Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Sloboda (* 1946)

• narodil se 8. února 1946 v Liptovském Mikuláši

• od roku 1949 žil s rodinou ve městě Šahy u maďarské hranice

• v roce 1960 se přestěhovali do Bratislavy, kde studoval elektrotechnickou průmyslovku

• od roku 1963 studoval elektrotechniku na VŠ v Bratislavě

• do Anglie emigroval v roce 1968, kde pokračoval ve studiu elektrotechniky na univerzitě v Manchesteru

• po studiích byl zaměstnán v telekomunikační firmě v Anglii, po roce 1989 spolupracoval s firmou Český a Slovenský Telecom

• v roce 2022 položil svému otci Alexandru Schwitzerovi v Luži Kámen zmizelých (Stolperstein)

• v roce 2022 žil se svou ženou v Londýně

Ivan Sloboda skončil čtvrtý ročník Vysoké školy elektrotechnické v Bratislavě a prázdniny měl strávit ve Velké Británii, aby se zdokonalil v angličtině. Maminka plakala, když se s ním loučila. Tatínek ho vyprovázel na letiště. V odbavovací hale mu řekl o klíče od bytu. Ivan se divil proč, ale nechtěl se s otcem na poslední chvíli hádat. Seděl už v letadle, když mu letuška přinesla zpátky jeho klíčenku s miniaturní mezuzu, schránkou na modlitbu, kterou si Židé přitloukají na zárubně svých domovů.

Netrvalo dlouho a 21. srpna vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy. Mezuza doprovázela Ivana během následujících těžkých měsíců roku 1968, kdy spolu s mladší sestrou zůstali v Anglii a kdy do západní Evropy emigrovali také oba jejich rodiče. „Otec nebyl nejpraktičtější člověk, rodiče mohli odejít mnohokrát, když ostatní Židé z Československa odcházeli. Oni neodešli a pokaždé na to doplatili. V osmatřicátém, v osmačtyřicátém i kolem roku 1964, kdy odešlo hodně našich židovských známých. Tatínkovi bylo po srpnové invazi padesát osm let a cítil, že mají poslední příležitost,“ vzpomínal Ivan Sloboda.

Ivanovi rodiče byli Židé, a přestože si otce Alexandra gestapo odvedlo už v roce 1941, shodou šťastných náhod válku oba rodiče přežili. Poslední válečnou zimu se schovávali v lesním bunkru na Pohroní. Antisemitismus ale ve společnosti zůstal i po válce, navzdory hrůzám holokaustu. Otec pracoval po válce jako okresní lékař v jihoslovenském městečku Šahy a v roce 1952 ho místní komunisté obvinili, že nechal zemřít dva pacienty. „Podle sovětského vzoru chtěli svůj vlastní židovský proces. To se otce velmi dotklo. Naštěstí dělal soudce slušný člověk, evangelík, a protože podle zákona byl otec nevinný, osvobodil ho,“ vzpomínal pro Paměť národa Ivan Sloboda.

Ze Schwitzerů se stali Slobodovi

Ivan Sloboda se narodil v zimě roku 1946 přesně devět měsíců po ukončení druhé světové války v Liptovském Mikuláši. Jeho rodiče Alexandr a Judita Schwitzerovi se nechali těsně po Ivanově narození přejmenovat na Slobodovi, aby jejich příjmení znělo více slovensky. Byl to jeden z mnoha kroků, které udělali, aby se vyrovnali s tím, co je potkalo za války.   

Ivanův otec Alexander Schwitzer pracoval před válkou jako lékař v Hamzově léčebně v Luži. Měl v tomto městečku nedaleko Chrudimi mnoho přátel, ovšem radostnému životu mladého svobodného lékaře udělala přítrž německá okupace a postupné zavádění protižidovských nařízení.  V roce 1941 si pro něho přišlo gestapo a odvezlo ho k výslechu do Pardubic.

