Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Dr. Ing., CSc. Ladislav Slonek (* 1940)

• narozen 12. června 1940 v obci Sněžné ve Žďárských vrších

• jeho děda vyrobil první lyže na Vysočině

• otec bojoval za první světové války v severní Itálii a ke konci války dezertoval; schovával se s bratrem na rodné Vysočině

• strýc Jaroslav bojoval za druhé světové války u Tobruku

• po nástupu komunismu přišla rodina o pilu i dům

• vystudoval lesnickou fakultu v Brně v roce (1962), po sametové revoluci působil jako děkan na Mendelově univerzitě

• zastával vysoké funkce v Mezinárodní lyžařské federaci (FIS)

• jako člen FIS se zúčastnil osmi olympijských her

• čestný člen Svazu lyžařů

Ladislav Slonek se narodil 12. června 1940. Světlo světa spatřil v bryčce cestou do porodnice v malém údolíčku mezi obcemi Sněžné a Daňkovice. Jeho otec Ladislav Slonek st. pocházel ze stolařské rodiny z Rokytna. Jeho maminka Filipka Slonková byla dcerou kočího z Fryšavy.

Oba rodiče pocházeli z velmi chudých poměrů. Ladislav Slonek st. měl devět sourozenců a žili v chalupě, která měla jednu místnost. Zde se jedlo, spalo i pracovalo. Hlavou početné rodiny byl Adolf Slonek, který se proslavil tím, že jako první na Vysočině vyrobil lyže. Jeho deset dětí mu v práci odmalička pomáhalo. Například tak, že roztáčely kolo, kterým se poháněl v dílně soustruh. V roce 1912 koupil Adolf Slonek dům v Novém Městě na Moravě a začal podnikat tam.

Když o dva roky později vypukla první světová válka, narukovali Adolf ml., Antonín, Ladislav a Josef Slonkovi. Poslední jmenovaný byl odmalička bouřlivák, a tak když mu přišel povolávací rozkaz, prohlásil, že na vojnu nepůjde, a usekl si ukazováček na pravé ruce. „Šel pak pěšky k doktorovi do Nového Města, aby mu ránu ošetřil. Na vojnu ale nakonec stejně musel a jako stolař pracoval v opravárenských dílnách na balkánské frontě,“ vzpomíná na rodinné vyprávění pamětník. Z jeho strýců válce unikl pouze František, kterému se v rodině přezdívalo inteligent. Jako učitel obdržel císařský dispenz a na vojnu nemusel.

Na útěku před válkou

Pamětníkův otec sloužil v severní Itálii, v oblasti Trenta. Zejména kvůli vysokým nadmořským výškám tam panovaly velmi těžké podmínky. Nejhorší okamžiky zažil během Vánoc, které musel trávit v zákopech mezi mrtvými kamarády. Ladislav Slonek si dodnes vybavuje, co mu o válce jeho otec vyprávěl. „Muselo to být hrozné. Oni už neměli ani zásobování a táta mi řekl, že tam nahoře ztratil víru. Rozhodl se udělat všechno pro to, aby to už nemusel absolvovat.“ Jakmile dostal dovolenou, domluvil se s bratrem Josefem, který se zrovna také nacházel doma, a na frontu už se nevrátili. Skrývali se na moravsko-českém pohraničí v rodných lesích Žďárských vrchů. „Na jejich zadržení byl vyslán z Jihlavy vlak vojáků, ale oni vždycky utekli směrem na Čechy, na Poličsko,“ vzpomíná na vyprávění svého otce pamětník. Oba uprchlíci museli překročit řeku Svratku, která byla přirozenou hranicí mezi Moravou a Čechami. Řeku přecházeli u obce Borovnice nebo u Lačnova, a jakmile se dostali na druhou stranu, ocitli se v jiné jurisdikci, a tudíž v bezpečí. Pravidelně se schovávali také v chalupě u tety Mičkové v Herálci. Ten dům byl, jako později mnoho jiných, rozebrán a znovu postaven ve skanzenu lidové architektury na Veselém kopci. „Vždy když tam jdu, tak ten dům navštívím a dívám se, kde byl táta tři měsíce schovaný,“ vypráví pamětník. Ne vždy se ale oběma bratrům dařilo unikat tak hladce. Jednou je rakouští četníci téměř dopadli. „Když bývali doma v Rokytně, mohli se schovat ve speciální skrýši, kterou jim vyrobil táta. Použili ji jen jednou, když je tam přišli hledat tři četníci z Nového Města na Moravě. Jejich velitel Buchtela, jehož uniforma je dodnes k vidění v Horáckém muzeu v Novém Městě, nelidsky zbil babičku flintou a oni se na to štěrbinou z té skrýše museli dívat,“ vzpomíná Ladislav Slonek. Strýc Pepa se prý rozhodl, že za to velitele četníků podřízne. „Otec později vzpomínal, že od té doby měl dvě starosti. Utíkat před četníky a hlídat bratra Pepka, aby nepodřízl jejich velitele Buchtelu.“

