Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldrich Slavík (* 1936)

• narozen 16. srpna 1936 v Bratislavě

• roku 1938 rodina přesídlila do Prahy, žila na Žižkově

• v roce 1949 otec zemřel na mozkovou mrtvici

• v letech 1951-1955 studoval na obchodní akademii (Vyšší hospodářské škole)

• během vojenské služby v Novákách podepsal přihlášku do KSČ

• roku 1957 nastoupil ke studiu na VŠE, fakultu zahraničního obchodu

• po dvou letech dostal možnost dostudovat jako stipendista v Moskvě na Státním institutu mezinárodních vztahů

• roku 1963 školu dokončil a nastoupil do zaměstnání v podniku zahraničního obchodu Strojimport

• roku 1963 během vojenského cvičení v Milovicích mu byla nabídnuta práce pro zahraniční ekonomickou rozvědku, nakonec nebyl přijat

• v roce 1968 ho Strojimport vyslal jako svého delegáta do Tokia

• 23. srpna 1968 se zde na schůzi na československém velvyslanectví vyslovil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• roku 1970 byl z Tokia odvolán, propuštěn ze Strojimportu a vyloučen z KSČ

• krátce pracoval jako topič a skladník

• v období 1973-1991 pracoval pro zahraniční obchodníky pod hlavičkou Správy služeb diplomatickému sboru

• 20. prosince 1973 podepsal vázací akt spolupráce se Státní bezpečností

• pravidelné schůzky s StB trvaly až do roku 1989

• od roku 1991 pracoval jako prodejce aut Peugeot a pro firmu Interleasing

• roku 1993 odešel do předčasného důchodu

„Ne, nemám z toho žádný morální problém. Nikomu jsem neublížil, nikoho jsem nepomluvil, kdykoli se na sebe můžu podívat do zrcadla,“ říká Oldrich Slavík o své spolupráci s komunistickou Státní bezpečností, která trvala od roku 1973 až do listopadu 1989. StB o něj stála kvůli jeho četným pracovním kontaktům se zahraničními byznysmeny. A on, stejně jako mnozí jiní, se bál odmítnout. „Byl jsem ve vleku událostí a příležitostí. Já jsem si tuhle roli nevybral, neťukal jsem na bezpečnost, dobrý den, chci být vaším spolupracovníkem, dostali mě do toho vydíráním,“ obhajuje se.

 

Padesát haléřů za jedno konto

Oldrich Slavík se narodil 16. srpna 1936 v Bratislavě, a proto mu také zapsali do rodného listu slovenskou podobu křestního jména bez háčku nad „r“. Vyrůstal ve skromných poměrech. Maminka byla vychována jako sirotek v německém klášteře, a jejím mateřským jazykem se tak stala němčina. Otec pocházel z vesnice Sklenařice u Jablonce nad Jizerou a poté šel za prací do Prahy, kde našel místo u firmy obchodující s osivem. Rodiče se seznámili na inzerát a ve třicátých letech přesídlili do Bratislavy, kde měl otec vybudovat pobočku semenářské firmy. Před odtržením Slovenska se ale vrátili do Prahy a usadili se na Žižkově naproti nákladovému nádraží.

Válku zažil Oldrich jako malý chlapec, vzpomíná na poplachy, ječení sirén a noční cesty do sklepního krytu. „A tu svini německou taky pověsíme,“ vyjádřila se v květnu 1945 žižkovská sousedka, náruživá komunistka, o jejich matce. Po osvobození sice jejich rodinu nikdo nepronásledoval, zasáhla ji ale jiná rána: na 1. máje 1949 otec náhle zemřel. Oldrich Slavík se domnívá, že mozková mrtvice ho postihla z rozrušení nad politickou situací a povinností účastnit se prvomájového průvodu. Matka potom celou rodinu, Oldricha i jeho mladšího bratra Jiřího, živila sama jako skladnice. Chtěla jim dopřát alespoň středoškolské vzdělání, platila Oldrichovi soukromé lekce angličtiny a nechala ho zapsat na obchodní akademii na Vinohradské, tehdy Stalinově třídě.

