Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Krištof Škoda (* 1941)

• narodil se 13. července 1941 ve Slaném v Kladsku

• rodina s českými kořeny tu žila od poloviny 18. století

• otec musel za války nastoupit do wehrmachtu

• u Stalingradu mu silně omrzly nohy

• v roce 1946 území Kladska získalo Polsko

• rodinný statek dostali noví polští osadníci

• Škodovi museli odejít do Československa jen s tím, co unesli

• v novém domově dlouho třeli bídu s nouzí

• neuměli česky, což přinášelo problémy ve škole i v zaměstnání

• děti neměly doma ani žádné hračky

• velký význam pro rodinu měla katolická víra

• pamětník se vyučil zedníkem, aby rychle začal vydělávat

• byl dobrý pracovník a za odměnu se mohl podívat do Sovětského svazu

• stát se komunistou vždy odmítal

• v roce 2022 žil v Náchodě

Krištof Škoda se narodil v Kladsku. Jeho rodina s českými kořeny tu žila od 18. století, ale vlivem prostředí se postupně germanizovala. V roce 1946 region získalo Polsko. Rodinný statek získali polští přistěhovalci a Škodovi museli odejít do Československa. Odešli jen s tím, co unesli na zádech a velmi dlouho třeli bídu s nouzí. Děti měly ve škole problémy s češtinou, kterou neuměly. Otec velmi dlouho doufal, že se vrátí zpět, ale nikdy se to nestalo.

Kvůli své německé národnosti musel pamětníkův otec Karel Škoda v roce 1941 nastoupit do wehrmachtu. Narukoval do francouzského Calais, ale později ho odveleli na východní frontu. Bojoval u Stalingradu, kde mu omrzly nohy. Dostal se do lazaretu v lázních Chudoba v Kladsku, dnes je to Kudowa-Zdrój, nedaleko svého bydliště. „Tři roky jsem ho neviděl, a když k nám přišel zarostlý a o holi, plakal jsem celý den a posílal toho neznámého strejce pryč,“ s pohnutím popisuje pamětník a dodává, že jim otec o svém vojenském angažmá nikdy moc nevyprávěl.

Rod Škodů měl kořeny v Čechách

Rodinné kořeny rodiny Škodovy se nacházejí v Mezilesí na Náchodsku, odkud přišel do Kladska Jan Škoda. Usadil se ve vsi Slané a jeho potomci zde zůstali až do roku 1946. Původně česky mluvící osadníci v průběhu času a vlivem prostředí mluvili spíše německy a v rodném listě měli zapsánu německou národnost.

Tatínek Karel Škoda se narodil na jejich rodovém gruntu ve Slaném. Maminka Alžběta, rozená Jungová, pocházela z nedaleké vsi Čermné. Její rodiče tu vedli hostinec. Jungovi se v roce 1946 přestěhovali do Velkého Poříčí a jejich syn Franz Jung odešel do Frankfurtu v Německu. Alžbětě a Karlovi Škodovým se narodily tři děti, nejstarší Rochus, dcerka Anneliese (Anna) a nejmladší Krištof.

Jak se Kladsko stalo součástí Polska

Kladsko bylo součástí zemí Koruny české až do anexe Pruskem v roce 1742. Český živel se udržel na malém území takzvaného Českého koutku (Böhmischer Winkel) přiléhajícího k českým hranicím. Kladští Češi se stali součástí pruské říše.

Po skončení druhé světové války tato část země připadla Polsku. Polští osadníci ze ztracených východních území, jež získal Sovětský svaz, získali statky a obydlí původních osadníků i v Kladsku. Většina původně českých obyvatel poté odešla do Československa nebo do Německa.

Během chvíle přišli o hospodářství

Ani rodina Škodových neušla vyvlastnění a do jejich domu se nastěhovala polská rodina. Ale nárokovali si nejen dům, ale dokonce i některé osobní věci původních majitelů. „Z bratrova vyprávění vím, že se popral s jejich synem o lyže,“ vypravuje pamětník a dodává, že se pak museli vystěhovat, protože živit dvě rodiny by to hospodářství nezvládlo. Vystřídalo se zde několik hospodářů a později dům vyhořel.

V noci z 16. na 17. března 1946 se rodina Škodových vydala na cestu přes nyní už polské hranice do Československa. S sebou si vzali jen to, co měli na sobě a co pobrali do rukou a na záda. Rodiče se prohýbali pod náloží peřin a kufrů.

