Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Sládek (* 1931)

• narozen 11. října 1931 v Dubicku jako třetí z pěti dětí

• rodina se přestěhovala do Žádlovic, posléze do Líšnice

• starší bratr Miroslav roku 1944 nuceně nasazen

• absolvent Baťovy školy práce, vyučen strojním zámečníkem

• většinu života pracoval v pobočném závodě podniku Polygrafia v Lipníku nad Bečvou

• roku 1968 byl v Praze svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy

Břetislav Sládek prožil většinu dětství za druhé světové války v obci Žádlovice, která byla rozdělena hranicemi a její část připadla k Říši. Když chtěli navštívit příbuzné v rodném Dubicku, museli mít propustky. Rodina zde prožila válku i osvobození, později se přestěhovali do dříve německé Líšnice, kde rodiče koupili dům s hospodářstvím po odsunutých Němcích. Hospodářství jim bylo zanedlouho zabaveno v rámci kolektivizace.

Břetislav Sládek se narodil 11. října 1931 jako třetí z pěti dětí manželům Josefovi a Františce, rozené Hartlové, v Dubicku. Matka pocházela z nedalekých Žádlovic. Otec Josef Sládek byl zajat za první světové války jako legionář na italské frontě. Po válce vzpomínal, jak musel jako zajatec v Itálii pracovat na poli. Pracoval jako dlaždič silnic, matka byla v domácnosti a později vypomáhala v zahradnictví hraběte Dubského na zámku v Žádlovicích, kam se z Dubicka přestěhovali, když zde hrabě přispěl na vybudování obecního domu. Dětství Břetislava bylo typicky vesnické. Pomáhal rodičům, s dětmi běhal od jara do podzimu bos, hráli si na četníky a zloděje. Do školy nastoupil v roce 1936. Děti ze širokého okolí chodily pěšky do Loštic, kde se nacházela budova obecní školy i měšťanky.

Nová hranice vedla kousek od našeho domu

Přišel rok 1938, ohrožení Československa nacistickým Německem vedlo k vyhlášení mobilizace a povolán byl i Břetislavův otec. Zanedlouho se však, jako mnoho dalších, k rodině vrátil, protože byla přijata mnichovská dohoda a došlo k demobilizaci armády.

Dostupné prameny zmiňují, že na podzim 1938, v druhé etapě záboru pohraničí, byly Žádlovice rozděleny: zámek s dvorem a parkem připadl k Říši jako místní část Újezdu (Gut Ziadlowitz), vesnice a jižní část katastrálního území zůstala v Československu, později v Protektorátu Čechy a Morava. Loštice zůstaly rovněž v Československu, staly se však pohraniční obcí. Hranice protínala silnici Loštice – Mohelnice. Od 16. března 1939 to však již nebyla státní hranice, poněvadž protektorát se stal součástí Říše.

Po roce 1918 se většina žádlovických občanů hlásila k české národnosti a volila dokonce sociální demokraty, kdežto majitelé zámku a velkostatku Dubští se přes české jméno hlásili aktivně k Německu. Po mnichovské dohodě si vymohli, že zámek s bezprostředním okolím byl dodatečně začleněn do Sudet. „Hrabě měl dva syny, ti se přidali k henleinovcům, místo aby v době mobilizace narukovali. Taky oba padli na východní frontě,“ vzpomíná Břetislav Sládek.

Žádlovice byly malá obec, kterou válka příliš nezasáhla. „Chodili jsme normálně přes hranice, nebyli zde žádní financi, ale němečtí ordnéři. Byly tam sice budky jako na hranicích, u dědiny jsme měli i závory, ale procházeli jsme normálně bez propustek, jen když jsme chtěli jít třeba do Mohelnice, musela být propustka. Na hranicích většinou nikdo nebyl, chodili jsme třeba do žádlovického zámku, kde byl potůček se pstruhy. Vždycky jsme přelezli do zámecké obory a chytali je do rukou,“ vybavuje si Břetislav Sládek.

V Lošticích, kam chodil Břetislav do školy, žila židovská komunita, která byla za války téměř vyhlazena. Jednoho dne nepřišel do školy jeden z Břetislavových spolužáků, Žid, jehož rodina byla zařazena do transportu, jak se později dozvěděli. Transport z Loštic odjel 26. června 1942, byli v něm i Židé z Litovle. Po válce se do Loštic vrátili pouze tři Židé a jejich komunita už obnovena nebyla.

