Mgr. Zdenka Skorunková

* 1967

  • „Je to proces, který není od začátku do konce stejný, vyvíjí se. Jako děti to nevnímají. Nechci tím říct, že jsou hloupé, dvojjazyčnost je pro ně normální. Rozdíly ve výchově si nijak podstatně neuvědomí. Když přijedou do Čech, tak rozdíly vidí, Tomáš měl stejně starou sestřenici. Ale [v Itálii] si myslím, že rozdíly ve výchově nevidí. Samozřejmě si v určitý moment uvědomí, že mluví jiným jazykem. Že jim nikdo z kamarádů v Itálii nerozumí. Děti jsou pak i tak vychytralé, že to někdy můžou využít. Aby jim tatínek nerozuměl, s maminkou mluví česky. Nebo aby udělaly dojem na kamarády, najednou začnou s maminkou mluvit česky. A kamarádi nerozumí. Dvojjazyčnost může být někdy výhodou a někdy zase nevýhodou. Někdy okolo puberty nebo předpuberty zase chtějí být stejní jako dav, jako třída, jako skupina, ke které přináleží. Takže když na ně maminka mluví jinou řečí, tak to vypadá divně. Oni by radši mluvili italsky a mně odpovídají italsky. Když jsem chodila pro prostředního syna Emana na fotbal, bylo mu tak deset jedenáct let, volala jsem na něj: ‚Emánku, chvátej. Rychle se převleč, vysprchuj se a jedeme domů.‘ Emánek říkal: ‚Mami, nemluv na mě česky před klukama.‘ Chtěl, abych na něj zavolala italsky, a mně to přišlo normální. To jsou momenty, kdy děti kolem puberty chtějí být stejné, součástí davu. Pak to zase přejde a už je to bezvadné. Pak konečně pochopí, jakou mají obrovskou výhodu, že jsou bilingvní, a berou to jako velkou výhodu. Myslím si, že to potom moc ocení. To je to, co říkám našim rodičům ve škole: ‚Je to běh na dlouhou trať. I když vám teď děti odpovídají v italštině a vy na ně mluvíte česky, tak věřte, že jednoho dne ty děti budou rády za to, že umí česky, že se samostatně vypraví do Čech a budou se tam umět domluvit, zorientovat, perfektně komunikovat s prarodiči, s kamarády, s tetou, se strýcem, s bratranci a tak. Jen musíte vydržet, výsledek určitě přijde, já jsem o tom naprosto přesvědčená.‘“

  • „Bylo to opravdu dojemné a krásné. Sounáležitost. Cítili jsme se součástí něčeho velkého a věděli jsme, že to, co se teď děje, je revoluce, že se obrátí dějiny, že jsme účastníky změny. V těch letech to už bylo ve vzduchu. Říkali jsme si, že takhle to dál nejde, že už se zachází do krajností. Byl to obrovský entuziasmus, který mě samozřejmě přešel, když jsem přijela do Prachatic, kde to bylo provinční a nic moc se nevědělo. Takže jsme hned uspořádali setkání se studenty střední pedagogické školy a gymnázia. Pak přijel z Prahy náš kamarád, který už vstoupil do Občanského fóra. Domlouvali jsme se s ním, jak budeme postupovat, co bysme mohli udělat. Vyvěšovali jsme plakátky a smutné bylo, že v noci chodili představitelé MěNV a strhávali je. Byl to prostě moment, kdy se nevědělo, jestli se to obrátí, nebo neobrátí. Byla to nejistota. Hned jsme připravovali generální stávku, která podle nás byla hrozně důležitá, přišla deset dní po 17. listopadu. Ustanovilo se Občanské fórum. Šli jsme do stávky a samozřejmě přišli studenti z pedagogické školy a z gymnázia, přišli lidi z různých institucí. Jediný velký závod v Prachaticích byla VTS. Říkali jsme si, stejně jako to bylo v celé republice, že pokud na generální stávku přijdou dělníci, tak je vyhráno. Čekali jsme na náměstí na ně. Byla to také konfrontace s představiteli OV KSČ. Poprvé tam lidi vystoupili a řekli jim do tváře, co si o nich myslí, řekli, co jim komunisti během let udělali, co nesměli, jak byli pronásledovaní. Poprvé se to řeklo veřejně, to byla neskutečná věc. Všichni jsme byli šťastní, když jsme viděli přicházet celou fabriku, protože jsme věděli, že když dělníci budou s náma, někam se posuneme. Přivítali jsme je obrovským potleskem. Náměstí v Prachaticích bylo plné. Sice byla konfrontace s vládnoucí politickou stranou, ale už to bylo jasné. Neměli argumenty. Lidé, kteří byli pronásledováni StB a měli problémy, tak to konečně mohli říct naplno. Neměli argumenty, aby jim mohli říct, že to není pravda, a všichni věděli, že to pravda je. Byly to nesporné věci. Došlo k první konfrontaci a pak už se to rozjelo, pak už začalo fungovat Občanské fórum.“

