Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Škrobák (* 1925  †︎ 2019)

• narodil se 7. září 1925 v malorolnické rodině v obci Bystřička na Valašsku

• rodina byla velmi chudá, nejmladší ze čtyř sourozenců

• po absolvování povinné školní docházky pracoval jako dřevorubec v obecním lese

• od mládí se aktivně zapojoval do náboženského života v evangelické obci

• na konci války zažil boje Němců s partyzány i příchod Rudé armády

• od roku 1947 sloužil vojenskou službu u minometného oddílu v Hlučíně, později byl nasazen jako horník u vojenského báňského oddílu v Orlové

• po odchodu do civilu pracoval jako dělník ve Zbrojovce Vsetín

• v roce 1954 se oženil, ve stejném roce nastoupil na pětiletou brigádu do Ostravsko-karvinských dolů (OKD)

• na protest proti nespravedlivě určené výši mzdy vystoupil z Revolučního odborového hnutí (ROH)

• v roce 1959 se i s rodinou vrátil do domu manželčiných rodičů ve Valašské Bystřici

• až do odchodu do penze v roce 1985 pracoval jako dělník ve Zbrojovce Vsetín

• postupně se stal vyhledávaným kazatelem církve bratrské

• dnes žije spolu s manželkou v domě církve bratrské ve Valašské Bystřici

• tři děti, devět vnoučat a deset pravnoučat

Josef Škrobák se narodil 7. září 1925 v chudé malorolnické rodině na Valašsku. „Tu dřevěnou chaloupku mezi vrchy Zámčisko a Štípou koupili rodiče maminky v roce 1908, když se v údolí Bystřičky vykupovaly pozemky kvůli stavbě přehrady. Tady jsem se taky jako nejmladší ze čtyř sourozenců narodil. Mamince v té době už bylo přes čtyřicet let.“

Dětství

Otec pamětníka prožil většinu první světové války v ruském zajetí – do republiky se vrátil až v roce 1919. „Nejstarší sestra Emílie se narodila až potom, co tatínek narukoval, a když se vrátil, tak jí bylo pět let. Takže si na sebe museli zvykat a nikdy ten jejich vztah nebyl úplně srdečný, poznamenalo je to,“ popisuje vliv války na mezilidské vztahy Josef Škrobák. Jeho otec se většinu roku živil jako zemědělec a v zimě si pak spolu s pamětníkovým strýcem Františkem přivydělával jako dřevorubec. „My jsme žili hodně skromně. Máslo a vejce se prodávaly na trhu ve Valašském Meziříčí, občas se prodalo tele. Pole jsme obdělávali kravským potahem a hlavně ručně motykou. Jako kluk jsem ještě mlátil obilí cepy. Elektřinu jsme doma neměli.“

Základní školní docházku absolvoval pamětník ve venkovské malotřídce v Malé Bystřici. „Škola měla jednu vyučovací místnost. Dopoledne, od osmi do dvanácti hodin, učil pan řídící dvě oddělení. V prvním byli prvňáčci a ve druhém byl druhý a třetí ročník. Druhá třída, to byli čtvrťáci a páťáci, šestý, sedmý a osmý ročník tvořily druhé oddělení, které chodilo odpoledne. V první třídě nás bývalo kolem čtyřiceti. Do školy jsem chodil tenkrát bos.“

Valašským evangelíkem

Odmalička byl pamětník vychováván v evangelické víře. Na Valašsku je dodnes patrná silná tradice působení českých bratří. Roku 1777, krátce po vyhlášení „falešného“ tolerančního patentu, vojáci v obci Růžďka rozehnali evangelické setkání a zabili tři jeho účastníky. V roce 1783 ve Velké Lhotě vybudovali kostelík, který dnes zůstává zachován jako jediný dřevěný kostelík s původními rysy tolerančních kostelů v České republice. „V druhé polovině devatenáctého století tu působil jako farář Jan Karafiát, autor Broučků. On měl hodně problémů s evangelickou vrchností, ale třeba okresní pan hejtman si ho pochvaloval, protože potom, co nastoupil, tak tu výrazně klesl alkoholismus. Moji maminku Karafiát křtil. Ve škole jsme měli náboženství. Při katolickém náboženství jsme my evangelíci měli volno. Samozřejmě jsme si dělali různé naschvály. To jsme se strkali na chodbě a klíčovou dírkou se dívali, co se děje ve třídě. A občas se stalo, že někdo do druhého strčil a ten otevřenými dveřmi vpadl do třídy. Katolický kněz pak dotyčného nechal klečet před třídou katolíků. To byla největší potupa, jaká mohla někoho stihnout. Všechno to vzájemné pošťuchování ale bylo v dobrém,“ popisuje náboženské „poměry“ mezi dětmi Josef Škrobák.

