Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dušan Skála (* 1954)

• narozen 24. prosince 1954 v Hodoníně

• vyrůstal v rodině přesvědčených komunistů

• na střední škole se poprvé setkává s disentem

• v roce 1978 podepsal Chartu 77

• v letech 1983-1989 začal samizdatem vydávat literární sborník HOST

• za tuto činnost zatčený a podmínečně odsouzený

• pracoval v Občanském fóru, po revoluci vydává HOSTa oficiálně

• v roce 1993 začal podnikat v zemědělství

• žije střídavě v Praze a Lanškrouně, je ženatý, má čtyři syny

Dušan Skála se narodil 24. prosince 1954 v Hodoníně, oslavy jeho narozenin se konaly ve stejný den, kdy křesťané oslavují den narození Ježíše Krista. Jeho starší sestra přišla na svět 5. března 1953, v den Stalinova úmrtí. Oslavy jejích narozenin tedy připadly na den, kdy měli jejich rodiče truchlit, protože byli nadšení a aktivní členové komunistické strany. Otec Dušana Skály vstoupil do komunistické strany v roce 1948, matka o něco později. Ale zatímco otci v padesátých letech začalo docházet, že komunisté nebyli správná volba, matka zůstala přesvědčená a věrná až do úplného konce a výraznou měrou tak ovlivnila osud svého syna, jeho názory a životní směřování.

 

Máma křičela, abych to zastavil

Když byly děti malé, na čas se o ně museli postarat prarodiče. Otec s matkou odjeli do Tisové stavět přehradu, motivováni budovatelským nadšením, ale také tím, aby se pak mohli vrátit v nové Škodovce. Otec později pracoval v továrně a dostal se ve své kariéře vysoko, až na místo náměstka ředitele. V r. 1969 po prověrkách však o své místo přišel - nesouhlasil s vojenským vpádem „bratrských“ armád v srpnu 1968. Vyhodili ho rovněž z komunistické strany. Tehdy komunistům už stejně nevěřil, přesto pak žádal o nové prověrky. Chtěl se k nim vrátit, ale už jen proto, aby si tak znovu mohl zajistit lepší zaměstnání. Matka pracovala jako civilní zaměstnankyně pod přísahou u armády. Při různých oslavách se u nich doma scházeli její kolegové, důstojníci tehdejší Československé lidové armády. Dospívající Dušan byl svědkem jejich rozhovorů a pod negativním dojmem z nich si začal utvářet vlastní názory. Na rodiče, na jejich kolegy, na školu, na socialistickou realitu. Vadilo mu pokrytectví, prázdnota, rezignace na stávající situaci. Cítil potřebu naplnění a opravdovosti a nikde je nenacházel. Velká změna pro něj nastala v době, kdy objevil písně Karla Kryla a s jeho názory a pocity se ztotožnil. A mezi ním a rodiči, především matkou, se začaly objevovat první názorové neshody.

„Vybavuju si jeden takový moment. Rodiče se začali o něčem, co se týkalo politické situace, bavit a já jsem jim pustil Kryla. Máma na mě začala křičet: ‚Zastav to, zastav to! Já to nebudu poslouchat!‘ A otec ji zabrzdil, ještě chvíli poslouchal a řekl: ‚On má ale pravdu.‘ Já jsem to vypnul a odešel, to už nastávaly názorové střety.“

 

Hledal jsem něco pozitivního a přijatelného

V roce 1968 nastoupil Dušan Skála na střední zemědělskou technickou školu, ale byla pro něj velkým zklamáním. Obdobné zklamáním mu pak přinesl i nástup do praxe a poměry v socialistickém zemědělství. Realita byla zcela jiná, než se ve škole učili, k půdě nikdo neměl vztah a nikdo neočekával a asi ani nechtěl, že by se něco mohlo změnit. Současně zažíval i napjatou atmosféru v rodině. Rodiče si přestávali rozumět, k osobním neshodám se přidaly i názorové rozepře. Otec matce vyčítal, že v komunistické straně zůstala. Často se hádali a Dušan, který se doma přestával cítit dobře, se rozhodl svou situaci řešit odchodem do Brna a změnou zaměstnání. Začal pracovat jako archivář a v archivu také vytiskl básně Ivy Kotrlé, svůj první samizdat. Tím se dostal do povědomí Státní tajné bezpečnosti. V archivu musel skončit a zjistil, jak těžké bude hledat nové místo. Oženil se, ale manželství po roce ztroskotalo.

