Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Šmejkal (* 1933  †︎ 2008)

• narozen 8. dubna 1933 v Zahrádce na Plzeňsku

• v 50. letech aktivní v protikomunistické skupině v Semilech

• v devatenácti letech zatčen, 11 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Liberci

• soud Vrbenský a spol., 28. 3. 1953 – 14 let za velezradu

• vězněn: Bratrství -1 měsíc, Nikolaj - 3 měsíce, Bytíz - 7 let

• na Bytízu konvertoval k svědkům Jehovovým

• 1960 amnestován

• začátkem roku 1961 odmítá nastoupit vojenskou službu, odsouzen za nenastoupení služby v branné moci

• vězněn: Rtyně v Podkrkonoší – 3 roky, Bytíz – 2 roky, Valdice – 2 roky

• propuštěn 15. 3. 1968

• 1975 zatčen za maření dozoru nad církvemi, 2 měsíce ve vazbě v Ruzyni, amnestován 8. 5. 1975

• zemřel 9. prosince roku 2008

A013121

Ladislav Šmejkal se narodil 8. dubna 1933 v obci Zahrádka na Plzeňsku. Otec byl učitelem na základní škole. Během své učitelské kariéry byl několikrát přemístěn na jinou školu. Rodina se stěhovala s ním. Několik let tak žili i v Jáchymově, kde se o několik let později ocitl Ladislav Šmejkal jako vězeň. Maminka byla v domácnosti a starala se o své dva syny. „Byla částečně věřící, ale pod vlivem otce – vzdělance ateisty víru moc nepraktikovala. Tenkrát byla velice moderní kritika Bible, tudíž jsme byli s bratrem vychováváni nenábožensky.“ V Jáchymově zastihl Šmejkalovy zábor pohraničí. Měli 48 hodin na to, aby se odstěhovali. Otcova matka bydlela v Nymburku. Podařilo se jí zařídit stěhovací vůz, kterým se k ní Šmejkalovi přestěhovali. Z druhé světové války si Šmejkal podle svých slov pamatuje hraní na vojáky a četbu. Z poválečné atmosféry si vybavuje příběh jedné německé rodiny z Nymburka. Otec této rodiny – voják – spolupracoval s českým odbojem. Němci ho jednoho dne odvezli a zabili. Po válce byla jeho žena s dcerou přestěhována do hotelu, kde žila pod ochranou úřadů.

Po základní škole nastoupil Ladislav Šmejkal na textilní školu v Semilech. Studium dokončil v osmnácti letech. Po škole dostal práci manipulanta v textilní továrně. V té době ho oslovil kamarád s nabídkou vstupu do protikomunistické skupiny, která se formovala v Semilech. „Osobně za mnou přišel jeden kamarád a říkal, jak bych se díval na to, kdyby byla založena nějaká protikomunistická skupina. Jestli bych do ní šel, nebo ne. Tenkrát mi bylo osmnáct let, a tak jsem odpověděl, že bych to považoval za svou povinnost. Bylo nás asi třicet, nebyla to organizace, která by měla nějaká železná pravidla, spíš to spočívalo v kamarádství. Já osobně jsem rozšiřoval nějaké letáky, úvahy ze Svobodné Evropy a prohlášení proti komunistům, a to bylo prakticky všechno.“

Kromě šíření letáků se Šmejkal s kamarády rozhodl zjistit, co je pravdy na informaci, která začala kolovat v Semilech, že v místní nemocnici se konají pokusy na kněžích. „V semilské nemocnici dělali pokusy na kněžích. To byli internovaní kněží, a co lidi říkali, že s nimi dělali nějaké smlouvy, že jim napíchají nějakou nemoc, snad tyfus, a poté, co je vyléčí, tak můžou jít domů. Takhle se to tvrdilo. Já jsem se tenkrát do té nemocnice šel podívat. Tam jsem skutečně nějaké kněze viděl.“

