Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Slapničková (* 1925)

• narodila se 9. září 1925 v Železném Brodě (v městské části Brodec)


• otec Antonín Klápště založil v Železném Brodě úspěšnou sklářskou firmu

• rodina umožnila oběma dcerám vzdělání, společně cestovali, pěstovali literaturu a umění

• pamětnice vystudovala osmileté gymnázium v Turnově


• otec patřil do okruhu umělců a pedagogů, kteří podnítili založení sklářské školy v Železném Brodě


• v roce 1948 měla svatbu s Ervínem Slapničkou v tehdy významném Hotelu Cristal v Železném Brodě

• po komunistickém puči a změně politických poměrů v zemi v roce 1948 musel otec odevzdat vzkvétající podnik státu

• pracovala jako dělnice, z mnoha zaměstnání dostala výpověď, rodině se zásadně změnilo sociální postavení

• s manželem vychovali jediného syna Davida

• po roce 1989 syn navázal na rodinnou tradici a začal podnikat v bižuterii


• do 82 let pracovala v synově firmě v Těpeřích


• v roce 2024 (v době natáčení) žila v Železném Brodě

Město Železný Brod bylo v dětských očích Ivy Slapničkové kouzelné. Přímo pohádkové. Tatínek úspěšně podnikal se skleněnými korálky, vinutými i mačkanými perličkami, firma vyvážela tkané skleněné třásně k lustrům i do zahraničí. Iva a její o čtyři roky starší sestra Dagmar vyrůstaly v kultivovaném prostředí plném literatury, umění a hudby. Rodiče dívkám umožnili studovat, společně cestovali. „Když mi bylo šest let, jeli jsme všichni vlakem do Paříže na Koloniální výstavu. Tatínek tady měl přátele i z ministerských kruhů. Z hotelu jsme viděli na Eiffelovu věž,“ vzpomíná pamětnice.

Dívkám rodiče umožnili navštěvovat také taneční kroužek zvaný rytmika. Vedla ho Jarmila Jeřábková, která učila výrazový tanec podle školy známé americké tanečnice Isadory Duncanové. Iva a Dagmar se tak každé léto účastnily měsíčního kurzu, pokaždé na jiném místě. Většinou se jednalo o zámky nebo hrady. Tančilo se ve splývavých šatech po vzoru antických bohů. Ale každá krásná pohádka jednou končí. Většinou dobře. 

Škodou Popular vyjeli s rodiči na Glossglockner

Iva Slapničková, rozená Klápšťová, se narodila 9. září 1925 v Brodci. Tatínek Antonín Klápště a maminka Marie Dubcová se seznámili na takzvaném odpoledním čaji u maminčiny sestry v Malé Skále. Tatínek vystudoval v Chrudimi obchodní akademii se zaměřením na zahraniční obchod. Maminka po gymnáziu v Pardubicích studovala medicínu, ale školu nedokončila. Celý život zasvětila práci pro manžela a výchově dcer.

Dětství měly sestry Klápšťovy krásné. Doma pěstovali zájem o literaturu, poslouchali hudbu, dívky hovořily několika světovými jazyky. Sestra Dagmar byla členkou Evropského literárního klubu. „Dokonce jsme jako jedni z prvních měli v ložnici reproduktor. Tehdy začínal rozhlas. Žili jsme trochu jinak a to komunistům zřejmě vadilo,“ předznamenává pamětnice postupný pád tatínkova podnikání i osudy celé rodiny.

Díky tatínkově firmě si mohli dovolit mnohé nevšední aktivity, například pravidelné navštěvování restaurací nebo cestování. Patřili k jedněm z prvních, kteří začali jezdit na zahraniční dovolené. Měsíc tak třeba strávili v lázních ve francouzském Biarritzu, pamětnice navštívila v devíti letech ozdravný pobyt v italském Gradu, společně se vydali na Koloniální výstavu v Paříži, projeli Bad Ischl, Innsbruck, autem Škoda Popular vyjeli s rodinou na nejvyšší horu Rakouska Glossglockner. „Jeli jsme taky třeba vlakem do Chorvatska. V Supetaru měl čerstvě hotel jeden tatínkův přítel z Prahy. To se teprve začínalo jezdit k moři, byla to úplná novinka!“ zakončuje výčet pamětnice.    

