Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Skopal (* 1936)

• narozen 24. září 1936 v Košicích

• od roku 1939 vyrůstal v Přerově v sokolské rodině

• po maturitě studoval v Praze na ČVUT

• téměř celý život byl zaměstnán jako inženýr výzkumných a vývojových útvarů Přerovských strojíren

• po jedenáct měsíců v letech 1968 až 1969 vykonával funkci poslance České národní rady za ČSS

• roku 1970 neprošel politickými prověrkami

• k politice v ČSS (ČSNS) se vrátil i po roce 1989, členem do roku 2006

• po sametové revoluci také obnovil svou činnost v Sokole

• vydal řadu odborných publikací i vlastní paměti

Rodiče Jaroslava Skopala (* 1936) Cyril a Marie, rozená Murtinová, se na Slovensku poznali v době, kdy tam byla československým státem umísťována na různých pozicích celá řada Čechů. Otec, rodák z Buku u Přerova a předválečný sokol, tam našel zaměstnání jako poštovní úředník. Cesta ho z Košic zavedla i do blízkého Hrašovíku, malé vesnice na řece Toryse, kde Murtinovi vedli rodinný hostinec a kam Košičané jezdívali na točené pivo. Tam se také setkal se svou budoucí ženou a roku 1935 se vzali.

Zprvu žili v bytě v Košicích, ale události z předvečera druhé světové války brzy změnily jejich plány. Jelikož po přijetí mnichovské dohody připadlo území Košic Maďarsku, přestěhovali se Skopalovi za prarodiči do Hrašovíku, který zůstal slovenský. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a samostatného Slovenského státu, který se pod vedením Jozefa Tisa postavil na Hitlerovu stranu, pak ale mladé rodině nezbylo nic jiného než se vrátit na Moravu. Jaroslav si vzpomíná, že měli velké štěstí a otci se podařilo vyřídit přepravu jejich nábytku po železnici. Jinak by museli odcestovat jen „nalehko“.

S novou hranicí, která vznikla mezi Slovenskem a protektorátem, si zpočátku nedělali těžkou hlavu. Takto Jaroslav vzpomíná na své prázdniny: „To bylo asi na začátku války, kdy se moje teta dala dohromady s mým budoucím strýcem. S našimi se setkávali v létě o dovolených mezi Moravou a Slovenskem na hřebenu Javorníků. Když se jde od Portáše asi jeden kilometr na západ, tak tam je místo, kde je chata Kohútka. Tam se setkávali i nocovali. A Anička, matčina sestra, nabídla, že k nim můžu jet na prázdniny. Bylo to asi na měsíc. V domluvenou dobu jsme tam na hranici přišli s nějakým mým malým zavazadýlkem a já s tetou jsme přešli na jednu stranu a naši se zase vrátili domů.“
Druhou světovou válku přečkala rodina bez úhony. V časech lístkového systému jim vypomáhali příbuzní žijící na venkově. Jaroslav si vzpomíná, jak s dětskou zvědavostí sledoval z okna jejich bytu v Čechově ulici s výhledem na Svatý Hostýn světlice vystřelované patrně komandy SS, když pátrala po členech 1. československé brigády Jana Žižky. Jindy zase nebe brázdila průzkumná  letadla.

Místo odporu i tragédie

„Pak už se chystalo přebírání moci, protože postup Rudé armády byl rychlý. A to byl asi jeden důvod, proč byl Přerov radikálnější a někteří činovníci doslova naletěli na zprávu, že už má být konec války,“ glosuje pamětník okolnosti Přerovského povstání, kde – na prvním místě v zemi – propukl otevřený boj na základě falešné zprávy, která v ranních hodinách 1. května mobilizovala desítky obyvatel města. „Vyšel jsem z domu a zahnul doprava. Ušel jsem asi třicet metrů a dostal se na roh. Dnes je to Jaselská ulice. Díval jsem se k místu, kde je nyní budova městského úřadu. Bylo tam srocení lidí. Různě pobíhali a myslím si, že tam mohly být i tlampače a snad se objevily také vlajky. Ty vzpomínky jsou matné, ale jsou,“ vybavuje si Jaroslav dění z rána 1. května 1945 v bezprostřední blízkosti svého domova. Povstání vygradovalo v několik hodin trvající střety – u nádraží a na příjezdu do Přerova ze směru od Želatovic. Za oběť padlo třicet lidí z řad povstalců a přibližně stejný počet mrtvých byl i na německé straně. Ještě večer byl vyhlášen výjimečný stav, německé velení dostalo situaci pod kontrolu a pozatýkalo stovku Přerovanů. Dvacet jedna z nich bylo ještě v noci odvezeno do Olomouce a na střelnici v Lazcích následující den popraveno. Osmý květen, kdy došlo ke skutečnému osvobození, pak proběhl bez potyček a bojů.

