Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc., Dr., Th.D. Rudolf Smahel (* 1950)

• narozen 11. května 1950 v Olomouci

• jako student účastník protestů proti invazi vojsk Varšavské smlouvy

• osobně znal Jana Palacha

• v roce 1969 nastoupil do posledního povoleného ročníku teologické fakulty v Olomouci

• 22. června 1974 vysvěcen na kněze

• nedostal státní souhlas k vykonávání kněžské služby

• od roku 1977 společně s přáteli tiskl a distribuoval samizdaty

• v roce 1982 odsouzen na dva roky odnětí svobody za nedovolené podnikání a ohrožení devizového hospodářství

• v současnosti přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci a působí také jako vedoucí Katedry křesťanské výchovy Cyrilometodějské fakulty

Doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D., se narodil v roce 1950 v Olomouci. Dnes přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci a působí také jako vedoucí Katedry křesťanské výchovy Cyrilometodějské fakulty. V sedmdesátých a osmdesátých letech měl komunistickým režimem několik let zakázanou kněžskou službu. Společně s přáteli vydával a distribuoval samizdatovou literaturu, která měla za cíl duchovní obnovu národa. Za tuto činnost byl v roce 1981 odsouzen na dva roky vězení. Díky tomu, že se obvinění dostalo do sdělovacích prostředků v západní Evropě, bylo toto soudní přelíčení asi nejsledovanějším politickým procesem v západních zemích v roce 1981.

Rudolf Smahel své dětství prožil v Olomouci, ke které má velmi vřelý vztah. Často se svým otcem Rudolfem, který byl jedním z nejznámějších fotografů v Československu, vyráželi do přírody nebo do historického jádra města. Jeho rodiče byli silně věřící a pamětníkovi od mládí vštěpovali základní pravidla katolického života. To ale přinášelo v komunistické zemi nejeden problém. „My jsme vždycky byli katolická rodina. Za víru jsme se nikdy nestyděli. Já jsem nikdy nebyl ani pionýr, ani svazák. Už to bylo svým způsobem do očí bijící. (...) Otec často říkal, že je potřeba něco dokázat, nebýt průměrným člověkem. A tím také naznačil, nebýt v zákrytu, jak se to vyžadovalo, nijak se v žádném smyslu neprojevovat, aby člověk neměl potíže.”

Osudové setkání s Janem Palachem

Malý Rudolf měl již od dětství problémy kvůli katolické víře. Pravidelně chodil na bohoslužby a do náboženství a učitelky mu to před celou třídou vyčítaly, že víra v Boha je již dávno přežitkem, který nemá žádný smysl. Pro spolužáky se potom stával cílem jejich uštěpačných poznámek, ponižování a šikanování. Malý Rudolf ale nebyl žádným otloukánkem, a tak se bránil a nejednou se kvůli svému přesvědčení i popral.

V roce 1968, těsně po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, nastoupil na VŠE v Praze na obor zahraniční obchod. Bylo to v době, kdy byli studenti ještě plni odhodlání něco dělat s nastalou situací. Na kolejích se pořádala různá setkání s politiky a žurnalisty, debatovalo se, jak dál postupovat v odporu proti okupantům, a v listopadu 1968 byla uspořádána stávka, kde studenti sepsali desatero požadavků. Všech těchto akcí se Rudolf Smahel pravidelně účastnil a často se při nich setkával s Janem Palachem. Tento mladý muž Rudolfa velmi zaujal, a tak bylo pro něj obrovským šokem jeho protestní sebeupálení. „Mě velmi oslovil Jenda Palach, který byl na dvou brigádách v Sovětském svazu jako student. On potom hovořil o tom, jak je to tam dosti strašlivý. Jak tam lidé žijí v těch zemljankách, že se neodvažují nebo už si odvykli vůbec mluvit o svém názoru. Vůbec už nevyjadřovali svůj názor. Jenom prostě pracovali, přitakávali. Byli rádi, že měli nějaké to jídlo, a dřina, velká dřina. Takže on vlastně ten Jenda Palach nás varoval. Říkal: ,Prosím Vás, to k nám zas také přijde. Ne hned, ale jestli tady bude ta totalita po tom sovětským či ruským způsobu, tak my se dostaneme do této podobné situace, ať už ekonomicky nebo lidsky.‘ Čili on byl v tomhle směru velmi skeptický. A dá se říci hluboký člověk. Takže prostě nemohl snést a bylo na něm vidět, jak se trápí tady touto situací, že náš národ byl takto okupován. Mnozí lidé řekli: No tak co, jsou tam na rohu Rusi. No tak to nic neuděláme. Ale na něm bylo opravdu vidět, že to vnitřně prožívá, že ho to skutečně trápí. Čili to jeho rozhodnutí nebylo dílem okamžiku, ale připravovalo se to dlouhou dobu. (...) Velice osobně mě to zasáhlo. To byly takové velice hluboké okamžiky. Já jsem potom šel do kostela a tam jsem všechno promyslel. Já myslím, že v tom mém rozhodování rozhodně přispěla smrt Jana Palacha.“