Antonín Klápště se přátelil s řadou významných pedagogů a umělců ze Železného Brodu a stál také při založení tamní významné sklářské střední školy. Přátelil se mimo jiné se Zdeňkem Jůnou, Ladislavem Přenosilem, Oldřichem Žákem, Aloisem Metelákem, Vilémem Veselým, Miloslavem Janků, Jaroslavem Brychtou a mnoha dalšími. Mezi jeho přátele patřil také Jindřich Tockstein, malíř a vedoucí designér firmy Železnobrodské sklo, na kterého pamětnice s úsměvem vzpomíná: „To byl typický bohém! Tatínek mu občas finančně vypomohl. Holdoval alkoholu a vždy o sobě říkal, že je jako ten ptáček, který také netuší, kde se ten den vyspí.“

Oblíbeného učitele němčiny zabili nacisté

Po dokončení obecné školy nastoupila pamětnice na osmileté gymnázium v Turnově. Její spolužačkou a přítelkyní byla po celou dobu studia Jaroslava Brychtová, později známá sklářka a sochařka, manželka rovněž světově uznávaného skláře Stanislava Libenského.

Přestože studia zakončila maturitou v roce 1945, na školu v průběhu války negativně nevzpomíná: „Bylo to vynikající gymnázium. Pedagogové byli velké autority, mělo to celé úroveň.“ Za války chodili do školy občas i pěšky přes zavřený tunel v Líšném.

Jako jedinou smutnou událost uvádí případ učitele němčiny. „Myslím, že se jmenoval Vladimír Novotný a pocházel z Jičína. Zřejmě to byl odbojář, protože ho Němci popravili. Měli jsme ho rádi, dodnes si pamatuji jednu básničku, kterou nás naučil,“ dodává. Další studia Iva Slapničková již nedokončila. Začala sice studovat v Praze medicínu, ale pak poznala manžela a školu opustila.

Výjimečná svatba v Hotelu Cristal

Vdávala se v roce 1948 za Ervína Slapničku. Manžel pocházel z Postoloprt a měl vystudovanou střední školu v Žatci. Díky své mamince, která byla německé národnosti, uměl výtečně německy. Přes inzerát si našel práci v textilní firmě česko-německého podnikatele Johanna Liebecka v Železném Brodě. Tam se s pamětnicí poznali.

Ervín Slapnička byl rovněž vynikajícím fotbalistou, a ačkoliv měl velmi slibnou nabídku z prestižního fotbalového klubu, neudělal to. „Můj manžel nebyl ctižádostivý. Nechtěla jsem odejít, a on tedy také nešel. Měl kvůli mně celý život těžkosti. Myslel si, že se žení do rodiny úspěšného podnikatele, ale vzal si vlastně dělnici, protože mě kvůli otci nechtěli už nikde zaměstnat. Vztah tím byl pochopitelně poznamenaný, ale nikdy mi to nevyčetl,“ vzpomíná na manžela pamětnice.

Svatbu měli ještě honosnou a v evropském stylu. Hotel Cristal v Železném Brodě zažíval svou největší slávu – byl vybudován pro sklářské obchodníky, kteří do města v té době proudili. Podával se losos s majonézou, jemně obložené telecí fricandeau, pečený poulard neboli vykastrovaný kohout, srnčí kýta, prince pickle dort, na závěr mocca se zmrzlinou a pochopitelně se pila francouzská vína, plzeňské pivo a sekt. Tatínek novomanželům zajistil ještě svatební cestu – strávili deset krásných dní u Máchova jezera.

Tatínkovi řekli, že musí všechno odevzdat, tak to udělal

Celkový zvrat přišel po roce 1948, kdy se Antonínu Klápštěmu začali podle slov pamětnice komunisté mstít – byl jim nepohodlný vysoký sociální status rodiny. „Přišli dva páni a řekli, že všechen majetek musí odevzdat. A on ho odevzdal,“ dodává lakonicky pamětnice. Ji samotnou pak nenechali dělat žádnou práci příliš dlouho a z každého zaměstnání ji po čase vyhodili. Pracovala chvíli jako úřednice v Železnobrodském skle (ŽBS), dále jako dělnice ve fabrice na Vápence, část života vykonávala manuální práce z domu.