Život ve společnosti umělců

Po skončení války se všichni bratři vrátili domů. Josef a Ladislav z okolních lesů, Antonín z východní fronty a nejstarší Adolf přijel s ročním zpožděním z ruských legií. Společně začali podnikat jako Bratří Slonkové. Otec Ladislava Slonka začal pracovat jako mistr v tiskařském družstvu v Novém Městě a po práci v družstvu se stal prokuristou a ekonomem rodinného podniku. Rodinná firma se rozvíjela, byly postaveny provozní budovy, většinou pro výrobu lyží, byla postavena pila. V polovině třicátých let měli okolo sedmdesáti zaměstnanců a filiální prodejnu v Brně. Pamětníkův otec se seznámil se svojí ženou v tiskařském družstvu. Ta si ve třicátých letech otevřela knihkupectví a papírnictví a knihařství ve Sněžném. Tato obec byla tehdy oblíbeným turistickým centrem díky své výhodné poloze uprostřed Žďárských vrchů. A platilo to i během války. „Já jsem se tedy narodil do rodiny, která byla ve styku s mnoha umělci té doby. Například malíř Bohdan Lacina mně maloval portrét. Do obchodu k nám chodil básník Petr Kříčka a také jeho bratr, hudební skladatel Jaroslav. Velmi dobře si pamatuji Ivana Olbrachta, který přebýval v blízkém Podlesí,“ vzpomíná pamětník. Rodinné přátelství udržovali Slonkovi i s rodinou malíře Josefa Jambora.

Hlavní postavou turistického ruchu ve Sněžném byl hoteliér Jožka Rýdl. Kolem něj se všechno točilo. Přemluvil i mnoho místních lidí, aby turistům pronajímali pokojíky, a tak se do Sněžného sjížděli lidé z celé republiky. Zejména během protektorátu, kdy byl nedostatek potravin, se hodila Rýdlova znalost okolních zemědělců a hospodářů. V jeho hotelu byl prý vždy všeho dostatek. V obchodě u Slonkových se turisté často scházeli na kávu, kterou Ladislav Slonek st. sám pražil. Po válce byli častými hosty například František Hrubín nebo Jiří Trnka. Ten si tehdy malého Ladislava velmi oblíbil. Jednou během prázdnin jej vzal i s sebou do Prahy. „Paní Trnková s rodinou zůstala ve Sněžném a já jsem jel se ‚strejdou‘.“ Tehdy Trnkovi bydleli ve Vápencové ulici v Podolí. „Strejda“ Jiří většinu času maloval a šlo mu to oběma rukama. „Jednou přišel Adolf Hoffmeister a připravil nám palačinky se špenátem. Na oběd jsme ale obvykle chodili do Mánesa. Den jsme trávili v Bartolomějské ulici v ateliéru Bratří v triku. V sobotu jsme po obědě nasedli do sportovní lancie a odjeli zpět na Vysočinu,“ vzpomíná pamětník.