Do jaké míry se informace o pokusech zakládaly na pravdě, se již Šmejkal nedozvěděl. Společně s dalšími 28 lidmi byl 2. července 1952 zatčen a převezen do vyšetřovací vazby StB v Liberci. „Přijeli si pro nás a odvezli do Liberce na Státní bezpečnost. To bylo velmi, velmi nepříjemné. Já se u toho směju, to je asi taková deformace. Byli jsme tam, mám dojem, asi jedenáct měsíců. Bez toho, že bychom někdy byli venku. Zavřený jenom v cele. To bylo dost ošklivý. Výslechy v noci, přes den nám nedovolili spát a takový nechutný záležitosti.“

Semilská skupina byla rozdělena tak, aby nikdo z ní nebyl ve stejné cele. „Byla to cela jen pro dva. Takový malý kamrlíčky. Když mě tam dali, tak tam byl nějaký inženýr a ten mi říkal, že tu byl přede mnou jeden z těch, který si říkají svědci Jehovovi. To, jak mi vyprávěl, bylo zajímavé, a tak mě docela ne nestraně informoval. Poměrně mě to zaujalo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Asi tak každý měsíc nebo dva mě dali k někomu jinému, snad aby nedošlo k bližšímu seznámení.“ Vzhledem k tomu, že v té době probíhala vlna zatýkání členů církve svědkové Jehovovi, byla jen otázka času, než se Šmejkal dostane na celu s jedním z nich.

„Přeložili mě do jedné cely a tam byl jeden svědek Jehovův, tak mě to zajímalo. Jenže já jsem ho chudáka poplašil. Říkal jsem mu, že by mě to moc zajímalo, ať mi o tom vypráví. On si chudák myslel, že jsem nějakej provokatér, protože aby se někdo takhle se zájmem ptal… Za měsíc jsem byl zase v jiné cele, zas tam byl svědek Jehovův, pak zas v jiné cele a tam byl další, tak za těch jedenáct měsíců vyšetřovací vazby jsem byl asi se šesti. Ti další byli velmi sdílní. Já jsem Bibli neznal. Nikdy předtím se mi nedostala do ruky. Ale tím, že jsem hodně četl, tak jsem zjistil, že v literatuře je toho z Bible spousta, tak jsem se tomu takhle věnoval.“

Dne 28. března 1953 proběhl u Krajského soudu v Liberci proces se semilskou skupinou, nazvanou „Vrbenský a spol“. „To byl velmi špatný soud. Samý sprostoty. Nejenže si vymýšleli, že jsme chtěli založit požár, že by to všechno hořelo. Což byl nesmysl. Nic se nikdy nestalo. To byly takové bubliny a do toho takové sprostoty, jako: „Vrahové nám jsou milejší“ – to tam opakovali několikrát, „Spodina lidské společnosti“ a tak dál.  Bylo to opravdu nehezký.“  Atmosféru soudu vykresluje skutečnost, že se při něm četly vykonstruované výpovědi souzených a obhájci se prakticky nedostali ke slovu. „Můj obhájce mi řekl: ,Jestli ještě něco nevyšlo najevo, tak to koukej říct. Já nemám zájem na tom mít nějaké problémy.‘ To bylo seznámení. U soudu řekl akorát: ,Prosím, aby soud přihlédl k jeho věku a aby soud soudil přísně, ale spravedlivě.‘ To bylo všechno.“

Členové skupiny byli odsouzeni za trestné činy sabotáže, velezrady, sdružování proti republice apod., k trestům odnětí svobody od jednoho roku do pětadvaceti let. Šmejkal byl odsouzen ke 14 letům vězení za velezradu a převezen spolu s dalšími 30–50 lidmi na korbě nákladního auta do tábora Bratrství na Jáchymovsku. Tam bylo Šmejkalovi přiděleno vězeňské číslo A013121.

„Když mě pak převezli na Bratrství, tak jsem se po nich (svědcích Jehovových) sháněl. Jenže tam mi řekli: Jó, hochu, s těma tady velmi špatně zacházeli, bylo to velmi zlý. Někam je odvezli a už o nich nevíme nic.“ V ústředním táboře Bratrství zůstal Šmejkal přibližně měsíc. „Na Bratrství jsme nechodili do práce nijak organizovaně. Přišel bachař, řekl ty, ty a ty – nástup a jedem!“ Organizaci a pořádek v táboře obstarávali kriminální vězni, kterých se ostatní báli víc než samotných bachařů. Je známo, že tam byli takzvaní „táboráci“, kápa vybíraní z řad zločinců. „Ti skutečně organizovali tábory. S těma bachařema jsme moc do styku nepřišli. Když se někde nějaký objevil, tak se mu člověk snažil vyhnout. Ale tyhle táboráci byli skutečně nejhorší.“

