„A ty naše zákony. Já bych to až tak…To vidíte, jak oni dovedou soudit. A když to slyšíte. Četníci kradou, berou úplatky, advokáti, soudci. Je tady sice demokracie, ale taková všelijaká. To já jsem si představovala jinou demokracii. Já jsem sice vyrostla v Polsku na Volyni, ale Poláci, to byla skutečná demokracie. Tam se dodržovaly zákony a podle toho se muselo žít. S Čechy Poláci žádný trable neměli. Češi byli pracovití, snaživí, ale Ukrajinci, ti se museli přizpůsobovat a moc se jim to nelíbilo.“
„Když ty Češi přišli do toho Hlinska, tak to byla hrůza. Ti žili jak ve středověku, ti Ukrajinci. Chalupy, to byly zemljanky. Někdo měl chalupu, díru do toho, komín neměl. Tak oni žili. Až teprve když přišli ti Češi, tak teprve ukázali, že se může žít jinak a že se dá žít. Jenomže se musí taky přičinit.“
„Přišli Sověti, a jak za Poláků byly plný obchody, všechno, přišli Sověti a za týden nebylo nic. Nic. Nic. Obchody nebyly. Já nevím, jestli se to rozkradlo. No Rusové to ve městě všechno sebrali. No a na těch dědinách, kam se to podělo, já nevím. Nebylo. Kromě soli jsme nedostali nic. Nebylo nic, absolutně nic.“
„A my jsme dostávali tady z České republiky, Matice školská posílala na Volyň dětem knížky všelijaký, hezký. No a byla tam knihovna, tam bylo moc knížek. Já si pamatuju, babička nosila z knihovny knížky a vždycky jsem to babičce prohlídla, co to přinesla. A strašně jsem byla zvědavá. Červená knihovna. Já jsem to měla přečtený dřív než babička. A všelijaký takový knížky.“
„Tam když přišli Rusové, tak byla dvojí daň. Jedna se jmenovala kulsbor, to bylo na jaře a na podzim. A druhá rinočnej. A to ty daně byly dost velký. To šlo vždycky o kolik tisíc rublů. Jenomže tam, co se odevzdávaly dodávky, tak třeba za metrák žita jste dostal čtyři ruble. A když vám třeba dali šest tisíc rublů daní na jaře a na podzim, ty lidi nebyli schopný to zaplatit, tak prodávali kdeco. Když přišli Rusové, tak jsme měli čtyři koně. Dva koně, hříbě dvouroční a roční. Tak to dvouroční si vzal strejc Jeník a to roční hříbě, tatínek jel do Rovna a prodal ho. To se prodaly krávy, prasata. Tak ty daně jsme zaplatili. Kdežto ten Olič to nezaplatil a jel. A ten Nýče taky. To byli dva, který vyvezli. Ale pak se říkalo, než přišli ti Němci, tak prej ve Zdolbunově už byly nachystaný ty vagony, že budou odvážet ty kulaky. Jenomže to už nestačili. Přišli Němci.“
„Jistě, přes Hlinsko šli. Babička, když je viděla, spráskla ruce a říkala: ‚Panebože! Zase ta banda zlodějská! Zase se sem hrne.‘ Protože ta babička je zažila ve dvacátým roce, ty Sověty. A tenkrát to byla horda. To prej se hnalo na koni. Jeden měl čepici, jeden klobouk, druhej šátek a hnali se. Oni totiž ty bolševici vyhnali Poláky až k Varšavě. No a Poláci je hnali, až je vyhnali až tam.“
„Tatínek tam přišel, Garwolin se to město jmenovalo, a tam je zajali Rusové. Takže tatínek padl do ruskýho zajetí. Ještě s jedním Ukrajincem z Basankutu od toho Rovna šli pěšky z toho Garwolinu, až přišli domů. Potkávali Rusáky. Ale jak asi vypadali. Šli bosí, protože v těch botách nemohli. No tak bylo to na podzim. Ještě nemrzlo. Září. Zarostlí, nemytí, a tak ti Rusáci, když je potkali, tak si z nich dělali blázny, že to jsou polští vojáci. Tak vypadají Poláci. Zastavili je prý dva sovětští vojáci: ,Stoj! Odkud jdete?‘ Tak oni řekli: ,Jdem dom.‘ Ti prej se jich ptali: , Ty jsi důstojník. Ty oficér?‘ Tatínek říká: ,My nejsme žádný oficéry.‘ ‚A máš paron. Náramky.‘ Tatínek říká: ‚V polské armádě měli všichni náramky. Někdo na nich měl hvězdu, někdo dvě, někdo tři. Já tam nemám nic.‘ ,Nět, ty seš oficér.‘ No co s tím. ,Sdělať!‘ Měli nůž, tak tatínek říká: ,Já jsem tomu svýmu uřízl ty náramky a on zase mně a šli jsme dál.‘ A tak došli až domů. Tatínek přišel bos, měl zápal plic, jednou, podruhý. No dostal se z toho, ale následky měl.“
Marie Škrabánková, rozená Nováková, pochází z Volyně. Narodila se v roce 1925 v obci Hlinsk v části, která tehdy patřila Polsku. V době, kdy se chystala na studia hospodářské školy v Krakově, přepadla Volyň sovětská armáda. Na školu už se nikdy nedostala. Ve svém rodném městě zažila příchod sovětské, německé a opět sovětské armády. Jako nejhorší hodnotí dobu, kdy byly v Hlinsku zakládány kolchozy. Několik místních obyvatel bylo odvezeno do gulagů. V roce 1944, když sovětská armáda vyhnala Němce, vstoupila do československého sboru jako ošetřovatelka. Absolvovala kurz v Kyjevě a byla poslána k Humennému. V nemocnicích viděla mnoho utrpení a zmařených lidských životů. Pracovala ve dne v noci a jen těžko přemáhala únavu. Po skončení války sloužila ještě krátce v Kroměříži, v Čáslavi a Žatci. Pak jí byl přidělen statek v Unterlangendorfu (dnes Dlouhá Loučka). Krátký čas hospodařila s bývalými německými majiteli. V roce 1950 komunisté zatkli jejího budoucího manžela. Důvodem bylo, že jeho rodiče byli nábožensky založení a měli jeden z největších statků v obci. Josef Škrabánek byl odsouzen na šest let do jáchymovských uranových dolů. Marie Škrabánková na něj celou dobu čekala a po jeho návratu se vzali. Kolektivizaci zažila ještě jednou. Tentokrát v Československu. Když nechtěli vstoupit do družstva, několikrát jim vyměnili polnosti za horší a vzdálenější. Dalším krokem bylo odebrání zemědělských strojů a dobytka. Do družstva vstupovali jako poslední až v roce 1959. Později měly jejich děti ještě velké problémy s přijetím na studia. Marie Škrabánková zemřela 11. srpna 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