Na střední škole si ani ne sedmnáctiletý Oldrich našel jednorázovou brigádu: po měnové reformě roku 1953 se spolužákem nastoupili do státní spořitelny a přepočítávali bankovní konta podle sestupné škály. Veškeré vklady nad 5000 Kčs se přepočítávaly v méně výhodném kurzu, čím vyšší byla částka, tím méně výhodný byl přepočet, což znehodnotilo celoživotní úspory obyvatelstva. „Za jedno konto jsme měli padesát haléřů, takže za dva týdny po reformě jsem si vydělal snad dva tisíce korun. Koupil jsem si za to dvoje boty, maďarky se zvláštně tvarovanou špičkou,“ říká spokojeně.

 

Když vy nám podpíšete tu, my vám podpíšeme tu

Jedna z otcových sester v roce 1949 emigrovala, ale Oldrich ani jeho maminka se o politiku nestarali, měli příliš starostí, jak se vůbec uživit. 

„Člověk se musel tou dobou nějak prošaškovat,“ říká Oldrich Slavík a žoviálně chrlí jednu veselou příhodu za druhou: sjíždění Lužnice s kamarády, chmelové brigády, práce ve skladu s alkoholem, hloupí poddůstojníci na vojně. Jako zábavná historka působí i jeho vyprávění o tom, jak během vojenské služby vstoupil do komunistické strany. Rozhodl se totiž, že by rád vystudoval vysokou školu, na to ale potřeboval doporučení velitele svého pluku. „A on mi říká: ,Súdruh čatár, uvažovali ste o tom, že byste vstúpili do KSČ?‘ Já povídám: ,To veru nie.‘ A on na to: ,Tak popremýšlajte.‘ – ,Ale ja sa na to necítím zrelý.‘“ Verbální škádlení trvalo ještě několik dní, až se plukovník vyslovil jasně: „Když vy nám podpíšete tu, my vám podpíšeme tu.“ Jinými slovy, podmínil doporučení k vysokoškolskému studiu pamětníkovým vstupem do KSČ. A mladík přihlášku podepsal. „Z lásky to nebylo,“ říká a dodává ironicky: „Tak jsem byl na vojně vstoupen do strany,“ zdůrazňuje pasivní formu, jako by nešlo o jeho vlastní rozhodnutí. O několik měsíců později byl přijat ke studiu na Vysoké škole ekonomické, fakultě zahraničního obchodu.

„Marxismus-leninismus, politická ekonomie, vymývání mozků. Nebyl požadován vlastní názor, když chtěl člověk uspět u zkoušky, musel citovat něco z Marxe, Engelse, Lenina,“ popisuje Oldrich Slavík obsah svého studia. Na druhou stranu si cenil možnosti studovat cizí jazyky, kromě ruštiny i angličtinu a němčinu. Na studiích se živil sám, například na brigádě v kladenských dolech, ale i dárcovstvím krve. Takže když se naskytla příležitost dostudovat jako stipendista v Moskvě na Státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO), přivítal ji. 

 

Dohnat a předehnat USA

Do Moskvy odcestoval 1. září 1959 a nastoupil na fakultu ekonomických vztahů. Studium bylo samozřejmě ideologicky zaměřené, ale zejména výuka cizích jazyků byla intenzivní a na úrovni. „Učili jsme se v malých skupinách, maximálně po šesti studentech. Dělali jsme i simultánní tlumočení,“ říká Oldrich Slavík. Užíval si možnosti poznávat klasickou kulturu, představení Velkého divadla, symfonické koncerty, muzikologické přednášky. Na druhou stranu život obyčejných Moskvanů studenty spíše míjel, nesetkávali se s nimi, a na fakultě i mezi studenty vládla přetvářka: „S ruskými spolužáky nebylo možné mluvit o nedostatcích, které jsme kolem sebe viděli. Přitom bylo známo, že místní holky rády chodí s Čechy, protože Československo bylo považováno za malou Ameriku.“ 

