Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Slezák (* 1932)

• narozen 10. dubna 1932 v Grygově na Olomoucku

• bratr Vlastimil Slezák během nacistické okupace odsouzen na doživotí

• pamětník válečného dění i osvobození Grygova

• absolvent brněnské Vojenské technické akademie, obor chemie (1952 až 1957)

• celý svůj profesní život působil v oblasti chemického inženýrství

• před rokem 1989 řídil projekty v Sýrii, SSSR nebo Iráku

• v roce 2024 žil v Brně

„Přišel rok 1939 a 15. březen. Počasí 15. března bylo takové poměrně chladné, sem tam spadla i nějaká vločka. A na vesnici jsme se dozvěděli, protože už jsme měli rádio, že jsme obsazeni německou armádou.“ Barvité vzpomínky ani po osmi dekádách nevybledly. Zpěv mobilizovaných branců, polévková propaganda nacistů, smích i hněv gestapáků a celá řada dalších momentů zůstává do detailů zapsána v paměti. „Obloha byla plná svítících německých střel. Ale ruským Iljušinům to nevadilo, ony byly zespodu pancéřované, proto lítaly tak pomaličku. Těsně před koncem války se tam objevily známé německé tryskové letadla – vlaštovky, německy die Schwalbe. No, a to pro nás bylo! Já jako třináctiletý kluk jsem zíral – letadlo bez vrtule!“ vypráví Jiří Slezák.

Pojď s námi holka mašírovat, ať taky něco užiješ

Otec František Slezák se – ještě v časech Rakousko-Uherska – vydal do světa a doputoval až do Vídně, kde jej zastihlo vypuknutí první světové války. Měl rukovat na frontu, ale nakonec jej na poslední chvíli zachránila jeho profese. Coby vyučený zámečník uměl opravovat zbraně a většinu válečného období tak přečkal ve vídeňské zbrojařské fabrice. V té době poznal svou budoucí manželku Boženu Holadovou, která ve Vídni pracovala jako služebná. Ještě před koncem první světové války – po vypuknutí epidemie španělské chřipky v roce 1918 – společně utekli před nákazou do Grygova. V prvorepublikovém Československu se vzali a roku 1921 se jim narodil první syn, Vlastimil Slezák. Počátkem třicátých let si v Grygově svépomocí postavili rodinný domek se zahradou, chovali domácí a hospodářská zvířata, pěstovali ovocné stromy a zeleninu. Tam se 10. dubna 1932 manželům Slezákovým narodil druhý syn Jiří. 

V září 1938 nastoupil do první třídy, krátce nato došlo k vyhlášení všeobecné mobilizace. Tehdy šestiletý Jiří Slezák vzpomíná: „Přes Grygov pochodovala rota českých vojáků a já jsem tam náhodou [stál] u toho přechodu přes železniční trať, která vede z naší vesnice do Olomouce. Ti vojáci zpívali: ,Pojď s námi, holka, mašírovat, ať taky něco užiješ. Až budou z nebe zlaté hvězdy padat, tak mi taky jednu přišiješ‘.“ O půlrok později nacisté obsadili zbytky okleštěného českého území, což se rodina dozvěděla z rádia. Na druhý den jel Jiří vlakem do Olomouce. „Co mě tam zaujalo, že před nádražím byl německý voják, v ruce měl veliký šufan a před sebou velkou nádobu s horkou polívkou. Stála tam u něho fronta a on tu polívku rozdával lidem. To bylo 16. března. Zřejmě to někdo asi filmoval. Jestli to byli Češi nebo Němci, kteří čekali na tu polévku, to nevím,“ vybavuje si.