Léta válečná

Chudé, ale celkově šťastné dětství ukončil příchod druhé světové války. „Pamatuji se, jak jsme v létě v osmatřicátém roce nad chalupou pozorovali polární záři. Ono se říká, že je to taková předzvěst něčeho velkého, třeba války.“ Vznik protektorátu a hrůzy války pochopitelně ovlivnily i život Škrobákových. „Já si pamatuju na jednu paní s devítiletým chlapcem, oba měli žlutou hvězdou na hrudi. Lidé se jim vyhýbali. Mně toho chlapce bývalo velmi líto, když bloumal po vesnici mezi domky sám a sám. Někdy ve třiačtyřicátém zmizeli s ostatním zbytkem Židů.“

Kvůli zvýšeným potřebám německého zbrojního průmyslu byl pamětníkův starší bratr totálně nasazen do říše a nebezpečí hrozilo i mladšímu Josefovi. „Já jsem proto začal pracovat jako dřevorubec v obecním lese a tím jsem se vlastně stal nepostradatelným. Pracoval jsem v lese třeba s panem Bartoněm, což byl silně věřící křesťan. Toho gestapo odvleklo za pomoc partyzánům. Už se nikdy nevrátil. Po válce nám někdo, kdo se s ním potkal v Brně v Kounicových kolejích, vyprávěl, jak statečně pan Bartoň povzbuzoval ostatní vězně,“ vzpomíná na dávno zemřelého kolegu Josef Škrobák.

S blížícím se koncem války začaly být odlehlé valašské kopce stále nebezpečnějším místem. Útočiště zde nacházeli jak nejrůznější uprchlíci, tak řada partyzánských jednotek. Ty často sváděly urputné boje s německými vojáky. Podpora partyzánů tak byla německými orgány tvrdě postihována. Asi nejznámějším příkladem zůstává pastvinářská obec Ploština, kterou nacisté zlikvidovali 19. dubna 1945. Tento případ později inspiroval spisovatele a bývalého partyzána Ladislava Mňačka k sepsání knihy Smrt si říká Engelchen. Podobně tragický osud ale potkal i další valašské obce: Prlovou vypálili fašisté 23. dubna 1945 a Vařákovy paseky o devět dní později.

„Na konci války se objevovali různí uprchlíci, ruští dezertéři mířili na Západ, ale u nás se jednou zastavili i čtyři Angličani, kteří utekli ze zajateckého tábora. Ti se chtěli dostat zase na východní frontu. Vždycky jsme jim dali něco málo na cestu, i když to bylo nebezpečné,“ vzpomíná po letech Josef Škrobák.

A jak si vybavuje působení partyzánských oddílů za války? „Působili u nás jednak partyzáni, kteří se sebrali z dědin, místní. Jednu ze skupin vedl i můj kamarád Josef Videcký. Ten ale na konci války padl někde v Beskydech. Kromě toho tu byli Rusové. Pamatuju si na jejich velitele, který se jmenoval Nikolaj Kuzmin. To jméno se objevovalo i v tisku. Po válce ho v Sovětském svazu zavřeli, a když ho pustili, to bylo někdy v padesátých letech, tak se přijel do Bystřičky podívat.“ Josef Škrobák zažil i jednu dramatickou přestřelku mezi partyzánskými oddíly a Němci. „Šli jsme z pobožnosti z modlitebny, to je pět kilometrů, k nám na kopec. Z protějšího svahu jsme slyšeli střílení. Teď je tam památník padlých partyzánů. U přehrady byla četnická stanice, tam byl český četník, který měl kontakt na partyzány, a on je varoval. Když měla přijít honička na partyzány, tak jim dal vědět. Takže ti partyzáni se stáhli. Ale stalo se to, že přišla jiná skupina partyzánů. Ti, když uviděli, že se k nim blíží němečtí vojáci v rojnici, začali po nich střílet. Vznikla přestřelka. Při té přestřelce přišel o život český četník. S největší pravděpodobností ho zastřelili Němci.“

Podobně dramatický byl i konec války. „Silná dělostřelba začala už čtvrtého května. Pátého května jsme už sledovali střely ze samopalů a kulometů. Podle svítících střel jsme pozorovali, jak se střelba přehoupla přes kopec Hlaváčky a postupovala údolím potoka Bystřice blíž a blíž. Mysleli jsme, že se bude bojovat jen v údolí a nás na kopci se to týkat nebude. Pak ale zazněla detonace. To pálili z minometů, zazněla detonace, která roztřásla okna i dveře. A za pár vteřin druhá. To už jsme se s dětmi stěhovali do sklepa. Nevěděli jsme, co se děje. Když střelba ustala, vyšli jsme ze sklepa přivítat Rusy. Vylomili dřevěné dveře a nahrnuli se dovnitř. Sháněli Němce a vodku. To jsme ale neměli, tak jsme jim dali mléko a kyšku.“