Ve znamení přetvářky byly i jeho státnice z politické ekonomie v roce 1963. „Jednou z otázek byl sedmiletý plán Nikity Chruščova, podle kterého měl Sovětský svaz během sedmi let dohnat a předehnat USA v těžbě nafty, plynu, černého uhlí i produkci oceli. A v průběhu dalších deseti let je měl předehnat v hrubém domácím produktu v přepočtu na počet obyvatel. Bylo jasné, že to je nesplnitelné,“ říká pamětník. 

Ještě před koncem studia se oženil, vzal si moravskou dívku, kterou potkal jako průvodkyni turistů na lodi na Černém moři. Po ukončení studia v roce 1963 dostal umístěnku do podniku zahraničního obchodu Strojimport, kde byl tehdy generálním ředitelem Přemysl Štrougal, bratr pozdějšího premiéra Lubomíra Štrougala. Šokovalo ho, že jeho nástupní plat má být o třetinu nižší než jeho výdělek, když jako student brigádničil v dolech. S vedoucím kádrového oddělení tvrdě vyjednával, až se mu podařilo původně nabízenou částku 1210 Kčs měsíčně usmlouvat na 1550 Kčs s možností dalšího zvýšení po zkušební době. Nastoupil tedy do exportního oddělení, kde měl na starost Sovětský svaz, Čínu a Polsko. 

 

Odpovězte, na co jsme se nezeptali

Ve Strojimportu pracoval teprve pár měsíců, když byl povolán na vojenské cvičení do Milovic. Právě tady došlo k jeho vůbec prvnímu kontaktu s příslušníky tajných služeb. „Byl jsem předvolán do zvláštní místnosti a představili se mi dva lidi, že jsou od ekonomické rozvědky. Prý se seznámili s mou diplomovou prací o konjunktuře obráběcích strojů na kapitalistických trzích a jdou mi nabídnout práci. Měla to být analytická práce v zahraničí, například ve Spojených národech v Ženevě, s možností uplatnit znalost cizích jazyků. Řekl jsem si, proč ne,“ vypráví Oldrich Slavík. Dostal k vyplnění rozsáhlý, třicetistránkový dotazník. „Poslední otázka byla strašně chytrá: ,Tady nám napište svůj názor na to, na co jsme se vás nezeptali.‘ Napsal jsem tam, že bych nikdy nechtěl mít nic společného se zbraněmi.“ O týden později přijeli lidé z rozvědky znovu a oznámili mu, že je jim líto, ale bohužel nebyl přijat: „Těšili jsme se na spolupráci s vámi, ale náš vrchní kádrovák to zamítl, protože jste napsal, že nechcete používat zbraň.“

Oldrich Slavík přiznává, že o práci v rozvědce vůbec nepřemýšlel v morální rovině, že by tím vlastně sloužil totalitnímu režimu. „Nalákali mě na možnost analytické práce. Nenapadlo mě, že bych se měl někam infiltrovat, někoho podplácet, získávat informace,“ říká. 

Zůstal tedy zaměstnancem Strojimportu a jezdil na služební cesty do Sovětského svazu a do Číny. „Všechno to byly obchodní cesty s cílem prodávat československé stroje. Nemělo to žádnou politickou dimenzi,“ říká. 

 

Mimořádná linka Praha – Tokio

Politické uvolnění ve druhé polovině šedesátých let Oldrich Slavík příliš nevnímal. „Bylo to příjemné, ale o Dubčekovi jsme nic nevěděli a my jako rodina jsme měli jiné starosti.“ Řešili bydlení, protože stále žili v žižkovském bytě s bratrem, a finanční potíže. Aby se naučili vycházet s penězi, tři měsíce si zapisovali každý, i ten nejmenší výdaj. V roce 1967 se jim v rámci ojedinělé akce prodeje pražských bytů do osobního vlastnictví podařilo koupit byt na sídlišti Novodvorská. „Třiašedesát metrů čtverečních za 121 078 Kčs,“ říká Oldrich Slavík a znovu se tak blýskne svou pozoruhodnou pamětí na čísla, jména a další údaje. 

