Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Šling (* 1945)

• narodil se 29. dubna 1945 v Londýně

• matka Marian, roz. Wilbrahamová, byla Angličanka

• otec Otto Šling byl Čech židovského původu a komunistického smýšlení

• po válce se rodina přesunula do Československa

• jako krajský tajemník KSČ v Brně spoluorganizoval Otto Šling v roce 1948 „Vítězný únor“

• v roce 1952 byl Otto Šling odsouzen v procesu s Rudolfem Slánským k trestu smrti

• matka byla vězněna mezi lety 1950 a 1953

• Karel s bratrem Janem strávili tyto roky v dětských domovech

• absolvoval hornické učiliště a hornickou střední školu, fáral na Dole Prezident Gottwald 2

• vystudoval VŠE v Praze

• od roku 1972 byl zaměstnán v kožedělném podniku Obuna

• po podpisu Charty 77 nastoupil k Vodním stavbám a do Pražských vodáren

• v roce 1984 následoval matku a bratra do emigrace v Anglii

• žije ve východním Londýně

Pokud můžeme v českých dějinách hovořit o době temna, pak jsou to rozhodně padesátá léta 20. století. V té době docházelo ze strany komunistického režimu k pronásledování, perzekuci a vraždění nevinných lidí. Systém, který se nikde ve světě neosvědčil, se tímto způsobem mstil za svou neschopnost a hospodářské neúspěchy. Génius průměrnosti tehdy slavil triumf. Potřeboval najít viníky a ukázat na ně prstem. Lidé v té době žili ve strachu, kdy do jejich domova vtrhne Státní bezpečnost a odvede si kohokoliv z rodiny. V lepším případě na nepohodlné jedince čekal dlouholetý kriminál, v horším případě smrt na šibenici. Komunisté se nezastavili ani před perzekucí žen a dětí, které násilím oddělovali od jejich rodičů a umisťovali do výchovných zařízení. Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, mimo jiné říká: „Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám.“

Osud pamětníka Karla Šlinga a jeho rodiny je důkazem zrůdnosti a nelidskosti režimu, který se v Československu chopil moci v roce 1948. Pokud se zamýšlíme nad jeho životním příběhem, do mysli se vkrádá otázka: Lze zločiny spáchané v minulosti komunistickým režimem odpustit a lze se smířit s tím, že za ně nebyl až na drobné výjimky nikdo potrestán? Tyto otázky si musí klást každý přemýšlivý člověk.

Původ z anglicko-židovské rodiny

Karel Šling se narodil v Londýně na sklonku války, 29. dubna 1945. Jeho otec Otto Šling pocházel z židovské rodiny z Nové Cerekve. K myšlenkám komunismu se otec přiklonil již během svých studií na německém teplickém gymnáziu a později i na německé univerzitě, kde byl členem komunistické studentské frakce. Koncem třicátých let odjel bojovat do Španělska, kde byl raněn, a vrátil se do Čech. Těsně před okupací Československa, 14. března 1939, odjel do Paříže a do Anglie, což mu v té době zachránilo život. Rasové zákony uplatňované na území Protektorátu Čech a Moravy později zapříčinily likvidaci téměř veškerého jeho příbuzenstva. 

„Válku přežila pouze moje teta Alice a otcův bratranec Leoš Šling, který měl syna Jaromíra. To je vše, co ze Šlingů v Československu přežilo,“ vzpomíná Karel Šling. Matka Marian, rozená Wilbrahamová, se narodila na Novém Zélandu a její předci patřili k anglickému duchovnímu stavu. Po seznámení a sňatku s Otto Šlingem v Anglii v době druhé světové války přišla o britské občanství a stala se československým státním občanem. V roce 1943 se Šlingovým narodil prvorozený syn Jan a otec Otto, zahleděn do komunistických ideálů o spravedlivějším světě, se naplno zapojil do politického života a založil organizaci Mladé Československo, která byla ovládána komunisty.

Po druhé světové válce

Začátkem roku 1945 byl otec pověřen stranickými úkoly, odjel na Slovensko a později do Sovětského svazu, do Moskvy. Komunistické vedení rozhodlo, že se po osvobození Brna stane krajským tajemníkem strany. Matka byla v březnu 1946 s dvouletým Janem a ani ne ročním Karlem repatriována z Anglie do Československa a rodina od té doby žila pohromadě. 