Když druhý den Josef Škrobák obhlížel následky dělostřelby, napočítal v bezprostředním okolí chalupy celkem devadesát osm kráterů. Jednu nevybuchlou minu také sám zajistil. „Objevil jsem ji pod křivou břízou u nás nad chalupou. O tu břízu si urazila roznětku, a proto nevybuchla a zavrtala se do země. Já jsem opatrně odhrnoval hlínu a narazil jsem na stabilizátor. Tak jsem vykopal takovou příkopku. Do té příkopky jsem strčil bidlo a sám se schoval do terénu. Tím bidlem jsem strčil do stabilizátoru miny. Myslel jsem, že to vybuchne. Nic. Když to nevybuchlo, tak jsem k tomu šel. Pak jsem ji vytáhl a někde zakopal. Ale nevím už kde. Někde tam na kopci ta mina dodnes je.“

Vojenská služba

Přes všechny výše popsané události se nakonec Josef Škrobák i s rodinou dožili konce války v pořádku. Pamětník pomáhal stárnoucím rodičům s vedením drobného hospodářství a příležitostně vyrážel na pracovní brigády. V roce 1947 musel ovšem narukovat k povinné vojenské službě. „Poslali mě do Hlučína k těžkým minometům. Já jsem předtím snad ani nevěděl, kde Hlučín je. I tady jsem byl v kontaktu s evangelíky a chodil jsem na biblické hodiny.“

„Vítězný únor“ prožil na kurzu vojenských řidičů v Brně. Personální čistky v armádě na sebe nenechaly dlouho čekat. „Ještě v Hlučíně ve výcviku jsem měl jakéhosi poručíka Menšíka. Najednou se ztratil a pak nám povídali, jakouže zmiji jsme si chovali na hrudi! Prý se pokusil utéci na Západ se zbraní v ruce a byl zadržen. Dostal prý osmnáct roků.“

Kvůli vzrůstající šikaně ze strany nových, „ideově uvědomělých“ velitelů se Josef Škrobák rozhodl využít nabídky a nastoupil k vojenskému báňskému oddílu v Orlové. „Tam jsem ale moc dlouho nepobyl. Začátkem čtyřicátého devátého začala těžba v nebezpečném porubu, kde ji už jednou pro výron metanu zastavili, a v únoru to bouchlo. Pod zemí zůstala celá překládková parta, celkem devatenáct horníků. Byl mezi nimi i jeden voják z naší světnice. Když druhý den sjelo do šachty pět šéfů na průzkum, došlo k dalšímu výbuchu a zůstalo tam i těch pět. Těžba na Doubravě tak zůstala nadlouho přerušena.“

Výbuch na Dole Doubrava a tragické úmrtí jak fárajících havířů, tak čety záchranářů přinesly do československých báňských směrnic řadu přísnějších regulací a pravidel. Ani to však bohužel nezabránilo další tragédii na stejném místě. V roce 1985 zde po výbuchu zemřelo dokonce třicet havířů. Těla pětadvaceti z nich nebyla nikdy nalezena.

Poté, co byl důl na delší dobu uzavřen, převeleli pamětníka i s jeho jednotkou do Horní Suché na Důl Gottwald (dnes už uzavřený důl nese opět původní jméno František). Zde svoji vojenskou anabázi po dvou letech a sedmi dnech, které musel nasluhovat kvůli sedmidennímu vězení, ukončil.

Nelehký život v padesátých letech

Po vojně se Josef Škrobák vrátil na zemědělskou usedlost svých rodičů. Nový komunistický režim ovšem hospodaření soukromníkům neustále ztěžoval. „Zemědělské dodávky, které jsme museli odevzdávat, byly vyšší než za protektorátu.“ Pamětník se proto rozhodl, že odejde pracovat do průmyslu, který neustále poptával nábor nových pracovníků. Zaměstnání nakonec našel ve Zbrojovce Vsetín. Už o rok později mu ovšem stejně jako ostatním obyvatelům Československa výrazně ztrpčila život měnová reforma. „V červnu v třiapadesátém roce byla měnová reforma. Spíše tedy taková měnová zlodějna. V sobotu jsme dostali zálohu – a v pondělí jsme si šli vyměnit tři stovky za šedesát nových korun, to ostatní se vyměňovalo jen jedna ku padesáti. Za sedmisetkorunovou zálohu jsem dostal šedesát čtyři korun.“