Mrtvý partyzán aneb dětství v protektorátu

Druhá světová válka byla pro obyvatele horáckých vesniček složitá. Ladislav Slonek si pamatuje například Hitlerjugend, kteří se ubytovali a obsadili sanatorium na nedalekém Buchtově kopci. Informace o průběhu války se tehdy shromažďovaly těžce. Ladislav Slonek st. měl speciálně upravené rádio k poslechu krátkých vln. Tak mohl poslouchat Londýn i Moskvu. „Vím, že maminka ze školy půjčila mapy Evropy, aby to vypadalo, že je v knihařské dílně opravuje. Tatínek předal zprávy získané z rádia o pohybu fronty a každý den před obědem se s pomocí stužky označovalo, kde se zrovna nachází. Situaci chodili sledovat dobří známí, učitelé, ale také pozdější ministryně Ludmila Jankovcová, která žila tou dobou na Podlesí. Knihařský dělník Jaromír Slavíček měl za úkol stužku strhnout, kdyby hrozilo nebezpečí. V té době se informace šířily tímto způsobem, nebyly jiné zdroje,“ vysvětluje pamětník. Jeho otec ale zaznamenával také kódy, které vysílalo moskevské vysílání. Přebírala je paní Březinová z blízkých Daňkovic, která je šířila dál, pravděpodobně partyzánům, kterých se v okolních lesích zejména ke konci války skrývalo mnoho.

„Asi nejjasnější vzpomínku z války mám na den, kdy jsem šel s tatínkem platit nějakou fakturu do Nového Města. Před budovou bývalého zámku stálo auto gestapa a vedle něj byl v koberci zabalený mrtvý partyzán. To mnou skutečně otřáslo,“ vybavuje si děsivý moment ze svého dětství Ladislav Slonek. Pamatuje si i událost, kdy u obce Zubří zahynul český četník Hynek Hájek zapojený do odboje, který organizovala takzvaná Rad tří – prozápadní odbojové hnutí aktivní mimo jiné i na Novoměstsku. Četník Hájek měl za úkol donést vysílačku sovětským partyzánům, kteří čekali za humny. Za dodnes nevyjasněných okolností došlo k přestřelce. Hynek Hájek zemřel na místě a jeho syn byl postřelen. „Pamatuji si na pohřeb, který se konal krátce po konci války. Přišlo tam snad celé město a bylo to také naposledy, co se sešli všichni místní partyzáni,“ vzpomíná Ladislav Slonek. Podle něj ale nebyli partyzáni tak jednoznační hrdinové, za jaké byli později považováni. Docházelo i k rivalitě. „Zde začal již střet mezi západním odbojem a sovětskými partyzány, kteří měli instrukce k zakládání revolučních výborů s převahou komunistických idejí. Ti Rusové byli často uprchlí zajatci, frontoví vojáci, kteří měli za sebou válečná tažení a válečná zvěrstva. Neměli proto žádné skrupule a byli to velcí přátelé alkoholu. Báli se jich i místní lidé. Na Studnicích chtěli po jedné rodině cigarety a přitom zastřelili jejich syna jen proto, že se na ně díval z okénka půdy,“ vypráví pamětník. 

Jelikož přes Sněžné vede hlavní silnice z Poličky, ustupovaly tudy v květnu 1945 kolony německých vojáků. Došlo i ke střelbě a zahynulo kvůli tomu několik sněženských občanů. Sněžné a Nové Město nakonec osvobodila rumunská armáda. Mnoho rumunských vojáků je pohřbeno v okolí.

