Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Sitařová (* 1935)

• narozena 14. března 1935 v Obříství

• zprostředkované vzpomínky na bombardování Neratovic a Kralup nad Vltavou v březnu 1945

• události z konce války v Obříství – sovětští váleční zajatci

• příjezd vojáků Rudé armády

• pracovala jako telefonistka a jako zemědělská dělnice na místním statku

• manžel volyňský Čech

• žije v Obříství, je vdova, vychovala syna a dceru

Vesnice Obříství leží jen několik kilometrů od Prahy, protéká tudy řeka Labe, jehož břehy spojuje nedaleký Štěpánský most. Krátce po skončení druhé světové války se měl právě tudy vracet z exilu ve Velké Británii prezident Edvard Beneš. Na slavnostní chvíli se chystali obyvatelé Obříství i okolních vesnic a přivítat prezidenta chtěla i tehdy desetiletá Zdeňka Štěpánková. Na prezidenta ale čekali marně, místo něj přes most projížděly jen dlouhé kolony německých vojáků, kteří po šesti letech okupace opouštěli znovuobnovenou Československou republiku. 

Štěpánský most

Jako strategicky významnou spojnici Štěpánský most Němci na konci války podminovali a postavili k němu hlídky. Od severu se k Praze blížila Rudá armáda a most byl jedním z mála, kudy mohla projet. Po vypuknutí Pražského povstání se několik povstalců z Obříství pokusilo mnohonásobně lépe vyzbrojené německé vojáky napadnout. Pokus ale skončil pro povstalce neúspěchem, Němci je pod pohrůžkou vypálení vesnice bleskově odzbrojili. To všechno ale malá Zdeňka nevěděla, do paměti se jí natrvalo zapsaly jiné události z té doby.

Narodila se v březnu 1935 manželům Zdeňce a Antonínovi Štěpánkovým. Její tatínek, původně vyučený švec, pracoval na dráze jako výpravčí, jeho výdělek ale pro uživení rodiny se čtyřmi dětmi nestačil. Zdenčina maminka proto kromě starostí o děti a o domácnost prala prádlo ‚místním paničkám‘ nebo vypomáhala při sezónních pracích na statku. Štěpánkovi bydleli v pronajatém dvoupokojovém bytě a teprve v roce 1949 si za vypůjčené peníze začali stavět vlastní domek. Do první třídy Zdeňka nastoupila v roce 1941, německou okupaci si ve svém věku uvědomovala hlavně skrze povinnou výuku němčiny. Proč ze dne na den zmizely z vesnice dvě židovské rodiny, pochopila až mnohem později. 

Neratovice 22. března 1945

Na budově školy, kam Zdeňka docházela, byla umístěna siréna, která obyvatele Obříství varovala před nálety. Na jaře 1945 bylo její varovné houkání stále častější. „Schovat jsme se mohli jedině ve sklepě u sousedů, jinak nebylo kam. Ale tam jsme byli jenom jednou, pak už jsme pokaždé, když to začalo, leželi ve strouze za vesnicí,“ vzpomíná Zdeňka Sitařová. Siréna se rozezvučela i 22. března 1945, týden po Zdenčiných desátých narozeninách. Byl akorát čas oběda, když se nad nedalekými Kralupami nad Vltavou objevily americké bombardéry. Cílem bombardování byla tamní chemička, která – jak se spojenecké velení mylně domnívalo – měla vyrábět syntetický benzín pro německou armádu. Výrobu ale nacisté zastavili už v roce 1943 a tragický omyl si vyžádal životy 145 kralupských občanů a sta německých vojáků. Město, na které naráz zaútočilo 165 amerických bombardérů, bylo během půl hodiny téměř celé v troskách. Dalším smutným omylem byla chyba v navigaci, díky které část bombardérů zamířila nad Neratovice, jen čtyři kilometry vzdálené od Obříství.

„Bratr se v Neratovicích učil zahradníkem, a jak měli otevřené pařníky, tak to prý vypadalo, že jsou tam kulomety proti letadlům, a tak to tam pouštěli. Bratr se pak domů vrátil s kamarádem Láďou, jeden měl v ruce pokličku a druhý lžíci. Nálet přišel akorát v poledne, když obědvali, a tak přelezli plot a utíkali. A běželi se ukrýt do lesíka, kterému se říká bažantnice. Dostali ale strach, že budou bombardovat tu bažantnici, tak odsud vyběhli na pole a tou lžící a pokličkou si vyhrabali mělkou jámu. A jen tam dolehli, tak to začali pouštět do té bažantnice,“ vzpomíná Zdeňka Sitařová. Patnáct lidí, kteří v lesíku zůstali, zahynulo. Zranění během bombardování Neratovic utrpěl i Zdenčin tatínek. Střepina z bomby ho udeřila do hlavy a poškodila mu natrvalo sluch. Z místa výpravčího musel proto odejít a pracoval pak na statku v Obříství. 

