Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Skamene (* 1954)

Stal jsem se maskotem veksláckého polosvěta

  • narozen 2. října 1954 v Plané u Mariánských Lázní

  • odehrál celou řadu dětských rolí

  • díky postavě veksláka ve filmu Bony a klid (1987) se dostal do prostředí skutečných veksláků

  • přátelil se s kontroverzním podnikatelem Ivanem Jonákem

  • v 90. letech si otevřel restauraci Skamene

  • ztrátová restaurace jej dostala do velkých dluhů

  • dluhy se mu postupně daří splácet

Díky roli ve filmu Bony a klid Roman Skamene na konci 80. let nahlédl do tehdejšího veksláckého podsvětí a stal se v jeho kruzích populární postavou. O pár let později v 90. letech se však sám málem stal obětí jeho praktik. Kvůli nezdařenému podnikání se dostal do dluhů a tehdejší nástupci veksláků ho přivedli do hraniční situace: “Nemít děti, tak jsme se s manželkou oddělali,” konstatuje. 

 

Zahrajte nám židli, děkujeme

Roman Skamene se narodil 2. října 1954 v Plané u Mariánských Lázní. Jeho otec pracoval jako lesník, maminka prodávala v obchodě se zeleninou. Vzpomíná, že na prvním stupni základní školy ho nevzali do pionýru kvůli poznámce v žákovské knížce: “Žák kouřil na záchodě.” Jeho otec mu tehdy dal protikuřáckou lekci: “Zapálil mi cigaretu a donutil mě ji šlukovat. Udělalo se mi špatně, začal jsem zelenat. Otec vyhodil to cigáro z okna a poslal mě hrát si ven. Oběhl jsem dům, ta cigareta tam ještě ležela, tak jsem ji dokouřil. A táta mě viděl z okna. Takže hrozný průšvih. Tehdy mi nařezal.” 

Po čase se s rodiči přestěhoval do Prahy a maminka ho začala posílat na konkurzy na dětské role ve filmech. “Pokaždé mi řekli, abych předvedl židli, kytku, ústřední topení. Nebo mi nahazovali nějaké repliky a musel jsem odpovídat naštvaně nebo vesele,” vzpomíná. “Pokaždé nakonec odpověděli, že děkují, ale že mě neberou. Nevadilo mi to, bral jsem to spíš jako legraci.” 

Ve dvanácti letech ho ale obsadili do role malého Saši ve filmu Štěpána Skalského Útěk. Díky svému malému vzrůstu mohl hrát mnohem mladšího chlapce, sedmiletého Sašu, který ve strachu z trestu uteče z domova a potlouká se ve společnosti staršího výrostka. Psychologický film nastartoval jeho kariéru a brzy začal dostávat další dětské role. 

 

Veksláci ten film milovali

Komunisty neměl rád, k nastupující normalizaci byl ale v době svého dospívání spíše lhostejný. Na nátlak otce vstoupil do SSM, ale pro neplacení členských příspěvků se po roce nechal vyloučit. “Režim se mě nikdy nepokusil získat, nebyl jsem jejich typ,” konstatuje. Nikdo ho nenutil ani k podpisu Anticharty: “Nebyl jsem zase tak známý. Chtěli spíš taková esa, jako byl pan Hrušínský.” Když v létě 1989 podepsal Několik vět, přišel o jeden ze svých zdrojů hereckého výdělku - živá představení pořadu Šest ran do klobouku, se kterým v té době jezdil po celé republice. 

Významnější pro jeho kariéru i pro jeho život ale byl film Bony a klid režiséra Víta Olmera, který měl premiéru v roce 1988 a nebývale otevřeně poukázal na existenci šedé ekonomiky v tehdejším Československu. “Nikdo nechápal, jak je možné, že to těmi komisemi na Barrandově prošlo. Ale hned po premiéře to dali do šuplíku,” popisuje Roman Skamene. Ještě předtím se však film stal nesmírně populárním mezi skutečnými veksláky, kteří tvůrcům při psaní scénáře údajně pomáhali jako “odborní poradci”. “Ti měli známé všude, byli to spolupracovníci StB, znali se s policajty, s politiky,” vypráví Roman Skamene a vzpomíná, jak se film šířil i neoficiálními kanály. “Taxikář, který měl film odvézt do trezoru zakázaných filmů, samozřejmě spolupracoval s veksláky. Cestou si odskočil do kina na Smíchově a tam si ho přetočili na videokazetu. Jejich kopie se začaly prodávat po celé republice.” Videokazety tehdy nebyly běžně dostupné a byly na tu dobu nesmírně drahé, kazeta s filmem se prý prodávala za 500 korun.