„Byl tam asi tři měsíce a úplně ho zlomili. Deportovali ho potom na Slovensko a on se bál vyjít i na ulici,“ vyprávěl o otcově zatčení Ivan Sloboda. Aby otec nemusel do transportu, nechal se jako židovský lékař zaměstnat v Liptovském Mikuláši. Slovenští Židé s důležitými a žádanými profesemi byli s celými rodinami uchráněni od deportací do ghett a koncentračních táborů. Šlo asi o 22 tisíc slovenských Židů. Po porážce Slovenského národního povstání na podzim 1944 však nacistická zvůle dopadla i na řadu z nich.

Židovskou dívku Juditu zachránil sňatek

Jednoho dne k Alexandru Schwitzerovi přivedli židovskou dívku Juditu Haasovou s falešným zánětem slepého střeva, rodiče chtěli, aby se vyhnula deportaci. To se ale ukázalo jako nedostatečný důvod. Aby ji Alexandr skutečně ochránil, musel se s ní oženit. Byla to spěšná svatba, jen pár hodin před odjezdem transportu. Mladý pár žil pak v nemocničním pokojíku až do vypuknutí Slovenského národního povstání, kdy na území obsazeném Němci přestala platit ochrana židovských lékařů a novomanželé i s rodiči Haasovými museli utéct do hor.

Odchod z nemocnice urychlila ještě jedna událost. Gestapo přivedlo zraněného sovětského parašutistu a Alexandr ho dostal na osobní zodpovědnost. Vyléčil ho a nechal utéct, musel tušit, že za takovou opovážlivost přijde tvrdý trest.

První dny na útěku strávili v domě u rodičů Fedora Gála a později se přidali ke skupině partyzánů a židovských běženců. „Otec sice neměl mnoho léků, ale pořád byl lékař a partyzáni ho potřebovali,“ vzpomínal na otcovo vyprávění Ivan Sloboda. Jeho rodiče byli údajně také při legendárním přechodu hřebene Nízkých Tater, během kterého na svahu Chabence zahynul v listopadu 1944 komunistický novinář Jan Šverma.

Poslední válečnou zimu se skrývali v lese

S postupující zimou stoupali židovští uprchlíci výš do hor a do zapadlejších údolí, kde si budovali primitivní lesní bunkry. Poslední měsíce strávili Schwitzerovi s dalšími asi deseti lidmi v zemljance mezi Horní a Dolní Lehotou. Nepřežili by bez pomoci lidí z okolních vesnic, kteří je zásobovali jídlem a jinou pomocí. „Matka měla velmi dobré boty, což bylo velmi důležité, byla to otázka života a smrti, když jste neměli dobré boty, tak vám omrzly nohy. Ale matce se rozpadla podrážka a tak s otcem hledali, kdo by ji opravil. Někdo jim poradil, že když budou ve velké nouzi, ať jdou do vesnice Jasenie, kde žije dobrý člověk Emil Tištian, a že jim pomůže. Tak u něj v noci zabouchali na dveře a zeptali se, zde je nechá přespat. Bylo to v těch nejhorších časech, ale oni je přesto přijali a navíc pan Tištian mamince spravil ty boty. Zůstali u nich jen pár dní, dva nebo tři, ale já jsem přesvědčen, že jim Tištianovi takhle zachránili život,“ vyprávěl Ivan Sloboda.       

Poslední válečnou zimu se ve slovenských horách schovávalo několik tisíc Židů, ne všichni ale život v lesních bunkrech zvládli. Babička Ivana Slobody pocházela z rodiny šahanského rabína, nelidské podmínky neunesla a spolu se svým bratrem odešla na nejbližší silnici, kde je sebrali Němci, deportovali do koncentračního tábora a zavraždili. „Otec popisoval život v bunkru jako velmi krušný, hygiena byla mizerná, přišli o zuby. Ale otec také vždycky říkal, že se to nedalo srovnat s tím, co zažívali lidé v koncentrácích, protože v bunkru byli svobodní,“ vzpomínal Ivan Sloboda. V jiném bunkru poblíž se schovával matčin bratr Bandi, který válku rovněž přežil.