„Pak mě odvezli na Nikolaj. To byl jeden z nejhorších lágrů. Tam byl strašnej hlad! Když jsem tam přijel, tak se tam zrovna jeden vězeň z hladu oběsil. Já jsem byl tenkrát hrozně hubenej. I v té vyšetřovací vazbě. Vzpomínám, jeden vyšetřovák, neznám šarže, neznám jména, měl jsem zavázaný oči a přivedl mě k nějakýmu vyšetřovákovi a povídá: ,Vedu ti tady živou mrtvolu!‘ Já byl tenkrát strašně hubenej!“

Na Nikolaji pobyl Šmejkal tři měsíce. Od prvního dne byl ubytován v takzvaném kulturáku, kde se tísnilo padesát vězňů. Největším problémem na Nikolaji bylo jídlo. Šmejkal vzpomíná, jak se po letech setkal s bývalým vězněm, který na Nikolaji dělal kuchaře. Vyprávěl mu, jak vedení tábora šmelilo s celými náklaďáky naloženými jídlem určeným pro vězně. Dotyčný kuchař dokonce svědčil u soudu s bachaři, kteří měli okrádání vězňů na svědomí.

„Bylo tam takzvané základní jídlo. Muklové říkali, že pro smrt je to hodně, nedá se umřít, ale pro život je to málo. Byl tam zajímavý jídelníček. Jednou se to jmenovalo svíčková omáčka s bramborem, podruhé zas svíčková. Velmi vznešené omáčky, ale v podstatě to byla voda s moukou, taková šlichta. Bylo to pořád stejný. Bylo to zoufalý. Když člověk přišel k okýnku, dal tam ešus a on nabral nějakou vařečkou brambory, tak jsem si říkal, tak dneska to bude dobrý. Ale on tam hodil dva tři brambůrky a bylo to špatný.“

„Tam byli ruští inženýři. To byli vedoucí, šéfové. Ti ruští poradci hovořili rusky a měli takový rčení: ,Budětě rabotať na tuny, kušať na gramy a spať němnožko.‘ K jednomu takovému inženýrovi mě předvedli. Já jsem si říkal, že tu rozhodně nebudu, protože jsem měl v mládí roztříštěnou ruku a ještě teď ji mám křivou. Tak jsem mu říkal: ,Pane inženýre, já nevím, co vám tam v tý šachtě budu dělat, podívejte se, jakou mám ruku.‘ On to pochopil, že se mi nechce dělat, tak mi rusky vynadal v tom smyslu, že půjdu do kamenné věznice a tam skončím, že mu je to jedno. Potom jsem na tu šachtu Adam chodil, ale nefáral jsem. Bylo to velmi špatný, protože mě vedli jako nezařazenýho. To znamenalo naprosto nejmenší stravu, jaká mohla být, a veškerá práce a šikana byla vždycky na nezařazenejch. Nástup! Támhleto dělat, tamto odvážet, tak to bylo špatný.“

„V Jáchymově byla hrozná zima. Měli jsme jenom košili, trestaneckou blůzičku a kalhoty a to bylo všechno. Z rozmaru nás nechali stát třeba do rána. Nechtěl bych lézt bachařům do svědomí, ale většinou když pršelo nebo bylo mizerný počasí, tak prohlásili, že počty nesouhlasí, a muselo se tam stát. Nebo pokud jsem měl ručník a dal si ho jako šálu, tak mi ho serval, zahodil a neměl jsem nic.“

„Tam se chodilo takzvaným jáchymovským autobusem, buzerantským pochodem. Byly pětistupy, všichni se museli chytit v pase, okolo se dalo lano a pochodem v chod asi dva kilometry z tábora na šachtu. Bachaři kolem toho autobusu a za drátama taky bachaři. Jestli někdo klopejt nebo změnil krok, tak to byla velká nehoda.“