Film Bony a klid se stal kultovním už v době svého vzniku a jak to v podobných případech bývá, provází jej řada mýtů a legend, které ve vzpomínkách pamětníků zamlžují tehdejší reálný obraz. O filmu, který v socialistickém Československu zhlédlo přes dva a půl milionu diváků, lze stěží hovořit jako o snímku trezorovém, jak by snad mohlo z líčení Romana Skamene vyplývat. Na druhou stranu lze toto líčení akceptovat jako věrohodnou vzpomínku o šíření žádaného filmu na kopírovaných videokazetách, jelikož se jednalo v té době o běžnou praxi. Navíc i dobový tisk (konkrétně časopis Záběr a autorka Tereza Brdečková) zmiňují fámu, že se ještě před premiérou na videokazetách šířila verze s eroticky laděnými scénami, které se prý do finálního střihu verze pro kina nedostaly.

Roman Skamene, který si ve filmu zahrál postavu veksláka Bínyho, se každopádně stal mezi skutečnými veksláky populární postavou: “Bál jsem se, že mě zabijou, protože ten film ukázal, co je to za podvodníky. Ale oni byli nadšení! A byli všude. Kamkoli jsem přišel, Romane, pocem! a už to lítalo a šampaňské teklo proudem. Byl jsem jejich maskot, taková zlatá panna.” 

 

Ivan Jonák nám ukazoval Západ

Díky svým novým známostem měl možnost pozorovat, jak se veksláci rychle zorientovali po listopadu 1989: “Ti se chytli velice dobře. Ti věděli. A rozjeli se s takovou chutí. V té době bylo všechno k mání za babku - pozemky, fabričky, nemovitosti, protože komunisté všechno nechávali zchátrat. Úvěry byly na cokoliv. Z toho komunistického nepořádku se začalo tvořit něco nového a vynořily se mraky, mraky podvodníků. Já jsem byl známý, tak se i na mě lepily spousty lotrů, což jsem málokdy dokázal odhadnout,” vzpomíná. Podle něj pád komunistického režimu přivítali i mnozí představitelé komunistické garnitury: “Ti byli šťastní, úplně nadšení. Věděli, kde co mají koupit. A rozjeli se jako diví.” 

Z veksláckých kruhů povstalo i přátelství Romana Skamene s Ivanem Jonákem, kontroverzním podnikatelem a majitelem libeňského Discolandu Sylvie. “On miloval herce a vůbec lidi od filmu, do Discolandu Sylvie zval celebrity všeho druhu. Byla tam luxusní kuchyně, holky nahatý, všecko. Ukazoval nám jiný život než ten šedivý a hnusný, co jsme znali z bolševických časů. Ukazoval nám ten Západ a kam až je možné ho dotáhnout,” vzpomíná Roman Skamene. Bílé obleky, bílé bavoráky, taxíky, kabriolety, šampaňské, tatarské bifteky. Ivan Jonák a jeho Discoland Sylvie pro něj v té době byl symbolem opravdového luxusu 90. let. Jonák ovšem podle Romana Skamene nesnášel drogy a jak zjistil, že někdo z jeho zaměstnanců kouřil v práci marihuanu, okamžitě dostal výpověď. 

Jonákův úspěch trval jen pár let - později byl odsouzen na osmnáct let vězení za objednání vraždy své manželky v roce 1994. K tomu se ovšem Roman Skamene nechce vyjadřovat.

 

Začátky restaurace Skamene

Po listopadu 1989 se Roman Skamene obával, že ve změněných podmínkách nebude mít jako herec dost práce. Nic tomu zpočátku nenasvědčovalo: další popularitu mu přinesl film Víta Olmera Tankový prapor, účinkoval v dětských pořadech i ve večerních pořadech s Luďkem Sobotou. Stále ale uvažoval nad tím, že je potřeba rodinu zajistit ještě jiným způsobem: “Moje žena byla v domácnosti, nechtěl jsem dávat děti do školky. Říkal jsem si, co kdyby se mi něco stalo? Je potřeba mít zadní vrátka.” Proto začali s manželkou uvažovat o podnikání. 

Soused Václav Černocký jim navrhl, aby si společně otevřeli restauraci a založili společnost s ručením omezeným. Restaurace Skamene podle něj zpočátku prosperovala, přestože bance odváděli několik desítek tisíc měsíčně na splátky úvěru: “Kdyby nás zaměstnanci neokrádali, všechno jsme v klidu spláceli. Moje žena dělala účetnictví, vše bylo propočítané.” Kamenem úrazu se podle něj stal nepoctivý personál - jeden ze zaměstnanců propadl gamblerství a denně utrácel velké částky za hraní na automatech. Kuchařů a číšníků, kteří v restauraci kradli, prý ale bylo více. Roman Skamene si dodnes vyčítá, že jim příliš důvěřoval.