Strýc Jarek se vrací

Konec války byl pro rodinu Slonkových spojen zejména s jednou událostí. Koncem května se v kanceláři Ladislava Slonka st. rozezvonil telefon. Z Plzně mu volal bratr Jaroslav, který tam přijel s americkou armádou. Jaroslav Slonek totiž opustil republiku v roce 1939. Protože pracoval v České zbrojovce, měl s sebou plány lehkého kulometu Bren. Přes Slovensko se dostal do Polska, kde jej však zatkli a uvěznili. Teprve když na Polsko zaútočila německá armáda a fronta se přiblížila na čtyřicet kilometrů od jejich věznice, propustili ho na svobodu. Pak vyrazil do Sovětského svazu. „Tam se mu ale nevedlo lépe. Sověti je zatkli a zavřeli do opuštěného kláštera. V zimě nebylo čím topit, a tak museli vězni pálit lavice a nábytek, aby se zahřáli,“ vzpomíná na strýcovo putování Ladislav Slonek. Protože Jaroslav uměl kaligraficky psát, pomáhal ve štábu nově se formujícího československého armádního sboru v Sovětském svazu. Později jej zařadili mezi dvě stovky vojáků, jejichž úkolem bylo přesunout se do Palestiny. Bojového nasazení se Jaroslav Slonek dočkal v Sýrii a hlavně v Tobruku, kde sloužil jako řidič stíhače tanků. „Strýc měl prý rychlé reakce a povahu a stejně bez kompromisu bojoval. Jeho kamarád nám jednou popisoval, jak to probíhalo: „‚Jakmile jsme uviděli Němce, my jsme nekličkovali, my jsme jeli přímo na ně a já jsem pálil, až jsme je dostali.‘ No a pak pod nimi jednou bouchla mina,“ vzpomíná na válečné vyprávění Ladislav Slonek. Kvůli explozi jeho strýc ohluchl na jedno ucho. Na léčení jej odvezli přes Kapské Město do Anglie a se Spojenci pak přes vylodění v Normandii doputoval  až do Československa. „Začátkem června se konala na Slonkově pile rodinná slavnost. Sešla se celá Slonkova rodina k uvítání strýce Jarka. Padlo na to prase a bylo to šťastné setkání. Bylo to také naposledy, co se všichni Slonkové setkali,“ vzpomíná pamětník.

Vyhozený komunistický poslanec

Nástup komunismu nepřinesl Slonkovým nic dobrého. Všechno začalo příhodou na svatbě pamětníkovy tety Boženy koncem roku 1945. Na svatbu byl mezi jinými pozván také Stanislav Štěpánek, manžel další z pamětníkových tet a aktivní komunista, který se později stal poslancem Národního shromáždění ČSR. Mezi pozvanými byl i veterán Jaroslav Slonek, který přišel na svatbu se svým kamarádem z Tobruku. Oba v uniformě západních legií. „Začalo se zpívat a komunista Štěpánek se postavil a začal děkovat soudruhu Stalinovi, že nás osvobodil a že sovětští vojáci prolévali krev, zatímco ti západní seděli a pili pivo. Na to se zvedl můj otec, chytil poslance za kabát a vyrazil s ním dveře,“ uzavírá pamětník s tím, že otec mu později vysvětlil, proč to udělal. „Řekl mi, že když tam viděl sedět ty dva vojáky, kteří se chovali nenápadně a skromně, a slyšel toho chudáka, který za války akorát šmelil kafe, tak se prostě neudržel. A to byl táta mírný, nekonfliktní člověk, kterého jsem nikdy neslyšel hrubě mluvit,“ uzavírá Ladislav Slonek.

Výroba a pila rodiny Slonkových byla krátce nato znárodněna a rodina přišla i o byt v Novém Městě na Moravě. Jako nájemníci se o něj museli dělit s cizí rodinou. Ladislav Slonek st. byl později také vyšetřován a odsouzen kvůli fingované krádeži dřeva a trvalo několik let, než své jméno očistil a prokázal, že žaloba byla vymyšlená.

Veterán z Tobruku Jaroslav Slonek se po roce 1948 usadil v Novém Městě, kde jako řidič náklaďáku rozvážel uhlí. „Do dnešního dne, ani při výročí vylodění v Normandii, si na něj v Novém Městě nikdo nevzpomněl. Pochován je v uniformě, ve které přijel v roce 1945 do Plzně,“ říká Ladislav Slonek.