V roce 1968 ho Strojimport vyslal jako svého zástupce do Tokia. „Každý podnik zahraničního obchodu měl v různých zemích světa své delegáty. Tenkrát nebyla výběrová řízení a o tom, kdo bude vyslán, rozhodla kádrová porada. Taková nabídka se nedala odmítnout. I kdyby to bylo Mongolsko nebo Nigérie, člověk nemohl říci ne,“ vysvětluje pamětník. Odcestoval do Japonska v květnu, manželka zprvu zůstala doma, protože brzy se jim mělo narodit druhé dítě. 

Tak se tedy stalo, že srpnová okupace roku 1968 ho zastihla v Tokiu. V anglicky psaných novinách Japan Times viděl fotografie sovětských tanků u budovy rozhlasu, od rodiny neměl žádné zprávy. „Třiadvacátého srpna uspořádal velvyslanec Zdeněk Hrdlička schůzi a já jsem tam rozhořčeně vystoupil s tím, že vstup vojsk odporuje normám mezinárodního práva. Řekl jsem emocionálně, že to je od Sovětského svazu velké svinstvo,“ vzpomíná Oldrich Slavík na událost, která, jak se domnívá, měla dopad na celý jeho budoucí život. „Někdo si to zapsal a později jsem kvůli tomu nemohl sehnat zaměstnání, protože mi to napsali do dodatku k posudku.“ 

Od září 1968 do léta 1970 žil nicméně v Tokiu i se svou rodinou. Jeho poslání bylo čistě obchodní, žádné kontakty s tajnými službami v té době neměl. „Japonci se jako kapitalisté chovali velice racionálně, když jim nějaký výrobek vyhovoval po stránce technické i cenové, tak ho od nás prostě koupili. Podařilo se mi prodat asi deset vyvrtávaček ze Škodovky, zprostředkoval jsem dovoz a vývoz investičních celků, například zařízení pro Chemlon Humenné.“ 

Oldrich Slavík však netušil, že v Praze se nad ním stahují mračna. V Tokiu ale musel absolvovat stranický pohovor, jehož výsledek mu nikdo nesdělil. „Vůbec mi nenaznačili, že mě považují za nepřítele socialismu, zřejmě z obavy, abych neemigroval. Nedostal jsem ani otázku, jestli schvaluji vstup vojsk Varšavské smlouvy. Zřejmě proto, že jsem si podepsal ortel už tenkrát na té schůzi v osmašedesátém. Z komise jsem cítil skrývané nepřátelství.“ 

 

Teď se podíváme, jaká seš kurva

Jednou za dva roky měli zahraniční delegáti Strojimportu povinnost strávit dovolenou v Československu. Oldrich Slavík proto v létě roku 1970 dorazil na ředitelství Strojimportu. Novým ředitelem byl tenkrát jeho přítel Luděk Kratochvíl. „Hlásí se ti tvůj velvyslanec z Tokia,“ pozdravil ho pamětník v dobré náladě, když vstoupil do ředitelovy kanceláře, a byl trochu překvapen, když mu jeho nadřízený v jedenáct hodin dopoledne nabídl panáka koňaku. Brzy ale pochopil proč. 

„Teď se podíváme, jaká seš kurva,“ řekl ředitel, vytáhl ze zásuvky jakýsi spis a začetl se do něj. „Kurva seš, ale ne zas tak velká,“ oznámil konečně ředitel a sdělil mu svůj verdikt: „Takže tvoje rodina zůstane tady. Stáhneme tě z Japonska, a až najdeme tvého nástupce, poletíš tam s ním, představíš ho svým partnerům, sbalíš si věci a vrátíš se.“ 

Oldrich Slavík zůstal ještě nějaký čas zaměstnán v pražském Strojimportu, ale protože neměl co na práci, brzy dostal výpověď. Teprve když se sám vypravil na ÚV KSČ, dozvěděl se, že byl ze strany vyloučen. Ale žádné vyrozumění o tom nedostal. 