Nešli do neznáma, protože otec Karel Škoda si předem domluvil provizorní ubytování. „Na poli se setkával s českým sedlákem Lantou, jenž měl pole stejně jako my položené na hranici. Domluvili se spolu, že nám poskytne přístřeší, než si táta něco najde,“ vysvětluje pamětník a dodává, že u něj ve Velkém Poříčí pobývali měsíc, než živitel rodiny sehnal práci i s bytem v Pohoří v pastvinářském družstvu.

Víra pro ně znamenala součást života

Původně s nimi šla i teta Anna, ale ta se v Čechách rozhodla bydlet se sestrou Martou, která měla byt ve Velkém Poříčí. Anna a Marta byly otcovy sestry. Marta byla vdova, její muž padl ve válce. „Tety byly moc hodné a dostal jsem se s nimi trochu do světa. Jelikož byly nábožensky silně založené, chodili jsme na poutě, například do Svatoňovic nebo do Králík,“ vzpomíná pamětník.

Křesťanství bylo ostatně velmi důležité pro celou rodinu. Ve Slaném byl katolický kostel, kde byla pokřtěná celá rodina. Otec tu působil jako kostelník a jeho synové ministrovali. Každou neděli chodili na mši svatou, absolvovali všechny katolické akce, svátky či poutě. Děti chodily na náboženství. Podobně se snažili svou víru realizovat i v Čechách. V Pohoří se vysluhovala mše jen jednou měsíčně, tak chodili pěšky do Opočna.

Tehdy neuměli česky, dnes neumí německy

Když přišli do Československa, češtinu vůbec neovládali. Děti měly kvůli tomu zpočátku velké potíže ve škole. Rochus musel dokonce dva ročníky základní školy absolvovat znovu. „Byli jsme vychovávaní v němčině, tak neuměl česky ani mluvit, ani psát. Dnes už naopak neumíme německy,“ vysvětluje Krištof Škoda a podotýká, že on se češtinu brzy naučil a do školy nastoupil bez problémů. Rodiče také hovořili jen německy, ale tlakem okolností se museli rychle dorozumět.

Když odcházeli z Kladska, měli všichni německé občanství. Rodiče si dlouho nechtěli zažádat o české, protože doufali, že se dostanou zase domů. „Otec se toužil vrátit na svoje hospodářství a těžce nesl, že ho ztratil,“ vysvětluje pamětník. Vlastně o české občanství zažádal až poté, co tak v roce 1957 učinil jeho syn Krištof.

Doma děti neměly vůbec žádné hračky

V Československu začínali od nuly. Bydleli ve dvoupokojovém bytě na statku, který jim přidělilo družstvo. Měli k dispozici kuchyni a ložnici, to vše pro pětičlennou rodinu. Zpočátku třeli bídu s nouzí. „Vzpomínám si, jak jsme seděli v kuchyni na zemi a jedli z jednoho hrnce brambory se zelím,“ říká pamětník. Otec tu pásl dobytek, jalovice a hříbata, později i ovce.

Družstvo jim postupně pomohlo i ve vybavení domácnosti, dále pomáhali i místní křesťané. „Dělnická třída před námi zamykala dveře, prostě viděli přistěhovalce. Ale to se brzy zlepšilo, jen stačilo, abychom se lépe poznali,“ říká pamětník.

Jelikož doma neměl vůbec žádné hračky, chodil na návštěvu ke svému kamarádovi a spolužákovi, jenž měl hraček požehnaně. „Tety mi pouze jednou koupily oltář, a tak jsem si hrál na faráře,“ usmívá se pamětník a dodává, že s ostatními dětmi hrával také fotbal či hokej.

Vyučil se zedníkem, aby mohl rychle vydělávat

Po ukončení základní školy nastoupil do zednického učiliště v Náchodě, přestože měl dobré výsledky a třídní učitel ho přesvědčoval, aby zkusil studium. „Neměli jsme peníze, a tak jsem potřeboval co nejdříve začít vydělávat. A to šlo nejrychleji skrze výuční list,“ vypráví pamětník o hmotné nouzi jejich rodiny. Sestra Anna se vyučila frézařkou na učilišti dobrušského podniku TOS. Bratr Rochus se vyučil v učilišti textilního závodu Tepna Náchod. Všichni tak měli práci po vyučení zajištěnou.

