Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Helena Skleničková (* 1936)

• narodila se 19. června 1936 v Praze

• její docházku na základní škole poznamenal Zákon o jednotné škole z roku 1948, z gymnázia musela zpět do měšťanky a povinnou školní docházku zakončila jednoročním učebním kurzem (tzv. JUK)

• v roce 1953 maturovala na střední zdravotnické škole

• rok pracovala jako sestra porodnice u Apolináře, další dva roky jako dětská zdravotní sestra ve střediscích Prahy 2

• v roce 1958 se provdala za hudebního skladatele Karla Skleničku

• v roce 1963 dokončila studium psychologie na Filozofické fakultě UK; oboru se nikdy nevěnovala

• od roku 1977 pracovala v Českém hudebním fondu jako notograf

• zasloužila se o archivaci manželovy hudby

Život Heleny Skleničkové byl bohatý na události i na vztahy. Sama pocházela z intelektuální křesťanské rodiny se sedmi dětmi. Vzpomíná na kouzelné dětství, do kterého zasáhla druhá světová válka. Ani po válce se život na dlouho nevrátil do původních kolejí, jejich rodina se stala po Únoru 1948 nežádoucí. A manželství s duchovně orientovaným a protikomunisticky zaměřeným hudebním skladatelem Karlem Skleničkou znamenalo být dál na seznamu podezřelých. Přesto Helena Skleničková prožila a stále žije naplněný život, který dál pokračuje v její široké rodině.

Rodiče byli každý úplně jiný

Narodila se 19. června 1936 v Praze, jak sama říká do „buržoazně-křesťanské“ rodiny lékaře Františka Dedka. Tatínek přitom pocházel z velmi chudých poměrů. Dědeček zemřel, ještě když byl malý chlapec a František potom vyrůstal u jeho bratra, kněze v Mutějovicích. Tam pomáhal na faře i na polích, ale díky svému nadání vystudoval lékařskou fakultu. O jeho vytrvalosti svědčí to, že si na život v Praze musel již během studia sám vydělávat. Jako student se také v Praze seznámil s maminkou Andělou Fischerovou. Uběhlo ale mnoho let, kdy si jen dopisovali, protože maminka po gymnáziu studovala nejdříve na Sorbonně v Paříži a pak v Minnesotě. Až po návratu z Ameriky, kdy se stala doktorkou filozofie, se s Františkem v roce 1931 vzali a postupně se jim narodilo sedm dětí. Helena přišla na svět jako třetí; z děvčat byla nejstarší a později mamince pomáhala s péčí o dvanáct let mladšího bratra.

Maminka pocházela ze zcela odlišného prostředí než otec. Dědeček Jan Fischer měl široké vzdělání, složil tři právnické zkoušky a studoval také hornictví na Báňské akademii v Lubně. Vypracoval se na důlního sekčního šéfa s vysokým příjmem. Na jedné straně byl velmi spořivý, na druhé straně dbal na vzdělání svých čtyř dětí; všem také zajistil bydlení. A tak rodičům pamětnice nechal postavit vilu v Hlubočepích na Žhavově, kde měl tatínek i zubní ordinaci a nechyběl ani byt pro domovníka. Do rodiny patřila i paní na pomoc v kuchyni a paní k dětem. Pragmatická maminka dbala na to, aby ve všem panoval pevný řád, sama děti učila historii i jazyky a také je odměňovala za přečtené knihy: „Rodiče nás vedli k tomu, abychom hodně četli a dostávali jsme tři koruny za každou knihu. Maminka měla papír se jmény a připisovala tam, co nám přibylo. Když jsem knížku přečetla, musela jsem stručně říct, o čem to je a maminka zapsala tři koruny. Jednou za čas jsme šli do spořitelny a tam nám to připsali na vkladní knížky. Ty peníze jsme nikdy neviděli.“ Otec byl maminčiným protipólem. Byl velmi laskavý, hrál si s dětmi venku, kde je učil základy botaniky, ale i násobilku. Pamětnice také vzpomíná na cesty za pacienty, na kterých ho doprovázela. Když bylo Helence pět let, oslepla na jedno oko: „Šli jsme na procházku, tatínek šel přede mnou a byla tam šípková větvička. On si ji podržel, a když ji pustil, větvička mě švihla do obličeje a trn mě trefil do otevřeného oka. Na místě jsem na něj oslepla.“ To si tatínek kladl za vinu a začal ji mezi dětmi protežovat.

