„Já jsem se s jednou librou vydala do Anglie. Skutečně to nebylo jednoduché. Nerozuměla jsem ani slovu. Pamatuju si, že jsem měla nějakou adresu, kde jsem mohla nějakou dobu spát. V té době byl stále legální výjezd, takže nebylo možné žádat o emigraci. Věděla jsem, že tam nemůžu být tak dlouho. Byla jsem u nějakých starších manželů. Někdo mi dal záchytnou adresu. Potom jsem šla do nějakého snackbaru a tam jsem si koupila noviny. Nerozuměla jsem v nich jedinému slovu. Nicméně jsem prohlížela inzeráty na au pair, protože jsem si říkala, že to je jediná šance: budu mít bydlení a jídlo. Au pair jsem uměla najít. Musím říct, že jsem trochu zopakovala historii svého dědečka - když šel do Vídně, neměl v kapse ani halíř a neuměl vůbec německy. Našla jsem nějakou au pair, telefonovat jsem neuměla, to jsem vůbec nechápala. Dostavila jsem se na adresu a byla to kupodivu indická rodina, což jsem považovala za prst osudu. Už v té době mi Indie ležela v hlavě.“
„Byla jsem na prázdninách v Raspenavě, kde shodou okolností byli i moji rodiče, a bydleli jsme na nějaké katolické faře. Bylo to brzo ráno, mohlo být šest sedm hodin. Vyběhla jsem ven a šla jsem se projít do polí a luk. Viděla jsem u cesty sedět a brečet dva české vojáky. Byli to pohraničáři, kteří odešli z pohraničí, protože tam už se valily tanky. Od nich jsem se to dozvěděla. Ale nevěděla jsem ještě, oč se přesně jedná. Běžela jsem zpátky, pustila jsem si rádio, kde o tom vysílali. Jenže potom vysílání zmlklo – to už mezitím zřejmě obsadili rozhlas v Praze na Vinohradské – a já jsem se okamžitě rozhodla, že jedu do Prahy.“
„Ráno jsem se spojila telefonicky se známými a běželi jsme k filozofické fakultě a na Staroměstské náměstí, a tam jsme obkličovali tanky. Ty tanky na mě působily hrozně zvláštně, protože měly na sobě takové bílé kříže, takové bílé pruhy. A vojáci na tancích seděli a mlčeli. Úplně zařezaně mlčeli. Neodpovídali. My jsme jim rusky – jak byl kdo mocen – říkali, co tady dělají a proč přijeli. To jsem svoji ruštinu začala uplatňovat. Potom jsme šli do stávky. Byli jsme v posledním patře filozofické fakulty a přímo na nás mířil tank, který stál na mostě. Nahoře jsme spali ve spacácích a okny jsme koukali na hlaveň. Zřejmě nás chtěli vystrašit a hlaveň se občas začala zdvíhat k oknům a zase klesat. Ven jsme moc nevycházeli, na mostě stáli vojáci snad každých pět metrů s kvérem. Most jsem přešla asi jednou a byl to strašný pocit, naprosto strašný. A pak jsme chodili na všechny schůze. Tam to probíhalo, kvasilo v takzvané modré posluchárně dole. Tam se střídali hosté. Byl tam nějaký studentský výbor, ve kterém jsem já nebyla, ti zvali dělnickou mládež, dělníky z ČKD. Ty jsme vítali a tleskali. Prostě, prožívala jsem to tímto způsobem v rámci studentů filozofické fakulty.“
„Maminka mě vzala s sebou proto, že mým úkolem bylo podstrčit strýčkovi kalich. Ve vězení totiž tajně sloužili mše. Takový malý zlatý kalich, byla to hračka pro děti. My jsme měli doma hračky a mohli jsme si na mši hrát. Tenhle kalich jsem měla podstrčit. Pamatuju si už jen na velký nezastřešený dvůr, kde byly dlouhé stoly. A tam stáli vězni a nemohli si po celou dobu sednout. U každého stál bachař. My s maminkou jsme si sedly naproti. Strýček vypadal – v mých vzpomínkách – jako naprosto vyhublý mladík, strašně smutný byl. Ten obraz byl pro mě opravdu strašný. Maminka byla velice opatrná na to, co říká. Rozhovor trval poměrně dlouho, alespoň ve vzpomínce to tak mám. Mně to připadá, že to mohlo být tak půl hodiny, ale možná to bylo daleko míň. Na konci rozhovoru jsme směly k strýčkovi přijít a políbit ho. A při té příležitosti jsem mu měla dát ten kalich, což jsem taky udělala, protože se předpokládalo, že dítě nebude tak sledované.“
„Já jsem byla na nohou hned. Chodila jsem na všechna zvonění na Václaváku. Ale je pravda, že tu byla zkušenost z osmašedesátého roku. Takže jsem si vždycky zajistila hlídání pro děti. Počítala jsem s tím, že se třeba nevrátím. Nějaké sousedce nebo někomu jsem zkrátka řekla, že se o děti musí postarat, aby nezůstaly samy v bytě. Já jsem neměla strach. U výslechů, které jsem absolvovala dříve, jsem pociťovala opravdu hluboký strach. Tady jsem neměla strach. Ale měla jsem strach, že by tahle situace mohla nastat: že by děti zůstaly samy v bytě.“
Milena Slavická se narodila 28. března 1949 v Karviné jako páté dítě manželů Ratayových. Kvůli otcově zaměstnání žila do 6 let v Maďarsku, pak se rodina vrátila do vlasti. Výchova zůstávala jen na matce, neboť režim otci nedovolil pracovat v Praze, kde žili. Dva matčini bratři byli politickými vězni. Pamětnice vychodila základní školu v Sázavské ulici a poté Gymnázium Wilhelma Piecka. V roce 1967 nastoupila na Filozofickou fakultu Karlovy Univerzity ke studiu historie a ruštiny, od druhého ročníku si změnila ruštinu na dějiny umění, zajímala se rovněž o indologii. Po 21. srpnu 1968 se účastnila studentské stávky na FF UK. V roce 1969, když se upálil Jan Palach, se rozhodla pro emigraci. Legálně odjela do Velké Británie, ale ještě téhož roku se na naléhání rodičů vrátila. Pokračovala ve studiu a v roce 1971 se poprvé vdala. Roku 1974 se jí narodilo první dítě. V letech 1975-1989 pracovala v Národní galerii. Díky tomuto zaměstnání se dostala do Moskvy, kde se seznámila se svým druhým manželem Viktorem Pivovarovem. S Jindřichem Chalupeckým organizovala návštěvy ruských neoficiálních umělců v Praze. Po sametové revoluci pracovala jako šéfredaktorka časopisu Výtvarné umění, od přelomu milénia začala pedagogicky působit na pražské AVU. Uspořádala několik výstav a vydala dvě prozaické knihy – Povídky jamrtálské (2010) a Hagibor (2014).
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
