Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Skuhrová (* 1935)

• narozena 13. ledna 1935 v Nýřanech

• otec František Beránek pracoval jako mistr ve Škodových závodech v Plzni

• matka Anna Beránková, rozená Hanzlíčková

• přeživší spojeneckého náletu na Plzeňsku v květnu 1945

• členka poválečného Junáka a Sokola

• vystudovala střední hospodářskou školu v Plzni

• po dokončení střední školy pracovala ve Škodových závodech v Plzni

• civilní zaměstnankyně ekonomického úseku Vojenské nemocnice Plzeň

• celý život prožila na Plzeňsku

„Křičela jsem modlitbu, strašně jsem se bála, třískalo to v jednom kuse,“ vzpomíná Jarmila Skuhrová na dramatické dny na konci druhé světové války, kdy byla jako desetiletá dívka přímou účastnicí spojeneckého bombardování Plzně. V Plzni prožila i dospívání a celý svůj dospělý život. 

Stále byla slyšet kanonáda z fronty

Narodila se nedaleko odtud, v Nýřanech, 13. ledna 1935. Její otec František Beránek byl absolventem kladenské hutnické průmyslovky a celý život pracoval na hutích v plzeňské Škodovce. Maminka Anna, za svobodna Beránková, byla v domácnosti. V době dceřina narození otec ještě studoval a Jarmila strávila první roky svého života u babičky z otcovy strany v Tlucné. 

Po záboru Sudet na podzim roku 1938 se Nýřany ocitly na německém území a rodina se přestěhovala do Plzně, která byla těsně za hranicí na území protektorátu. Rodiče jen obtížně hledali volný byt, veškeré ubytovací kapacity byly obsazené uprchlíky ze Sudet. Nakonec ale našli příjemné bydlení v nájemním bytě ve vilce se zahradou na Bílé Hoře. 

Během války rodina svépomocí řešila nedostatek potravin i jiného zboží: František Beránek společně s majitelem domu chovali králíky, tajně dokonce na zahradě pěstovali tabák. 

Malá Jarmila během války docházela do školy do nedalekého Bolevce. Více než čtyři kilometry dlouhou cestu absolvovala pěšky společně se skupinou dalších dětí z Bílé Hory. V únoru 1945 však děti po cestě zažily z bezprostřední blízkosti nálet hloubkařů, ukryly se v příkopu a poté je až do konce války rodiče do školy už neposílali. „Poslední půlrok války stále byla slyšet kanonáda z fronty, to dunění bylo velmi nepříjemné,“ říká Jarmila Skuhrová. 

Lidské ostatky nakládali vidlemi do beden

Anně Beránkové během války stále častěji chodila předvolání na pracovní úřad, kde na ni tlačili, aby nastoupila do zaměstnání. Její muž byl proti: „Přece ji nenechám pracovat pro Hitlera,“ říkal. Jako jistou strategii obrany manželé zvolili další těhotenství, a tak koncem války rodina očekávala příchod dalšího potomka. 

Jen několik dnů před jeho narozením, 17. dubna 1945, došlo k velkému spojeneckému náletu na Plzeň, jehož cílem měly být především Škodovy závody. Bomby se snesly také na velké seřaďovací nádraží v blízkosti bydliště Beránkových a poškozen byl i dům, ve kterém žili: „Dům se celý nadzvedl a zase dosedl, popadaly nám příčky, odneslo to střechu,“ říká Jarmila Skuhrová. Rodina se mezitím ukrývala ve sklepě. „Bylo takové nepsané pravidlo, že když odhoukali konec náletu, lidi se nevraceli hned do bytu, ale vyšli před vrátka a zjišťovali, jestli všichni v ulici jsou naživu.“ 

Dům, ve kterém žila její spolužačka Antonie Kolíková, dostal přímý zásah. Těsně před dopadem bomby vyběhl její otec z krytu, aby dodatečně zavřel dveře v prvním patře, a přidala se k němu i Antoniina mladší sestra. Vzápětí se pod nimi utrhlo schodiště a zůstali viset nad prázdným prostorem v mezipatře. Tím si zachránili život, zatímco Antonie se svou matkou ve sklepě zahynuly. 

Bomba nešťastnou náhodou vletěla i přímo do vchodu ke krytu u řeky Mže, kde se ukrývali civilisté. O několik dní později malá Jarmila na břehu Mže sledovala, jak odtamtud vyprošťují těla obětí: „Doslova a do písmene nakládali lidské ostatky vidlemi do holých dřevěných rakví. Byl tam nepředstavitelný puch a spousta much. Musela jsem odtamtud utéct.“ 

Spojenci bombardovali plzeňské Škodovy závody i o osm dní později, 25. dubna, kdy přišel na svět Jarmilin mladší bratr. Anna Beránková za těchto dramatických okolností nestihla dojet do porodnice a chlapec se narodil během bombardování v sanitce nabourané do stromu. 

