Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Walter Sitte (* 1935)

• narozen 14. dubna 1935 v Hrádku nad Nisou v německé rodině

• 1938 – otec odmítl narukovat do wehrmachtu, odsouzen ke třem letům nucených prací v Německu

• 1941 – otec s trestnou jednotkou na východní frontě, zraněn, pak na západní frontě

• během války šikana matky ze strany německých úřadů, pomoc českých usedlíků

• květen 1945 – díky sousedově pomoci unikli divokému odsunu

• červenec 1945 – otcův návrat, zatčen českými úřady

• rodina dostala status antifašistů, přesto šikanována (nucené vystěhování z domu, snížení platu otci, matka nesměla nastoupit do práce)

• vyučil se elektroinstalatérem

• 1955–1956 – vojenská služba u VTF (PTP) v ostravských dolech

• 50.–80. léta – několikrát v kontaktu se Státní bezpečností

• po listopadu 1989 – práce ve Svazu Němců v ČR

Jedné květnové noci roku 1945, den si přesně Walter Sitte nepamatuje, vtrhli do rodinného domku Sittových v Hrádku nad Nisou čeští gardisté. Tehdy devítiletého Waltera, jeho matku, sedmiletou sestru, babičku a dědečka vyhnali před dům na ulici v nočních košilích. Vyděšené rodině ozbrojení gardisté nařídili, aby si sbalila jeden kufr a táhla do Německa, kam patří. Jejich českého souseda však rámus probudil, vyšel ven a nabídl jim, že je u sebe schová.

Německá rodina pak v úkrytu přečkala tzv. divoký odsun. Týkal se jich, ačkoli žili v Hrádku nad Nisou nedaleko Liberce, v sousedství hranice s Německem, po generace. Jako většina obyvatel regionu i obce byli Němci, ale podle pamětníka se považovali za československé občany německé národnosti. Sittovi byli navíc silně nábožensky založení praktikující katolíci – pamětníkův strýc byl farář a jedna z tet řádová sestra.

Fotografie a květináč

Několik týdnů po popsané události se vrátil z amerického zajetí pamětníkův otec. Od roku 1941 bojoval v trestných jednotkách wehrmachtu u Stalingradu, kde byl raněn, a později ho převeleli na západní frontu, kde padl do zajetí. Do trestných jednotek se dostal z nuceného nasazení v německé továrně, protože odmítl hned na začátku války povolávací rozkaz do Waffen SS. Němci ho za to odsoudili k práci v železárnách RISA v Německu.

Jeho žena se dvěma dětmi, Walterem a jeho mladší sestrou, prožila válku v Hrádku. Ač Němka, byla vystavena šikaně ze strany předsedy uličního výboru NSDAP – Walter Sitte vzpomíná, jaké nastaly potíže, když v den Hitlerových narozenin nevlál na domě prapor s hákovým křížem. „Přiběhl a poručil matce, aby se ihned dostavila na gestapo k prověření. Tam jí místní Němec, starousedlík, poradil, aby do okna vystavila nějakou Hitlerovu fotku a vedle ní květináč. Fotku jsme doma nenašli, ale půjčili nám ji čeští sousedé,“ usmívá se pamětník. Matka také odmítla vstoupit do nacistického svazu žen a dlouho nechtěla, aby syn byl v Hitlerjugend. Ten vnímal hluboký rozpor mezi nacistickou výchovou, k níž ho vedl učitel ve škole, a domácí křesťanskou tradicí.

Zůstali jsme kvůli matce

Z otcova návratu začátkem léta 1945 se Walter Sitte dlouho netěšil. Zatčení otce čekalo i po válce: „Táta se vrátil a hned ve dveřích oznámil: ‚Balíme se, musíme pryč!‘ Chtěl zpátky k Američanům. Moje maminka ho ale prosila, ať zůstaneme. Vždyť jsme Čechům přece nic neudělali, naopak, byli jsme proti nacistům a Češi to tady v Hrádku vědí. Táta se tenkrát nechal přemluvit, ale musel se nahlásit českým úřadům.“

Odjel do Liberce, ale už se nevrátil. „Dozvěděli jsme se od českého souseda, že ho tam strašně bili...“ vzpomíná Walter Sitte na osudové chvíle své rodiny. Otce uvěznili jako válečného zločince. Našli jeho povolávací rozkaz do armády, nikoho ovšem nezajímalo, že rozkaz neuposlechl.