Po třech vyčerpávajících měsících na Nikolaji se Šmejkal dostal prvním transportem do prázdného, nově postaveného tábora Bytíz u Příbrami. Prvních čtrnáct dní probíhala „divoká práce“ – úklid po stavbě tábora, úprava terénu apod. Poté převzala organizaci práce do rukou správa dolů a Šmejkal byl přidělen k práci na šachtě. „Je to zajímavá práce, těžká. Já byl tenkrát mladej, tak mě zajímalo všechno. Když jste to odstřelili, tak tam člověk přišel a byla tam taková jeskyňka plná různejch krystalů – zlatejch, červenejch. Bylo to jako v pohádce. Když jste na to posvítil, tak to bylo hezký. Jenomže to bylo všechno radioaktivní. Nešlo to vzít s sebou nebo to poslat domů. Měli jsme třeba košili, blůzu, spodky a kalhoty. V tom jsme fárali, v tom jsme spali. Veškerá radioaktivita, to nikoho nezajímalo, takže to všechno hrozně zářilo. To myslím, že byl velký zločin. Po tý hladovce jsme dostali i druhý prádlo, tak jsme mohli spát v čistým.“

Ačkoliv byla strava na Bytízu lepší než na Nikolaji, stejně se stala příčinou několikadenní vzpoury spojené s hladovkou, která se zapsala do historie jako „Nudlová aféra“. „Já si pamatuji na jednu kampaň, kdy vězni psali na vozejky, který jely ze šachty s rudou: „Máme hlad.“ Dokonce to bylo v různých řečech. Taky jsem tam zažil hladovku. Oni z toho pak udělali vzpouru vězňů. Dokonce tam přitáhli děla. Říká se tomu Nudlová aféra. Havíři – a dostávali kopeček nudlí k obědu. Už toho bylo dost, už to nebylo únosný a někdo přišel k okýnku, dostal zase ty nudle a řekl: ,Zase ty mizerný nudle!‘ a praštil s tím. Načež všichni odešli taky, že to žrát nebudou. Trvalo to několik dnů, že se nejedlo. Vzbudilo to velký rozruch. Z Prahy přijeli nějací papaláši. To bylo zajímavý, že se to potom zlepšilo.“

Kromě vězňů pracovali na Bytízu rovněž civilisté, převážně jako střelci a štajgři. Tito lidé často riskovali pokuty, vyhazov z práce či vězení tím, že vězňům pronášeli na šachtu léky, dopisy od blízkých i náboženskou literaturu. „Ze začátku tam byli Němci. Bylo to zajímavé, protože oni tam byli od pětačtyřicátého roku, my jsme tam přišli v padesátým třetím a oni tam byli v podstatě mazáci. Měli obsazené všechny posty, jako ve skladu, holič a podobně Ale nemůžu si na ně vůbec stěžovat. Někteří se za nic na světě nenaučili česky. Místo budíček křičeli: ,Budičká!‘ Byli to dobrý chlapíci.“

Pro Šmejkala však byli největší oporou při pobytu v komunistických lágrech svědkové Jehovovi. „Skutečně jsem zkoumal podle Bible to jejich učení a nedalo se říci jinak, než že je to pravda. Tak potom bratři zařídili, že jsme tam udělali křest, protože takovejch, jako jsem byl já, tam bylo asi sedm. Byli tam chladicí věže. Základ byl takový betonový čtverec, ve kterém byla voda. Vody tam bylo asi metr. To byla voda, která šla z kompresorů, protože všechno v šachtě bylo na stlačený vzduch. Ta teplá voda potom šla do tý věže. Voda, která tam přitýkala, se nahoře rozprskla a v podobě deště padala dolů. My jsme si řekli, že by tam byl vhodný křest. Udělali jsme si biblickou přednášku na táboře. Pak jsme přišli k tomu bazénu, tam jsme se svlíkli do trenýrek a provedl se křest. Bylo to v rychlosti. Přišli jsme tam, krátce si něco řekli a hned se šlo do vody a zase ustrojit a pryč. Druhej den nám muklové řekli: ,Kluci, co jste tam dělali? Když jste odešli, tak tam vletělo asi deset čertů, ale už tam nikoho nenašli.‘ Taky jsme v tom viděli ochranu pana Jehovy.“