  • „Dělala jsem závody v lehké atletice a jako prémii jsem dostala zájezd do SSSR, do Oděsy. To mi bylo asi dvanáct let. Bylo to velice zajímavé. V té době jsem byla pilná školačka. Ve škole mluvili o tom, že SSSR je nám příkladem, a já jsem tomu věřila. V deseti dvanácti letech to ještě nedokážeš posoudit a hlavně věříš soudružkám učitelkám ve škole, ty pro nás byly autorita. Takže těch deset dvanáct dní na dnešní Ukrajině byl docela šok, protože jsem najednou viděla věci, které jsem u nás neviděla. Viděla jsem žebrat lidi u kostela. Viděla jsem prázdné obchody, to u nás také nebylo, i když jsme čekali fronty na zboží. Viděla jsem spoustu věcí, které mi začaly vrtat hlavou. Říkala jsem si, že je to divné, protože tady bysme měli vidět model. Z vlaku, který nikde nestavěl, protože nesměl, jsme viděli vesnické domečky. Říkali jsme si, že je mají asi pro zvířata, že to jsou králíkárny, nebo pro prasátka. Pak jsme zjistili, že jsou to obytné domečky na venkově. Všechny tyhle věci se ve mně tenkrát promíchaly a začala jsem se pídit, kde ta pravda asi bude, ač jsem na to přišla až o několik let později. Když mi bylo šestnáct let a studovala jsem na pedagogické škole, měla jsem možnost jet do Švýcarska. Takže jsem najednou měla možnost vidět druhou stránku věci, která byla tak moc pomlouvaná, která byla kritizovaná. Ve škole pořád říkali, jak je modelem SSSR a východní země, a těmi západními zeměmi abysme se nenechali utáhnout na pozlátko, na blahobyt, protože to tak není. Je tam vykořisťovatel a člověk trpí. Když jsme přijeli do Švýcarska, zase jsme viděli, že je to úplně jinak. Bydleli jsme u úplně obyčejného dělníka, který měl krásnou vilu a dvě auta. Viděli jsme plné obchody, a když jsem si to srovnala se SSSR, tak mi to nějak nehrálo. To byla samozřejmě má první existenciální krize. V ten moment se do toho vložila maminka a začala mi vyprávět fakta. Potom se do toho vložila tatínkova sestra, která měla na půdě staré noviny z roku 1968, z Pražského jara. Vzala mě na tu půdu a řekla: ‚Tak, a teď se tady s tím poper. Přečti si to.‘ Pamatuju si, že jsem tam seděla nad novinama a četla jsem úplně neskutečné titulky. To jsme neznali. ‚Lidé, semkněte se, přijely tanky,‘ a tak dále. Rusové. Varšavská smlouva. Chtějí zahubit demokracii. Tak jsem seděla nad tou kupou novin a tiše jsem slzela, protože jsem vůbec nevěděla, na čem jsem.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Florencie, 12.04.2019

    (audio)
    délka: 01:27:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Florencie, 13.04.2019

    (audio)
    délka: 01:49:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Florencie, 14.04.2019

    (audio)
    délka: 33:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Příchylnost česko-italských dětí k české kultuře má charakter mořských vln

Profilová fotografie pamětnice, 1. ročník Střední pedagogické školy v Prachaticích, 1982
Profilová fotografie pamětnice, 1. ročník Střední pedagogické školy v Prachaticích, 1982
zdroj: Archiv pamětnice

Zdenka Skorunková se narodila 12. října 1967 v Českém Krumlově Alžbětě a Rudolfovi Skorunkovým, měla mladší sestru a žili v Českém Krumlově. Dětství trávila v nedalekém Mříčí u Křemže po boku dědy Tomáše, který se jí stal životním vzorem. Zdenka se dobře učila a chodila do folklorního souboru. Jako dvanáctiletá vycestovala na čtrnáctidenní zájezd sportovců do Oděsy. Studovala Střední pedagogickou školu v Prachaticích a byla členkou Pěveckého souboru jihočeských učitelek, se kterým v posledních letech před sametovou revolucí jela na řadu zájezdů na Západ. Zaměstnání našla v Městském kulturním centru v Prachaticích a aktivně se účastnila dění sametové revoluce v Prachaticích. Díky zájezdu sboru Česká píseň do italské Imprunety se seznámila se skladatelem italské pop music Giuseppem Datim, kterého si po státnicích na FF UK v září 1993 vzala a odstěhovala se za ním do Florencie. Jejich děti Tomáš, Daniela a Emanuel byly vychovávány v česko-italském prostředí, jsou bilingvní a k Čechám mají pevnou vazbu. Zdenka působila jako překladatelka, stála u zrodu ARCA, Amici della Repubblica Ceca Associati, a České školy ve Florencii, Scuola Ceca a Firenze. Pracovala pro Fondazione Romualdo del Bianco.