Tragickou tečkou za válečnými událostmi v Přerově se staly ještě události z poloviny června na Švédských šancích, kde proběhla krutá msta na nevinném obyvatelstvu. Pod falešnou záminkou, že se jedná o členy jednotky SS, byli lidé vyhnáni z vlaku, kterým se vraceli domů na Slovensko. Převážnou většinu obětí tzv. Přerovského masakru tvořily ženy a děti karpatských Němců. Ti zemřeli zastřelením na rozkaz poručíka vojenského Obranného zpravodajství (OBZ) Karla Pazúra, který byl za svůj sadistický čin posléze odsouzen. Trest mu byl ale nakonec zmírněn a po necelých dvou letech v roce 1951 vězení na amnestii opustil. Během jedné noci nedaleko Přerova na kopečku Švédské šance zemřelo 120 žen, 74 dětí včetně kojenců a 72 mužů. O incidentu, který vykonali českoslovenští vojáci na Pazúrův rozkaz, se dlouhá desetiletí vůbec nemluvilo. Historik František Hýbl, díky němuž se celá událost dostala do širšího povědomí, operuje i s domněnkou, že celou akci posvětil generál a pozdější prezident Ludvík Svoboda.

Sokolská rodina

„Otec byl sokol už za první republiky, a působil dokonce i v sokolských organizacích na Podkarpatské Rusi, kde to Češi zakládali. Stejně pak i v Košicích. Takže jsem samozřejmě byl orientovaný na Sokol,“ vysvětluje Jaroslav, jak trávil volný čas v prvních letech po válce. Kromě sokolského cvičence se stal také na krátký čas skautem a díky srovnání si uvědomil, že mnoho skautských věcí aplikoval i Sokol. Nešlo už jen o cvičení, ale také například o pobyt v přírodě.

Velkou slavností se stal roku 1948 XI. všesokolský slet v Praze. Společně se starším žactvem nacvičil skladbu i pamětník. Na poslední chvíli ale byl odvolán na souběžně probíhající atletické závody zdatnosti, a tak příběhy vzdoru vůči prezidentu Gottwaldovi, které se tradují, zná jen z doslechu. Celý slet ale prožil Jaroslavův otec. Coby tehdejší náměstek náčelníka přerovské jednoty dostal na starost přesun cvičenců vlakem.

Brzy po sletu dopadlo kladivo nastupující totality na řadu členů Sokola. Příčinou byly názory na vývoj politické situace nebo jen vyjádření nesouhlasu s únorovým komunistickým pučem provoláváním hesel během průvodu Prahou. Jedné ze sokolských obětí justičních zločinů Jaroslav věnoval svou publikaci Zápasy s totalitou a útěky za svobodou. „Nejhůř od nás dopadl přerovský župní starosta Rudolf Lukaštík. V době srpna 1948 si svolal výbor župy a nechal si schválit rezoluci, že Středomoravská župa Kratochvílova, její vedení, podporuje dosavadní vedení obce sokolské, aby zůstalo věrné myšlenkám a stanovám a nenechalo se vmanipulovat do nějakých změn,“ říká pamětník. Boj s komunistickou justicí se ale ukázal jako marný. Pro člověka, který byl spojen s osobou Edvarda Beneše a za druhé světové války působil v Anglii v exilové vládě, byla připravena  odplata – vyloučení ze Sokola a několik zmanipulovaných procesů. Prošel pracovním táborem v Hodoníně u Kunštátu a věznicemi v Leopoldově a Valdicích.