Smrt Jana Palacha nebyla pro Rudolfa Smahela jen bolestnou událostí, ale také impulzem k přemýšlení. Právě tehdy se rozhodl, že svůj život zasvětí Bohu. Bylo to velmi složité rozhodování, a to nejen proto, že měl v té době vážnou známost. „Ta moje dívka byla také hluboce věřící, takže to přijala jako vůli Boží a vůli moji. Pak se vdala za někoho jiného a já jsem občas tu rodinu navštěvoval.“ Rudolf Smahel si byl ale také velmi dobře vědom toho, že doba, která přichází, nebude nakloněna jeho kněžskému životu, a že ho čeká neustálý boj se státní mocí.

Nedostal státní souhlas

V září 1969 začal studovat teologickou fakultu v Olomouci. Jednalo se o poslední ročník, kdy bylo studentům dovoleno nastoupit na tento obor, nastala totiž normalizace. Rudolf Smahel bral svůj úkol velmi vážně. Už jako student se aktivně zapojil do církevního života. To mu ale přineslo první střety s komunistickým režimem. „Po smrti Jana Palacha nastala taková – neřekl bych krize, ale šel jsem do sebe. A řekl jsem si, co je důležité, co je rozhodující. Čili jsem přišel na teologickou fakultu. Ale ne jako takový ten student, který si hledí jen svého, ale já jsem potom začal pracovat s mládeží. V různých skupinách jsme dělali biblické rozbory, rozhovory, přednášky. Na chaloupkách, chalupách nebo různých letních táborech. Praktické možnosti nebyly takové, že by člověk šel, dal si někde plakátek a řekl, přijedu tam a tam a budu mít takovou a takovou přednášku. To bylo tak, že jsme se domlouvali víceméně osobně. Vzali jsme si každý svůj diář a ten diář byl potom už zakódován. Protože jsem byl už jako student teologie vícekrát na výslechu StB. Zvláštní a specifická byla záležitost mého vysvěcení. Tehdy byl pan biskup Vrána, který byl, tak bych řekl, státem oblíbený. Já na něj mám velice dobré vzpomínky. Ale když za ním přišli v předvečer mého vysvěcení členové StB a říkali: ,Toho nesvěťte, ten nikdy nedostane souhlas, ten nikdy nebude jako kněz působit.‘ Tak on řekl: ,On splňuje církevní podmínky, já ho vysvětím, protože to je moje záležitost.‘ Čili tehdy měl takovou velikou odvahu, že přestože na něj tlačili, tak on mě a ještě další tři takové adepty, kteří pracovali s mládeží a dělali jako navíc, tak také tehdy vysvětil.“

Rudolf Smahel byl vysvěcen 22. června 1974. Své kněžské povolání ale nemohl vykonávat, protože k němu nedostal státní souhlas. Byl tak nucen nastoupit na místo dělníka nejprve ve skladu restaurace Jednota a později v Technoplastu Chropyně.

Tisk samizdatů

I přes své povolání dělníka, nařízené komunistickým režimem, neztratil Rudolf Smahel kontakt s církví a věřícími. Svůj volný čas a peníze věnoval náboženským povinnostem a boji proti komunistické ideologii. Jeho zásluhou do Československa přijeli vyslanci komunity bratří z Taizé, kteří sem přišli posílit duchovní život obyvatel.

