Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Smetanová (* 1935)

• narozena 7. října 1935 v Sudicích u Boskovic

• do narození své sestry žila u prarodičů

• od 15 let pracovala v podniku Minerva Boskovice

• v roce 1953 se vdala za Josefa Smetanu

• manžel byl o 17 let starší a plánoval útěk přes hranice

• byl vyšetřován StB a v roce 1954 odsouzen na 13 měsíců

• po měsíci věznění byl propuštěn na amnestii, zemřel v roce 1989

• Jaroslava pracovala v ČSAD

• oba byli členy církve Jednoty Bratrské

Jak se cítí novomanželka, když jí krátce po svatbě v roce 1954 odsoudí manžela na 13 měsíců za několik pravdivých výroků na adresu tehdejšího režimu?

Jaroslava Smetanová se narodila 7. října 1935 v Sudicích u Boskovic jako prvorozená dcera manželům Emilii a Josefu Dragounovým. Prvních pět let svého života trávila u svých prarodičů, kteří bydleli ve stejné vesnici. Svůj pobyt u nich pamětnice vysvětluje: „Byla jsem velice plačtivé dítě a tatínek to moc těžko nesl.“  Po pěti letech se rodičům narodila druhá dcera Věra (1940) a rodiče si vzali Jaroslavu zpět, aby se o svou mladší sestru starala. Nesla tak úděl nejstarších dětí, které tehdy musely pomáhat rodičům na poli, zastat svou práci doma a dohlížet na mladší sourozence.

Válka na vesnici

Šestileté období druhé světové války pamětnice prožívala v malé vesnici, kde podle jejich slov žádnou velkou újmu nepociťovala. Vzpomínala na svou babičku, která chodila po dvoře a byla nešťastná, že bude zase válka. Dragounovi měli malé hospodářství, proto museli za protektorátu, tak jako ostatní rolníci, odvádět povinné dávky. Všechny suroviny se shromažďovaly v sousedních Knínicích. Pamětnice popisuje situaci, kdy musela večer sama odnést několik vajec, aby nebyl problém s jejich opožděným dodáním: „Tak oni mě poslali s těma vajíčkama večer ze Sudic do Knínic, tma jak v pytlu, ale já jsem se nebála.“  Z čeho ale strach měla vždycky, byla cesta do obchodu, kdy se bála setkání s vojáky, kteří se po vesnici občas pohybovali. Během osvobození v roce 1945 vojáci obcházeli všechna stavení a zjišťovali možnosti ubytování.  U pamětnice doma, kde nebyl dostatek místa, nikdo nezůstal, ale u prarodičů se ubytovalo několik vojáků i s koňmi, a těch se pamětnice jako desetiletá holka také bála.

Osudové setkání v práci

Po absolvování Měšťanské školy v Knínicích otec rozhodl, že místo na další studia půjde pamětnice pracovat, a tak musela ve svých 15 letech nastoupit do podniku Minerva Boskovice. Začínala na kontrole, pak byla ve skladu, kde musela skončit ze zdravotních důvodů a nakonec pracovala v kanceláři, kde se později seznámila se svým budoucím manželem Josefem Smetanou. Jeho životní postoje a s tím spojené následky po roce 1948, kdy se vlády ujala KSČ (Komunistická strana Československa), byly motivací k natočení vyprávění paní Jaroslavy Smetanové.

Rok narození 1918

Josef Smetana se narodil v roce 1918 a byl o 17 let starší než pamětnice. Podle rodinného vyprávění jeho otec Jan Smetana přišel jako pětiletý sirotek někdy na začátku 20. století na Moravu ze Slovenska spolu se skupinou potulných dráteníků. Jeho pohnuté dětství zřejmě výrazně ovlivnilo výchovu vlastního syna, který měl se svým otcem problematický vztah. V roce 1936 se Josef vyučil v brněnské Zbrojovce strojním zámečníkem a pak absolvoval Státní průmyslovou školu strojnickou v Brně. Během války byl krátce totálně nasazený na práci v Německu a jako zaměstnanec strojírenské firmy Klöckner Gmb Hamburg zažil konec války na pobočce firmy v Kuřimi. Pamětnice vzpomíná, jak jí vyprávěl, co prožíval během bombardování podniku na konci války: „On věděl, že bude nálet, tak vyběhl a utíkal, někde spadl, spadl do díry po pumě, tím si zachránil život. Ztratil tam boty a z Kuřimi do Skalice šel bosý.“

V roce 1948 odjel Josef Smetana do Prahy na poslední Všesokolský slet a zůstal nějakou dobu v Praze, kde údajně se svým kamarádem chtěli podnikat v opravách automobilů. Už v té době uvažoval o emigraci, byl velice manuálně zručný, chtěl sestrojit rogalo a s jeho pomocí přeletět hranice. Možná proto, že neuměl jazyky, se rozhodl na nějaký čas vrátit domů a začal pracovat v Minervě. Stal se nepostradatelným zaměstnancem při vývoji nových průmyslových šicích strojů, což mu v budoucnu výrazně pomohlo. V podniku se seznámil s pamětnicí, která pracovala ve stejné kanceláři a v roce 1953 se vzali. „Kdyby mě nepoznal, tak možná uteče,“ poznamenává s úsměvem.

Ještě krátce po válce Josef s kamarádem vylovili z řeky vojenské vozidlo Volgswagen Kübelwagen KdF 82 – obojživelný lehký vojenský osobní automobil, který tam zůstal po německé armádě a zprovoznili ho.    