S olomouckým gestapem u nás v domě

Okupací a následným vypuknutím druhé světové války se každodenní život v Grygově proměnil – povinné dodávky, winterhilfe, poslech zakázaného rádia, černé zabijačky. Za ty si v rámci „běžných“ sousedských hádek grygovští sem tam vzájemně vyhrožovali udáním. Dle vyprávění lidem zpočátku nedocházelo, co by mohlo následovat, a naštěstí k tomu ani nedocházelo. „Zůstalo u výhružek, ale to slovo [udání] bylo používaný, a to poměrně dost,“ říká. Zdaleka nejzásadněji ale – ruku v ruce s nastupujícím nacismem – Slezákovy zasáhla rodinná tragédie datovaná k roku 1939. Tehdy se bratr Vlastimil Slezák rozhodl utéct na Západ s cílem dostat se do spojenecké armády. Při pokusu o ilegální překročení hranice byl chycen na území Maďarska.

Následovalo zatčení a věznění, zpočátku v Olomouci. Mezitím se příslušníci gestapa vydali obrátit dům Slezákových vzhůru nohama. Rozházeli, co se dalo, žádný kompromitující materiál však nemohli najít. Když pak objevili matčinu červenou knihovnu, mysleli, že jde o bolševické čtivo. „Ti se tak zaradovali! Nemáte ponětí, jak se gestapáci radovali a začali ty knížky vytahovat a otvírat,“ vzpomíná Jiří Slezák. Znalost češtiny je však rychle vyvedla z omylu. „Oni se tak naštvali, ti Němci! Začali sakrovat, práskli vším o zem, ještě tam něco rozházeli a už toho nechali. Tak to byl můj zážitek s olomouckým gestapem u nás v domě,“ vypráví. Vícekrát už se příslušníci tajné nacistické policie u Slezákových dle vzpomínek neukázali.

Popravovalo se gilotinou. Rána a najednou ticho

Soud s Vlastimilem Slezákem, kterého se zúčastnila i matka Božena,  proběhl ve Vratislavi roku 1942. Konečný verdikt zněl: doživotí. Domů se matka vrátila s pláčem. Korespondence nefungovala, o Vlastimilovi rodina neměla prakticky žádné informace. Hrůzy nacistického kriminálu se mu podařilo přežít a po válce se vrátil domů. Co říkal o své bolestné zkušenosti? „Těm, kteří byli odsouzeni na smrt, tak každý týden říkali, že budou popraveni. Někomu takhle říkali rok, že bude popravený, a nebyl. Měli takhle za povinnost ti bachaři je mučit,“ vzpomíná na bratrovo vyprávění, dle kterého se popravovalo vždy v pátky: „Říkal, že když popravovali chlapy, tak bylo ticho. Ale popravovali taky ženy, a že to bylo něco tak mimořádně hrozného! Že ženy se do poslední chvíle bránily a ječely. Popravovalo se gilotinou, ženská do poslední chvíle ječela a najednou ticho. Rána a ticho.“

Na rozdíl od Vlastimila Slezáka přečkal zbytek rodiny válečné období v relativním poklidu a bezpečí malé vesnice. Události se doslova  rozpohybovaly v březnu 1945, když němečtí civilisté hromadně ustupovali přes Grygov: „Hnali s sebou obrovský množství dobytka. To množství bylo tak obrovský, že místní řezníci – tam byli tři – tak za deset cigaret byla kráva. Takže toho dobytka ti Němci měli tolik! A to ustupovalo několik týdnů. Ty fronty, to je něco nepředstavitelného,“ vzpomíná. Po civilistech dle vyprávění dorazili do Grygova Vlasovci. „Měli samopaly, neměli pušky, ale krátký samopaly. A uniformy měli takové zelené modráky – uniformou byli úplně odlišeni od německých vojáků,“ popisuje.