„Matka přijela do cizího prostředí. Bylo to pro ni hodně těžké. Angličanka se dvěma malými dětmi, ale tehdy vše vypadalo krásně růžově, všichni chtěli budovat novou republiku, socialismus, ráj na zemi.“ Otec byl jako krajský tajemník velice aktivní. Pomáhal organizovat únor 1948 a jeho syn říká: „Tvrdí se, že organizoval vyzbrojení Lidových milicí s pomocí zbraní z brněnské Zbrojovky.“ 

V prosazování komunistického systému byl pamětníkův otec velmi úspěšný. Jeho popularita mezi lidmi stoupala, byl oblíbený mezi mládeží a dosahoval pozoruhodných výsledků. „Stranickým kolegům však vadily jeho předválečné i válečné zahraniční aktivity a také fakt, že byl Žid a že nepocházel z Brna. Začal být v Brně cizincem,“ říká Karel Šling.

Doba represí a zatčení celé rodiny

Padesátá léta se nesla ve znamení hledání nepřátel v komunistické straně. „Komunisté si byli vědomi toho, že slíbili ráj na zemi a ten se nekonal. Životní úroveň na Západě začala stoupat daleko rychleji než v socialistických zemích. Zaváděly se přídělové lístky na základní potraviny. Dělnictvo bylo nespokojené a někdo za to musel nést odpovědnost. StB proto začala hledat nepřátele ve straně.“ 

V Brně na krajském úřadu proběhla prověrka, která nedopadla dobře, a nad pamětníkovým otcem se začala stahovat mračna. 6. října 1950 se Otto Šling nevrátil z práce domů – zatkla ho Státní bezpečnost. V noci si muži v kožených kabátech přišli i pro jeho ženu Marian, sedmiletého Jana a pětiletého Karla. Ti už svého muže a otce nikdy neviděli. Marian zavřeli do věznice v Ruzyni, její syny od ní násilím odloučili, což se neobešlo bez pláče a křiku. Oba chlapci se bránili, dokonce se zamkli v autě, které je mělo převézt neznámo kam. „Bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu či úřadu sociální péče nás nejprve hlídala příslušnice StB, která nevěděla, co s námi. Když jsem jí rozebral domácí bakelitový telefon, dala nás na vesnici ke svým rodičům, kde jsme pásli kozy.“

V dětských domovech

Po nějaké době byli chlapci odvezeni do dětského domova Racek poblíž zámku Konopiště. Zde se k nim personál choval slušně, rodiče jim však nahradit nemohl. V létě 1951 došlo k jejich převozu do Liběchova u Mělníka, kde byli bratři Karel s Janem umístěni asi jeden rok. Následoval převoz do Dolních Počernic do tzv. pasťáku. 

„Nebyl to normální dětský domov, ale byl to domov pro takzvané těžko vychovatelné chlapce, jak jsem zjistil později. Bylo tam šikanování a začalo doslova peklo. Ředitel domova se rozhodl, že bratr musí poslouchat přenos procesu a to, jak se otec přiznává ke zločinům, které spáchal. Navíc o tom musel napsat domácí úkol.“

Vynucené přiznání

Otto Šling byl souzen ve vykonstruovaném politickém procesu známém jako „Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“. Mezi jeho zatčením v říjnu 1950 a počátkem procesu v listopadu 1952 uplynuly dva roky, během nichž rodina neměla o Ottovi žádné informace. Okolnosti procesu a jeho průběh jsou dostatečně známy a medializovány, proto jen ve stručnosti: otec se po brutálním průběhu vyšetřování přiznal, následně však přiznání odvolal. Z vyprávění jeho syna Karla člověku přeběhne mráz po zádech: „Zavřeli ho do sklepa ve svěrací kazajce jen v lehkém oblečení. Dokonce byl u něho ministr Nosek, aby ho přesvědčil. Soudruzi za ním přišli v kloboukách a zimnících, aby jim nebyla zima, a snažili se ho donutit, aby se přiznal. Nakonec ho zlomili a přiznal se ke všemu, co chtěli.“ 