„Uvažovali jsme se ženou o emigraci, měl jsem nabídky práce pro zahraniční firmy například v Torontu nebo v Melbourne. Ale nakonec jsme se rozhodli zůstat v Československu kvůli našim rodinám a kvůli bytu v osobním vlastnictví, který jsme koupili,“ vysvětluje pamětník. 

Sestavil si seznam dvaapadesáti firem, ve kterých se postupně ucházel o zaměstnání. Všude ho ale provázel nešťastný posudek, kde bylo napsáno, že byl vyloučen z KSČ a že se negativně stavěl k „bratrské pomoci“, jak byla tehdy nazývána invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Nezlobte se, ale musíme zkvalitňovat naše kádry,“ zněla obvyklá odpověď. V červnu 1971 začal pracovat jako topič ve vinařských závodech v Braníku a později nastoupil jako dělník ve skladu v Paláci Luxor na Václavském náměstí. 

 

Když někdo řekne vtip na Husáka, musím vám to žalovat?

„Good afternoon, Mister Sravik. How are you?“ zaslechl roku 1972 na Václavském náměstí angličtinu s typicky japonskou výslovností, která zaměňuje „l“ a „r“. Byl to pan Imatomi, jeden z jeho bývalých japonských obchodních partnerů, který nyní v Praze zastupoval firmu Nissaho-Iwai. U kávy a koňaku v hotelu Jalta mu nabídl zaměstnání šoféra a překladatele, kde mohl přece jen trochu lépe zúročit své dosavadní zkušenosti. Oldrich Slavík našel pro pana Imatomiho kancelář v Řeznické ulici, v bytě manželů Včelákových. Pracoval pro něj zpočátku neoficiálně, ale protože v totalitním režimu každý musel být zaměstnán v nějaké registrované organizaci, stal se zaměstnancem Správy služeb diplomatickému sboru. Od ní dostával plat 2100 Kč, ale pan Imatomi jim musel platit dvojnásobek. 

„Jednou jsem dostal obsílku od policie, že jsem údajně špatně zaparkoval služebním autem,“ vzpomíná Oldrich Slavík na předvolání na policejní ředitelství v Bartolomějské ulici v roce 1973. Tam ho přijal člověk, který se mu představil jako Jarda Matějka. Lístek o špatném parkování roztrhal a odhalil pravý důvod setkání: nabídli mu tajnou spolupráci se Státní bezpečností. „Takže když mi někdo řekne dobrou anekdotu na Husáka, musím vám to žalovat?“ vyptával se pamětník na detaily spolupráce. „O to vůbec nejde. Máme na starost ochranu před vnějším nepřítelem,“ vysvětlil mu prý Matějka. „S tím mohu jen souhlasit, protože svou vlast mám rád,“ odvětil pamětník, ale jak dnes dodává: „Zřejmě jsme každý mysleli jiného nepřítele.“ Nicméně hlavním důvodem, proč se spoluprací souhlasil, podle něj byla pohrůžka, že pokud odmítne, bude propuštěn ze Správy služeb diplomatickému sboru a bude muset opět dělat topiče nebo skladníka. 

„Dali mi k podpisu vázací akt, a abychom si připadali hodně detektivně, měl jsem si zvolit přezdívku.“ Oldrich Slavík si vybral krycí jméno Lhoták, které podle něho vyjadřovalo, že mu jsou estébáci lhostejní. 

