Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kvůli okupaci mě evakuovali z pionýrského tábora
narodila se 5. listopadu 1952 v Domažlicích
dědeček osídloval pohraničí v severních Čechách
během srpnové okupace 1968 ji evakuovali z letního tábora
vystudovala Střední zemědělskou školu v Kadani
v roce 1973 maturovala
v letech 1973 až 1979 studovala Vysokou školu zemědělskou v Brně
v letech 1979 až 1991 pracovala na kožešinové farmě v Heřmanicích
odmítla vstup do KSČ
závodně se věnovala orientačnímu běhu
v roce 2023 žila v Jaroměři
Tatínek Marie Šlechtové studoval Vysokou školu politickou v Praze. Posledního května 1968 přivezl své ženě do Chomutova výplatu. Bylo to naposledy, kdy ho viděla. „Další den nám esenbáci přišli říct, že tátu našli mrtvého na kolejích v Praze,“ popisovala pamětnice se slzami v očích, jak se tragickou zprávu dozvěděla.
Tatínek jí a její sestře ještě stihl zaplatit letní tábor nedaleko Plzně, na který v srpnu odjely. Moc si ho ale neužily. „Byly jsme tam v době, kdy 21. srpna přijeli Rusové. Tábor se zrušil a pořadatelé nás museli evakuovat a rozvézt domů nebo k příbuzným,“ vyprávěla pamětnice. Cestou autobusem z tábora do Kadaně k babičce viděla na silnicích vojenskou techniku. Maminka se v té době nacházela na Moravě a její návrat domů poznamenaly odklony vlaků a dlouhá zpoždění.
Marie Šlechtová nikdy nepřemýšlela o tom, že by odešla žít do jiné země. V rodině se ale jeden emigrant našel. Její bratranec František opustil Československo, když mu bylo pouhých šestnáct let. Bydlel v Kadani a nedaleko se nacházela tušimická elektrárna, která poskytovala přebytečné teplo skleníkům s karafiáty. Vyváželi je i do zahraničí a on se toho rozhodl využít. Pamětnice si už nevybavila, jestli byl ve skleníku na brigádě, nebo se k informacím dostal jinak. „Využili noci, kdy se karafiáty nakládaly, vlezli si s kamarádem do jednoho skříňového auta a nechali se tam s rostlinami zavřít a odvézt. Dostal se snad do Německa,“ přibližovala pamětnice příběh, který znala od své tety.
Marie Šlechtová se narodila 5. listopadu 1952 v Domažlicích. Tatínek Karel Bureš dostal po studiu Střední zemědělské školy v Kadani umístěnku do zemědělského podniku do Horšovského Týna. Maminka Marie Burešová pocházela z chudých poměrů a celý život vykonávala dělnické profese. Tatínek se z povinného pracovního umístění vymanil studiem Vysoké školy zemědělské v Praze, kde se v roce 1955 narodila mladší sestra pamětnice, Ivana.
Dědeček z maminčiny strany Václav Abrahám vychovával po smrti své manželky dvě dcery sám. Měl pár koní a pracoval v lese pro hrabata Colloredo-Mansfeldy. Žil ve vesničce Běřín a po druhé světové válce měl s ostatními obyvateli okresu Příbram možnost osídlit pohraničí v oblasti kolem Klášterce nad Ohří. Ocitl se tak v srpnu 1945 s dalšími sousedy z Běřína v severních Čechách. „Dostali domek, k domku bylo pole, stodola, chlévy, takže měli i několik kusů dobytka,“ vyprávěla pamětnice. Tehdy třináctiletá maminka se naučila vařit od Němky, která žila v sousedním domě.
Na sezonní práce, jako byly sklizeň obilí nebo brambor, si děda najímal pracovníky, kterým maminka nosila na pole jídlo a pití a byla jim k ruce. Nemohla tedy navštěvovat školu. „Podle maminčiných vzpomínek děda platil pokutu za to, že nechodila do školy,“ říkala pamětnice. Po roce 1948 přišla kolektivizace, dědovi zase všechno vzali a on se vrátil do Běřína. Marie Šlechtová k němu se sestrou o prázdninách jezdila. Vzpomínala, jak jim dával ochutnávat pivo nebo jak se domluvil se sousedkou, aby jim upekla koláč z nasbíraných borůvek.
