Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nežila jsem, ale přežívala
narozena 28. října 1930 v Olomouci
otec Rudolf Deutsch židovského původu
matka Hedvika Deutschová českého původu
teta Ida v březnu 1939 emigrovala do Palestiny
rodinný dům v Olomouci arizován
otec zemřel v dubnu 1945 v nemocničním zařízení
babička Helena Deutschová zavražděna v roce 1942 u města Baranoviči
pamětnice v únoru 1945 transportována do Terezína
jediná dcera Radka emigrovala po roce 1968 do Austrálie
žije v Olomouci
Helga Smékalová, dívčím jménem Deutschová, se narodila 28. října 1930 v Olomouci jako jediné dítě rodičům odlišné národnosti. Matka měla české a otec židovské předky. Rodina bydlela společně s babičkou Helenou Deutschovou v domě na dnešní ulici 1. máje v Olomouci. Přestože měla babička ve vlastnictví nedalekou hospodu (dnes hospoda Ponorka), nepatřila rodina mezi zámožnější vrstvu obyvatelstva. Otec se totiž jako dítě nakazil španělskou chřipkou a tato nemoc ho zužovala po celý život. Pracoval sice jako obchodní cestující s kancelářskými potřebami, ale zdravotní potíže ho v zaměstnání značně omezovaly. Otec prý nebyl příliš aktivní ve víře, ale o svátcích s rodinou pravidelně navštěvovali synagogu.
V roce 1937 Helga Smékalová nastoupila do české obecní školy. Vyučování ji velmi bavilo a na školní léta vzpomíná jako na jedno z nejhezčích období života. Tehdy se ještě stýkala jak s českými, tak s německými dětmi. „Já jsem měl dvojjazyčnou výchovu.“ Pamětnice byla ale příliš malá, aby si plně uvědomovala, co pro její život znamená okupace Čech a Moravy nacistickým Německem a vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. V té době se již v Německu několik let uplatňovaly protižidovské norimberské zákony a dalo se tušit, že nová doba nepřinese rodině nic dobrého. Rodiče se proto ještě v roce 1939 rozhodli konvertovat ke katolické víře, to však podle norimberských zákonů nemělo vliv na hodnocení původu. „Maminka, když se vdala, tak přestoupila na židovskou víru. Mysleli si, že mě tím nějak zachrání, tak mě v devětatřicátým roce nechali pokřtít a oba přestoupili na katolickou víru. Jenomže ono to nepomohlo. Já si dneska říkám, že to nebyl dobrý krok, protože mě z jednoho kolektivu dětí vytrhli a s druhým kolektivem se dá říct, že jsem se nesžila,“ vzpomíná Helga Smékalová.
Na poslední chvíli, v březnu 1939, se do Palestiny podařilo emigrovat tetě Idě. Rodiče s Helgou takové štěstí neměli a začali pociťovat první projevy života v protektorátu. V Olomouci žila početná německá enkláva a Helga Smékalová vzpomíná, jak kolem jejich domu pořádali pochody olomoučtí nacisté. „Babiččin byt měl okna do ulice. Bydleli jsme na jedné z hlavních olomouckých tepen. My jsme se na to dívali a naši z toho byli velmi špatní.“
Také zákony proti Židům se v protektorátu začaly uplatňovat a 16. září 1940, krátce po nástupu do čtvrtého ročníku obecní školy, již pamětnice jako míšenka nesměla pokračovat ve školní docházce. „Velmi ráda jsem chodila do školy a měla jsem ráda kolektiv dětí, spolužáků a tak. Moc ráda jsem se učila. Když jsem na začátku čtvrté třídy vypadla ze školy, tak dneska bychom řekli, že jsem upadla do deprese. Tehdy jsem tím strašně trpěla. Taky jsem se bála chodit ven. Krátce potom jsme začali nosit hvězdu a jednou mě honily německý děcka po městě. Tak od té doby jsem už skoro přestala chodit ven.“
Jak se již pamětnice zmínila, od roku 1941 museli na viditelném místě nosit Davidovu hvězdu a zákony a nenávist vůči Židům se stále stupňovaly. Většinu času sice trávila doma, ale ani tam nezůstala chráněna před nenávistí. Hospodu ve vlastnictví babičky arizovali a převzali ji původní nájemci, Češi Týcovi, jejichž chování se rapidně změnilo hned po okupaci. Pamětnice vzpomíná, jak Aloisie Týcová jednou křičela na otce: „Řvala na něj, že i kdyby si prdel namočil do svěcené vody, tak pořád bude smradlavej Žid.“
Otcovo zdraví se zhoršovalo a jeho doktor mu již nesměl předepisovat léky. Židovská náboženská obec mu proto zařídila hospitalizaci v židovském nemocničním zařízení v Praze. Rodina o něm neměla žádné zprávy a později se dozvěděla, že otec krátce před osvobozením v dubnu 1945 zemřel.