Osud Jaroslavova otce se neubíral takto dramatickou cestou. Vstoupil do komunistické strany a v Sokole setrval. Po jeho rozpuštění v tělovýchovné jednotě pokračoval jako cvičitel. Od roku 1955, kdy na všesokolské slety navázaly spartakiády, pak bděl nad nácviky skladeb. Stal se i tělovýchovným funkcionářem.

Hlavou zeď neprorazíš

V roce 1954 složil Jaroslav úspěšně maturitu a vydal se za studiem na ČVUT. Život v hlavním městě mu otevřel nové možnosti a obzory. Navštěvoval divadla, kavárny a jazzové kluby. Během studia poznával i zahraniční studenty. „Pamatuji si na dusno, které vznikalo v době maďarských událostí v roce 1956. S kolegou Jaroslavem Kavalírem z Hradce Králové jsme spolu bydleli na pokoji, pouštěli jsme si rozhlas a srovnávali to s Hlasem Ameriky, který se dal chytit. Svobodná Evropa byla více rušená. Tak jsme slyšeli, jak zatkli předsedu reformistů Nagye a hrozilo mu odsouzení a později skutečně dostal trest smrti. To jsme všechno sledovali a nelíbilo se nám to,“ vybavuje si Jaroslav. Vzpomíná si také na vylučování studentů, kteří organizovali studentský majáles.

Po absolutoriu a zkrácené vojně se vrátil na Moravu a v roce 1960 nastoupil do Přerovských strojíren jako inženýr výzkumného ústavu. „Politika v takovém velkém podniku byla podle mého názoru významnější než komunální. Protože vysoké funkce byly závislé na politické spolehlivosti a především se žádalo členství v KSČ. Nastupoval jsem jako nestraník. Politika mě zajímala tak, že jsem si po ekonomické stránce srovnával komunistický a západní kapitalistický systém. Z knihoven se mi totiž dostávaly do rukou zahraniční odborné časopisy z výroby stavebních hmot, jelikož Přerovské strojírny pro tuto oblast dodávaly strojní zařízení,“ přibližuje. Zmiňuje také debaty se svým otcem, které čas od času vedli, na téma řízeného hospodářství a ekonomických reforem. Jelikož stáli každý na jiné straně „barikády“, většinou shodu nenalezli.

Jaroslavova cesta k politice začala angažováním se v podnikových odborech. Na krátký čas se stal předsedou dílenského výboru zahrnujícího i výzkumný ústav a roku 1967 se rozhodl vstoupit do Československé strany socialistické (ČSS). „Rok 1967, to už bylo uvolňování. Vědělo se, že se bude něco dít. Pod tímto dojmem, že asi dojde ke změnám, jsem na členství přistoupil. „Vypadalo to, že je jakási malá, omezená autonomnost strany v rámci vykolíkovaného hřiště, jak to říkal její předseda Bohuslav Kučera,“ vysvětluje pamětník svou motivaci. Jím založená závodní organizace ČSS fungovala do poloviny roku 1969 a dosáhla až sedmadvaceti členů.

Skutečným nahlédnutím do vysoké politiky se pro Jaroslava stalo členství v České národní radě, kam byl v prosinci roku 1968 za ČSS kooptován. K osobě svého stranického nadřízeného Bohuslava Kučery říká, že to byl člověk, který v politice uměl chodit, ale jen určitým krokem. Jak se postupně proslýchalo, byl zavázán StB. „Nikdo z jeho dřívějších kritiků tehdy ale neřekl přesně, jak a odkud to ví.“ Mluvilo se i obecně o podezření na jakési „dvojí členství“ mnoha spolustraníků, kteří byli zároveň členy KSČ. „Pak se po roce 1989 skutečně potvrdilo, že ve vedení ČSS řada členů, ne-li nadpoloviční většina těch, kteří byli v předsednictvech, byli vzati ke spolupráci StB, aby oznamovali, co ostatní říkají. Protože na každého něco našli, nějaký prohřešek, který se dal napadnout jako trestný čin. A jelikož jim pohrozili, tak ve většině případů spolupráci akceptovali. Tehdy jsem o tom vůbec nevěděl. Bral jsem na vědomí jen nějaké obecné podezření,“ přibližuje Jaroslav.