„Já jsem nebyl schopný ten systém pojmout tak, jak nám to nabízeli. To znamená vstup do SSM. Měl jsem nějakou střední školu, mohl jsem být technicko-hospodářským pracovníkem. Nějaké pokusy tam byly, ale já jsem prostě nebyl schopen pojmout ty hodnoty, které oni nabízeli. Mně se z toho dělalo až fyzicky špatně, z toho, že lidé nedokázali, pokud byli střízliví, říct, co si myslí doopravdy. Nešlo to.“

 

Podpis Charty

Velký životní zvrat mu přineslo setkání se spisovatelem Jiřím Kratochvilem a skrze něj s dalším spisovatelem, Janem Trefulkou. Oba patřili v té době mezi zakázané autory a oba dali životu mladého Dušana Skály nový rozměr. U Jana Trefulky i Jiřího Kratochvila nacházel to, co mu zatím tolik chybělo - porozumění, naplnění, možnost dialogu. Postupem času se začal okruh jeho známých rozšiřovat. Většina z nich byla intelektuálně nebo umělecky zaměřená a většina z nich patřila k disentu. A pak poznal také Jana Šimsu, evangelického faráře, výraznou osobnost s obrovským rozhledem a širokým polem působnosti. Jan Šimsa patřil také k prvním signatářům Charty 77. S ním a jeho rodinou se pak začal Dušan Skála pravidelně stýkat. A díky němu objevil ještě další svět, svět víry. A evangelickou církev, která mu byla svým pojetím a způsobem praktikování víry blízká. Ale nejen to, zjistil také, jak statečně se její členové chovali během druhé světové války a i poté a vážil si jich. Přesto pro něj zůstala víra záležitostí výsostně niternou a v průběhu svého dalšího života ji čas od času ztrácel a pak znovu nacházel. V tomto období začal také sám psát a hrát na kytaru. Skládal písně, hrál při různých setkáních i po klubech.

Počátkem roku 1978 podepsal Dušan Skála prohlášení Charty 77. A pak ještě jednou, to když Jan Trefulka arch s jeho podpisem snědl, když bezprostředně hrozilo, že ho u něj StB najde. Chartu podepsal v době, kdy první signatáři již měli velké problémy. Věděl, co ho čeká, ale nebylo to pro něj důležité. Cítil se svobodný.

Už za 14 dní po podpisu si pro Dušana přijeli. A poté už jezdili celkem pravidelně. Časem si zvykl, byla to součást jeho tehdejšího života.

„Mně to připadalo normální. Já jsem strašně špatně nesl ten strach okolí, když se lidé báli. Po tom podpisu a poté, co se o mě začala StB zajímat, tak se začali bát a třeba v mé oblíbené vinárně si už ke mně nesedali. Nebo se mi na ulici vyhýbali,“ vzpomíná Dušan.

Jeho matku vyhodili z práce. Bývala pravidelně hodnocena jako nejlepší pracovnice a neunesla to. Mezi ní a jejím synem došlo k dramatické roztržce a nadlouho přerušili veškeré kontakty. Dušan to nesl těžce: „přece jen to byla moje matka…“

 

Ano, má to smysl

Brněnští chartisté se scházeli u tamní vůdčí osobnosti, Jaroslava Šabaty. Na schůzkách se řešily aktuální problémy, pořádaly přednášky, četla se tehdy zakázaná literatura. To vše i přesto, že byly v bytě Jaroslava Šabaty odposlechy a z protějšího domu byli pod neustálým kamerovým dohledem. I Dušana Skálu sledovali celkem pravidelně, a i když se střídali, věděl o nich. Stačilo se zastavit u výlohy a uviděl je v odrazu skla. Postupem času už stačilo, aby se rozhlédl po ulici. Měl svého „osobního“ vyšetřovatele, kapitána Sokola a během let sledování a výslechů se docela dobře poznali. Počátkem prosince roku 1989 ho Dušan Skála navštívil. Kromě jiného chtěl vědět, jestli napadení, po kterém ho našli v bezvědomí na jedné z brněnských ulic, mu způsobil některý z příslušníků StB. Napadení se tehdy vyšetřovalo jako kriminální čin se závěrem, že pachatel je neznámý. Dušan Skála měl rozbitou hlavu a úraz to byl velmi vážný. Od kapitána Sokola se dozvěděl, že od nich to prý nikdo nebyl, ale že za své kolegy ručit nemůže.