Strýce zatkli za krádež obilí

Během války rodina jako většina lidí těžce sháněla jídlo, vše bylo na příděl. Břetislav chodil už jako malý kluk pomáhat k sedlákům na pole, za práci dostávali obilí, které však nebylo kde zpracovat na mouku. Lidé chodili v noci nebo brzy ráno do mlýnů ve vzdálenějších vesnicích, kde jim mouku načerno umleli. Někdy to nevyšlo a šli v noci několik kilometrů zbytečně. Strýc z matčiny strany, Jaroslav Hartl, pracoval za války u hraběte Dubského na jeho sýpkách. V době všeobecného nedostatku potravin vzal na sýpce nějaké obilí. Udali jej němečtí kolegové a putoval na Mírov, dle vzpomínek Břetislava Sládka se tak stalo zhruba v roce 1944 a strýc byl propuštěn ještě před koncem války. Starší bratr Miroslav byl nuceně nasazen, před koncem války se vrátil v pořádku domů. „Mirek s bratrancem museli nastoupit. Tehdy nebyla obuv, tak strýc, aby ty botky nějak vyspravili, sháněl takové gumové řemeny, ze kterých se dělaly podrážky na boty. Šli někam na východ kopat zákopy,“ vzpomíná Břetislav Sládek.

Pak už bylo cítit, že se válka chýlí ke konci, Břetislav Sládek vzpomíná, jak Němci hledali úkryty. Místní chodili do lesa kopat bunkry, které nakonec nevyužili. „Pamatuji si, že jsme byli zrovna venku a najednou střely. Bouchalo to a lítalo to přes naši vesnici, tak jsme skákali do potoka. Byly to asi tři nebo čtyři rány a byl klid, potom to přešlo, šli přes Mohelnici.“

O zámek se dle Břetislava Sládka nebojovalo. Když válka skončila, obsadili ho Sověti. „Měli koně, kteří táhli děla. V zámeckém parku byla krásná, oplocená obora, která se táhla z Žádlovic až do Líšnice. Tam se koně pásli. Vojáci chtěli pořád ‚machorku‘, tabák. Tehdy byly cigarety na lístky, slabý příděl, tak jsme jim nabízeli čajovinu – to byl posekaný březový list, a oni ji kouřili. Chtěli „časy“, ale ty u nás nikdo neměl. A pak je ještě zajímalo, jestli máme sestry.“

Břetislav Sládek zmiňuje, že v zámecké oboře stávala pila, kde žili němečtí zaměstnanci hraběte Dubského, jmenovali se Pechovi a měli dvě dcery. Jedna z nich, Hildegarda, v roce 1945 spáchala sebevraždu, proslýchalo se, že byla sovětskými vojáky znásilněna. V místech dnes stojí památník svaté Hildegardy. Uvádí se, že se zabila, aby se vyhnula krutému zacházení ze strany sovětských vojáků. Zbytek rodiny pak musel do odsunu. Samotný zámek Žádlovice byl s celým majetkem rodu Dubských zkonfiskován a v šedesátých letech zde vzniklo učiliště s internátem.

Roku 1945 Břetislav ukončil měšťanku a našel si zaměstnání v papírnách ve vedlejších Vlčicích, kde působil jako kancelářský praktikant. Po necelém roce odešel do Zlína a v Baťově škole práce se vyučil strojním zámečníkem. Zažil zde i znárodnění, k větším změnám ve fungování školy ale prý nedošlo. Má v živé paměti přísný řád, který tam panoval. Čas byl vyplněn studiem, sportem, prací a rozvržen do poslední minuty. Školu ukončil roku 1949. Následovala vojna.

„Já jsem ani nevojančil, šli jsme do Českého Těšína, kde byla škola důstojnického dorostu, vlastně jsme celý rok chodili do gymnázia, kde jsme maturovali. Pak jsem nastoupil do dělostřelecké akademie do Hranic, kde jsem byl sedm měsíců, kvůli problémům se srdcem jsem tam skončil. 17 měsíců jsem byl na vojně, šel jsem domů a zbylých sedm měsíců jsem dosluhoval v Brezně nad Hronom. Pak mi dali za čtyři dny modrou knížku, musel jsem to dosloužit,“ vzpomíná Břetislav Sládek.