Dětství prožil na hranici s Maďarskem

Po válce si Alexandr Schwitzer změnil příjmení na Sloboda a nastoupil na jednoletou povinnou vojnu jako lékař, partyzánská minulost ho ze služby v armádě nevyvázala. Judita byla těhotná a žila v Liptovském Mikuláši u svého otce, který na rozdíl od matky v jednom z lesních bunkrů vydržel. „Maminka vyprávěla, že děda nechtěl uvěřit tomu, že jeho žena nepřežila a každý den chodil na nádraží a hledal ji v seznamech lidí, kteří přežili koncentrační tábory,“ vzpomínal Ivan Sloboda.

Z šesti sourozenců Haasových přečkali holokaust jen dva, Ivanův dědeček zdědil rodinnou koželužnu, ale v roce 1948 mu ji komunisté opět zabavili. Oba bratři poté odešli do židovského starobince v Brně. „Jezdili jsme tam za ním na návštěvu. Tam byli staří lidé, kterým vyvraždili rodiny. Malé děti tam bývaly vždy vítané. Vzpomínám si, že při jednom židovském svátku musí nejmladší osoba přeříkat modlitbu, a tak ji jednou naučili i mě,“ vyprávěl Ivan Sloboda.

Po návratu otce čekalo rodinu Slobodovu mnohočetné stěhování po volných lékařských místech, až se v roce 1949 usadili v městečku Šahy na samé hranici s Maďarskem. „To už jsem měl dvouletou sestru Zuzanu a oba jsme se obstojně naučili maďarsky, protože v Šahách mluvili maďarsky všichni,“ smál se Ivan Sloboda.

Také Šahy měly před válkou velkou židovskou komunitu čítající přes 500 věřících, po válce se jich vrátilo asi 70 a mnozí z nich se později stejně vystěhovali. „Nad námi třeba bydleli staří manželé, kteří šli do transportu i se svojí sedmnáctiletou dcerou. Oni se vrátili, ale ona nepřežila. Jako dítě jsem si to neuvědomoval, až teď chápu, jak to pro ně muselo být strašné! Prakticky nikdo ze šahanských Židů mého věku neměl ani babičku ani dědečka!“ říkal  Ivan Sloboda.

V mnoha slovenských městech se židovské obce po válce neobnovily, Šahy byly ale poměrně vzácnou výjimkou. Ve městě stály před válkou tři synagogy, po válce zůstala jen jedna díky Viktoru Ehrenreichovi. „Pracoval jako zubní technik a holokaust přežil s mými rodiči ve stejném bunkru. On nebyl rabín, ale člověk silně věřící, kantor. Vedl bohoslužby asi pro třicet Židů prakticky každou sobotu, než se odstěhoval za svými dětmi do Kanady. Budapešťská komunita nám do Šah posílala macesy a košer víno,“ vzpomínal Ivan Sloboda. Židé ale z města pomalu mizeli, umírali, část se jich vystěhovala do Izraele a začal být problém sehnat deset věřících k modlitbám.

Šahanští komunisté vyrobili proces s židovským lékařem

Že druhou světovou válkou vše špatné neskončilo, si Slobodovi uvědomovali dost jasně. Na počátku padesátých let se začalo mluvit o perzekucích židovských lékařů v Sovětském svazu. V Československu proběhl vykonstruovaný monstrózní proces s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ, Židem Rudolfem Slánským. Šahanští komunisté si tehdy vyrobili svůj vlastní židovský proces.

„Otci zemřeli dva pacienti, což mělo svoje pragmatické důvody, ale jednodušší šahanští komunisti ho kvůli tomu hnali k soudu. Otec nevěděl, co bude, a velmi trpěl. Matka šla taky k soudu a s námi zůstal doma jen děda. Pamatuji si, že byl velmi nervózní. Když pak přišel otec domů, připadalo nám to jako zázrak,“ vzpomínal Ivan Sloboda.

Slobodovi žili v Šahách do roku 1960 a potom se přestěhovali do Bratislavy, kde Ivan studoval elektrotechnickou průmyslovku a později stejný obor i na vysoké škole.

