Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Skála (* 1956)

• narodil se v roce 1956 v Praze, jeho otcem byl malíř František Skála st.

• v dětství a mládí vymýšlel s kamarády různé hry, které ovlivnily jeho další tvorbu

• absolvoval obor řezbářství na střední umělecké škole

• neúspěšně se hlásil na AVU, pracoval rok jako údržbář

• vystudoval animovaný film na UMPRUM

• po škole se věnoval především ilustraci a čím dál více také volné umělecké tvorbě

• byl v kontaktu s undergroundem, účastnil se protirežimních demonstrací

• v roce 1987 spoluzaložil uměleckou skupinu Tvrdohlaví

• dosud měl více než 50 samostatných a 140 kolektivních výstav

• člen Divadla Sklep, vokálně-taneční skupiny Tros Sketos a tajného uskupení BKS

• jeho dcera Alžběta i syn František Antonín jsou ilustrátory

František Skála se narodil 7. února 1956 v Praze. Do svých pěti let žil na Karlínském náměstí a chodil zde do mateřské školy, která byla zřízena v bývalém klášteře. Vzpomíná, že jako dítě jezdil na tříkolce po parku a sbíral zde různé drobné předměty. „To sběračství mi nějak zůstalo.“ Jeho tatínek byl z chudé venkovské rodiny, zatímco maminka pocházela z ostravské buržoazie. Dědeček z maminčiny strany byl stavitel mostů a železnic a vlastnil dvě vily a činžovní domy. „Narodil jsem se jako dítě třídní nenávisti,“ říká František Skála s nadsázkou. Jeho rodiče měli kromě hudebního a pohybového talentu také velký smysl pro humor. Tatínek byl malířem a po válce se stal kapacitou na UMPRUM, maminka celý život působila jako choreografka lidové hudby. Když bylo malému Františkovi pět let, rodina se přestěhovala do Strašnic, kde od té doby žije. „Když jsem měl jít do první třídy, tak jsem uměl nakreslit slona, čímž jsem se stal slavným.“

Vůdce školního gangu

„Ve škole jsem patřil k těm výrazným škůdcům, kteří stále vymýšlí jen nějaké hovadiny. Byl jsem vůdcem gangu.“ Většinu svého volného času trávil František Skála venku na strašnické periferii, kde si s kamarády hráli na indiány. Byl tak skutečným dítětem ulice. S nejlepším kamarádem později našel na několik let zalíbení v propracovaných hrách s plastelínovými figurkami. „Tato hra poté lehce přerostla do tajné organizace BKS, o které bych neměl hovořit.“ S kamarádem už od základní školy vydával ilustrované školní časopisy a kreslil komiksové pásy, které se poté promítaly. Tatínek po celý život sbíral starožitnosti a František Skála mezi nimi také doma vyrůstal, což dnes považuje za svou velkou výhodu.

Během politického uvolnění v polovině šedesátých let si na základní škole v dílnách vyráběl se spolužáky zbraně, se kterými poté pod milostivým dohledem ředitele válčili ve škole. V době invaze vojsk Varšavské smlouvy se právě vracel s rodiči a sestrou z dovolené v Rumunsku u moře. „V Maďarsku na hranicích nás začaly předjíždět ty kolony tanků.“ Pamětníkův otec byl až do invaze vojsk Varšavské smlouvy členem KSČ, ale neváhal přiznat, že Stalin vyvraždil čtrnáct milionů lidí, což Františkem, do té doby masírovaným pionýrskou propagandou, hluboce otřáslo. Ke konci základní školy začal více kreslit a umělecká dráha se pro něj stala jasnou volbou. Ve škole měl však stále nějaké průšvihy, k čemuž přispěla dusná atmosféra počínající normalizace.

Řezbář, domorodec, mánička a tajná organizace

Po absolvování základní školy v roce 1971 nastoupil František Skála na střední uměleckou školu na Žižkově, obor řezbářství. Už v prvním ročníku se seznámil se svojí budoucí ženou Evou. „Trvalo rok, než jsem ji přemluvil, abychom spolu začali chodit.“ Společně šli poté i na vysokou školu a spolu zůstali dodnes. S přáteli jezdili každý rok v létě do Bulharska k moři. „Žili jsme tam vždycky tři týdny jako domorodci nazí v nějaké oblasti, kde to bylo možné.“ Přitom museli prchat před místní policií, protože podle zákona museli mít razítko, že jsou někde oficiálně ubytovaní. Tyto zážitky významně ovlivnily pamětníkův další život i dílo.