Hospodářství nám sebrali komunisté

Zatímco byl na vojně, rodiče koupili dům s hospodářstvím po odsunutých Němcích v nedaleké Líšnici. Sem se Břetislav po vojně vrátil a zde se také setkal se svou budoucí ženou Ilke, rozenou Pechovou, která pocházela ze smíšeného manželství. Seznámení bylo dramatické, při bruslení na zamrzlém rybníce se jim podařilo probořit led a spadnout do ledové vody. Brali se v roce 1955.

Po návratu z vojny pracoval Břetislav Sládek krátce v místní traktorové stanici, zanedlouho ale přišlo nařízení, že nově vznikající továrny potřebují dělníky. Byl poslán do pobočného závodu Škodovky v Uničově, kam v té době z Líšnice nebylo dopravní spojení. „Neptali se, jak se tam dostanu. Jezdil jsem na kole z Líšnice do Mohelnice šest kilometrů na vlak do Červenky, tam jsem vystoupil, šel pěšky kolem trati na autobusovou zastávku a jel jsem do Uničova. To samé zpátky. Potom mi nabídli, že bych mohl být na internátu, tak jsem tam nějaký čas bydlel. Doma už jsme byli jen otec, máti, malá sestra a já, měli jsme hospodářství. Otci praskly žaludeční vředy, byl v nemocnici. Máti, jak byla sama, musela poklízet kravám, šla pro seno na patro, šlápla do fuku, strhla si nohu a dostala trombózu a musela taky do nemocnice. Chtěl jsem, aby mi dali volno nebo mě propustili. Ráno jsem musel sám poklidit kravám a ve čtyři hodiny jsem jel na nádraží. Vedoucí říkal, že mě v žádném případě nepropustí, že má málo lidí.“ Potom mu někdo ze spolupracovníků poradil, aby si vzal neplacené volno, na které má nárok. Zkusil to tedy a vedoucí ho nakonec propustil. O hospodářství rodina přišla v rámci kolektivizace, museli do jednotného zemědělského družstva (JZD) odvádět povinné dodávky. Břetislav Sládek vzpomíná i na měnovou reformu v roce 1953. „Přišli jsme o všechno. Co jsem si našetřil, padlo. Já jsem se potom za dva roky ženil a nebylo nic. Zápotocký sliboval, že měna nebude. Pamatuji si, že to bylo ze soboty na neděli, byli jsme na zábavě.“

V Praze jsme viděli hořet tanky

Později se Břetislav Sládek přestěhoval do Mohelnice, kde bydlel v pronajaté vilce spolu s dalším podnájemníkem, tiskařem, který pracoval v Olomouci. Vila se měla prodávat. Jednoho dne za ním podnájemník, pan Maixner, přišel s tím, že v Lipníku nad Bečvou se má otevírat nová tiskárna na místě bývalé Vilímkovy mydlárny, byl pověřen jejím vedením a shání nové pracovníky. Vzhledem k tomu, že tiskárna měla mít kromě tisku pohlednic další, utajený provoz, kde se měly tisknout doklady, v případě války potravinové lístky a podobně, sháněli strojaře. Břetislav Sládek měl navíc modrou knížku, takže by v případě války nemusel narukovat. Protože se stejně musel brzy vystěhovat z podnájmu a v Lipníku se stavěl pro zaměstnance nový dům, kývl.

Pracoval zde pak až do odchodu do důchodu jako technik. V práci se jej několikrát snažili přesvědčit ke vstupu do strany, ale protože měl pan Maixner nějakého vlivného příbuzného a držel nad ním ochrannou ruku, dali mu pokoj.

V srpnu roku 1968 byl zrovna Břetislav Sládek se svým nadřízeným v Praze. Ubytovali se v hotelu Beránek. Zde je také zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Na hotelu byl zaveden na jednotlivé pokoje rozhlas, jeho nadřízený měl v noci rádio puštěné a začal mu bušit do zdi. Vyrazili ven, napřed natankovat benzín, poté chodili po Praze. Hotel byl nedaleko rozhlasu. V ulicích stály tanky, některé hořely. Břetislav Sládek vzpomíná, jak lidé křičeli na vojáky. Odpoledne se vrátili zpět do Lipníku.

Další život už plynul poklidně, Břetislav Sládek pracoval na stejném místě v tiskárnách, zažil i jejich restituci. Krátce po sametové revoluci, roku 1992, odešel do důchodu. V roce 2022, v době natáčení, žil v Rožnově pod Radhoštěm.