Natáhl pero, pustil a vystřelil

S postupující frontou došlo na nálety a ostřelování. „Kruh letadýlek se posouval směrem, jak ti Němci pochodovali. Další letadlo udělalo okruh, udělal dávku z kanónů, dvoucentimetrových, a hodili bombu. Němci po nich stříleli ze zbraní a ty střely svítily, zejména, když to bylo v podvečer, tak jsme viděli – obloha byla plná svítících německých střel,“ vzpomíná tehdy třináctiletý Jiří, který měl přinejmenším jednou namále: „Kolem mě proletěla střepina, vítr té střepiny mě ovál. To byla desetina, setina vteřiny. Kdybych se zdržel, tak by mě ta střepina zasáhla do hlavy. […] Vyděsil jsem se a utíkal domů. Přeskočil jsem vrata, tam na mě čekal tatínek a ten mi jednu vrazil, neřekl ani slovo a dal mi facku,“ vypráví dnes už pobaveně. S rodiči se ukryl do sklepa, kde společně přečkali závěrečnou fázi bojů. Ty najednou utichly a nastal čas oslav. Matka hostila všudypřítomné vojáky domácí, načerno pálenou kořalkou a špekem. A byť se přítomnost osvoboditelů nesla převážně v přátelském duchu, došlo i na násilí. Když si jeden z rudoarmějců brousil zuby na tamní děvče a zašel příliš daleko, jeho velitel jej namístě zastřelil.

Zatímco se vojáci na nějaký čas zdrželi v Grygově, třináctiletý Jiří společně s partou dalších kluků pročesával přilehlé okolí, po kterém se válela rozesetá munice a další zbytky vojenského vybavení. Jednou našli podél trati pancéřovou pěst – naštěstí bez hlavice. „Nejmenší z nás, Jenda Lovečků, to nosil na rameni. Jel tam sedlák s kravama a on na ty krávy mířil. Sedlák bič v ruce a: ,Kluci zatracení!‘ a že nám nařeže.“ Kluci zatracení se pak i s panzerfaustem ukryli do bezpečí a jali se zbraň zkoumat. „A on [Jenda] natáhl pero, pustil to a to vystřelilo. Ta pěst tam nebyla, ale to byla rána! Jak z děla. Vevnitř nebyl bezdýmej prach, ale normální černej střelnej prach, takže obrovský množství kouře.“ Celá parta se dala na útěk a incident se nakonec obešel bez vážnějších následků. Ačkoliv není bez zajímavosti, že rošťárna třináctiletého kluka se o mnoho let později dostala až do svazku vojenské rozvědky, který si komunistická zpravodajská služba na Jiřího Slezáka vedla.[1]

Dělat špióna? To by mě netěšilo

V poválečném období Jiří vystudoval gymnázium, maturitu složil v roce 1952 a následovala vysokoškolská studia chemie na brněnské Vojenské technické akademii. Inženýrský titul obhájil v roce 1957. Ještě během studií, roku 1954, vstoupil do komunistické strany (KSČ). Po škole dostal pracovní umístěnku do Grygovu i Brnu vzdáleného Ústí nad Labem. V tamním podniku Spolek pro chemickou a hutní výrobu se po několika letech vypracoval z počátečních nižších pozic až na zástupce vedoucího cechu. Nedlouho po nástupu do práce, koncem 50. let, se o Jiřího Slezáka začala zajímat zmíněná vojenská rozvědka (Zpravodajská správa generálního štábu, ZS/GŠ ČSLA), a to nejen díky jeho kladným pracovním posudkům, ale také kvůli odbornosti v oblasti výbušnin (nabyté během studií VTA) a částečné znalosti francouzského jazyka, jak stojí v dodnes dochovaném svazku s archivním číslem OS-31971 ZSGŠ.[1] „Asi to brali z hlediska mé profese,“ říká a dodává: „To je zajímavý, chtěli mě získat jako pracovníka do zahraničí. Ale já jsem na nic nepřistoupil.“