Chartisté se během výslechů drželi pravidel, která jim byla doporučena některými z právníků, taktéž signatářů Charty. Protokol z výslechu nepodepisovat, a pokud se tomu nebude možné vyhnout, tak podepsat těsně pod poslední napsanou větu, aby tam už nemohli nic dopsat. A pokud možno nic neříkat, nenechat se vyprovokovat a vydržet případné bití. Jeden z nejhorších výslechů zažil Dušan Skála na služebně v Bartolomějské poté, co ho se skupinou dalších odvezli od soudu s vůdčími osobnostmi Charty.

„Začal mě mlátit. Tak jsem si říkal, že to nemá smysl, že to musím vydržet. Po deseti minutách jsem si dal párkrát hlavou do zdi, to docela bolelo. V tom okamžiku se to zlomilo a on se na mě tak podíval a říkal: ‚Ty si opravdu myslíš, že to má smysl?‘ To mě tak strašně potěšilo, ty jeho pochyby. ‚Ano, má to smysl.‘“

 

HOST

„Přijel jsem počátkem 80. let do Brna s rozhodnutím, že to chce nějaký literární samizdatový časopis, který nebude mít s tím oficiálním systémem nic společného. Šel jsem s tím nápadem za Jaroslavem Šabatou, jemu se ten nápad líbil. Měli jsme docela příjemný, přátelský vztah, i když on nesouhlasil s některými mými názory a mně na jeho postojích vadilo to jeho, podle mého názoru, přílišné levičáctví. Ale to bylo na Chartě hezké, že se to tolerovalo - seděli proti sobě bývalí komunisté s katolíky, evangelíky, nevěřícími a byli schopní se domluvit. Nesl jsem si z toho v sobě příjemný pocit pak až do devadesátých let,“ vypráví Dušan.

V roce 1983 se Dušan Skála rozhodl samizdatem vydávat literární sborník pod názvem HOST. Chtěl tak navázat na tradici literárního časopisu stejného jména s dlouholetou historií sahající až do 20. let dvacátého století. V průběhu let do něj přispívalo mnoho významných českých spisovatelů a básníků. V poválečném období vycházel obdobný časopis pod názvem Host do domu. Jeho posledním šéfredaktorem byl Jan Trefulka, který místo převzal po Janu Skácelovi. V druhé polovině šedesátých let se Host do domu stal prestižním literárním periodikem. Jeho činnost skončila v roce 1970, v době počínající normalizace. A většině autorů, kteří do něj v šedesátých letech přispívali, bylo publikování jejich prací zakázáno.

 

Chartista, který měl plynovou kotelnu, byl takový VIP

Dušan Skála musel nejprve vyřešit, jakým způsobem bude texty tisknout, jak zajistí materiál, jak bude hotové sborníky distribuovat a především musel vybrat texty, které bude nový HOST obsahovat. To všechno s StB v patách, doslova. Přes všechny problémy, které ho pak v průběhu dalších let potkaly, se mu podařilo vlastními silami vytisknout pět čísel HOSTu. Objemné sborníky formátu A4, čtvrtý je se svými osmi sty stranami zřejmě nejobsáhlejším československým samizdatem. Vyšly v nich básně a texty mimo jiné od Zdeňka Rotrekla, Jana Šimsy, Jiřího Kratochvila, Milana Uhdeho, Ludvíka Vaculíka, ale i Václava Havla a Josefa Škvoreckého. Včetně překladů zahraniční literatury. Dušan řešil časté potíže s technickou stránkou tisku, sháněl vhodný papír, tiskařské barvy. Jednotlivá vydání měla většinou po třech stovkách výtisků. Distribuci na Moravě zajišťoval Dušan Skála sám, v Praze mu pomáhal Mikoláš Chadima. Připravené výtisky svazovali učni v družstvu Drutěva. Prý vůbec netušili, co to vlastně svazují.

Dušan Skála byl podruhé ženatý a tentokrát jeho žena Jitka věděla, do čeho s ním jde. Se vším mu pomáhala, ve všem ho podporovala. A souhlasila i s tím, že všechno financují z vlastních peněz. A protože jich bylo na výrobu HOSTu stejně málo, odsouhlasila také, že si vezmou na pokrytí nákladů půjčku u Spořitelny. Po čase si ještě k HOSTu přibrali tisk Informačního bulletinu Charty (INFOCH). To všechno v době, kdy už spolu měli dvě malé děti. V dětském kočárku ostatně také převáželi balíky papíru z obchodu domů.

