříve na festivalu v Mannheimu o setkání s ženou A. J. Liehma Drahomírou Novotnou žádnou zprávu nepsal a dostal vyčiněno od „člověka, který je měl na starosti“ (pravděpodobně příslušníka Státní bezpečnosti), od té doby pro jistotu nahlašoval každý styk s cizinci i svou budoucí druhou ženu, občanku Finska, která jezdila do Čech na televizní festivaly. Tigridovi sám zprávu, kterou o něm podal, později poslal: „Ta zpráva odráží stav mysli člověka, který žije v normalizačním režimu a bere ho jako trvalý,“ komentuje to dnes.

Stromy, které stín nedají se nakonec nikdy nevysílaly: „Já se nechci chlubit, ale mám pocit, že jsem v tom trošku sehrál roli, protože jsem jako dramaturg řekl:  ,Podívejte, já si to neberu na svoje triko,‘ a šel jsem to zkonzultovat na ministerstvo zahraničí, kde vyskočili dva metry do vzduchu.“

Pak už se nestydím

„Od roku 1978 už se za svou činnost v televizi nestydím. Nebo nemám nějaký špatný pocity. Ano, byl jsem loajální, držel jsem hubu a krok, nicméně pracoval jsem na smysluplné práci.“ Pracoval v hlavní redakci pořadů ze zahraničí, která získávala všechny pořady vyrobené mimo televizi, pracoval na pozici zástupce šéfredaktora. Jednou měsíčně vysílali politický dokument, jinak se ale věnovali jiným – třeba přírodním nebo zábavným pořadům. „Šel jsem tam za méně peněz s delší pracovní dobou, ale byl jsem o hodně spokojenější. Protože ty stresy vyplývaly z toho, že člověk cítil, že dělá nějaké kompromisy. Někteří lidé tvrdí, že já jsem měl tu hranici někdy postavenou až příliš daleko, ale já ji měl postavenou v souladu se svým vědomím a svědomím. Já mám ten systém trošku rozdělený: na jedné straně jsou obecně lidské hodnoty a tam je důležité zachovat férovost, a pak jako taková nadstavba jsou hodnoty politické. Mám takovou teorii, že každý, kdo nechtěl být v naprosté opozici vůči režimu a odseknout se tak od jakékoli aktivní činnosti, větší nebo menší desátek dával. Já to těm lidem nevyčítám, ten systém byl tak nastavený.“

Samet v garážích

(o sametové revoluci, anabázi s Michalem a Martinem Šmídem se můžete podrobně dočíst v poutavých vzpomínkách Milana Šmída, které jsou součástí dodatečných materiálů, zde jen krátce – pozn. V.P.)

Sametovou revoluci prožil Milan Šmíd na Kavčích Horách. Ve středu 15. listopadu policisté při jednom ze zásahů proti menší protirežimní demonstraci zmlátili jeho tehdy šestnáctiletého syna Michala a roztrhali mu občanský průkaz, matka šla na policii dát oznámení na neznámého pachatele. Druhý den dopoledne Milan Šmíd poslal dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ se stížností. „Dnes se tomu ale směji. To nebylo žádné hrdinství, když vás něco naštve, tak něco konáte, protože to bylo i proti principům toho, co ten komunismus hlásal, tedy že je právní stát.“ Když namítám, že to se ale vědělo už dřív, odpovídá mi Milan Šmíd: „Když bijí ostatní, tak by člověk možná nereagoval, ale když se ho to dotkne, začne protestovat.“

Zatímco 17. listopadu byla jeho žena Jana i se syny na demonstraci, Milan Šmíd byl v sauně: „Já jsem skutečně žil v přesvědčení, že se to rozhodne mezi námi osvícenými, ti lidé na ulici možná mají právo protestovat, ale ti to nevyřeší.“ Druhý den měli jít do Realistického divadla na představení Res publica, které se ale nekonalo. Jana s Martinem zůstali v divadle a v devět hodin večer přišel policista a ptal se po Martinovi. Martin vystoupil v televizi v pondělí odpoledne. „Já jsem se do ničeho nemíchal, protože jsem věděl, že tady se hraje vysoká hra, a já jsem nechtěl, aby pak řekli, že jsem byl součástí spiknutí. Protože s Martinem to byl evidentně kec, že byl mrtvej, poslali jsme ho radši z Prahy do Louňovic k babičce.“

Aby byla stávka legální, vytvořila se v Československé televizi nová odborová organizace, která se přihlásila k OF a řídila nějakou dobu televizi: v jednotlivých redakcích byli 26. 11. zaměstnanci vyzváni, aby volili lidi do programové rady. Milan Šmíd byl v jejich redakci druhým kandidátem a dostal třetinu hlasů. Šéfredaktor i jeho zástupce zmizeli, takže nějakou dobu redakci řídil. Nechtěl ale dělat úřednickou práci, a když ho tehdejší šéfredaktor nechtěl propustit, rozhodl se dát výpověď.

Konec ve straně

„Já jsem si vždycky myslel, že mám pravdu, že se to nějak zreformuje, dá se více svobody a ta linie zůstane stejná. A listopad mě přesvědčil, že jsem se hluboce zmýlil, že ostatní lidé kolem mě to viděli lépe a zdravěji, zatímco já jsem žil v hlubokých iluzích.“

Kvůli potřebě názorové integrity mu ale bylo hloupé odhodit legitimaci a vystoupit ze strany hned. Zklamalo ho ale jak Demokratické fórum komunistů, tak i další pokusy komunistické strany o reformu, v březnu 1990 proto ze strany vystoupil. „Skutečně jsem měl dost velké odhodlání hledat v rámci strany východisko, ale to já jsem stále nenacházel. Nenašel jsem subjekt, kde bych mohl názorově pokračovat, aniž bych se za to musel stydět.“