Za války jsem byla blízkou dvou smrtí

Do doby bezstarostného dětství zasáhla válka. Atmosféra v domě se postupně změnila. Muselo se zatemňovat, otec poslouchal vysílání Volá Londýn a na velké mapě zakresloval se staršími bratry postup vojsk. Pamětnice vzpomíná, jak už před válkou rodiče zajistili zásoby mouky, kterou pak jednou za čas přesívali. Ve sklepě byly schované slepice i prase. O konci války se doma mluvilo jako o „revoluci“. Rodiče ukázali dětem z terasy vyvěšené vlajky a udělali si na několik dnů úkryt ve sklepě v prádelně. Na zahradě měli sídlo Vlasovci. Pamětnice si živě vzpomíná na telefonát matky s mužem, který věděl, že Němci jsou blízko a chtěl nechat vzkaz manželce. Opravdu ho zabili. V těchto dnech přišel o život i domovník: „Den před koncem revoluce jsme seděli u domovnice, ona šla někomu otevřít, byli tam dva páni a oznámili jí, že jejího manžela zastřelili, když držel hlídku v lihovaru.“ Jeho rodině se později Dedkovi snažili pomoci. Poslední dny války se Němci mstili všude: „Bylo to nebezpečné. Moji bratři chtěli, aby se zabránilo střelbě do naší vily, a tak vzali prostěradlo, z trenýrek udělali červený kříž, připíchli to špendlíky a vyvěsili z balkónu. A v ten moment začala strašná palba, takže se museli plížit po balkonu a zase to strhnout.“ Vítězství jeli s rodiči 9. května 1945 oslavovat k Národnímu divadlu, večer pak z terasy sledovali vypouštění rachejtlí. Radost z konce války ale neměla trvat dlouho. Již před převratem začaly panovat obavy ze zákazu náboženství a rodiče dávali děti pro jistotu křtít a biřmovat. I Heleny biřmování proběhlo narychlo: „Bez přípravy bylo najednou biřmování. V roce 1947 přijel pan arcibiskup do našeho malého kostelíka, kde nás bylo hodně, asi dvacet nebo pětadvacet, a potom ho maminka pozvala na oběd.“

Vše se obrátilo, nic nešlo normálně

Helena jako výborná žákyně nastoupila z obecné školy na gymnázium. Byla ale teprve v primě, když přišel Vítězný únor: „Vše se obrátilo, nic nešlo normálně. Třídy gymnázia se slučovaly se třídami měšťanky, aby se snížila úroveň vzdělávání, což se také projevilo, protože jsme prakticky opakovali to, co jsme se v primě naučili. Potom přišlo další nařízení, že musíme chodit do školy v místě bydliště, takže jsem musela opět přestupovat, tentokrát do školy na Praze 5, kde byla ještě horší úroveň a kde jsem zažila i šikanu kvůli oku.“ Absurditu základního vzdělání završil tzv. JUK, tedy jednoroční učební kurz. Helena chtěla pokračovat k maturitě na jedenáctiletce, ale vzhledem ke svému původu měla jít do výroby. To otec odmítl s tím, že po úraze oka ve výrobě pracovat nemůže, a nakonec se mu podařilo prosadit pro dceru střední zdravotní školu. Za Helenu se přimlouvala i její oblíbená paní učitelka z měšťanky, která měla bohužel krutý osud: „Třídní, která na mě byla tak hodná, byla brzy režimem odsouzena. Dostala se do kriminálu, protože její sestra utekla za hranice. Sama měla těžkou srdeční vadu, takže nechodila s ostatními ženami na práci, ale v cele musela sedět na horní pryčně s nohama dolů. Za těch osm hodin jí nohy otekly jak bambule… Spoluvězeňkyně ji pak sundaly z palandy. Tak to šlo každý den. Nakonec umřela. To bylo moje první viditelné ublížení, které jsem cítila od režimu, když takhle hodnou ženskou dobili k smrti.“ 