Rodiče byli oba členy KSČ. Věřili, že vybudují lepší svět pro své děti. Obzvlášť maminka, která sama nemohla chodit do školy a od dětství pracovala. Bez vzdělání mohla později vykonávat pouze nejnižší dělnické profese. Tatínek se stal novinářem, pak dokonce i šéfredaktorem chomutovských okresních novin Nástup, pro které psal články a pořizoval fotografie ze zemědělské oblasti. Rodina žila od roku 1959 v Kadani, kde pamětnice začala navštěvovat základní školu.
V květnu 1960 se přestěhovali do Čachovic a ona tam nastoupila do druhé třídy. Vzpomínala, jak si se sestrou o sobotách přivydělávaly: „Pan učitel nám připravil noviny, nadepsal adresy a my jsme je po Čachovicích roznesly. Výdělek byl čtyři koruny padesát.“
Na jaře roku 1965 se Čachovice staly obětí Nechranické přehrady a pamětnice se s rodiči a sestrou přestěhovala do panelového domu v Chomutově. Dokončila tam základní školu. Na podzim 1968 Marie Šlechtová nastoupila na střední zemědělskou školu a spíš než okupaci a politické události řešila těžkou životní situaci rodiny po tatínkově smrti. Maminka je musela ze své dělnické výplaty uživit sama, protože sirotčí důchod začaly se sestrou dostávat až za několik měsíců.
Pomohly jim poukázky, které po několik let se sestrou dostávaly k Vánocům, zřejmě od Svazu novinářů, jehož byl tatínek členem. Na členství v komunistické dětské organizaci Pionýr vzpomínala docela ráda. „Asi jsme byli šťastní, že někam patříme.“ Žáci nacvičovali pásma se zpěvem a recitací k různým výročím. Brigády v rámci Socialistického svazu mládeže (SSM) vnímala podobně. „Měli jsme představu, že se to děje pro dobro, pro nás pro všechny,“ říkala pamětnice.
Už na základní škole měla ráda atletiku, především běh. Později začala s orientačním během a během na lyžích. Na střední škole se ale objevily velmi silné bolesti hlavy, kvůli kterým se těžko soustředila a učení jí nešlo. Musela se vzdát sportovních aktivit, a dokonce přerušit studium, aby se mohla věnovat léčbě. Nakonec roku 1973 odmaturovala a dostala se na Vysokou školu zemědělskou, obor zootechnik, do Brna.
Nastoupila do prvního ročníku v Jihlavě, bolesti hlavy ji ale trápily dál. „Když nás sto čtyřicet studentů prvního ročníku sedělo v posluchárně, tak já jsem měla pocit, že mám hlavu venku za zdmi posluchárny, tak silná bolest to byla,“ popisovala pamětnice. Bolesti postupně ustoupily až s nasazením nového léku ze Švýcarska. Vysokou školu dokončila v červnu 1979 diplomovou prací na téma chovu kožešinových zvířat. Potřebné informace sbírala mimo jiné na kožešinové farmě v Heřmanicích u Jaroměře, kam hned po vysoké škole nastoupila jako zootechnička.
Na farmě chovali norky a polární lišky a zpracovávali jejich kožešinu. Nabídli jí tam vstup do KSČ, který však pamětnice odmítla. Nelíbilo se jí, že když na farmě něco nešlo podle představ členů KSČ, vyhrožovali: „Počkejte, my to projednáme na straně a uvidíte, co s vámi uděláme!“ Práce ji bavila a v Heřmanicích zůstala až do roku 1991, kdy farmu zavřeli. V té době již nebyla po kožkách tak velká poptávka, jejich kvalita se snížila a podobné chovy se staly terčem ochránců zvířat. Marie Šlechtová si našla práci v jaroměřských lesích, kde pracovala až do důchodového věku.
Marie Šlechtová se usadila v Jaroměři a postupně se jí narodily dvě dcery. V roce 1987 se podruhé vdala. Stále se ve volném čase věnovala orientačnímu běhu, ke kterému později přidala ještě běh do vrchu. V důchodu se sportováním pokračovala a účastnila se spousty závodů, kde reprezentovala Sokol Jaroměř. Ve svých sedmdesáti letech se ve své kategorii umístila na druhém místě 126. ročníku běhu Běchovice – Praha. V roce 2022 žila v Jaroměři.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Kateřina Doubravská)