Šmejkal zůstal na Bytízu do amnestie v květnu 1960, kdy byl po osmi letech v komunistických lágrech propuštěn domů. Po propuštění dostal nařízeno pracovat v továrně na nábytek Kovona v Lysé nad Labem, kde přes naléhání vedení odmítl vstoupit do SSM a ROH. Aby se vyhnul vojenské službě, na kterou se již dávno rozhodl nenastoupit, přihlásil se dobrovolně k práci na šachtě. Existovala tenkrát vyhláška, že ten, kdo nastoupí na šachtu se závazkem na deset let, bude zproštěn vojenské povinnosti. Vedení Kovony rozhodnutí přivítalo, jelikož závod musel plnit kvóty v počtu zaměstnanců, kteří odešli fárat do dolů.

Šmejkal tak nastoupil na Důl generála Svobody v Kladně. Po sedmi měsících od propuštění z Bytízu přišel Šmejkalovi povolávací rozkaz. Vedení dolu to považovalo za omyl, tak napsalo na vojenskou správu oficiální dopis se spoustou razítek, že se dotyčný zavázal k desetileté práci na šachtě. Ani to však nepomohlo a Šmejkal musel nastoupit na vojnu.

„Tenkrát jsem měl nastoupit do Krnova, ale já jsem tam vůbec nejel. Fáral jsem dál a oni se mě ptali, jestli jsem už neměl bejt na vojně. Já jim říkal, že tam mají nějaký zmatky. Předtím jsem byl i na vojenský správě. Přišel jsem tam s povolávacím rozkazem, že bych ho rád odevzdal. Náčelník si přivzal dva další, aby se nekompromitoval. Divili se tomu, že nechci jít na vojnu. Když jsem jim říkal, že z důvodů svědomí, že Bible říká nezabiješ a nebudete se učit boji a tak dál. On na to: ,Věřit v Boha to je pěkný, ale my máme taky našeho boha, nemysli si.‘ Odpověděl jsem, že jistě, že každý má něco, a on říká: ,Ten bůh je za tebou, otoč se!‘ Tam byl obraz Lenina. To byl jejich bůh… Ale zamítli mi to. Tak přišel den, kdy jsem nenastoupil, a asi za čtyři dny pro mě přijeli. Já jsem měl všechno sbaleno. Dal jsem si do kufru Bibli, kartáček na zuby a takovéhle věci.“

Pět dnů od nenastoupení k vojenskému útvaru přijela pro Šmejkala policie a odvezla ho do kasáren raketového vojska u Kladna, kde byl vsazen do vězení. Po několika dnech byl převezen do Prahy. Nejprve do kasáren na náměstí Republiky a dále na Pankrác k vojenskému soudu. Po zkušenostech ze soudu v padesátých letech odmítl obhájce a hájil se sám. 2. března 1961 byl odsouzen za nenastoupení služby v branné moci na dva roky s tím, že se k trestu připočítalo i šest let z předešlého trestu, které si neodseděl v důsledku podmínečného propuštění na amnestii v roce 1960.

Z Pankráce byl převezen do tábora Rtyně v Podkrkonoší, kde nastoupil na „Tmavák“, hnědouhelný důl. „Měl jsem za sebou x let uranu, tak uhlí šlo.“ Ve Rtyni byli opět političtí vězni, zloději a rovněž svědkové Jehovovi. „Skladoval jsem na šachtě opět nějakou literaturu, ale krysy mi to rozežraly. Jednou mě zavolali na velitelství. Byl tam politruk, co si mě zavolal: ,Šmejkál!‘ a ukázal mi novou knihu. Krásný desky a na nich velkými písmeny MARX-LENINISMUS. ,Znáš tuhle knihu?‘ Říkám: ,Tuhle knihu neznám, je zřejmě nová, ale marx-leninismus znám dobře.‘ Povídá: ,A co tomu říkáš?‘ Odpověděl jsem: ,Víte, to, co vy máte v ruce, je příliš mladé na to, aby se mohlo říci, že to je pravda. Ale ta Bible, to jsou staletí a tisíciletí, které ji potvrzují.‘ Koukal na mě a zajímavým způsobem to ukončil: ,Ale Šmejkal, dyť je to volovina.‘ A poslal mě pryč.“