Ve stejné době začal k Sittovým, jak vzpomíná Walter Sitte, chodit nápadně často předseda místního národního výboru pan Kabelák. „Já byl zvyklý běhat až do večera venku, ale když přišel pan Kabelák, museli jsme jít všichni okamžitě spát, třeba i v sedm večer. Máma byla moc krásná žena. Jako dítě jsem tomu nerozuměl, až časem mi došlo, jak se máma obětovala. Vím, že se ho stále ptala na tátu, a pak se tu táta najednou objevil,“ vzpomíná Walter Sitte na svoji matku, která později spáchala sebevraždu. V dopise na rozloučenou dětem a manželovi napsala, že je jí líto, že jim zničila život, když je přemluvila, aby zůstali.

Druhořadí občané

Sittovi sice dostali status antifašistů, ale zůstali občany druhé kategorie. Rodině byl zkonfiskován majetek a přišla o dům i hospodářství. Pamětník nastoupil do české školy, kde si užil šikany spolužáků. Došlo to až tak daleko, že ho rodiče poslali na několik měsíců ke strýci do Radonic u Kadaně. Když se vrátil, vztahy se trochu uklidnily. Později, v padesátých letech, Sittovi opakovaně žádali úřady o vystěhování do Německa, ale jejich žádosti byly zamítnuty, protože otce potřebovali jako odborníka v továrně na nitě, kde pracoval.

Otec mnoho let úřady žádal, aby se mohl starat alespoň o svoji zahradu a udržovat opuštěný a chátrající rodinný domek. Komunisté mu v padesátých letech nařídili, aby dům zboural a dřevo spálil.

Walter Sitte se vyučil elektrotechnikem ve stejné továrně, kde pracoval otec. V roce 1953, když dostával občanský průkaz, se odmítl vzdát německé národnosti a změnit si jméno na Valtr. Od té chvíle se potýkal s diskriminací. Jeho zálibou bylo sportovní létání a chtěl se stát pilotem. Kvůli tomuto koníčku také vstoupil do Svazarmu a uvažoval i o vstupu do KSČ, byl takzvaným kandidátem. Absolvoval pozemní výcvik a všechny náročné kurzy, ale těsně před prvním letem mu oznámili, že končí, protože je Němec.

V roce 1955 ho lákala ke spolupráci StB. Výměnou za doručení dopisu do západního Německa mu nabízeli studium na vysoké škole, přesto odmítl spolupracovat. Za trest sloužil dva roky u vojenských technických jednotek, dříve PTP, v ostravských uhelných dolech. Po vojně zůstal na severní Moravě, oženil se a měl dítě.

Úřady novomanželům přidělily byt bez elektřiny, vody a toalety – bývalý hospodský sál v dezolátním stavu. Walter Sitte pracoval jako řidič a začátkem šedesátých let nastoupil do kamenolomu. V roce 1970 byl přeřazen na nižší pozici a až do důchodu byl zaměstnán jako pomocník paliče ve vápence. Tvrdí, že si často připadal jako označený Kainovým znamením, protože se nevzdal své německé národnosti.

Spolupráce, nebo mlčenlivost?

StB o něj měla zájem nejen v padesátých letech, ale i později, v roce 1963. Podle pamětníka to začalo tím, že na něj někdo poslal udání, že je západoněmecký špion. „Nějaký estébák na mě křičel v místnosti ve třetím patře. Měli otevřené okno, které nebylo zamřížované, najednou jsem na něj vyskočil a zařval, že skočím, jestli okamžitě nezavolá nadřízeného. Ten přišel a mluvil se mnou mile: ‚My víme, že jste členem Svazarmu a pracovitý zaměstnanec, tomu udání nevěříme, ale musíme to prošetřit.‘ Říkal, že jim musím podepsat, že se mnou bylo dobře zacházeno a že o všem pomlčím. Tak když jste na mě tak milej, tak já vám to podepíšu...“ vysvětluje Walter Sitte, že podepsal závazek mlčenlivosti, ale nikoli spolupráce.

Koncem osmdesátých let se opět dostal do hledáčku StB, protože se pokusil založit Kulturní svaz občanů ČSSR německé národnosti. Tehdy se opět s StB setkal, a dokonce měl podle svých slov povinnost se pravidelně hlásit. Walter Sitte je v Cibulkových seznamech veden jako agent StB pod krycím jménem Lom a Franz. To nedokáže pochopit. „Já byl oběť – a Češi ze mě dělají nějakého agenta. Jsem už starý, takže se nebudu soudit, to nemám zapotřebí...“ uzavírá Walter Sitte.