Spolupráce měla podobu schůzek s „řídícím orgánem“, které se konaly každý měsíc, obvykle v restauraci v době oběda. Pamětník zdůrazňuje, že trval na tom, že při placení útraty se budou střídat. Zřejmě mu to pomáhalo uchovat si pocit vlastní důstojnosti. Později byl podle svých slov překvapen, když ze svého spisu zjistil, že příslušníci StB si účtovali výlohy za útratu, i když platil on. Jeho „řídícím orgánem“ byl zprvu onen Matějka, který vedl úvodní pohovor. Po nějakém čase jeho místo zaujal Pavel Taubr, bývalý lesní dělník a později příslušník Pohraniční stráže. Oldrich Slavík ho považoval za prostého, nepříliš vzdělaného člověka a prý – „aby nebylo trapné ticho“ – ho během schůzek vzdělával v základech ekonomie. „Vůči těmhle intelektuálně jednodušším lidem jsem měl spíš soucit,“ říká. 

 

Oni už o tom stejně věděli

V roce 1975 Oldrich Slavík změnil práci, namísto pro Japonce Imatomiho začal pracovat pro britskou firmu Uni-Export Instruments, která do Československa dovážela vědecké přístroje, a později také pro americkou firmu Nuclear Data a jejího německého zástupce Wolfganga Meiera. I nadále však práci vykonával pod hlavičkou Správy služeb diplomatickému sboru. 
Bylo zřejmé, že Státní bezpečnost se o něj zajímá kvůli jeho pracovním kontaktům se zahraničními obchodníky. Pamětník tvrdí, že během schůzek se ho příslušníci StB na nic konkrétního neptali ani mu nezadávali žádné úkoly. Rozhovory prý probíhaly jen v obecné rovině. 

V jeho spisu však lze nalézt informace o nejrůznějších lidech, s nimiž se setkával. Jedním z nich je například informace o jeho sousedovi Růžkovi, se kterým v osmdesátých letech sdílel vilu v Modřanech a jejich sousedské vztahy nebyly právě idylické. „Já jsem se na něj zlobil, na toho Růžka, a pokládal jsem za dobré, aby o tom věděli zase někde jinde. Takže je možné, že jsem si na něj svým způsobem stěžoval,“ připouští Oldrich Slavík. 

Na jiném místě ve spise se zase objevuje informace o tom, že Němec Wolfgang Meier, se kterým spolupracoval, má mladou milenku. 

„Já jsem spíš přesvědčený, že oni o tom už věděli, kromě toho mám dojem, že, co se týče milenek, byl to jediný případ, na který si vzpomínám,“ obhajuje se pamětník a jedním dechem hovoří o tom, že Wolfgang Meier mu plně důvěřoval, v roce 1987 mu dokonce zaplatil dovolenou v USA a půjčil mu na ni vlastní kreditní kartu. 

StB mu občas prokazovala drobné služby, například mu zařizovala rychlejší vystavení cestovního pasu, když měl vycestovat na služební cestu do zahraničí. Hmotnou odměnu však obdržel jen jednou, když od nich k padesátým narozeninám dostal sadu skleniček na whisky. Zřejmě však žil v obavách, že i jeho samotného StB sleduje, protože když například od jednoho z obchodních partnerů obdržel provizi dva tisíce švýcarských franků, raději ji estébákům sám odevzdal. 

Do většího konfliktu se s nimi dostal jen jednou: při jednom z hovorů se svým řídícím orgánem Pavlem Taubrem roku 1988 se zmínil, že „největším nepřítelem socialismu je socialismus sám“. „On to celý poplašený hlásil svým nadřízeným a hned za týden se konala další schůzka v hotelu International. Nastoupili tam na mě čtyři lidi, jeden měl šišatou vyholenou hlavu a vypadal jako kat. Těm jsem se musel zpovídat, jak jsem to myslel, a podobně. Musel jsem vysvětlovat, že jsem k tomu došel sám, že nemám žádné vzdělání z kapitalistické ciziny.“ StB prý tehdy uvažovala, že s ním ukončí spolupráci, k tomu ale nakonec nedošlo. Je však možné, že po tomto rozhovoru se pro ně stal méně důvěryhodným zdrojem. 