Po svatbě se tímto autem vydali novomanželé na desetidenní cestu na Slovensko, ze které má pamětnice unikátní fotografie a popisuje zážitky: „Přijeli jsme do Bratislavy, zastavili a kolem se shlukli lidi a protože těch aut tenkrát nebylo, tak to od nás chtěli koupit.“  Během cesty chtěl manžel pamětnice možná naposledy vyzkoušet ilegální přejezd hranic, přestože asi tušil, že to bude pokus zbytečný: „My jsme prakticky neměli vůbec nic, nám to bylo jedno. Jenomže jsme přijeli do určitého pásma a „halt“, my jsme dělali, jako že jsme hloupí a nevíme. No, tak jsme se museli vrátit zpátky,“ vysvětluje pamětnice.

To jsou oni

Probíhalo období politických procesů, přibývalo nespravedlivě odsouzených lidí za kdejaký i vymyšlený „přečin“. Josef Smetana byl člověk, který měl svůj názor a občas ho veřejně vyjádřil, bohužel i tam, kde to bylo nebezpečné, např. v práci, cestou v autobusu nebo u holiče. Jeho žena k tomu poznamenala: „On musel chodit do dílen a někde řekl, co neměl. Dost za ním stáli lidi a přizvukovali mu, máš pravdu, Josef. To víte, že potom začali po něm jít estébáci. Oni si ho vzali do parády a řekli, aby s nima spolupracoval. Oni ho potom vyslýchali a chtěli na něm, aby když ho lidi dost jako brali, aby on jim udával. Jak on vždycky říkával, oni chtěli, abych špicloval.“

Na výslechu v budově, kde tehdy v Boskovicích sídlila StB (v současnosti Hotel Slávia), podle výpovědi ze spisu Josef sám požádal o spolupráci.  Měl docházet do hostince U Mazalů ve Skalici nad Svitavou a podávat hlášení příslušníkům StB, o čem se tam mluví. Spolupráci slíbil i podepsal, ale vnitřně byl přesvědčený, že to nikdy neudělá. Svěřil se o tom v práci a u svého holiče a netrvalo dlouho a byl znovu vyslýchán, ale tentokrát už jako obviněný. Celou věc ještě zkomplikovala jeho kritika zásobovacího referenta ONV (Okresní národní výbor) ohledně špatné situace na trhu s cukrem. Absurditu tohoto případu dokládá plakát, který visel několik dní v podniku, nad kterým stál nadpis: „To jsou oni“ a kde se mimo jiné psalo: „A tito lidé chtěli vyvolat stávku! Sledujte jim podobné a překažte jejich pikle“.

Vinen a odsuzuje se…

Josef Smetana byl obviněný z trestného činu ohrožení služebního tajemství a 17. února 1954 odsouzen na 13 měsíců nepodmíněně. Pamětnice k tomu dodává: „Dostal jen 13 měsíců proto, že se za něj postavila celá Minerva, protože ho potřebovali na vývoj průmyslových šicích strojů.“ Nástup do výkonu trestu do Brna na Cejl popisuje pamětnice s pohnutím v hlase: „Já jsem jela s ním, tam jsem ho doprovodila, dál už jsem nemohla. Každý den je odváželi nákladním autem a stavěli nějakou věznici. Vyprávěl, že tam byla taková stěna celá od krve, ale ho nebili, jen ten výslech v Boskovicích byl prý drsný.“

Období, kdy byl manžel ve vězení, pamětnice sama popisuje: „Chodila jsem do práce, pobrečela jsem si, ale s nikým jsem se nestýkala.“ Díky amnestii po zvolení Antonína Zápotockého prezidentem strávil odsouzený ve vězení nakonec jen jeden měsíc, ale i ten se projevil na jeho zdravotním stavu. 

Bude válka, bude válka…

Po návratu z vězení se manželům podařilo koupit malý domek a postupně se jim narodily dvě dcery, Libuše a Danuše. Manžel pracoval jako uznávaný odborník v Minervě a sledoval politickou situaci doma i ve světě. Pamětnice se starala o domácnost a pracovala v ČSAD (Československá státní automobilová doprava), kde ji také zastihla okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

„V té době jsem pracovala v ČSAD na vrátnici a teď to přišlo. Já nemám doma žádné zásoby, bude válka, bude válka, tak jsem poprosila jednu, co šla pro svačinu, aby mně něco koupila,“ dodává pamětnice.

Při té příležitosti si vzpomněla na dřívější prvomájové průvody, kdy se nosily různé transparenty a zrovna ona měla nést jeden s nápisem „Smrt válečným štváčům“. „Tak já jsem to popadla a položila jsem to u vrátnice, abych to nemusela nést, všeci se na mě dívali, jak to, že to nechci nést,“ s úsměvem popisuje pamětnice.

Josef Smetana po vleklých zdravotních komplikacích zemřel v září v roce 1989, a tak se listopadových událostí ani následné svobody, bohužel, nedožil.

Jaroslava Smetanová během svého vyprávění často zmiňovala, že největší životní jistotou pro ni byla víra v Boha. Oba manželé i s dětmi se celý život zúčastňovali bohoslužeb církve Jednoty Bratrské ve sboru v nedalekých Letovicích. V roce 2022 žila s rodinou své dcery v domku, který s manželem koupili.

Na závěr se zamýšlí nad tím, co všechno se za jejího života změnilo: „Co já jsem se narodila, za ten celý můj život, tak strašný změny. Já jsem prala na valše a teď lítají do vesmíru.“