Po třech letech se nějakým způsobem přišlo na to, že Šmejkal patří do 3. nápravné skupiny. Vzhledem k tomu, že tábor ve Rtyni patřil do 2. nápravné skupiny, bylo rozhodnuto převézt ho na Bytíz. Po příjezdu na Bytíz mu bylo při úvodním pohovoru nabídnuto místo dozorčího v trestním oddělení. Poté, co tuto nabídku kategoricky odmítl, mu bylo nařízeno, aby se ještě ten den hlásil na trestním oddělení na noční směnu v pozici trestance. Naštěstí si jeho návratu všiml mistr elektrikář Hermasdorfer, se kterým ho pojilo přátelství z předešlého pobytu, a vyžádal si ho na oddělení. Tam pak Šmejkal pracoval následující tři roky a získal výuční list. Roku 1965 však bylo rozhodnuto o Šmejkalově opětovném přeřazení, tentokrát do Valdic. 

„Po příjezdu jsme se asi dvakrát vyspali a teď si nás brali jednoho po druhým na pohovor. Člověk tam přišel a představil se jménem. Oni: ,Dobře, za co jste zavřenej?‘ Říkám, že jsem odmítl vykonávat vojenskou službu. ,No to je hezký! Kdyby to udělal každej, to by byl mír ve světě.‘ Ale pak se nějak vzpamatoval a říkal: ,A protože to každej nedělá, tak vás musíme trestat a přísně trestat!‘ Já jsem říkal: ,Sám jste říkal, že by byl ráj na zemi, kdyby to každej udělal a někdo s tím začít musí. A když s tím někdo začíná, tak s ním jednáte jako teď vy se mnou.‘ ,Vén! A na brusírnu!‘ “

Brusírna bylo mezi vězni nejméně populární pracovní oddělení. Hluk, prach a velice těžce se tam plnila norma. Pokud se norma nesplnila za měsíc, dostával vězeň menší příděly stravy. Pokud se norma neplnila dva až tři měsíce, čekala vězně korekce. Jednoho dne dostal Šmejkal ve Valdicích zánět slepého střeva: „Hlásil jsem se k doktorovi, to byl vojenskej doktor. Říkal jsem mu, že mě tady hodně bolí a je mi na zvracení. Promačkal mě a hodili mě na marodku. Měl jsem tam některý známý. Vzpomínám si, že tam byl Pavel. To byl vrah, ale takovej hodnej šikovnej kluk. Ten mi říká: ,Láďo, pojď sem. Vedle mě je volná postel. Oni tě odvezou do Jičína, tam tě vykuchaj a v narkóze tě přivezou sem.‘ Za chvíli přišel bachař. ,Kde je to slepý střevo!? Deme!‘ Venku čekala sanitka a odvezli mě do Jičína. Přivedli mě tam a dali mě na pokoj. Tam byli asi čtyři lidi. Vyptali se mě, co mi je, odkud jsem. Když jsem řekl, že z Valdic, tak si mysleli, že tam hlídám. Když jsem jim řekl, že tam nehlídám, že jsem tam jako vězeň, tak jsem měl plno kamarádů a známejch. Bylo to opravdu pěkný. Asi po čtrnácti dnech, co mě tam trpěli a fandili mi, přišel primář a omlouval se mi, že už mě musí poslat zpátky, že by si to už nezodpověděl.“

Dne 15. března 1968 byl Šmejkal převezen na Pankrác, tam lepil krabičky na bonboniéry. O dva měsíce později, 9. května 1968, byl propuštěn na svobodu. Po propuštění šel na doporuční své tety pracovat k Československým drahám na pražský Smíchov, kde setrval až do důchodu. V roce 1975 ho cestou do práce zastavilo auto, vyskákali z něj tajní a naložili ho do auta. Následovala domovní prohlídka, při které mu bylo zabaveno několik výtisků Bible. Vyslýchán a obviněn z maření dozoru nad církvemi byl v Bartolomějské ulici. Příčinou zatčení byly jeho výjezdy do Českých Budějovic, kam vozil literaturu pro místní svědky Jehovovy. Byl převezen do Ruzyně, kde čekal na soud. Po dvou měsících,  8. května 1975, však byl propuštěn na amnestii.

Ladislav Šmejkal žije se svou ženou v Praze.