Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Slezák (* 1953)

• narodil se 13. listopadu 1953 v Praze

• rodiče byli lékaři

• vyrůstal v pražských Vršovicích

• chodil na ZŠ Vladivostocká a gymnázium Přípotoční

• v roce 1968 vstoupil do Junáka

• v Praze prožil dny po okupaci v srpnu 1968

Na pražské periferii

Zdeněk Slezák se narodil 13. listopadu 1953 v Praze do lékařské rodiny. Rodiče byli službami hodně zaneprázdnění, o Zdeňka se sestrou se tak nejčastěji starala jejich babička. Své dětství nejvíc přirovnává ke klukovinám postav z oblíbeného filmu Obecná škola, který se v místech jeho dětství i natáčel. Nejvíc řádil se spolužáky ze ZŠ Vladivostocká poblíž pražského Edenu, kde se právě během jeho dětství stavěl nový stadion Slavie, tedy na tehdejší pražské periferii. „Prali jsme se o přestávce jako všichni kluci, házeli jsme houbou, házeli jsme křídou, chodili jsme na výlety ven, do blízkých zahrádek.“ Později potom s kamarády vydávali školní časopis, zkoušeli natáčet film a také chodili do tanečních, které měli na škole dokonce jako nepovinný (ale oblíbený) předmět.

Politické uvolnění z konce 60. let Zdeněk nevnímal příliš intenzivně, přeci jen byl tehdy ještě hodně mladý. Výrazněji mu utkvěly dvě události – první byly studentské nepokoje z konce roku 1967, kdy studenti ze strahovských kolejí demonstrovali proti vypínání proudu pod dvojznačným heslem „Chceme světlo!“ Průvod asi 2000 studentů byl na Malé Straně brutálně rozehnán Veřejnou bezpečností. Zbití studenti byli potom rozváženi do pražských nemocnic, část z nich i do nemocnice Pod Petřínem, kde pracoval Zdeňkův otec. Zásah proti studentům se dostal do dobových médií, krátkou reportáž dokonce natočila i televize a jako jeden z ošetřujících lékařů v ní vystupoval právě i pan Slezák. Přes uvolnění byl ale opatrný: „Samozřejmě v té televizi on vyprávěl, popisoval ty úrazy, ale když přišel domů, tak říkal, jak to bylo, co říkali ti lidi, kterých se to dotklo.“ Upřímnější informace o zásahu se tak šířily ústně.

Druhou, příjemnější událostí spojenou pro Zdeňka s pražským jarem, bylo obnovení skautingu. Spolu s kamarádem Honzou, kterého znal ze společných rodinných výprav na vodu, do něj hned vstoupili. Zdeněk absolvoval výpravy, tábor - to málo, co za dva roky, kdy byl Skaut povolený, stihl. Že se ale na konci 60. let něco už „chystalo“, popisuje i jeho historka z konce roku 1967: „Tehdy byla strašně populární písnička Waldemara Matušky Už koníček pádí. A tehdy se z toho udělala parodie a zpívalo se `Už Toníček pádí`.“ „Toníčkem“ byl míněn prezident Antonín Novotný, jehož politický pád parodie oblíbené písně předpovídala.

 

Okupace jako dementní rozhlasová hra

O prázdninách 1968 vyjeli Slezákovi na dovolenou na Slovensko do Tater. Když se jednoho večera vrátili do hotelu a vyčerpaní po výletě zasedli k večeři, zjistili, že u vedlejšího stolu všichni zaujatě poslouchají rádio. „Poslouchali z mého pohledu nějakou úplně dementní rozhlasovou hru, jak tanky útočí na Československý rozhlas, jak se střílí v Praze. A já jsem si říkal, co zas blbnou.“ Bohužel netrvalo dlouho a Zdeněk zjistil, že se nejedná o žádnou rozhlasovou hru, ale o informace o reálných událostech. Rodiče jako lékaři ihned volali do svých nemocnic, jestli se mají vrátit. Bylo jich potřeba, takže všichni vyrazili na cestu zpátky do Prahy.