Euforie a rozčarování

„Euforie na konci války byla ohromná,“ vzpomíná Jarmila Skuhrová. Když s kočárkem s malým bratříčkem vyrazila do centra města, kam přijely jednotky americké armády, dostala od amerických vojáků štědrý příděl „dinnerů“ – hotových jídel v konzervách –, ale i mýdlo, froté ručníky, čokolády a žvýkačky. 

Byt Beránkových ve vilce na Bílé Hoře se ale po bombardování stal takřka neobyvatelným: „Maminka říkala, že z bytu vynesli na 130 kýblů sutě ze stropu a z příček, která napadala do chodby. Rodiče chodili spát oblečení, přikrytí jen zimními kabáty.“ Hned v září jim byl nicméně přidělen jiný byt v Hankově ulici v centru města. 

Hned po válce se Jarmila stala členkou Junáka a Sokola. „Byla jsem dokonce na dvou skautských táborech v Málkově pod Přimdou. To bylo senzační, učili jsme se znát stromy a květiny.“ 

Politická situace se ale brzy změnila a v únoru 1948 převzali moc komunisté. František Beránek se jako hutník ve vedoucí funkci ocitl pod tlakem, aby vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ): „Chodili za ním domů, vždycky takhle večer. Svou práci by jinak dělat nemohl, takže jim to nakonec podepsal,“ konstatuje Jarmila Skuhrová.

Povaha nového režimu záhy začala vycházet najevo: několik známých její rodiny, kteří odjeli na pohřeb nekomunistického ministra zahraničí Jana Masaryka, se už nikdy nevrátilo. V domácích politických debatách proti komunistům nejvíce vystupovala Jarmilina babička, která – přestože vychodila jen tři třídy obecné školy –, měla dobrý politický přehled: „Říkala například, že Hitler se naučil koncentráky od Stalina, ten je měl už před válkou. Já jsem se jí tajně smála, ale později jsem jí musela dát zapravdu.“ 

Dělníci v ulicích Plzně

V roce 1950 dělala Jarmila Skuhrová přijímací zkoušky na střední hospodářskou školu: „Měla jsem nabiflované životopisy Gottwalda, Lenina, Stalina. Přísedící té komise byla svazačka s rudým šátkem. Když už to vypadalo, že jsme skončili a já jsem všechno správně zodpověděla, zeptala se mě: ,Soudružko, ještě jsi nám neřekla, kde se narodil soudruh Gottwald?‘ Najednou jsem měla úplné okno. Ale dodneška si pamatuju, že se ten syčák narodil v Dědicích na Moravě.“ 

I přes tuto nevědomost, která jí v oné době mohla být osudná, ji na školu přijali a Jarmila se učila psaní na stroji, těsnopisu, účetnictví a dalším administrativním dovednostem. 

Jako středoškolačka Jarmila zažila plzeňské nepokoje kvůli měnové reformě roku 1953. Prezident Antonín Zápotocký tehdy ještě 29. května obyvatelstvo v rozhlasovém projevu ujistil, že „měna“ nebude, ale již následující den bylo oznámeno, že stávající bankovky platí jen do konce měsíce. Měnová reforma znehodnotila úspory a vyvolala pobouření i u obyvatel, kteří byli do té doby loajální k režimu, včetně dělníků plzeňské Škodovky. Vedení továrny jim vyplatilo mzdy a odměny záměrně předčasně, takže peníze se znehodnotily. V důsledku toho vyšlo v Plzni 1. června do ulic protestovat na 20 tisíc lidí. 

František Beránek mezi nimi však nebyl. Právě naopak: obával se, aby se k demonstracím nepřipletla jeho dcera, a přikázal matce, ať ji zavře doma. „Lákalo mě jít se tam podívat, říkalo se, že z okna radnice vyhazují nějaké papíry. Ale tatínek nařídil: ‚Ze školy rovnou domů, nebo bude zle.‘“ 

Jako protiakce proti těmto demonstracím byla v Plzni zorganizována „spontánní“ prorežimní demonstrace pracujících, při které jeřábem strhli a rozbili sochu T. G. Masaryka. Pozůstatky sochy Jarmila podle svých slov zahlédla, když randila se svým budoucím manželem – na dvoře bývalé Dělnické tělocvičné jednoty. 

