Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Karel Sláma (* 1939)

V uniformě milicionáře se v srpnu 1968 díval do hlavní tanků

  • narozen 24. listopadu 1939 v Dobroměřicích na Lounsku

  • vyrůstal bez matky, otec se znovu oženil

  • otec i jeho nová manželka pracovali v porcelánce Berman v Lounech

  • změnu režimu v roce 1948 rodiče přivítali, patřili k přesvědčeným komunistům

  • roku 1955 se pamětník vyučil v porcelánce strojním zámečníkem

  • vojenskou službu nastoupil roku 1959 u Pohraniční stráže v Aši

  • po návratu z vojny, kde vstoupil do KSČ, rozšířil řady Lidových milicí v porcelánce Berman

  • roku 1968 se v podniku zúčastnil ostré mobilizace Lidových milicí

  • po roce 1968 prošel prověrkami, ale patřil ke kritikům vnitřního nesouladu strany

  • v roce 2000 odešel do důchodu

  • v roce 2024 žil v Lounech

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodli zaměstnanci jedné ze severočeských cementáren pro bojkot a cement, který přijel ze SSSR naházeli do jiného vagónu, kde se pytle protrhaly. Vagón pak putoval na Lounsko do stavebnin, kde na něj čekal i Karel Sláma. Když viděl, že ho není jak složit a znovu napytlovat, vydal se pro pomoc k posádce okupační armády, která měla už několik týdnů nedaleko štáb. Dobře se s nimi znal.

21. srpna 1968 totiž jako milicionář vyjednával s jejich velitelem o tom, aby krvavě nepotlačili shromáždění v továrně, kde pracoval. Invazi sice nevítal, ale jako celoživotní přesvědčený komunista vstup cizích armád chápal.

VOJÁKY PROMĚNIL DÉŠŤ V ŽÍVÉ SOCHY

Velitel posádky mu poslal tři desítky vojáků, šťastný, že pro ně našel pracovní náplň. „Teď situace. Prší, rampa a sklad. Kluci to nakládali, vážili a pytlovali, zaprášený od toho cementu a nosili to přes ten déšť do toho baráku. Ty byli betonový, ty kluci,“ vzpomíná se smíchem Karel Sláma na to, jak z třiceti členů sovětské armády udělali živé sochy.

DĚDEČKOVA KRVAVÁ STÁVKA

Karel Sláma se narodil na Lounsku v Dobroměřicích 24. listopadu 1939. Tatínek vyrůstal v pražském sirotčinci, kam ho dala mladá služebná z panského domu. V deseti letech byl nabídnut na práci a přišel na Lounsko, kde ho rodina Landových nechala vyučit švecem. I tatínkovi nelehké začátky byli jedním z důvodů, proč Karel Sláma považoval komunistickou ideologii za spravedlivější a lepší než kapitalismus První republiky.

Ještě důležitější ale bylo v tomto ohledu vyprávění dědečka z maminčiny strany. Ten se totiž 4. února 1931 jako horník zúčastnil tzv. Duchcovské stávky, která byla jedním z tíživých důsledků Velké hospodářské krize, jež přinesla propouštění a snižování mezd horníků. „Dědeček byl ve Výboru na šachtě v Komunistické straně. Když byla tenkrát stávka a šlo se na Duchcov, tak v duchcovském viaduktu padl vedle něho kamarád, kterého zastřelili policajti, nebo vlastně četníci tenkrát. Přišel o práci a musel jít do rodné obce, takže šel do Hřivic s tím, že celá rodina se musela naložit na dvoukolovou káru. Jen s tím, co měli, peřiny, drobnosti,“ vypráví Karel Sláma příběh tak, jak mu ho předávali jeho prarodiče.