Již v době studií vyhledával režimem zakázanou náboženskou literaturu, kterou tajně poskytoval věřícím, a tiskl také bez povolení skripta. „My jsme měli okresním tajemníkem povolený tisknout skripta. Jenom pro vnitřní potřeby a tam to bylo taky napsané: Pro vnitřní potřebu teologické fakulty. To se rozdalo studentům a zbytek se musel zničit. Cyklostylové blány se musely také zničit. Tehdy nás bylo pár, co jsme dělali, říkali jsme tomu nočky, noční směny. Vlastně ten cyklostyl jel od nevidím do nevidím i přes tu noc. Tiskli jsme věci, které byly potom distribuovány dál různým skupinám. To samozřejmě byla dosti silná konspirace. Tam se muselo velice opatrně. Takže je fakt, že se nám vždycky podařilo koupit ty blány cyklostylu navíc, a to jsme potom v noci tiskli. Takže ten samizdat začal opravdu už na fakultě.“

V druhé polovině sedmdesátých let pak s přáteli tisknul a distribuoval samizdaty, které obsahovaly především duchovní literaturu. Bylo vytištěno přes 55 brožovaných titulů o sto až dvě stě výtiscích. „Pak jsme se setkali s Františkem Líznou, panem Vlčkem a potom samozřejmě s panem Krumpholcem a řekli jsme si, že je potřeba něco dělat. A je potřeba nezůstat strnule stát. Já si myslím, že to mohlo začít už v roce 1977. Část se dělala v Radíkově u pana Krumpholce. Ale část také ve sklepě u pana Vlčka. Moje starost byla tituly, co se bude tisknout, v jakém nákladu, a taky jsem překládal dost věcí. Třeba z němčiny. Co bylo nebo jsme dostali z NDR nebo také přes Polsko. Protože to byla tak vaná trasa z Králického Sněžníku. Prostě naši přátelé Poláci dostávali poštou knihy z Křesťanské akademie v Římě. Ty knihy byly shromažďovány ve velkém v těch vesničkách kolem hranic. Tam jak jsou Jeseníky, Králický Sněžník, Zlaté Hory, Osoblaha a tam se to prostě přenášelo přes hranice. Ty hranice nebyly skoro vůbec hlídaný. Takže v batohách nebo v kufrech se to přenášelo. Je tedy fakt, že jsem kdysi jel s autem přes Český Těšín. No tak jako by se nechumelilo a celníci řekli: ,Vystupte si.‘ Odstavili auto, rozšroubovali dveře, rozšroubovali tam, co bylo ještě za sedadlem, teď samozřejmě spousta knih. Tak jsem řekl. Já jsem teolog. Já to mám pro svou vlastní potřebu. A oni řekli: ,My to ale zabavujeme, protože do našeho socialistického zřízení a do socialistického státu taková literatura nepatří.‘“

Nejsledovanější politický proces v západní Evropě

Na podzim roku 1977 dostal Rudolf Smahel státní souhlas a stal se kaplanem v Uherském Brodě. Přesto dál pokračoval ve vydávání samizdatů. Tyto aktivity nezůstaly bez odezvy. Na podzim roku 1979 jsou všichni aktéři tisku samizdatů zatčeni a několik měsíců drženi ve vazební věznici. Jejich případ se ale dostal do západních médií a ze všech směrů byl vyvíjen tlak na komunistický režim za jejich propuštění. „V těch médiích byly podrobné informace, a to jsme se nikdy nedověděli, přes koho nebo přes co to šlo.“ Nakonec byli po čtyřech měsících všichni propuštěni, a to nejspíše i díky intervenci tehdejšího papeže Jana Pavla II. „Já myslím, alespoň jsem to takhle slyšel, že papež Jan Pavel II. se o to propuštění zasloužil.“