Další rok se pamětník oženil s dívkou z evangelického sboru. „Váhal jsem jen proto, že byla moc mladá. Ale 13. února 1954 byla svatba a jsme spolu dodnes.“ Mladá rodina akutně řešila bytovou situaci. „Já bydlel doma u rodičů a manželka u tety v Meziříčí. A setkávali jsme se příležitostně. Pak ale přišla změna. Okresní zemědělský referent mne chtěl vyreklamovat ze Zbrojovky do zemědělství. Já jsem nechtěl, a tak jsem nečekal, až mne Zbrojovka propustí, a přihlásil jsem se do dolů na pětiletou brigádu. V pracovní smlouvě jsem měl potvrzen také nárok na byt v OKD. V srpnu jsem nastoupil v Orlové-Lazích na Důl Antonín Zápotocký.“

Havířem

Těžba černého uhlí v hlubinném dole Lazy začala už v roce 1890, první jámy zde ovšem vznikaly kolem roku 1811. V roce 1955 (tehdy nesl jméno prezidenta Antonína Zápotockého), kdy v dole pracoval i Antonín Škrobák, se ročně vytěžilo přes milion tun uhlí. V roce 1990 pak byly vytěženy téměř dva miliony tun. Později byla v souvislosti s reorganizací průmyslu a poklesem poptávky těžba výrazně utlumena. Dnes spadá toto dílo pod Důl Karviná.

Začal jsem pracovat v rubání jako pomocník havíře. „Poznával jsem různé havíře. Jeden nedbale zajišťoval strop, a když jsem se snažil to napravit, nelibě to nesl. Jiný, v porubu, kde se pracovalo tzv. na kubíky, si nechával odměřit dlouhé úseky a při vyuhlování se moc nebavil se zajišťováním stropu. Pak na to doplatil. Sesypal se na něj strop. Když jsem ho vyhrabal zpod kamení, stěžoval si na bolest v noze. Ale za chvíli omdlel a v nemocnici se ukázalo, že má zlomené kterési obratle. Zůstal invalidou a na šachtu se už nevrátil.“

Během svého havířského období se pamětník odhodlal v té době k ojedinělému kroku – na protest proti nespravedlivě určené výši mzdy vystoupil z odborového hnutí. Členství v něm přitom bylo téměř automatické, zvlášť v důlním průmyslu. „Když jsem bral výplatu na závodním výboru, tak jsem říkal předsedovi: ‚Jak má dělník za 220 korun čtrnáct dní živit rodinu?‘ On říkal: ‚Jak kdo pracuje, takovou dostává výplatu.‘ Mě to naštvalo, tak jsem vytáhl knížku odborů a řekl jsem mu: ‚Za takových podmínek si nemůžu dovolit vám platit.‘ Tak jsem vystoupil z ROH.“

Zpátky na Valašsko

V roce 1959 se pamětník s rodinou rozhodl pro návrat na rodné Valašsko, do domu manželčiných rodičů. „Žili jsme tam dohromady i tři rodiny s dětmi, žili tam jednu dobu i moji rodiče, tak tam bylo veselo.“ Práci našel opět ve Zbrojovce, a aby stihl ranní autobus v pět hodin, musel vstávat již o půl čtvrté. Pracoval ve svařovně a na starost měl také odmašťování strojů. Stále intenzivněji se zapojoval do činnosti evangelické obce. „Brzy po příchodu ze šachty jsem byl zvolen do staršovstva a s dekretem, který mne opravňoval vést pobožnosti, jsem mohl sloužit na Lhotě i na stanicích. V Jasence, Ratiboři, Kateřinicích, ve Zlíně, Holešově, Pozlovicích a Uherském Brodě. V určitou dobu jsme jezdili i do Kyjova. V zaměstnání jsem s tím problémy neměl. Povolání pomocného dělníka ve zbrojovce v tomhle asi bylo výhodou.“

V roce 1981 převzal pamětník spolu s manželkou správu evangelického ubytovacího střediska ve Velké Lhotě. Připravovali pobyt hostů, letní akce a shromáždění. Se správou jim vypomáhal v té době především nejmladší syn. „Jezdili k nám lidé i ze zahraničí. Evangelíci z NDR, ale taky občas přijeli třeba Američani. To bylo pozdvižení.“

Sametovou revoluci Josef Škrobák, v té době již důchodce, přivítal. Ještě chvíli pomáhal s vedením církevního života v obci. Po odchodu do důchodu se mu podařilo připravit k vydání pomůcku ke čtení Písma Naděje života. Dnes žije spolu s manželkou v malém domku na rozhraní Velké Lhoty a Valašské Bystřice. Společně vychovali tři děti – jeden ze synů se stal kazatelem církve bratrské ve Zlíně. Manželé Škrobákovi mají devět vnoučat a deset pravnoučat.