Maminka Anna zemřela na krvácení do mozku, když byly malému Karlovi čtyři roky. Otec si po té vzal za ženu kolegyni z porcelánky Berman, Marii Slámovou. Válka se jim propisovala do běžného života čím dál víc. Například majitel porcelánky, kde pracovali, Žid Bernard Berman v podnikání pokračoval až do roku 1942, kdy podle Karla Slámy vyvedl z porcelánky peníze a utekl před nacismem. Podnik pak zachraňovali sami zaměstnanci pomocí státní půjčky.  Patřil mezi ně i tatínek Karla Slámy, který se díky svému zdravotnímu stavu vyhl nucenému nasazení v Říši. Každý den po práci ale pracoval pod dohledem nacistů na záterasech, které budovali za městem. V samém závěru se jich válka dotýkala tak, že si na detaily živě vzpomíná i samotný Karel Sláma, který byl v předškolním věku.

PRVNÍ POLIBEK DOSTAL NA POZADÍ HOŘÍCÍCH DRÁŽĎAN, VIDĚL VLASOVCE I POCHOD SMRTI

Vybavuje si hlavně výhled před vraty jejich domku, kde viděl úžlabí mezi horou Raná a Oblíkem, ozářené požárem vybombardovaných Drážďan. „ Všichni z ulice se dívali na Drážďany, jak je to tam osvětlený a já jako pětiletý kluk jsem se zamiloval a dal jsem si první pusu s Jaruškou Ešlerů. Tý byly tenkrát při roky a měla ještě plínu. Když to náhodou zpozorovali moji rodiče, tak štouchli do ostatních a všem tam vyskočily slzy, protože si uvědomili tu tíhu války a tam dvě malé děti, které se snaží ten život začít,“ popisuje s pohnutím scénu z konce války.

Z vyprávění zná také pochod smrti v blízkých Lenešicích, kde nacisté popravili vězně z koncentračních táborů, kteří už nemohli dál. „Německý voják pak přišel do vsi a nařídil, aby tam poslali povoz a ty zastřelený uložili do hrobu. Faix ještě s jedním sedlákem pro ně dojeli a jsou uložení na hřbitově v Dobroměřicích. Jeho dcera Hana Faixová pak napsala vzpomínku, jak tam nad tím hrobem říkala básničku.“

Z posledních měsíců druhé světové války si také pamatuje, jak maminka pekla suchary do podomácky vytvořeného bunkru, kde by se skrývali před bombardováním. Bedna s peřinou mu sloužila jako dětská postýlka. Tatínek v bunkru přechovával také lopaty, aby se mohli vykopat, pokud by zůstali zavalení.  Útočiště v něm našli v den, kdy maminka šila z červeného, bílého a modrého sukna československou státní vlajku, protože očekávali příchod osvoboditelů. Ještě před Rudou armádou ale dorazila jiná armáda, na kterou je upozornil jeden ze strážných.

„Všichni se schovejte, jedou Vlasovci! To byla armáda, před kterou jsme měli všichni respekt, protože nebyla nikým zásobovaná a ti vlastně sbírali, co se dalo. Pod pohrůžkou zastřelení,“ popisuje Karel Sláma strach a útěk do bunkrů a do úkrytů, protože se báli, že Vlasovci začnou střílet, pokud se budou cítit ohrožení nebo uvidí pohyb.

Rudá armáda přijela do Dobroměřic stejný den večer. „Maminka mě vzala na náměstí, kde stály první tanky. Jeden z tankistů po mně natahoval ruce, mamina mě podala a já strašně brečel, protože jsem myslel, že je to čert. Celou noc jeli od toho Berlína, byli začouzený, umazaný, ale šťastný, že tu nenarazili na odpor Němců,“ vzpomíná na noc euforie a oslav.

..A KONEČNĚ PŘIŠEL KOMUNISMUS

Po válce začal chodit školy v Dobroměřicích a později do měšťanky v Lenešicích. Komunistické převzetí moci v únoru 1948 celé rodina vítala a považovala za satisfakci. O to větší bylo překvapení, když v padesátých letech neprošli rodiče prověrkami a byli z KSČ bez vysvětlení vyloučeni.

Za další z přešlapů strany vnímal jako dítě to, že jeho milovaná učitelka nesměla po únoru 1948 učit, protože její rodiče byli živnostníci. K řadě rozhodnutí strany zůstaval celoživotně kritický. Například  nesouhlasil s popravami v politických procesech z padesátých let. Dodnes je bytostně přesvědčen, že Milada Horáková se u zinscenovaného soudu v roce 1950 přiznala, protože byla vinná. Trest smrti ale odmítá.