Stodoly plné sovětských zajatců

Zdeňka vzpomíná ještě na další události z konce války. Vypráví, jak do vesnice nejprve začali přijíždět tzv. národní hosté, němečtí civilní uprchlíci z území, která už dobyla Rudá armáda. V Obříství to podle ní byli Němci z Besarábie v Rumunsku. Po nich pak dorazila početná skupina sovětských válečných zajatců, doprovázená německými dozorci. Zubožení a hladoví zajatci vyvolali obrovskou vlnu solidarity nejen u obyvatel Obříství, ale i lidí z okolních vesnic. Jak dlouho zůstali, si Zdeňka nevybavuje, pravděpodobně jen několik dnů, ale to, jak Němci se zajatci zacházeli, si zapamatovala na celý život.

Němečtí důstojníci, kteří zajatce střežili, se ubytovali v rodinách, zajatce nahnali do stodol uprostřed vesnice. „Lidi ze všech okolních vesnic vozili zajatcům jídlo, ale ze začátku jim ho nesměli dávat. Přivezli třeba plné necky bramborového salátu nebo velké hrnce polévky, ale Němci nařídili, že se to musí vyhodit. Tu polévku vylili do strouhy. Němečtí důstojníci chodili na jídlo do hospody a moje maminka, která jim chodila uklízet a prát, před nimi jednou řekla, že oni si tady tak dobře jedí a ti zajatci nedostanou za celý den vůbec nic,“ vypráví dál. Podle jejích slov se měl pak jeden z německých důstojníků slitovat a povolil, aby přinesené jídlo hladoví zajatci dostávali. 

Ona se tomu tolik smála

Podle informací uvedených na webových stránkách obce, převzatých pravděpodobně z místní kroniky, měl na konci války Obřístvím procházet nejen transport sovětských válečných zajatců, ale i zajatí Američané, Britové, Francouzi a Belgičani. Sovětských zajatců ale bylo nejvíc a pouze v kontaktu s nimi nacisté nedodržovali Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci. Zdeňka vypráví o ženě, která chodívala házet hladovým zajatcům kusy řepy. „Oni se o to chudáci prali a ona se pak tomu tolik smála,“ vypráví Zdeňka. O koho se jednalo, Zdeňka neví, ale žena měla být oblečená celá v černém, jednalo se tedy pravděpodobně o příslušnici SS. Zdeňka byla svědkyní brutálního bití zajatců, když předtím vyprahlí žízní v zoufalství pili koňskou moč. A viděla i to, jak za vůz, na kterém Němci běžně převáželi mrtvé zajatce, přivázali za nohy dva další a vláčeli je po cestě. Oba zajatci zemřeli, podle Zdeňky jich ale nelidské a ponižující zacházení nepřežilo v Obříství mnohem víc. Kam je Němci pohřbívali, Zdeňka neví, jen tři z nich mají označený hrob na místním hřbitově. Na pomníku jsou uvedena jména: Ivan Regnikov, Ivan Kuvolok a Ivan Drobosorev. Pod nimi stojí dovětek: ‚Na paměť umučených při pochodu 1945‘. Další historické prameny se omezují pouze na strohé konstatování, že na konci války Mělnickem procházely zástupy tisíců zajatců. 

Několika zajatcům se podle Zdeňky Sitařové podařilo dozorcům uniknout. Ukrývali se pak v lese a v domku u staré váhy pro auta. „Tatínek jim vozil chleba, který mu dávali místní pekaři. Pak už to nešlo, tak mu chleba dávali i pekaři z okolních vesnic. A maminka, ještě s jednou paní, chodila s nůší, jako že jdou na louku na trávu a tajně jim v té nůši přinášela jídlo,“ vzpomíná Zdeňka Sitařová.

Lidi tu petici podepisovali, protože to byla pravda

Při jedné z cest za ukrytými zajatci potkala Zdenčina maminka místního četníka. „Ona se bála jeho a on se bál jí,“ vypráví Zdeňka Sitařová a dál pokračuje: „Ten četník se jmenoval Fridrich a byl to původem Němec. Za války tu ale lidem hodně pomáhal. Když přišlo třeba nějaké udání, tak se to snažil zlikvidovat, aby se to nedostalo do rukou gestapa. A nikoho neudal ani za zakázané zabijačky.“ Jak Zdenčina maminka, tak četník Fridrich měli obavy ze vzájemného vyzrazení. Ona přinášela zajatcům jídlo, on je šel varovat, že se Němci chystají prohledávat les. Jestli se zajatcům podařilo i tentokrát uniknout, Zdeňka Sitařová ale neví. Pokud ano a mohli se pak vrátit domů, lepší osud je nečekal ani tam. Pokud se sovětským válečným zajatcům podařilo přežít peklo nacistických zajateckých táborů, byli ve své vlasti bolševickým režimem odsouzeni jako zrádci. V takovém případě je čekalo pro změnu peklo sovětských pracovních táborů.