Poslancem České národní rady se stal ve složitém období. Vznik tohoto zákonodárného sboru  iniciovaly snahy o federalizaci Československa ještě v době demokratizačního procesu, který přerušila sovětská intervence v srpnu 1968. Tlaky na ostatní složky Národní fronty se stupňovaly a postupně docházelo k návratu sovětské podoby socialismu. Nejprve si ve stranickém vedení vyměnili svá místa Alexander Dubček a Gustáv Husák a později nastoupila svou dvacet let trvající cestu normalizace.

Jaroslav se ve funkci v České národní radě, viděno tehdejšíma očima, neuvedl nejlépe. Připojil se k několika kritickým interpelacím požadujícím komentář k činu Jana Palacha nebo vysvětlení okolností incidentu s rozbitou výlohou Aeroflotu po hokejovém zápase ČSSR versus SSSR. Výsledkem bylo pouze to, že se na něj upřela nevyžádaná pozornost, a pak také zklamání, jelikož se mu nedostalo požadované odpovědi. Situace se začínala měnit. V říjnu odjel naposledy služebně na Západ. Po návratu ho už čekal návrh na rezignaci. „Bylo mi sděleno, že situace se politicky pohnula tak, že Husák urychluje očištění společnosti a na řadu přišla i naše socialistická strana. Dostal jsem se mezi několik lidí, od kterých se měla strana očistit,“ říká a doplňuje, co si zpětně vyslechl, jak se o něm hovořilo na okresním výboru Národní fronty v době jeho zahraniční cesty: „Tehdejší tajemník Hanák prohlásil, že Skopal je pro KSČ neúnosná veličina, a jestli ho neodvolají i z městského orgánu Národní fronty, komunisté z něho odejdou... Tak to je jasné. Nemohl jsem jít s flintou proti dělu... Tak jsem rezignoval ze všech funkcí.“ Nejen na poli stranické angažovanosti, ale také v zaměstnání pak pamětníka čekala řada změn. Jelikož neprošel politickými prověrkami, hrozila mu i pracovní degradace. S cestami po svobodné Evropě se musel rozloučit. Publikování v zahraničních časopisech mu ale nikdo nezakazoval. Na mnoho let mu však byl zastaven kariérní růst a stal se samostatným výzkumným pracovníkem s platovým omezením. V roce 1971 byl několikrát kontaktován StB, a dokonce vybízen k podpisu vázacího aktu. Odmítl. Situace v podniku se začala obracet až v době perestrojky. Tehdy mohl poprvé znovu vystoupit na pódium a převzít ocenění za pětadvacet let své práce pro Přerovské strojírny. 

Po roce 1989 se Jaroslav pokusil o návrat do politiky, ale jeho snaha skončila nezdarem. Samotná ČSS (nyní ČSNS) postupně ztrácela kredit a přes kotrmelce v letech devadesátých se doposud nedokázala přenést a zvednout své preference na hranici volitelnosti. V současnosti se pamětník dlouhodobě angažuje v Sokole a vydal řadu publikací včetně knihy svých vzpomínek.

Na otázku, zda pro něj byly události srpna 1968 a vývoj situace v následujících letech zklamáním, odpovídá: „Vyučil jsem se, že jak stojí za revolucemi tanky, tak se to vyhrát nedá. Hlavou zeď neprorazíš...“ A na závěr ještě připojuje: „Kdyby se taková situace měla znovu opakovat, mělo by být naše politické vedení radikálnější a neměli bychom se nechat přemluvit, znásilnit. Bylo evidentní, že to, co přijde, bude jasná totalita. Svobodu bychom měli hájit všemi prostředky.“