Helga Smékalová na krátký čas docházela do židovského vyučovacího kroužku na druhou stranu Olomouce. Musela tam chodit pěšky, protože tramvají jet nesměla. Vzpomíná, že děti v kroužku měly podobné osudy a snažily se navzájem podporovat. „Děti mi oznámily, že svačinky se dávají dohromady a každá se rozdělí na pět dílů bez ohledu na to, co kdo měl.“ Zanedlouho ale výuka skončila. Učitelku totiž odvezli transportem do koncentračního tábora. Někdy v té době pamětnici s matkou a babičkou vystěhovali z domu. Naštěstí jim matčiny sestry poskytly dům na Sienkiewiczově ulici. Malá Helga prý naprostou většinu času trávila doma a jejím jediným povyražením se staly knihy.
Už v říjnu 1941 byla v protektorátu zahájena systematická deportace Židů. Dne 8. června 1942 odjela z Olomouce do Terezína transportem AAo babička Helena Deutschová. „Měla jsem babičku moc ráda a pak jsme ji šli vyprovodit do Hodolan, když musela jít do transportu,“ vzpomíná Helga Smékalová, která poté svou babičku již nikdy neviděla. Z terezínské knihy se později dozvěděla, že tři týdny po příjezdu do Terezína nastoupila do transportu AAy směřujícího do Minsku. Tam ale nikdy nedojela, protože transport byl zastaven v Baranoviči v dnešním Bělorusku a následně všechny osoby z transportu zavražděny v pět kilometrů vzdáleném lese u obce Kolpenice.
V prosinci roku 1944 dostala matka předvolání k registraci do Prahy. Ještě ten večer se vrátila domů. Když pak v lednu 1945 dostala stejné předvolání čtrnáctiletá Helga, netušila, že se již do konce války domů nevrátí. „S aktovečkou, ve které jsem měla kapesník a krajíček chleba, jsem jela do Prahy do vilky ve Střešovicích. Tam nás sice zaregistrovali, ale odlifrovali na Hagibor. (…) Pro mě to byl šok, že jsem se nevrátila domů, ale na druhou stranu to pro mě byla určitá úleva, že jsem se dostala mezi děti se stejným osudem jako já. (…) Byly tam dřevěný baráky a tam jsme zůstali, než nás v únoru odtransportovali do Terezína. Teď ta hrůza. Jela jsem tam jen s krajíčkem chleba a kapesníkem. Neměla jsem s sebou ani rezervní kalhotky, protože se počítalo, že jedu na den a že se tak jako maminka vrátím večer domů,“ vzpomíná Helga Smékalová, která po několika dnech v Terezíně dostala od paní správcové nějaké oblečení.
Pamětnici zařadili do tábora pro dívky v bloku L 410, kde bydlela společně s dalšími zhruba deseti děvčaty. Hned druhý den po příjezdu se musela registrovat k práci. Jako instrumentářka pak pomáhala v zubní ordinaci. Zaučovala ji tam Dagmar Berzetti, po válce známá spisovatelka a básnířka Dagmar Hilarová, která během svého života publikovala více než šedesát knih.