MÍSTO K PILOTŮM MUSEL K POHRANIČNÍ STRÁŽI 

V roce 1955 dokončil Karel Sláma vyučení v oboru strojní zámečník přímo v lounské keramické továrně, kde zůstal i pracovat. Jeho životem tehdy bylo bezmotorové létaní na kluzácích, Sokol, divadelní spolek a organizace různých akcí, obvykle pod záštitou Svazarmu. V roce 1955 cvičil na Spartikiádě, která pro něho byla obrovským zážitkem.

Jako pilot větroňů chtěl na vojnu, kam nastopil v roce 1960, k letectvu. Ze zdravotních důvodů to ale nevyšlo. Armáda si ho představovala jako parašutistu, tím se ale stát nechtěl a nastoupil k pohraniční stráži do Aše. Tam proběhlo také jeho přijetí do řad KSČ.

Přiznal, že měl často při hlídkách strach. Nejen z těch, kdo toužili utéct na západ často se zbraní v ruce, ale i ze samotných vojáků. „Příslušník pohraniční stráže prvního ročníku, zastřelil staršího z hlídky. Chtěl utéct na západ a když sloužil u té čáry, tak řekl staršímu, že jde čúrat za strom, natáhl to a prostřelil mu hlavu.“

Podle svých slov měl štěstí, že sloužil v letech, kdy útěky na západ byly už spíš vyjímečné. A to i přes to, že v té době zemi opouštěli bratři Mašínové, jejichž nedávné vyznamenání nedokáže pochopit a přiklání se k těm, kdo je považují za vrahy.

Po poddůstojnické škole ho čekalo velení četě v Chebu, kde povinnou vojenskou službu i dokončil. Návrat do civilu ho překvapil. Kamarádi byli na vojně nebo ženatí, ze starého života mu příliš nezbylo. KSČ ho oslovila s tím, aby nastoupil do politické školy. To odmítl a jako stranický úkol si zvolil raději funkci spojky v milici v lounské porcelánce, kde pracoval.

V roce 1962 potkal svou budoucí ženu Bohumilu Slámovou. Kvůli bytové nouzi se rozhodl, že vybuduje bytové družstvo a díky jeho organizačním schopnostem tak v roce 1965 vzniklo 48 nových bytů ve dvou nájemních domech. Ve stejném roce přišel na svět jejich první syn Martin.

PRAŽSKÉ JARO MU NEDÁVALO PŘÍLIŠ SMYSL

Na jaře 1968 pozoroval politické změny se smíšenými pocity. Z přístupu řady spolustraníků byl znechucen. Pragmaticky totiž věřil tomu, že patříme k Varšavské smlouvě se všemi závazky, které z toho plynou. Hlavním důvodem bylo provázané hospodářství a svázanost se Sovětským svazem. Rozštěpení strany na dva proudy tak považoval za chybu, která vedla k vpádu vojsk Varšavské smlouvy na naše území v srpnu 1968. Podle něj nešťastné, ale zcela pochopitelné.

„Myslel jsem, že pili,“ popsal svou první reakci na to, když mu v noci volali, ať okamžitě nastoupí na ostrou mobilizaci lidových milic do továrny. Předseda stranické organizace porcelánky Zdeněk Coufal odjel na mimořádný sjezd do Vysočan a v továrně nechali milicionáře hlídat, aby nedocházelo k sabotážím.

„Říkali jsme si: my nesmíme nikomu dát do ruky zbraně. Aby nedošlo k nějaký blbosti, že někdo se někde utrhne, nesmyslně a začne někde vyhrožovat se zbraněma. Ve třech lidech jsme celou zbrojnici schovali,“ vypráví Karel Sláma, který osobně skrýval náboje v tepelném potrubí a zbraně ve strojovně výtahu v závodní kuchyni.

POHLÉDL DO HLAVNÍ TANKŮ

Když se politické vedení vrátilo zpátky do porcelánky, zpráva se rozšířila a všichni se sešli na dvoře. Po chvíli dorazily na místo tanky okupační armády, které továrnu obklíčily. Někteří kolegové vzali do rukou násady od lopat a krumpáčů a u plotů tankistům hrozili, omámeni vztekem. Karel Sláma měl z nastalé situace opravdovou hrůzu.