Ani četníka Fridricha nečekal po válce lehký osud, československé úřady ho nechaly zatknout. Zdeňka Sitařová dál vypráví: „Náš dědeček byl po válce v nemocnici, usekl si palec a dostal otravu krve. A my jsme za ním s maminkou do nemocnice v Mělníku chodily každý den. A tam na dvoře pracovali vězni a taky pak Fridrich. Nosili jsme mu čisté prádlo a cigarety, které mu posílala manželka. A moje maminka pak chodila po vsi s peticí, ve které bylo, že pan Fridrich tady lidem za války pomáhal. A lidi tu petici podepisovali, protože to byla pravda.“ Ani v tomto případě ale Zdeňka neví nic o dalším osudu četníka z Obříství, který se pravděpodobně provinil jen tím, že byl Němec. Jeho rodina po válce z Obříství odešla a ztratili s nimi kontakt. „A ještě tady byl další četník a ten se Němcům sám nabídl, že jim se svým psem pomůže hledat ty zajatce. A to byl Čech,“ zakončuje pamětnice. 

Na komunistické a rybářské bály chodilo nejvíc lidí

Další události z konce války si Zdeňka Sitařová už podrobněji nevybavuje. V paměti jí zůstaly jen drobné vzpomínky dokreslující atmosféru těch dní. Vypráví, jak celá vesnice chodila s napětím poslouchat vysílání rozhlasu z jediného rádia v Obříství, vzpomíná na příjezd vojáků Rudé armády i na to, jak jeden z nich chtěl po jejím otci ušít vysoké boty. „Jak se dozvěděl, že je tatínek švec, to nevím, ale přinesl velký kus kůže a až do rána u tatínka seděl a svítil mu lampou. Říkal mu: ‚Ty čort staryj,‘ a tatínek mu šil vysoké boty.“ Na další vojáky Rudé armády si nevzpomíná, jen matně si vybavuje, jak sovětský tank při manévrování poškodil jeden z domů. Podle informací uvedených na stránkách obce byl ale v květnu 1945 ve vsi ubytovaný celý tankový oddíl o síle jednoho tisíce mužů. V nevelké vesnici pak každá rodina musela ubytovat i několik sovětských vojáků nebo důstojníků najednou. 

Základní školu Zdeňka ukončila v roce 1949 a společně s kamarádkou pak odjela do Benešova nad Ploučnicí, kde se měla vyučit přadlenou. Školu ale zakrátko kvůli zdravotním potížím opustila. V roce 1953 se přestěhovala do Prahy, kde získala práci. O tomto období ale vyprávět nechce. Prahu vnímala jako velkoměsto plné nástrah a toužila se vrátit domů. Zůstala nakonec šest let a v roce 1958 se vrátila do Obříství, které pak už nikdy neopustila. Vesnice byla ale v roce 1958 už jiná, než jakou si pamatovala z dětství. Velkostatek a zámek rodiny Havelkových komunisté zkonfiskovali způsobem, který se jí nelíbil. Příčiny, proč po válce tolik lidí na vesnici volilo komunisty, vidí Zdeňka Sitařová v nikdy nekončící dřině na polích, která jim nepatřila. „Na komunistické a rybářské bály chodilo nejvíc lidí,“ dodává. Mnoho lidí v té době komunisty podporovalo a uvěřilo slibům, že s nimi bude líp. Ale nebylo, život na vesnici na dlouhé roky ustrnul, statek hospodařil s nevalným úspěchem a lidé se přestali zajímat jeden o druhého. Zdeňka do komunistické strany vstoupit odmítla, přestože i její rodina patřila k těm, kteří žádná vlastní pole neměli. 

Tak nějak rychle se teď žije

Po návratu z Prahy přesto začala na statku pracovat, příležitostí k obživě na vesnici moc nebylo. V Obříství se seznámila také se svým manželem Josefem Sitařem. Jeho původní rodina se do Obříství přistěhovala krátce po válce z Volyně. Do Československa, své původní vlasti, přijeli v rámci poválečné repatriace volyňských Čechů. S ohledem na právě probíhající konflikt na Ukrajině nechce Zdeňka Sitařová ani o tomto tématu plném válečných traumat mluvit. Manželství ale bylo spokojené, manželé spolu prožili bezmála 50 let. Jen klidný odpočinek po odchodu do penze jim dopřán nebyl. V roce 2002, během největší povodně v historii, jim Labe vzalo dům a spolu s ním všechno, co měli. Zdeňka se pak s manželem přestěhovala do pečovatelského domu v Obříství, kde se o nemocného manžela starala až do jeho posledních dnů. „Tak nějak rychle se teď žije,“ říká v úplném závěru a s nostalgií vzpomíná na dobu dětství, kdy se lidé jeden o druhého víc zajímali a trávili čas společně.