Aby otec oddálil vynesení rozsudku, zvolil zvláštní taktiku obhajoby. Vymyslel si neexistujícího špiona, po kterém Státní bezpečnost začala bezvýsledně pátrat, a dokonce tvrdil, že chtěl spáchat atentát na prezidenta Klementa Gottwalda. Snažil se tímto získat čas a zřejmě chtěl těmito nesmysly upozornit vedení strany, že se tady děje něco nekalého. Vše bylo marné. „V procesu, ve kterém bylo čtrnáct obžalovaných, bylo jedenáct Židů. Antisemitská rovina se táhla celým vyšetřováním.“

Poprava

Po vynesení rozsudku, kterým byl trest smrti, napsal otec dopis Klementu Gottwaldovi a také rodině. Gottwald žádost o milost zamítl, dopisy rodině nebyly nikdy doručeny. Ottu Šlingovi tak nebylo umožněno rozloučit se s kýmkoliv z blízkých, jeho žena ostatně byla v té době nezákonně ve vězení a synové v dětském domově. 

„Poprava se konala 3. prosince 1952 v ranních hodinách... Poté, co došlo k popravě, byla otcova rakev spolu s ostatními odvezena do strašnického krematoria, kde byli všichni zpopelněni. Popel byl nasypán do jednoho pytle a dva důstojníci StB dostali rozkaz se popele zbavit. Takže ho vezli, nevím kam. Cestou byla namrzlá silnice, tak na ni popel rozsypali. Cestou vtipkovali, když jeden říkal, že ještě nikdy nevezl deset chlapů na zadním sedadle. Když jsme v roce 1963 žádali o vydání ostatků, bylo nám řečeno, že byly umístěny neznámými lidmi na neznámém místě,“ říká Karel Šling, který se tyto skutečnosti dozvěděl až o mnoho let později z odtajněných archivů.

Zadržené dopisy

V domově se na oba chlapce Šlingovy dívali skrz prsty. Docházelo k jejich šikaně a bratr Jan měl z tohoto způsobu zacházení následky až do konce života. „V šedesátém osmém roce jsem se vypravil do tohoto dětského domova. Chtěl jsem najít toho ředitele a možná mu dát pár facek. Naštěstí už tam nebyl.“ V době pobytu chlapců v dětských domovech tvrdili estébáci jejich vězněné matce, že jsou v pořádku ubytováni u tety. Matka svým synům a švagrové napsala z vězení dopis, který ale StB nikdy neodeslala. V této nelehké situaci se oba chlapci nacházeli až do února 1953, kdy byla z vězení propuštěna.

Ve vyhnanství

Útrapám však nebyl konec. Státní bezpečnost matku a chlapce převezla do vyhnanství v Orlických horách. „V Novém Hrádku jsme byli ubytováni v jednopokojovém bytě se suchým záchodem na chodbě, žádné topení, kohoutek se studenou vodou, žádná koupelna tam nebyla. Spali jsme všichni na jedné manželské posteli, koupali jsme se v kovové vaničce ve vodě ohřáté na sporáku.“ 

Na pobyt v Orlických horách však Karel Šling vzpomíná paradoxně rád. Nádherná příroda a absolutní volnost, chlapce lákaly bunkry z druhé světové války, chodili na borůvky, na jahody, chovali králíky a pěstovali brambory, aby bylo co jíst. Byla to zdánlivě idylická doba, kdy si rodina oddechla, že už je po všem. Režim však napáchal v hlavách malých chlapců nedozírné škody. 

„Když nás pustili z vězení, byli jsme přesvědčeni, že otec byl skutečně zrádce. Představa, že Gottwald a Stalin byli ve skutečnosti vrazi, byla nemyslitelná.“ Ani pro jejich matku nebylo myslitelné, že by režim dokázal jejího manžela odsoudit nezákonně.

Návrat z Orlických hor

V roce 1958 se s matkou mohli přestěhovat zpátky do Prahy. Pravda o otcově odsouzení postupně vyšla najevo a u malého Karla toto poznání způsobilo šok. Stáhl se do sebe, zajímal se o své koníčky a pouze o to, co ho bavilo, a začal mít špatný prospěch. Do šesté třídy byl jedním z nejlepších žáků, v sedmé a osmé jedním z nejhorších. Po ukončení povinné školní docházky dostal na vybranou: buď stavebnictví, nebo hornictví. Řečeno slovy knižního hrdiny Randáka se tak „zcela svobodně a neovlivněn rozhodl pro horničinu“.