Ta však nebyla snadná, železnice kvůli tankům fungovala hůř, a tak z Tater nakonec jeli celé dva dny. Přijeli na pražské Hlavní nádraží až pozdě večer, a protože v Praze platilo stanné právo a nemohli se tak už pohybovat po ulicích, přespali přímo na nádraží. V noci je budila a děsila střelba: „Když potom člověk slyší v noci, jak opravdu vojáci střílí z tanku, z toho kulometu, tak to není vůbec žádná legrace. To jsou obrovské rány, zvlášť v noci, ozvěna.“ Druhý den ráno se konečně mohli vrátit domů, rodiče nastoupili do služby, kde trávili celé dny, a Zdeněk se sestrou byli opět u babičky. Ta se zkušeností ze dvou světových válek měla strach, aby nepřišla třetí, a s oběma dětmi udělala velké nákupy potravin i různého vybavení.

 

Tank na hromadě hlíny

Na srpnovou okupaci samozřejmě nezapomněli ani při nástupu do nového školního roku. Obzvlášť Zdeněk – přímo u školy měli ohromnou hromadu hlíny, která tam zůstala ze stavby slávistického stadionu. A na jejím vršku byl postavený tank, který na školu mířil. Žákům ani učitelům se to samozřejmě nelíbilo, tak učitelé došli za vojenskou posádkou vyjednat jeho odstranění. „A ti Rusové opravdu ten tank asi po třech dnech sundali z té hromady, takže to zmizelo.“

Rok 1968 byl ale pro Zdeňka tragický i z osobních důvodů. Na podzim vyrazili s kamarády na skautskou výpravu v okolí Karlštejna a vraceli se kolem lomů u Srbska. Tam se jen o něco dříve natáčel film, kvůli kterému byly odstraněny zábrany vyznačující šachty. „My jsme to samozřejmě nevěděli, protože jak bychom to mohli vědět.“ Zdeněk s kamarádem slyšeli ozvěnu a raději se vrátili, dva kluci z výpravy ale do jedné z šachet spadli. Jeden zemřel na místě, druhý po třech dnech v nemocnici v Berouně. Zdeněk tak přišel o blízkého kamaráda, který ho do Skautu přivedl. A navíc rodinní známí, s nimiž jezdívali na vodu, emigrovali do Německa. Rok 1968 ho tak připravil hned o několik kamarádů.

 

Na jahody už se nejelo

Zdeněk si vzpomíná i na upálení Jana Palacha v lednu 1969. Přímo jeho a jeho kamarády sice až tolik nezasáhlo: „Palach byl výrazně starší než my, takže pro nás to byl starší člověk v té době.“ – Ale rodiče tehdy prý měli strach, aby náhodou právě jejich syn nebyl jednou z dalších pochodní, stejně jako rodiče dalších spolužáků. Zdeněk ale tehdy řešil hlavně blížící se nástup na gymnázium. Také chtěl odjet do Anglie „na jahody“: „To byly takové pobyty, kdy se jelo do Anglie sbírat jahody, člověk si vydělal nějaké peníze a pak týden mohl volně cestovat.“ O rok dříve jet nemohl, protože mu ještě nebylo patnáct a neměl pas, v létě 1969 už ale kvůli utužení poměrů v Československu nic takového nepřicházelo v úvahu. Vysněný výlet se tak nekonal.

Na gymnáziu Přípotoční, kam Zdeněk nastoupil na podzim 1969, se poprvé setkal s nastupující normalizací. Třídní profesorku jim dělala už normalizační předsedkyně KSČ na škole, se kterou se hned na první hodině nepohodl: „Začaly takové ty běžné představovací – odkud jste, co děláte, co čtete a podobně. Takže já jsem řekl, jak jsem byl zvyklý, co čtete, tak Čapka. Tak jsem samozřejmě okamžitě dostal. `Jak to, že čteš Čapka, co to je, takový buržoazní spisovatel?`“ Zdeněk svůj „nevhodný“ výběr navíc bránil, čímž si vztahy s profesorkou poznamenal na několik let dopředu. Hned po prázdninách tak musel rychle přepnout ze svobodného prostředí, které učitelé na základní škole udrželi, do normalizačního ovzduší gymnázia. Dostávali také nové učebnice, ze starých vytrhávali stránky a měnili slovník – z okupace se stala bratrská pomoc, z pražského jara kontrarevoluce. Zdeněk k tomu říká: „Je vidět, že dějiny zůstávají, akorát se mění ti dějepisci.“