 

Pověsili mě z okna za nohy

“Postupně jsme se dostali do takových problémů, že jsme neměli na provoz restaurace, na nákup jídla. Jeden pseudo-kamarád mě poslal za svými známými, kteří mi prý půjčí. Nechtěl jsem jít k lichvářům, ale myslel jsem, že za pár měsíců to splatíme,” popisuje Roman Skamene další osudový chybný krok. Od lichvářů si půjčil 200 tisíc korun a slíbil jim vrátit tři sta.

Záhy ale nebyli schopni splácet bance i lichvářům současně. Úroky stále narůstaly, z tří set tisíc se brzy stalo devět set. V restauraci se začali objevovat vymahači, kteří ho zastrašovali arogantním chováním: “Chodili se k nám najíst, napít, kdykoli se jim zachtělo, to bylo třeba obden. Vzali si z kasírtašky peníze, deset nebo patnáct tisíc. Ani to nepočítali. Takhle mě pomaloučku drtili a ničili.” 

Jednou mu vyděrači dokonce vyhrožovali vyhozením z okna: “Měli tam gorilu, vypadal asi jako Jonák. Taková hora masa, vůbec neměl krk. ,Tak mu ukaž, co ho může čekat,’ dali vymahači pokyn. On mě čapnul za nohy a pověsil mě z okna, ze třetího patra. Říkal jsem si, že nesmím křičet. Věděl jsem, že mě nemůže hodit dolů, chodili tam lidé, jezdila tam auta. Ale to zastrašení bylo hrozné,” vzpomíná. 

Tehdy mu pomohl jeho přítel Ivan Jonák, který se v podobných situacích vyznal: “On byl v tu dobu mafián a neměl strach z nikoho,” říká Roman Skamene. Pozval vymahače do své restaurace a v celém prostoru rozmístil několik svých mužů, kteří jim měli dát za vyučenou: “To bylo normální Las Vegas. Americký akční film. Řev, jako by tam vlítla policejní zásahovka.” Ivan Jonák vymahačům vyplatil 300 tisíc a donutil je podepsat, že Roman Skamene jim už nic nedluží. Tím jeho problémy s lichváři skončily, z dluhů se ale dostával ještě dlouho. 

 

Pořád neseme následky

“Byly doby, kdy jsme na tom s mojí ženou byli tak špatně, že jsme se chtěli zabít. Byli jsme tak zahnaní do kouta, že nebylo úniku. Úplně na dně, v dezolátním stavu, bez peněz, hrůza hrůz,” vzpomíná Roman Skamene na nejhorší období. Nejvíce mu prý pomohlo, že své situaci čelil, nikdy nestrkal hlavu do písku: “Nejhorší je dělat pštrosí politiku. Neexistovalo, že bych věřitelům nevzal telefon. Nic není konečné, ze všeho se dá po kousíčkách dostat, když je člověk statečný a ví, že nemůže cuknout. A pomaloučku se to začalo dařit. Objevila se hvězdička naděje, k té jsme se upnuli. Pak zhasla, ale objevila se jiná. Po malých krůčcích jsme se dostávali z toho bahna, z toho hnusu.” 

Ještě dnes splácejí chalupu, kterou kdysi použili jako zástavu úvěru: “Pořád neseme následky, ale dnes už je to sranda,” říká Roman Skamene. 

Zpětně je přesvědčen o tom, že jako herec bez obchodnického talentu se neměl do podnikání pouštět. Domnívá se, že velkou chybou byl jeho sklon chovat se přátelsky k personálu: “To je to nejhorší, co můžete udělat. Nechával jsem jim volnou ruku, dal jsem jim slušné platy, aby byli spokojení, a oni byli přesvědčeni, že si mohou dovolit cokoliv.” Za chybu považuje i to, že se do podnikání pustil se sousedem, kterého stoprocentně neznal: “Když někdo chce podnikat, ať všechno dělá sám, nebo se svým nejbližším člověkem. My jsme byli v s.r.o. tři a ten třetí nás ničil.” 

 

Dnes už veksláky nerozeznáte

Za devadesátými lety se dnes ohlíží jako za velkou bitvou, ve které vyhrávaly ostré lokty: “Komunista za vás zařídil všechny ty základní věci. Člověk se nemusel o nic starat. A najednou se musel starat o všechno. Byl to takový skok do neznáma. U mnoha kamarádů člověk teprve po pádu komunistického režimu zjistil, co je to za gaunery. Za komunistů neměli ty možnosti. A najednou měli lokty - což já jsem neměl - a drali se nahoru. A kamarády, kteří jim nemohli pomoci, házeli do koše.” Bývalé veksláky podle něj dnes už nelze rozeznat, stali se z nich běžní podnikatelé: “Samozřejmě, ten odrazový můstek měli snazší, protože i za komunistů byli bohatí. Ten odpich měli jednodušší i proto, že v tom uměli chodit.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)