Z vysočinských lesů do vedení FIS

V roce 1954 vyšel Ladislav Slonek osmiletku a bylo mu písemně oznámeno, že nedostane doporučení ke studiu na střední škole. Po mnoha peripetiích odešel s trvalým bydlištěm k tetě a byl přijat na učiliště Chirany, obor chirurgický mechanik. Vykonal už jako dělnický kádr dodatečné zkoušky na Pedagogický institut v Jihlavě a zažádal o přesun na vznikající jedenáctiletou střední školu ve Žďáře. Po maturitě v roce 1957 nastoupil na lesnickou fakultu v Brně, kterou absolvoval v roce 1962, a nastoupil jako projektant v Lesprojektu. Od roku 1965 po konkurzu nastoupil zpět na fakultu jako interní aspirant. Aspiranturu ukončil v roce 1972.

Kromě akademické práce se Ladislav Slonek celý život věnoval běhu na lyžích. Působil i jako vedoucí a trenér české reprezentace. Zlomem v jeho sportovní kariéře byl rok 1964. V Rakouském Innsbrucku se tehdy konaly zimní olympijské hry a Ladislav Slonek byl vyslán Československým svazem lyžařů, aby zmapoval a přivezl veškerou dokumentaci k tamějším běžeckým tratím. Z lesnické fakulty dobře znal problematiku lesních cest, a tak to pro něj nebyl problém. Jeho práci pak využili jako podklad pro tratě na mistrovství světa, které se konalo ve Štrbském Plese v roce 1970. „Obdivuhodné bylo, že za necelé čtyři roky na Štrbském Plese, kde nebylo nic, postavili hotely, sportovní běžecký stadion, lyžařské můstky, letiště, zubačku, kterou koupili ve Švýcarsku, nebo nové silnice. Vznikl tam plánovaný výklad socialismu. A i závody se povedly. Svítilo sluníčko a sníh schoval ten nepořádek a nedodělky, které zůstaly po výstavbě,“ vzpomíná pamětník.

Katedra ho navrhla na kandidáta komunistické strany. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a následných prověrkách měl ale zastaven jakýkoliv kariérní postup. Ve světě sportu se mu naopak dařilo. „Tam mě potřebovali. Zaprvé jsem lyžoval a tomu sportu jsem rozuměl, ale uměl jsem také jazyky. Mluvil jsem německy a rusky a obstojně i švédsky.“ V roce 1974 se na MS ve švédském Falunu seznámil při tréninku  se švédským králem. „Ten mě pozval na soukromou recepci, kde jsme se s jeho lovčím a hosty bavili o kulovnicích. Přeli se, jakou ráži má Winchester 308. Vysvětlil jsem jim, že má ráži 7,62. Od té doby vždy, když jsme byli ve Švédsku třeba s družstvem mladých, měli jsme podporu z královské kanceláře. To byly dobré známosti,“ dodává pamětník.

Nakonec se dostal až do vedení běžecké sekce FIS v Cross Country Committee. Z té doby asi nejraději vzpomíná na setkání s japonským císařem Naruhitem. Bylo to před MS v Sapporu v roce 2006 a Naruhito, tehdy ještě princ, byl garantem soutěže pro handicapované děti. Ty závodily na profesionálních tratích, které Ladislav Slonek pomáhal připravovat. V rámci programu měl možnost setkat se s budoucím císařem soukromě. „On mi říkal: ‚Vy jste Čech? Já znám Prahu…‘ Pak ale přišlo téma, kdy jsem se zpotil. Nynější císař totiž nejenže znal všechny klasické opery, ale znal Dvořáka a Smetanu. Jeho sestra mi vyprávěla, jak byla v Rudolfinu na koncertě a jak to bylo povznášející. Bylo to velmi příjemné setkání a tam jsem pochopil, že opravdu inteligentní a vzdělaní lidé se chovají skromně,“ popisuje své zážitky pamětník.  

Doc. Ing. Ladislav Slonek, CSc., po roce 1990 vykonával funkci proděkana dřevařského oboru lesnické fakulty v Brně. Byl vedoucím Ústavu základního zpracování dřeva a tři volební období byl děkanem Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Dále působil ve vrcholném managementu ředitelství Lesů ČR. Ladislav Slonek je čestným členem výboru Sportovního klubu v Novém Městě na Moravě a nositelem nejvyššího vyznamenání kraje Vysočina – Kamenným řádem. V roce 2023 žil v Novém Městě na Moravě.