Samozřejmě že měl Dušan Skála coby signatář Charty velké problémy se zaměstnáním. Pracoval jako pomocný dělník, traktorista, topič a většinou ho propouštěli ještě ve zkušební době. Když bylo nejhůř, nechal se zaměstnat jako horník v uranových dolech Rožínka. V náborovém inzerátu stálo, že berou každého. Dušan vypráví, že to byla velká zkušenost - hodně těžká práce, na tehdejší dobu však velmi dobře placená. Také ale kolegové horníci, jejichž jediným smyslem života bylo, jak co nejrychleji utratit vydělané peníze.  

V době, kdy začal Dušan Skála vydávat sborník HOST, už ovšem pracoval v kotelně. Byla plynová a Dušan s ironií poznamenává, že tím se stal VIP chartistou. Plynová kotelna měla oproti té na tuhá paliva nesporné výhody. Jednou z nich bylo i to, že mohl pracovat v turnusech a ve volných dnech se věnovat HOSTu. 

 „Já jsem za různých úprků a útěků HOSTa převážel do Prahy. Pracoval jsem v Průmyslových stavbách Olomouc, kde byla plynová kotelna. Chartista, který měl plynovou kotelnu, byl takový VIP - chartisti, kteří nebyli VIP, měli kotelnu na tuhá paliva. Byla to pěkná práce. Vedoucí o mně věděl, co jsem zač,“ vzpomíná Dušan Skála.

 

To musím taky vydržet

„Nasadil si bílé rukavice a začal jezdit po nábytku a říkal, jak si to vůbec můžu dovolit. To kdyby viděla dělnická třída, jeho dělnická třída, jeho soudruzi, jeho spolupracovníci z továrny! Co já to tady vůbec tisknu, jak hanobím jejich práci, kterou dělají v továrně pro dobro! A ti staří estébáci stáli za ním, pokaždé se na sebe podívali, zvedli oči v sloup a on pokračoval stále dál.“ Takto vzpomíná Dušan Skála na událost z roku 1987, kdy si pro něj přijeli do práce. Za dveřmi stál se svými spolupracovníky kapitán Sokol. Následovala domovní prohlídka, nejprve bytu v Brně, posléze jejich venkovského domku. Tam našli a zabavili cyklostyl a všechno, co bylo k výrobě HOSTu potřeba. Dušana Skálu odvezli do vazby, strávil v ní pak dva měsíce. V roce 1989 byl podmínečně odsouzen za „pobuřování“, při němž měl být motivován „nepřátelstvím k socialistickému společenskému a politickému státnímu zřízení“ (pozn. citace z rozsudku uloženého v Archivu bezpečnostních složek). Měl štěstí, hrozilo mu obvinění z tisku a rozšiřování protisocialistické literatury, za což mohl dostat pět až sedm let ve vězení. Po listopadovém převratu byl rozsudek zrušen. Současně se však ztratily nebo byly zničeny všechny složky a dokumenty, které si StB na Dušana Skálu vedla. Zachoval se pouze vyšetřovací spis k trestnému činu „pobuřování“.

„Dodatečně jsem se dozvěděl, že z Moskvy přišel příkaz, že ti, kteří se angažují v politice - to bylo tehdy Několik vět, to se týkalo Jirouse a Tichého - tak tam zůstanou, a ti, kteří se angažují do literatury, tak můžou jít. Takže po dvou měsících mě pustili. Ve vedlejší cele byl Cibulka a obě cely byly odposlouchávané. A já jsem tak jednou chodil po cele a spoluvězeň se mě zeptal: ‚Na čem jste tiskl toho HOSTa?‘ - ‚Na cyklostylu.‘ A chodil jsem dál a nahlas jsem si říkal: ‚Ten cyklostyl už nikdy neuvidím, na čem já to budu tisknout? To už musí být jedině na ofsetu.‘ A pak, když mi Šimsa vykládal, že jsou tam odposlechy, tak mi došlo, že si museli myslet, že ten Skála je úplný magor,“ vzpomíná Dušan.

 

Nikdy mi to neodpustila

Vztahy s původní rodinou se Dušanu Skálovi už nikdy nepodařilo úplně obnovit. Snažil se, ale nešlo to. Hlavně s matkou, ta mu nikdy neodpustila. Vztah k synovi se po jejím propuštění z práce změnil téměř v nenávist, která nabyla až takových rozměrů, že ho chodila udávat StB. Naposledy to zkusil, když ležela ve vážném stavu v nemocnici. Ani tehdy se neusmířili a ona krátce nato zemřela.