Tatínek celou situaci nesl špatně. Dělal různé pomocné dělnické práce, nakonec skončil jako vrátný. Maminka našívala z domu knoflíky. Odneslo to otcovo zdraví, protože ačkoliv neholdoval alkoholu ani kouření, postihl do infarkt a později se u něj rozvinula rakovina. Musel sledovat, jak jeho přátele pedagogy, umělce, ale i studenty vyhazují komunisté ze sklářské školy.

Do jejich velikého domu, kde dříve sídlila i firma, nastěhovala ubytovací komise problematického nájemníka, vedoucího místních šroubáren, který holdoval alkoholu, a ačkoliv měl tři děti, neváhal se vracet domů opilý a rozbíjet v domě okna. Po smrti nájemníka se proto pamětnice rozhodla nastěhovat zpět do rodného domu a rodičům vypomáhat. Předtím bydleli s manželem v bytě. „Až do převratu jsme se protloukali, jak doba dovolila. Dělali jsme jen to, co se smělo, jezdili jen tam, kam bylo dovoleno,“ dodává suše.

Sestřenice se brodila se přes Dunaj, aby mohla za manželem

Jediný člen rodiny, kterého situace po roce 1948 příliš nezasáhla, byla starší sestra Dagmar. Vdala se za lékaře a odstěhovala se do Rakovníka. „Moje sestra byla jiná než já. Všechno jí šlo, byla chytrá a šikovná. Já jsem byla naivní romantik, ale měly jsme dobrý vztah. Jejich syn byl jako můj,“ vzpomíná. Nakonec se potomka dočkali i Slapničkovi. V roce 1958 se jim v rakovnické nemocnici narodil vytoužený a dlouho očekávaný syn David. Zůstal ale jedináčkem.

Kromě sestry byla pamětnici velmi blízká také sestřenice Dagmar, která v roce 1950 za dramatických událostí emigrovala do Kanady. Její manžel pracoval v Baťových závodech a vysílali ho často na výstavy do zahraničí. Při jedné z nich, tehdy zrovna do Kanady, tam už zůstal. Vydala se za ním, ale hned napoprvé ji během ilegálního přechodu hranice chytili a vazbu strávila na Pankráci v době, kdy zde čekala na svůj trest Milada Horáková. Traumatické vzpomínky na její popravu zůstaly v paměti sestřenice Dagmar po zbytek jejího života. Z vazby byla ale nakonec propuštěna. Manžel jí z Kanady zajistil advokáta a stejně tak převaděče, který ji na Slovensku provedl přes kukuřičná pole a Dunaj až do Rakouska. Zhruba po roce se dostala konečně do Toronta k manželovi.

Sklářství zůstalo v rodině

Ačkoliv syn David podobně jako otec směřoval k tomu stát se úspěšným sportovcem, nakonec sportu svou kariéru nepropůjčil. Po roce 1989, kdy se v rámci kuponové privatizace měnily podniky z národních na státní nebo soukromé firmy, se Davidu Slapničkovi a jeho kolegům podařilo získat výrobnu skleněných perel v Těpeřích, která mu dodnes patří. „Pro Davida jsem pracovala do svých osmdesáti dvou let. Říká, že ta firma je jeho dítě. Kdoví, jestli to mého vnuka Davida bude také bavit,“ pokládá si otázku pamětnice.

Poslední roky se věnuje vnoučatům a domácnosti. Stále ale také sleduje aktuální dění ve světě – válku na Ukrajině nebo konflikt v Izraeli – a zajímá se i o dění v rodném městě. „Brod se během mého života extrémně proměnil. Byla tu úplně jiná kultura než teď. Vyrábějí se tady už jen hloupé sériové věci, předtím to bylo umění,“ zlobí se pamětnice na citelnou proměnu rodného města a sklářské produkce, se kterou je dodnes Železný Brod spojen.

Iva Slapničková se netají sympatiemi ke knězi Zbigniewu Czendlikovi, který je jí svými názory blízký. „Jednou řekl, že dnešní generaci už sice nerozumí, ale je přesvědčen, že bude skvělá. Moc se mi to jeho motto líbí. Podepsala bych se pod něj,“ uzavírá pamětnice.