O prázdninách jezdil také k dědečkovi, který vlastnil vilu ve vesnici Kyjovice blízko Ostravy. Zde se svojí o tři roky starší sestrou Eliškou a místními dětmi rozvíjel venkovní hry, na které tam byl na rozdíl od zahušťujícího se města dostatek prostoru. Hry se spolu s pozorováním přírody staly základem jeho další umělecké práce. Už na střední škole byl jako dlouhovlasá „mánička“ častým objektem zájmu policie. V roce 1974 pak spolu s kamarády ze střední školy založil uskupení BKS [zkratka Bude konec světa, pozn. ed.]. „Heslo je der Kamaradschoft ist gut. Je to tajná organizace, jejímž programem je věčné přitakávání životu i smrti.“

Jeden rok zaměstnání, studium UMPRUM

Po maturitě se František Skála přihlásil na AVU, avšak nebyl přijat, a proto byl rok formálně zaměstnán jako truhlář-údržbář u lékárenské služby. Zkušenost s pracovním režimem považuje za velmi prospěšnou: „Zažil jsem to, co už bych nikdy potom dělat nechtěl.“ Jezdil v montérkách dělat údržbu v lékárnách a podle svých slov si připadal strašně. Po roce se přihlásil na animovaný film na UMPRUM a byl přijat, jeho žena se dostala na stejnou školu na obor ilustrace. Když byl František Skála v prvním ročníku, bylo zveřejněno prohlášení Charty 77 a atmosféra ve škole vedené rektorem Janem Simotou začala utužovat. Pamětník se ženou Evou uvažovali o emigraci. „Věděl jsem, že kdybych to podepsal, tak mě vyhodí. Proto jsem měl smíšené pocity, že tak trochu kolaburuju jen tím, že jsem na té komunistické škole.“ Zároveň začal hrát ve skupině Killheads, čímž se dostal do přímého kontaktu s undergroundem.

Úvahy o emigraci, diplomka a počátky ilustrátorství

Ve čtvrtém ročníku studia dostal devizový příslib a mohl se ženou vycestovat do Německa a Itálie. Přes úvahy o emigraci se však rozhodli z cesty vrátit. „Nakonec jsem hrozně vděčný, že jsem tady zažil celý ten vývoj a ten přirozený přerod do jiné společnosti. Moje generace měla hroznou kliku, že zažila oba ty režimy. Díky komunistickému režimu docházelo k pevnějším vazbám.“ Na škole František Skála organizoval různé večírky, karnevaly, stejně jako výstavy domácích prací, které byly ale rektorem později zakázány. Přestože se na UMPRUM věnoval malbě a tvorbě objektů, jako diplomovou práci musel udělat krátký film. Námětem se mu stala báseň Ivana Wernische, jejímž tématem je moře a pobřeží. Představa domu, který v tomto animovaném filmu vykreslil, se téměř shodovala s domem, jenž si později, v osmdesátých letech, koupil. Jeho diplomová práce získala několik ocenění, čímž se František Skála stal známým jako nadějný tvůrce animovaných filmů. „Nicméně jsem se rozhodl, že animovaný film dělat nechci, protože je to práce týmová a časově nesmírně náročná.“ Začal se živit ilustrací pod vedením grafika Milana Kopřivy. „Měl jsem ambici být nejlepším ilustrátorem na světě,“ říká s nadsázkou.

Návrat ke svobodnému projevu, ztékání hradeb režimu

V roce 1982 se František Skála oženil a záhy se mu narodila dcera Alžběta. Postupně se začal více vracet k volné tvorbě. Oprostil se od školních klišé a vrátil se k dětství, ke svobodnému projevu. „V rámci totality jsem měl pocit obrovské svobody, která je daná tím, že tohle mi nikdo nemůže vzít, že si to budu dělat pro sebe, že to je projev čiré radosti.“ V polovině osmdesátých let měl první samostatnou výstavu v Ústavu molekulární chemie na Petřinách. V roce 1987 spoluzakládal skupinu Tvrdohlaví, kterou tvořilo deset mužů z AVU a UMPRUM, mezi nimiž byli například Jaroslav Róna, Jiří David či režisér Václav Marhoul. „Nějak se to schylovalo k dobývání hradeb komunismu,“ vzpomíná František Skála. Společně uspořádali řadu výstav včetně dvou zahraničních. Koncem osmdesátých let se ale skupina právě pro možnost oficiálně vystavovat dostala do nemilosti části undergroundu. „Žádné špatné svědomí jsem z toho neměl, šlo mi vždycky hlavně o kvalitu práce, kterou prezentuji. My jsme v podstatě ztékali hradby a každá výstava byla vítězstvím,“ říká František Skála a dodává, že se sám účastnil řady předlistopadových demonstrací a proti režimu veřejně vystupoval.

Život po revoluci, morální měřítka

I po revoluci se pamětník živil nejprve ilustracemi, postupně se ale začal věnovat především volné tvorbě. Je členem skupiny Divadlo Sklep a několika dalších uměleckých uskupení. Uznává, že v dnešní době je pro řadu umělců složité se uživit, ale zároveň zůstává kritický: „Stejně jako Švankmajer si myslím, že když někdo dneska dělá reklamu, tak je to podobné, jako když za minulého režimu spolupracoval s komunisty. Mám pocit, že ta morální měřítka jsou podobná.“ Výstava, kterou měl v Galerii Rudolfinum v roce 2004, je dodnes považována za jednu z klíčových kulturních událostí v porevolučním Česku. Jeho dcera Alžběta i syn František Antonín jsou ilustrátory. František Skála nadále žije v pražských Strašnicích, tvoří v Praze a na venkově.

Pamětník byl natočen za finančního přispění Městské části Prahy 4.