„Já si říkal: To je takovej nesmysl! Kdyby některýmu tomu mladýmu klukovi v tom tanku přeskočilo v hlavě, tak vystřelí a jsou tu mrtvoly. Tátové od rodin. Tak jsme jim to šli vysvětlit, ať nehloupnou, stáhnou se do fabriky a nechají to bejt…“ vzpomíná na to, jak kolegy přesvědčoval. Za nějakou dobu si všimli, že se poblíž objevily balíky se slámou. „Dva jsme se sebrali a šli jsme tam a on tam měl velitel té roty tankistů štáb. Lámanou ruštinou jsme jim vysvětlili, co se děje a ať nám řeknou o co jde. A oni: My sami nevíme. Nám řekli, že je tady povstání a že to máme uklidnit, aby to skončilo,“ vypráví Sláma, který se vyjednávání osobně účastnil. Vzali velitele okupační jednotky do prázdné zbrojnice a nad kávou a svačinou jim vysvětlovali, jak vidí věc oni.

„Říkáme: Chlapi, vždyť to takhle nejde. Tady jsou normální lidi, ty chtěj chodit do práce a chtěj mít klidnej život. Je fakt, že to naše vedení, který tu máme, to celý rozdělilo. Celej ten stát. A takhle to skončilo,“ uzavírá. Pro vojáky měl pochopení a styděl se, že jim vedení továrny neumožnilo ani přístup k pitné vodě. Právě do následujících týdnů je zasazena i úvodní historka o betonových vojácích.

Za šest měsíců, tedy už v roce 1969 byla milice rozpuštěna a museli odevzdat všechny zbraně a střelivo na okresní výbor strany. Včetně stejnokrojů.

PROVĚRKY A DEZILUZE

Pak přišli politické prověrky. Na otázku, zda se vstupem vojsk souhlasí odpověděl, že ne. Ale že chápal povinnost zemí Varšavské smlouvy nedovolit náš příklon k západu. Odpověď je uspokojila. Ve straně mohl zůstat, stejně jako v Česko-Ruské společnosti, které byl členem.

Z prověrek mu ale zůstala nechuť vůči některým spolustraníkům, kteří se během srpnových dní nijak neprojevili a za myšlenky komunismu a vztahu k SSSR se nijak nepostavili. Řada z nich pak totiž prověrky přímo vedla, což nemohl Karel Sláma zapomenout.

V roce 1971 se mu narodil druhý syn Libor. Normalizační léta prožili klidně. Nikdy nebyl osloven pro spolupráci s STB ani osobně neznal nikoho, kdo by měl s režimem potíže. Sám už ale ve vedení KSČ pozbyl důvěru především po hospodářské stránce, takže ho Sametová revoluce v roce 1989 nepřekvapila. Zasahujícím milicionářům jejich úlohu nezáviděl. Sám si totiž vzpomínal na reakce lidí v Plzni, kde lidé jejich uniformy nenáviděli po potlačení protestů kvůli měnové reformě v padesátých letech ještě dlouhá léta.

Za správný hospodářský směr považoval Slušovický zázrak pod vedením Františka Čuby. Za jeho následovatele považuje Andreje Babiše. A to přesto, že jde o jednoho z největších kapitalistů dnešní doby. Na západ nikdy necestoval, jako člen Česko-Ruské společnosti byl ale pětkrát v Sovětském svaze. Válku na Ukrajině považuje za pokračování konfliktu mezi Sovětským svazem a západem, ale soucítí s Ukrajinci, kteří trpí. Připomíná, že některé z nich poznal právě jako okupanty v roce 1968 a vidí lidskost na obou stranách.

 Do penze odešel v roce 2000. Společně s manželkou Bohunkou si ji užívali až do roku 2014, kdy zemřela. Krátce na to potkal znovu Jiřinku. Lásku z mládí, kterou mu slíbila její maminka za ženu, když mu bylo šestnáct let. V roce 2024 spolu žili v Lounech.