Já jsem horník, kdo je víc

Po škole tedy Karel Šling nastoupil do hornického učiliště a internátu v Libušíně. „Bylo nás asi šest na pokojích, stravování bylo mizerné až do té doby, než přišla inspekce a zjistila, jak na nás učiliště šetří. A práce v dole? Vlhkost, horko, prašnost, potíte se, jste černý od mouru.“ Poznal dokonale práci horníka na šachtě, mnoho nebezpečných situací a těžkou dřinu několik set metrů pod zemí. Jeho kamaráda zabil uvolněný, uhlím naložený vůz a v této neradostné atmosféře prožil celé tři roky. Světlými okamžiky byly občasné výlety s kamarády po Čechách a Moravě.

Po ukončení učiliště odešel na hornickou průmyslovku do Kladna a z té doby ho hřeje vzpomínka na zrušení pracovních sobot, na češtinářku, která uměla rozlišit dobrou a špatnou literaturu, a na ředitele průmyslovky, kterým byl bývalý hudební klaun. O své budoucnosti neměl jasno a také se u něho neprojevovaly přehnané ambice. Pod nátlakem matky a tety se po ukončení školy přihlásil proti svému přesvědčení na pražskou Vysokou školu ekonomickou a byl přijat. Nastala doba určitého uvolňování, natáčely se pozoruhodné filmy, začaly vycházet zajímavé knihy. To, co je dnes samozřejmostí, se tehdy zdálo být velikou vzácností. 

„Politicky jsem se v té době nijak neprojevoval. Byl jsem v Pionýru a SSM tak jako téměř všichni. Domníval jsem se, že socialismus se má projevovat tak, že se budou mít lidé čím dál tím lépe. Jezdil jsem však do Anglie a viděl jsem, jak to vypadá v Čechách a jak to vypadá v Anglii.“ Pamětníkův bratr Jan v té době podlehl iluzi, že komunistická strana je reformovatelná, a stal se jejím členem, což bylo mezi oběma bratry častým jablkem sváru. „Ptal jsem se bratra: A proč ten socialismus děláš? Kvůli ideálu, nebo aby se lidé měli lépe?“

Přišel rok 1968 a doba normalizace

Jedenadvacátý srpen 1968 ho zastihl v Karviné. Viděl obrněné transportéry, na nich sovětské vojáky a kolem nich rozzuřený dav lidí. „Sověti ani nevěděli, proč přijeli, a nevěděli také, proč mají lidé takový vztek. Někdo vylezl na transportér a strčil jim kytku do kulometu, ale seržant ji chtěl odstranit. Z davu se ozvalo: ‚Ty hajzle, necháš to!‘ On se podíval na ten dav, nechal tam tu kytku a pak odjeli pryč,“ vzpomíná Karel Šling.

Maminka Marian se pod dojmem z okupace rozhodla odejít do Anglie. Karel s bratrem Janem zatím zůstali v Československu a čelili normalizaci, která mimo jiné přinesla velké změny na fakultu, kde Karel studoval. Profesory, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk na naše území, nahradili profesoři k režimu loajální. Jak říká Karel Šling, byli to lidé bez názoru, kteří jen papouškovali fráze. „Jeden například prohlašoval, že kdyby v době Sokrata žil Lenin, že by už tehdy byl socialismus.“

V roce 1972 nastoupil pamětník po ukončení studií do výrobního družstva Obuna. Toho roku byl jeho bratr zatčen za interview pro holandskou televizi, a vzhledem k tomu, že mu Státní bezpečnost dala na výběr mezi emigrací a vězením, následoval maminku do exilu. Karla Šlinga brzy povolali na základní vojenskou službu, kterou strávil na vojenské škole v Žilině. „Kdyby tehdy žil Hašek, tak by o československé armádě napsal něco podobného, jako byly Osudy dobrého vojáka Švejka.“ 

Po skončení vojny se vrátil do podniku Obuna a následně získal místo v Pražských papírnách jako vedoucí účtárny. Neminulo ho členství v ROH a nezastírá, že v té době rád jezdil na odborářské rekreace. Celou dobu také usiloval o možnost navštívit své blízké v zahraničí a v roce 1975 obdržel pro tuto cestu za matkou a bratrem tzv. výjezdní doložku. „Musím říci upřímně, že jsem se jako blbec po této cestě vrátil do Čech,“ říká.