Pamětnici zůstalo z Terezína mnoho vzpomínek. Vypráví o vychovatelce Marii Grieshofové, která je velmi citlivě připravovala na život na svobodě. Vzpomíná na všudypřítomný hlad a také na příchod zubožených vězňů z pochodu smrti na samém konci války. A jak to tehdy čtrnáctiletá pamětnice všechno prožívala? „Já bych řekla, že jsem byla ve stavu trvalého šoku. Jako že je to něco neskutečného. Nežila jsem, ale přežívala.“
Počátkem května z Terezína zmizeli poslední němečtí dozorci a 8. května přijely první sovětské tanky. O dva dny později Helga Smékalová s kamarádkou Monikou Glücklichovou odjely prvním vlakem vypraveným do Prahy. Měla štěstí, protože kvůli epidemii skvrnitého tyfu byl následně tábor uzavřen a vyhlášena karanténa. Epidemie si v něm vyžádala ještě mnoho lidských životů. Pamětnice nějakou dobu pobývala u Glücklichových v Praze a domů se vrátila 29. května 1945, kde se po několika měsících odloučení setkala s matkou. „Obě jsme plakaly,“ dodává.
V září téhož roku nastoupila do jednotřídního kurzu v klášterní škole Voršilek určeného pro děti, které za války nechodily do školy. Helga Smékalová vzpomíná, že po pěti letech od ukončení třetí třídy měla s některými předměty velké potíže. Přesto pak hned studovala dvouletou obchodní dívčí školu v Pötingeu. Nebyly to jednoduché začátky po letech strávených v izolaci. „Měla jsem strašné potíže sžít se s dětmi ve škole. Dneska bychom řekli, že jsem měla socializační problémy. Pro mě to bylo něco hrozného, přijít mezi děcka, které mluvily o něčem, o čem já jsem neměla ani ponětí.“
Helga Smékalová chodila v Olomouci do Skauta. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Smékalem. Vzali se 19. září 1948 ještě před osmnáctými narozeninami pamětnice. Svatba to byla poněkud uspěchaná, ale mělo to své důvody. Jaroslav Smékal chtěl svou nastávající chránit, protože věděl o praktikách komunistického režimu a o jeho antisemitismu. Jeho pěstoun Jakub Koutný totiž tehdy pracoval na ministerstvu obrany. Předtím za války utekl do Polska a poté prošel několika gulagy v Sovětském svazu. V roce 1942 se stal prvním předsedou přijímací komise do československých jednotek v Buzuluku. Věděl tedy, jak se sovětský režim k Židům staví, a po únoru 1948 naléhal na Jaroslava, aby si pamětnici co nejdříve vzal. Jakub Koutný se v roce 1949 pokusil odjet do Izraele, ale krátce před odjezdem ho zatkli a ve vykonstruovaném procesu odsoudili za velezradu na pětadvacet let těžkého žaláře. Zemřel v Leopoldově v roce 1960.
V roce 1950 se manželům narodila jediná dcera Radka. Krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy Radka bez vědomí rodičů v listopadu 1968 odjela s přítelem Vladimírem Grečkou do Vídně. Tam nějaký čas zůstala a potom odcestovala do Austrálie, kde žije dodnes. „Nesli jsme to velmi těžce, ale na druhé straně jsem si říkala, že Bůh ví, jak to bude vypadat tady. Já jsem vpád vojsk velmi těžce nesla.“
Až po pádu komunistického režimu rodině vrátili dům na ulici 1. máje v Olomouci, arizovaný za druhé světové války. Helga Smékalová se také začala pravidelně stýkat s lidmi v Židovské obci Olomouc. V roce 2012 v rámci projektu připomínajícího oběti druhé světové války položila před dům své babičky Heleny Deutschové kámen zmizelých. Ten se stal alespoň připomínkou jejího tragického osudu v Bělorusku. „V roce 2000 jsme se domlouvali, že pojedeme babičce na hrob položit kytičku. Jenomže mně řekli, ať tam nejezdíme, že je tam ještě dnes nebezpečno a žádné pietní místo tam není,“ vzpomíná ve svém domě v Olomouci Helga Smékalová.
http://kehila-olomouc.cz/rs/wp-content/uploads/P%C5%99%C3%ADb%C4%9Bh-Helgy-Sm%C3%A9kalov%C3%A9.pdf
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)