Ani doma nebyla situace jednoduchá. Úspory rodičů přešly na tzv. vázané vklady, které prakticky nesměli využívat, přišli i o vysoké životní pojistky a vše završila měnová reforma. Otec mohl dál pracovat ve znárodněné ordinaci, matka, která mu tam dříve vypomáhala, byla ustanovena jako sestra v blízké vesnici, byť neměla žádné zdravotní vzdělání. Nakonec tatínek pracoval jako závodní lékař. Bratři museli nejdříve do výroby, aby si zasloužili studovat na vysoké škole. Přesto všechno se pamětnice v problémech neutápěla: „Vše jsem brala jako dané, uchovávala jsem si optimismus. Rodiče o potížích nemluvili a navíc se chovali sociálně, pomáhali, dál žili ve víře, pravidelně jsme chodili do kostela.“

Po maturitě nastoupila Helena Skleničková jako dětská sestra v porodnici U Apolináře. Byla to doba, kdy se zaváděly změny podle MUDr. Švejcara, miminka se oddělovala od matek, na oddělení vládly přísné podmínky a pro sestry bylo hodně náročné vše zvládnout: „Matky si děti nekoupaly ani nepřebalovaly, čtyři dny musely ležet v posteli, teprve pátý den směly vstát a sedmý den byly propouštěny.“ Sester bylo na všechnu práci málo a jejich nasazení zdaleka neodpovídalo finanční ohodnocení: „Pomocné síly měly tehdy vyšší výdělky než my.“ Helena nakonec kvůli náročným službám odešla do dětské ordinace zdravotního střediska, kde ji práce bavila. Zpětně uznává, že péče tam byla tehdy dobrá, o pacientech se vedly podrobné evidence a chodilo se i do rodin. To ji naplňovalo.

Z pamětí rodiny Skleničkovy

A tady bohužel vyprávění Heleny Skleničkové končí, z osobních důvodů již v natáčení nepokračovala. Z veřejně dostupných materiálů a knihy „Sebrané paměti rodiny Skleničkovy“, kterou rodina zpracovala a vydala, je patrné, že i její další osudy byly zajímavé, ale také velmi složité. V roce 1958 se provdala za Karla Skleničku, duchovně orientovaného hudebního skladatele, který měl pro své protikomunistické smýšlení problémy se státní mocí už od dob studia. Heleně se po boku manžela podařilo vystudovat psychologii, ale většinu života se věnovala velké rodině. Manželům se postupně narodilo šest dětí, o které se dlouhé roky starala v často nevyhovujících podmínkách a snažila se zajistit pro manžela klid k jeho tvorbě. Pomáhala mu také rozepisovat noty a později pracovala jako notograf v Českém hudebním fondu. Manželé Skleničkovi měli mnoho podobně naladěných přátel, vzdělaných, morálně pevných i společensky činných, kteří se u nich často setkávali. Patřili k nim například režiséři František Filip a Gerik Císař, herci Václav Voska a František Skřípek, redaktoři Pavel Pecháček a Ivan Medek, hudebníci, výtvarníci i lidé z katolických kruhů, například Václav Malý, Pavel Kuneš, Jiří Reinsberk a Tomáš Halík. A také chartisté Jiří a Dana Němcovi, Daniel Kroupa a mnozí další. Četná setkání se odehrávala i na chalupě v Dolní Vidimi, kterou si v roce 1964 s dvěma dalšími rodinami pořídili.

To vše v době normalizace znamenalo nepřetržitý dohled Státní bezpečnosti; Karel Sklenička byl opakovaně vyslýchán jako nepřátelská osoba III. kategorie nebezpečnosti. Jeho tvorba byla omezována mnoha příkazy a zákazy. Neustálý tlak se nakonec odrazil i na jeho zdraví, již v roce 1987 prodělal mozkovou příhodu, což se později opakovalo ještě dvakrát. Ke konci života měl řadu zdravotních potíží, zemřel v roce 2001 ve věku 68 let. Helena Skleničková se po jeho smrti dál věnovala své velké rodině a pokračovala také v archivaci manželovy hudby. Ručně překreslila a s pomocí dětí vydala asi dvacet jeho komorních skladeb. V současnosti je v hudebním světě nejvíce slyšet o její nevidomé vnučce Ráchel Skleničkové, klavíristce, skladatelce a zpěvačce, která již hrála jako sólistka s velkými hudebními tělesy, ale také s Miro Žbirkou. Helena Skleničková se dnes těší z celé své velké rodiny, dětí, vnoučat i pravnoučat. To nejdůležitější pro ni je, že hodnoty, za které se manželé zasazovali, jejich prostřednictvím žijí dál.