Charta 77

Následovaly zákazy dalších cest do Anglie a jeho otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi. Nic však nepomohlo a pokaždé mu bylo sděleno, že jeho cesta není v souladu se státními zájmy. Na podzim 1976 se dozvěděl o chystaném prohlášení Charty 77 a začal vážně uvažovat o podpisu. Narazil však na chartistu a – jak se později ukázalo – spolupracovníka StB Egona Čierného, který jeho podpis Charty 77 oddaloval až do ledna 1977. V zaměstnání na něho tlačili, aby podpis odvolal, což pamětník neučinil, a tak byl donucen podat výpověď.

Poté pracoval u Vodních staveb jako strojník a podílel se paradoxně na výstavbě tzv. Husákova ticha v Praze na Těšnově. „Viděl jsem několikrát, jak Husák jezdil do práce. Přijela jeho pancéřovaná limuzína, milicionáři udělali špalír a Husák mezi nimi proběhl do budovy. Jako kdyby na něho někdo chtěl spáchat atentát,“ vzpomíná Karel Šling. Byla to doba, kdy, jak sám říká, udělal za den deset piv a čtyři rumy. Věděl, že by ho tento způsob života zničil, a proto odešel k Pražským vodárnám, kde jeho kolegové vesměs netušili, že je jedním z chartistů.

Rozhodnutí odejít z Československa

Když v roce 1982 zemřel sovětský vůdce Leonid Brežněv, jeho nástupcem se stal Jurij Andropov a po něm Konstantin Černěnko. Byla to doba, na kterou mnozí vtipně vzpomínají s tím, že Československá televize vysílala seriál „Pohřby sovětských státníků“. Černěnkův nástup byl poslední kapkou, kdy pověstný pohár trpělivosti přetekl. Psal se rok 1984 a Karel Šling se definitivně rozhodl odejít do Anglie. Musel absolvovat několik pohovorů se Státní bezpečností, zaplatit přes deset tisíc korun za vysokoškolské studium a vyřídit množství povolení a administrativních kroků.

Život v Anglii

Vrátil se vlastně tam, odkud pocházel, tedy do Londýna. V Anglii pracoval nejprve jako zahradník a později jako počítačový technik. Se zájmem sledoval dění v Československu a sleduje ho dodnes. Pokud může porovnávat anglickou a českou mentalitu, mrzí ho, že jsou Češi mírně řečeno ohební. „Co by v Anglii nikdo neskousnul, tady v Čechách lidé klidně přijímají. Tady jsou politici, kteří by v Anglii nemohli vůbec existovat a neměli by šanci dostat se do parlamentu,“ říká.

V současnosti se zajímá o fotografování přírody a k jeho dalším koníčkům patří jízda na kole, sbírání hub a pěší dálkové pochody. Silným zážitkem z poslední doby byla dvouměsíční cesta kolem světa, kterou absolvoval se svou ženou. Porušil také jednu ze svých životních zásad – totiž že nevstoupí do politické strany – a stal se členem britské Labour Party.

Na závěr několik citátů Karla Šlinga

„Jestli jsem cítil nějakou nenávist? Dodnes ji cítím. Krátce řečeno: Gottwald, Stalin a spol., StB a vůbec to všechno byla banda lumpů.“

„Styděl bych se za to, kdybych tehdy Chartu 77 nepodepsal.“

„Měl jsem jednu zásadu, že na 1. máje nikdy do průvodu nepůjdu.“

„Pokud by se měla Evropa rozpadnout na mnoho národních států, budeme na tom špatně.“

„Česká republika má také máslo na hlavě, když dodává zbraně do zemí, kde jsou konflikty.“

„V Anglii jsou soukromé nemocnice, ale když potřebují komplikovanější operace, obracejí se na státní nemocnice.“

„Nedělat kompromisy v zásadních věcech, nebát se vrchnosti a nebát se říci svůj názor.“

„Pokud jsem přesvědčen, že mám pravdu, je třeba za touto pravdou stát.“