Pamětníkovi byl opět odebrán státní souhlas, a tak nastoupil do Strojobalu Olomouc, kde jezdil s vysokozdvižným vozíkem. „Ti montážníci mi tam říkali, náš abbé jede na své kazatelně.“ Soudní proces se ale přece jenom konal. V roce 1982 před ním stanuli Rudolf Smahel, Jan Krumpholc, František Lízna, Josef Vlček, Josef Adámek a Jan Odstrčil. Jejich obvinění se opět dostalo na západ, a tak se jejich soudní proces stal nejvíce sledovaným politickým procesem toho roku v západní Evropě. Prezidentovi Gustávu Husákovi přicházelo denně několik desítek dopisů, které žádaly propuštění neprávem obviněných. „Mám tady jednoho dobrého svého přítele. Jmenuje se Zdislav Havran, který když my jsme už měli být souzeni, dostali jsme obžalobu, tak odjel do Polska, myslím, že do Katowic. A tam jim odevzdal kopii naší obžaloby, že bude ten soud. Takže když byl v září 1981 soud, tak už ty detaily, podrobnosti věděla celá Evropa. Už se to hlásilo: Ano u soudu budou ti a ti, obžaloba je viní z toho a toho, je tu ten a ten paragraf. Na to konto přijeli třeba novináři z Francie do Olomouce. Samozřejmě nebyli vpuštěni dovnitř, ale udělali si úsudek. Čili ten náš olomoucký proces byl vykřičený, dá se říct, do celého světa. A Gustáv Husák dostával obrovské množství pohlednic a dopisů ze zahraničí, co tak jako jsem zjistil. A v Německu dokonce udělali takovou pohlednici, kde byla fotografie nás pěti a prostě tam bylo napsáno, myslím: Olomouc 1981 a na druhé straně byl německy psaný text: Pane prezidente, tito lidé jsou nevinně ve vězení. My se za ně stavíme a udělejte všechno, aby byli propuštěni.“

I přesto, nebo možná právě proto, byli nakonec všichni obvinění odsouzeni. Rudolf Smahel k úhrnnému trestu dvou roků odnětí svobody. Bylo to za nedovolené podnikání, přestože tiskem samizdatů pro sebe nezískal ani korunu, a za ohrožení devizového hospodářství, protože přijal 5000 marek od občana NSR Joachima Vitta a získané valuty nenabídl Státní bance československé. Po odpykání poloviny trestu v kuřimské věznici byl na vlastní žádost propuštěn. Trest neodnesl jen on, ale i jeho otci byla zakázána další činnost ve fotografování. Byla to pro něj sice obrovská rána, ale syna dále podporoval. „On mě v tom svým způsobem podporoval, protože jako hluboce věřícího člověka ho vždy trápilo, jak je církev utlačovaná.“

Pořád pod dozorem

Po propuštění nastoupil Rudolf Smahel opět do Strojobalu Olomouc. V květnu 1985 mu byl na amnestii vrácen státní souhlas ke kněžské službě, kterou pak tři roky vykonával v Budišíně a následně až do roku 1991 v Kvasicích u Kroměříže. Vzpomíná také, že po jejich soudním procesu vzniklo mnoho malých tiskáren, které vydávaly duchovní literaturu, ale režim je kvůli jejich množství již nepronásledoval. Rudolf Smahel byl jako kněz neustále kontrolován státní mocí. Do dalšího tisku samizdatů se již nepustil, ale často navštěvoval bytové semináře, kde se scházeli lidé podobného smýšlení. „Do toho sledování byly zapojeny civilní osoby, většinou důchodci, kteří byli poblíž fary nebo poblíž kostela.“

I přes neustálé sledování se Rudolfu Smahelovi podařilo tajně vystudovat náboženskou pedagogiku na teologické fakultě v Erfurtu. Profesoři z Erfurtu za ním totiž dojížděli do Prahy. „Já jsem to doktorské studium dělal v naprostém utajení. Po revoluci se to zohlednilo. Oni mi dali dobrozdání. Ještě to museli poslat do Říma, kde tomu dali velikánské razítko.“

V roce 1992 požádali všichni zainteresovaní o rehabilitaci rozsudku. Ta jim však zpočátku v plném rozsahu nebyla uznána a uspěli až na odvolání. Jak tvrdí pamětník, byl v tom zaangažován bývalý prokurátor jejich případu Ladislav Jarnot. „On se vlastně po té revoluci snažil celý ten náš případ nějak zbagatelizovat. Říct, že to nebylo politické, ale hospodářské a já nevím jaké. Takže on se tam snažil působit přes svoje kontakty, aby náš případ nebyl rehabilitován. (...) Paradoxem je, že bývalý prokurátor pan Jarnot dnes pracuje na vysokém postu u soudu. Na nějakou dobu z toho soudnictví odešel a pak, jako by se nic nestalo, přes svoje kontakty se tam dostal.“

A jaké má pan doc. Dr. Rudolf Smahel, Th.D., poselství pro budoucí generace? Takto mi odpověděl: „Mějte chápající srdce. To znamená, že člověk má věci nejen racionálně poznávat, ale zpracovávat je také srdcem, celou bytostí, je empatický, má vcítění - to je to chápající srdce, a dokáže jít do hloubky svého lidství.“