Vzájemné pochopení a blízkost však nenašel ani ve vztahu se sestrou. Z pohledu Dušana Skály byl její vztah k němu plný pokrytectví.

„Když jsem se vrátil z vyšetřovací vazby, tak jsem na Vánoce přijel do Lanžhota. Přijela i moje sestra, profesorka gymnázia, a spustila tím klasickým, jak jsem to tolikrát slyšel: ‚Já se ti divím, že se pleteš do politiky, do nějaké Charty. Proč se radši nestaráš o rodinu?‘ Já jsem mlčel. A pak přišel listopad 1989 a my jsme se opět na Vánoce setkali, celá rodina. Moje sestra ke mně přišla, položila mi ruku na rameno a říká: ‚Tak jsme to vyhráli.‘ A já jsem mlčel…“ 

 

Mohlo by to dobře dopadnout

Během prvních popřevratových dnů v roce 1989 pracoval Dušan Skála v Brně v Občanském fóru, kde měl na starost tiskoviny. K tomu se studenty filozofické fakulty dokončoval páté vydání HOSTu. A napadlo ho také, že by mohl vytisknout životopis Václava Havla, protože o něm většina lidí v té době nic podstatného a pravdivého nevěděla. Velkoformátové životopisy pak po ulicích Brna rozvěšovali studenti a několik se jich dostalo i do Prahy. Dušan v té době hodně pracoval a zažíval stejné pocity jako v roce 1968. Lidé se k sobě chovali slušně, vstřícně a tolerantně.

Jiné to pak ale bylo v letech následujících. To je období, na které Dušan Skála vzpomíná nerad. V roce 1990 začal podnikat a založil tiskárnu Tivoli, která měla především podporovat vydávání tehdy již oficiálního časopisu Host. Věnoval se nakladatelské činnosti, vydal několik básnických sbírek. V roce 1993 za symbolickou cenu (láhev whisky) Host prodal a chtěl se věnovat pouze tiskárně a vlastní nakladatelské činnosti. Nakonec však i s tím skončil, důvodem byly poměry a praktiky panující v devadesátých letech v podnikatelském prostředí. Přesto ale Dušan Skála podnikal dál, pouze úplně změnil směr. Nebo se možná vrátil tam, kde chtěl být na úplném začátku: založil farmu, zaměřil se na chov koz a začal vyrábět sýry. A zcela ho to pohltilo. Učil se spoustě nových věcí, získával zkušenosti, dělal chyby, zlepšoval se. Inspiraci hledal také v zahraničí - odjel na nějakou dobu do Rakouska a během pobytu na tamních farmách si uvědomil řadu věcí, které se však netýkaly jen samotné výroby sýrů. „Když jsem byl v Rakousku, strašně mě to zasáhlo a nemohl jsem se toho zbavit. Vazba na svoji zemi je tam jiná,“ říká Dušan.

Po čtrnácti letech farmu prodal. Vypráví, že byl u konce svých fyzických i psychických sil. O farmu, zvířata a výrobu sýrů se starali jen s manželkou a syny, roky chodil spát v deset hodin večer a vstával ve čtyři ráno. Nic jiného než farma neexistovalo. Nyní se s manželkou úspěšně věnují „pouze“ výrobě vlastních sýrů a jejich prodeji. A také se rozhodli zrekonstruovat starý mlýn.

„Se svojí rodinou jsem si to ze svého pohledu vyřešil. A dalo by se symbolicky říct, že jsem rodu Skálů zajistil novou existenci. Jsou tam samí chlapi - mám čtyři syny a tři vnoučata, a jsou to zase kluci. Dá se říct, že by to mohlo dobře dopadnout.“

 

Cesta k naplnění a k Bohu

„Jeden čas jsem měl doma tři cyklostyly a jednou mnou projel takový nepříjemný intuitivní pocit, že to musí z bytu pryč, že oni přijedou. Jako by nade mnou někdo držel ochrannou ruku. Narval jsem to do tašek a odvezl pryč. Tenhle pocit ochrany jsem měl po celou dobu. To jsem cítil jako nasměrování, ale když jsem začal v devadesátých letech podnikat, tak ten pocit ochrany zmizel. Ten se vrátil, až když jsem měl kozí farmu,“ uzavírá své vyprávění Dušan Skála.