Telegram: Jsme tu, rodiče a Marci

Po čtvrtém ročníku vysoké školy odjel Ivan Sloboda na prázdninový kurz angličtiny do Velké Británie. Souhrou náhod tam v létě 1968 tehdy byla i jeho mladší sestra Zuzana. O invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se dozvěděli z novin. Rozhodli se spolu se sestrou vyčkat, zda okupanti zůstanou, ale po dvou dnech dostali z Vídně telegram od rodičů: „Jsme tu, rodiče a Marci.“ Marci byl jejich oblíbený příbuzný, tehdy už mnoho let mrtvý, v telegramu mělo jeho jméno předem dohodnutý význam – nevracejte se!

Ivanovi Slobodovi bylo 22 let, rodiče rozhodli za něho a rozpadal se mu celý svět. Sestru Zuzanu přijali na Oxfordskou univerzitu a Ivana na technickou univerzitu v Manchesteru, se kterou měla jeho bratislavská fakulta dohodu o spolupráci. Odpustili mu sice poměrně vysoké školné, ale ostatní výdaje si musel hradit sám. Naštěstí se o něj postarala nadace, která tehdy v Anglii pomáhala československým studentům. S rodiči se potkali na Vánoce ještě toho roku 1968.

Rodiče mohli odejít mnohokrát

Rodiče Slobodovi odešli z Československa pár dní po invazi. Cítili, že je to jejich poslední příležitost k opuštění rodné země. Nasedli v Bratislavě na vlak a vystoupili ve Vídni.  Nebyli tam sami, ve Vídni se tenkrát potkali s mnoha přáteli, kteří se také rozhodli pro emigraci. Rodiče zvažovali kam dál, zda mají jít do Ameriky nebo do Německa, ale nakonec se rozhodli pro Švýcarsko. Alexandr Sloboda získal zhruba rok po odchodu ze Slovenska místo lékaře v sanatoriu nedaleko Curychu, kde byla i stará židovská komunita, která je velmi dobře přijala. 

První setkání dětí s rodiči bylo na Vánoce už ve Švýcarsku. „Měl jsem z toho setkání strach, cítil jsem se za rodiče odpovědný, vždyť tatínkovi se už blížila šedesátka. Ale dnes myslím, že neudělali chybu, že toho ani nikdy nelitovali,“ vzpomínal  Ivan Sloboda.

Dostudovali a zůstali v Anglii

Zuzana i Ivan zůstali po studiích v Anglii. Ivan našel práci ve firmě British Telecom v oddělení mobilních telefonů. Později přešel do marketingu a na počátku roku 1989 se stal manažerem pro střední Evropu. V devadesátých letech spolupracoval s Českým i Slovenským Telecomem.

Ivan Sloboda se v Anglii oženil a narodili se jim dva synové. „Pro mě bylo důležité založit židovskou rodinu. Židovství je pro mne důležité, stejně jako bylo pro otce. Ale člověk se může cítit jako Žid i jako člen nějakého národa, takže já se cítím stejně tak Čechoslovákem jako Židem. Když jsem přišel do Anglie, tak jsem potřeboval identitu. V Anglii je plno cizinců, ale když jsem tam přišel, hned jsem věděl, kým jsem,“ vzpomínal Ivan Sloboda.

Ivan Sloboda po roce 1989 Slovensko i Česko mnohokrát navštívil. Několikrát přijeli i jeho rodiče Alexandr a Judita Slobodovi, kteří dožili ve švýcarském Badenu a jsou tam pochováni na židovském hřbitově.

Ivan Sloboda se i se svou ženou v létě 2022 zúčastnil pokládání Stolpersteinů (Kamenů zmizelých) na náměstí ve východočeské Luži. Kameník umístil dlažební kostku se jménem Alexander Schwitzer před práh domu, ze kterého Ivanova otce v roce 1941 odvedlo pardubické gestapo.

Ivan Sloboda se při té příležitosti připojil k šábesové modlitbě, kterou v lužské synagoze sloužili Židé poprvé po osmdesáti letech, poprvé od deportace místních Židů do Terezína. A na co přitom myslel? „Vy Němci, vy jste nevyhráli, protože jsme pořád tady, máme děti, vnuky … přežili jsme to!“