S Rochusem v Tepně pracoval taneční mistr Václav Štěp, s nímž později založili folklorní soubor písní a tanců. Většinou dělali představení jen v místním okruhu, ale přece jen byli dvakrát ve Strážnici a jednou zpívali a tančili při předvolební agitaci. „Zpívat neumím, ale tančil jsem moc rád,“ s úsměvem podotýká pamětník.

Jezdili do Kladska na návštěvy

Do Kladska jezdívali pravidelně dvakrát ročně, na Dušičky a na Velikonoce. Bydleli u přátel, kteří se jmenovali Vítkovi. Mluvili česky i německy a měli se Škodovými úzké vazby. Jejich syn Adalbert se přátelil s pamětníkem. Podnikali spolu pěší i cyklo výlety, chodili na zábavy. Těsně předtím, než šel na vojnu se spolu rozloučili, protože Vítkovi se rozhodli odejít do Mnichova. Později se Krištof Škoda za přítelem do Německa několikrát podíval.

„Dneska se Adalbert, nebo také Betl, jak se mu říkalo, podívá na internetu, jak to vypadá v Kladsku, protože existují kamery. Říkal, že to dělá, když se mu stýská. Myslím si ale, že to má v Mnichově lepší,“ přemítá pamětník.

Na vojnu vzpomíná rád

Na povinnou dvouletou vojnu nastoupil roku 1960 v Jičíně u těžkého dělostřelectva. Pořídil si tu řidičský průkaz a fungoval jako řidič. „Na vojnu vzpomínám v dobrém. Velitel byl sice přísný, ale to mi nevadilo. Když je vojna, tak je vojna, to se musí poslouchat. Ale podíval jsem se trochu do světa, rád jsem jezdil,“ vzpomíná pamětník na dlouhé výpravy do východočeských měst.

Po vojně nastoupil jako zedník do podniku MEZ v Náchodě. Krátce poté se oženil, vzal si Zdeňku Hodovalovou z Přepych u Opočna. Založili spolu rodinu, měli tři syny. V Pohoří zůstali do roku 1968, pak dostali podnikový byt v Náchodě. „V Pohoří jsem prožil část dětství a mládí a vzpomínám na to rád. Užívali jsme si, chodili jsme tancovat, žili jsme pohodový život,“ říká pamětník.

Podíval se do Sovětského svazu

V práci si ho vážili, dokonce ho jednou ocenili jako nejlepšího pracanta roku. Za odměnu získal i zájezd do Sovětského svazu. S manželkou tedy vyrazili na dovolenou. V Pardubicích nastoupili do vlaku, který je odvezl do Kyjeva. Odtud letěli letadlem do Moskvy a pak opět vlakem do tehdejšího Leningradu. „Pěkné to bylo, hlavně se mi líbila jezera u Leningradu,“ vzpomíná pamětník. Dnes se město Leningrad jmenuje opět Sankt-Petěrburg.

Další cesta byla v roce 1967 do západního Německa za rodinou, jeli navštívit strýce Franze Junga do Frankfurtu. Strýc jim nabízel, aby zůstali v Německu, v začátcích by jim pomáhal. „Nejstarší dítě jsme museli nechat v Čechách, aby měli komunisti jistotu, že se vrátíme. Ale i tak bychom přijeli zpět, manželka by emigraci nevydržela,“ vypovídá pamětník o jasném rozhodnutí zůstat v Československu.

V srpnu 1968 sledovali projíždějící okupanty z balkonu

V srpnu 1968 už s rodinou bydleli v Náchodě. „Ve čtyři hodiny ráno někdo na ulici hulákal, že sem jedou tanky. Na silnici jsme potom viděli barikádu z převráceného autobusu,“ vzpomíná pamětník a dodává, že se na projíždějící polskou armádu dívali z balkonu a nebylo jim veselo.

Po smrti otce na začátku 60. let už Kladsko nenavštěvovali. Žili běžný život bez větších překážek či problémů. S ostatními kladskými Čechy se vídávali na srazech rodáků, ale jak šel čas, pamětníků bylo čím dál méně. Po smrti hlavní organizátorky i množství srazů prořídlo. Sametovou revoluci pamětník přivítal, ale aktivně se neúčastnil. „Chodil jsem cinkat do kostela, ne na náměstí,“ uzavírá Krištof Škoda. Rodina a křesťanství zůstávaly stále tím nejdůležitějším v pamětníkově životě.