V uvedeném svazku stojí, že si jej rozvědka vytipovala jako vhodného adepta na pozici tzv. pátrače specialisty. Pod falešnou identitou měl odjet na pět let do některého z kapitalistických států a plnit tam rozvědné úkoly. Ze spisu dále vyplývá, že na Jiřího donášelo více různých informátorů. V rámci prověrky rozvědčíci nashromáždili celou řadu zjištění (včetně zmíněné klukoviny s panzerfaustem, která se odehrála o bezmála 15 let dříve) nejen o Jiřím, ale také o jeho příbuzných. Kapitán vojenské rozvědky Stanislav Šatra pak mezi lednem a červencem 1959 absolvoval s Jiřím Slezákem několik schůzek. Z původního záměru však nakonec sešlo. „To jsem měl těsně před svatbou, tak mi to přišlo nějak mimo,“ vysvětluje Jiří Slezák. Jeho postoj zaprotokoloval Šatra v posledním záznamu datovaném k 16. červenci 1959 následovně: „Cíl nebyl splněn, vážná známost s děvčetem mu brání odchodu do zahraničí. Z celého rozhovoru vyplynulo, že jeho děvče nesouhlasí s jeho odchodem do zahraničí a on se rozhodl podrobiti se jejímu stanovisku. Protože typ prohlašuje[,] že tento problém je pro něj neřešitelný, navrhuji ukončit další spolupráci,“ stojí ve zmíněném svazku.[1] Za celou touto epizodou se Jiří Slezák po letech ohlíží se smíchem: „To by mě ani nijak netěšilo, dělat špióna,“ říká pobaveně.

Něžnou revoluci jsem strávil v Sýrii

O více než čtyři roky později, v říjnu 1963, došlo ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu k násilné tragédii. Tamní zaměstnanec Ladislav Bajcsi střelnou zbraní zavraždil Bohuslava Čupitu, vrchního mistra, a Josefa Drahoňovského, vedoucího provozu. „Proč to ten Bajcsi udělal, to mi dodneška není jasný,“ přemýšlí Jiří Slezák, který se s vrahem osobně znal, jeden čas spolu dělali na pecích. Během následného vyšetřování, druhý den po střelbě, se Jiří od tajných dozvěděl, že Bajcsi měl v kapse seznam deseti zaměstnanců Spolku. Po Čupitovi a Drahoňovském stálo na třetím místě právě jméno Jiřího Slezáka. Ke střelbě došlo v noci, vrah si pro své oběti přišel do jejich domovů. „Já jsem měl to štěstí, že jsem byl [v době vražd] v hospodě,“ říká. Ladislav Bajcsi byl za svůj čin v září 1964 popraven.[1]

V 60. letech změnil Jiří Slezák pracovní působiště. Z ústeckého spolku přesídlil do brněnského Cheposu, kde zastával pozici projektanta. Postupem let se vypracoval na vedoucího oddělení. V Cheposu se zapojil do celé řady mezinárodních projektů, díky čemuž procestoval kus světa. V letech 1968 až 1971 pobýval v syrském městě Homs, kde uváděl do provozu tamní rafinérii. Do Sýrie tehdy vycestoval i s  manželkou[2] a tříletým synem. V průběhu 70. a 80. let následovaly další zahraniční služební cesty do Sovětského svazu, Iráku, Švýcarska a opětovně do Sýrie. Tam pobýval i v roce 1989. Do Československa se vrátil v listopadu. „Něžnou revoluci jsem strávil kus v Sýrii,“ shrnuje. Po pádu komunismu a změnách, které v podniku následovaly, přešel – stále v rámci Cheposu – do obchodního úseku na pozici projektového manažera a řídil velké projekty na území Česka a Slovenska. Už v důchodovém věku pak ještě jednou změnil pracovní působiště, z Cheposu přesídlil do brněnské Kovoprojekty, kde se nadále věnoval projektům v oblasti chemického inženýrství. V Kovoprojektě pracoval do svých 74 let. Svůj poslední projekt realizoval – jako by symbolicky – v Ústí nad Labem, ve kterém o půlstoletí dříve svou pestrou kariéru rozjížděl.

Své vyprávění uzavírá Jiří Slezák úvahou na pozadí nejisté mezinárodní situace, především pak třetím rokem (k roku 2024) stále přetrvávající války na Ukrajině. „Všem bych popřál, aby to dobře dopadlo. Protože současná doba je nejenom tady v Evropě, ale všude poměrně složitá a velice napjatá. Držím všem lidem palec.“

 

 

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[2] Otcem Jiřího manželky Hany roz. Obořilové byl Jan Obořil, brněnský rodák, protinacistický odbojář, člen Obrany národa. Zemřel 31. července 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.