 

Hrál jsem s nimi hru

Listopadovým událostem roku 1989 prý Oldrich Slavík zpočátku příliš nedůvěřoval. „Bál jsem se, že jde o nějakou provokaci, podobně jako při rozbití výlohy Aeroflotu v roce 1969. O Václavu Havlovi jsem nic nevěděl, ti lidi mi byli neznámí, byl to nějaký underground,“ říká. Změnu režimu přivítal, očekával možnost svobody podnikání, i když nevěřil, že předávání moci proběhne tak rychle. 

V prosinci 1989 se s ním naposledy sešel jeho nový řídící orgán jménem Zdeněk a sdělil mu, že jeho spis tajného spolupracovníka StB bude zlikvidován: „Říkal: ‚Ničeho se neboj, všechny doklady jsme odvezli do papírny ve Štětí, kde půjdou jako starý papír do louhu.‘“ To se však nestalo, jeho spis se kompletně zachoval.  

Jak ale říká, nikdo z přátel mu jeho spolupráci nikdy nevyčítal. Jen jedna známá ho upozornila, že jeho jméno se objevilo v Cibulkových seznamech. Se svou minulostí byl konfrontován pouze jednou, když se v roce 1993 ucházel o funkci přísedícího u soudu, a nemohl ji získat, protože měl pozitivní lustrační osvědčení. 

„Já jsem nikomu neublížil, snad ani nevědomě. Absolutně ne. Věděl jsem, že do určité míry s nimi hraju hru, abych dál mohl dělat zaměstnání, které mě bavilo a živilo. Z tohoto hlediska si myslím, že jsem čistý,“ říká. 

Britská firma Uni-Export, pro kterou pracoval, v květnu 1991 opustila Československo, protože vědecké ústavy v té době neměly peníze na nákup nových přístrojů. Oldrich Slavík chvíli pracoval se známými ve firmě prodávající auta Peugeot, ale když zjistil, že si odklánějí peníze do zahraničí a pokoušejí se o daňové úniky, z práce odešel. Poté nastoupil do firmy Interleasing, kde se pro změnu setkal s tunelováním. V roce 1993 proto odešel do předčasného důchodu. Přispěla k tomu i tragická smrt jeho syna, který tehdy náhle zemřel, a pro Oldricha Slavíka to znamenalo velký duševní otřes. Od té doby už pracoval jen příležitostně, jako konzultant na volné noze. Žil sám, protože se ženou se rozvedli už v osmdesátých letech. 

 

A teď si představte, že já budu geroj

Navenek by se mohlo zdát, že Oldrich Slavík a lidé, kteří podobně jako on před Listopadem pracovali v podnicích zahraničního obchodu, měli oproti ostatním Čechoslovákům na začátku devadesátých let velkou startovní výhodu v podnikání: uměli cizí jazyky, měli zahraniční obchodní kontakty a zkušenosti. Ostatně tomu nasvědčuje i příběh podnikatelského úspěchu Andreje Babiše. Pamětník ale tvrdí, že tomu tak většinou nebylo: „Ti lidé byli spíš úředníci, většinou neměli podnikavého ducha. Ty podniky nebyly založené na osobní iniciativě, všechno řídily stranicky prověřené kádry. A kádrováci o obchodě nic nevěděli.“ 

Oldrich Slavík se o očištění svého jména ohledně spolupráce s StB nikdy nesoudil, na druhou stranu si nepřipouští osobní odpovědnost: „Podepsal jsem to pod existenčním nátlakem, vmanévrovali mě do toho vydíráním. Řekli, že když nepodepíšu, postarají se, abych znovu dělal skladníka nebo topiče. Já jsem v té době měl dluh devadesát tisíc za byt, který bych z platu topiče nebyl schopen splácet. A teď si představte, že já budu geroj a vezmu s sebou do hrobu i ty dva kamarády, kteří mi za půjčku ručili. Ti by ten dluh museli splácet za mě.“ 

Dnes žije podle svých slov jako spokojený důchodce.