Ze Škodovky do Vojenské nemocnice

Po maturitě na hospodářské škole dostala Jarmila umístěnku do Škodovky, kam měla nastoupit 14. července, tedy hned o prázdninách. „Já jsem se zabejčila, řekla jsem: ‚Ne, tam já nepůjdu.‘ Ale když jsem nepodepsala umístěnku, nevydali mi maturitní vysvědčení.“ 

„Vysvětli mi, co teď budeš dělat?“ křičel na ni otec, přinutil ji dodatečně podepsat umístěnku a nastoupit do Škodovky.  

Zde pracovala 12 let a během té doby se jí narodili její dva synové. Po narození druhého syna začala mít vážné zdravotní potíže – záněty žil, trombózy, takže zpátky do zaměstnání nastoupit nemohla. Svou situaci vnímala jako velmi ponižující: „Radši bych vydržela pár facek, než bych přiznala, že jsem v invalidním důchodu.“ 

Po třech letech se invalidního důchodu vzdala a nastoupila jako civilní hospodářská pracovnice do Vojenské nemocnice Plzeň. Práce byla podle jejích slov velmi náročná a zejména ji tížila zodpovědnost za vysoké částky peněz, které musela v hotovosti přinášet z banky: „Nosila jsem tašku, která stála 65 tisíc, měla sirénu a řetízek na ruku,“ konstatuje. 

Návštěva ze Západu

Během práce ve Vojenské nemocnici došlo v 80. letech k incidentu, kvůli němuž si Jarmily Skuhrové povšimla vojenská kontrarozvědka. Na svatbu jejího syna 8. června 1986 totiž přijeli jejich přátelé, manželé Hoyerovi ze západního Německa. Vojenská kontrarozvědka o tom byla informována o dva dny později zřejmě sousedem manželů Skuhrových: „Dne 8. 6. kolem 17 hod. se pramen vracel ze své chaty do místa bydliště. Při příjezdu zjistil, že před domem je zaparkováno vozidlo SPZ: ER - V - 835, typu Ford Grenada z NSR. Toto vozidlo mělo otevřen zavazadlový prostor a manželé, ve stáří asi padesáti let, společně s manželi Skuhrovými ukládali do vozidla zavazadla. Dále pramen podchytil, že toto vozidlo bylo vyzdobeno na svatbu. Při příjezdu pramene se uvedený pozdravil s op. Skuhrovou a jejím manželem. Op. Skuhrová, která pramen zná, mu řekla, že konečně mají tu svatbu za sebou, že už je jejich syn šťastně ženat.“ (Archiv bezpečnostních složek, B-12270-5) 

Není jasné, co se v následujících dnech odehrálo, protože při rozhovoru s pamětnicí tato událost nebyla zmíněna. Jisté je jen to, že zhruba o měsíc později napsala Jarmila Skuhrová oficiální oznámení řediteli Vojenské nemocnice plukovníkovi MUDr. Zdeňku Sulanovi: „Oznamuji vám, že dne 8. 6. 1986 se svatebního obřadu a svatební hostiny mého syna zúčastnili manželé Hoyerovi z NSR, přátelé, kteří nás navštívili po 15 letech od jejich legálního vystěhování z naší republiky.“ (Archiv bezpečnostních složek, B-12270-5)

Kontrarozvědka vyslechla Jarmilu Skuhrovou zřejmě až v březnu následujícího roku, o čemž svědčí záznam z provedeného pohovoru „k objasnění styku s emigranty“. „O svatbě se s nimi stýkala pouze ve společenském rázu, neboť toto jsou známí jejího muže,“ uvedla při pohovoru. (Archiv bezpečnostních složek, B-12270-5)

Do důchodu a zpět do práce

Na pád komunistického režimu v listopadu 1989 Jarmila Skuhrová pohlíží poněkud skepticky. Poměry v nemocnici se podle ní poté „přiostřily“, povýšení se podle ní často dočkali méně schopní lékaři a ti, kteří měli skutečné zásluhy, naopak odcházeli do civilu. 

Ona sama odešla roku 1991 do důchodu, ale později se na naléhání bývalých nadřízených ještě na rok a čtvrt do práce vrátila. 

V závěru rozhovoru se Jarmila Skuhrová ve svých vzpomínkách znovu vrací k osvobození Plzně americkou armádou: „Svým synům jsem vždycky říkala, že nás osvobodili Američané, i když se o tom nesmělo mluvit. Jejich učitelka mě několikrát varovala, aby si dávali pozor a nemluvili o tom veřejně.“