kapitán Jaroslav Sitar

"Sehnali dohromady Židy z celého okresu. Naši lidé z Budek a okolí jim pak museli vykopat díru u lesa. Nacisté Židy nahnali do tamního skladu obilí a vozili je poté k tomu lesu autem. Židé se museli u té díry vysvléct donaha, složit věci podél na zem a nacisté je pak jednoho po druhém postříleli. Byl jsem se tam podívat, až už to bylo zasypané. Strašné... A to chování, když vozili i malé děti do toho skladu, můj strýc bydlel naproti. Chvíli jsem se tam díval, jak je tam vozili. Normálně i ty děti mlátili obušky přes hlavu, děcka byla tak vyděšená, už ani neplakala, ale to už prostě bylo nad rámec snesení."

"To byl stalinský režim. Například můj otec měl třicet osm včelstev. Byl to jeho koníček. Vše si sám vybudoval. I úly a vše k tomu. Úly se rozestavovaly na zahradě. Prostě vše kompletně byl táta schopen si udělat. Stálo to strašně námahy. Jakmile ale přišel stalinský režim, tak táta rozdal vše zdarma do sousedních vesnic. Úplně zdarma. Proč? Protože režim, když jste měl třeba včely, hned stanovil kontingent dodávek. A neplnění dodávek znamenalo na Sibiř a zavřít."

„Bylo to chování nejen Němců. Jednak jsme tam viděli na vlastní oči pogromy Židů. Pak jsme viděli zacházení se zajatci, což je nepopsatelné. Ti lidi umírali na ulici. Se sovětskými zajatci, přesněji řečeno. Ti lidi byli absolutně vyhladovělí, to byly jenom lidské trosky. Oni je honili na práci, ale už na ulici umírali, protože byli zbídačení. To je pro normálního dnešního člověka nepopsatelné. Sovětské orgány taky jednak vyvážely polské legionáře na Sibiř a je pravdou, že tam byla prostě diktatura. Oni je považovali za nepřátele Sovětského svazu, protože to byli ti legionáři, kteří v roce 1918 vytvořili polský stát, který byl obsazen Pruskem, Rakouskem a Ruskem. Takže měli za to, že jsou nepřátelé Sovětského svazu.“

„Za polského režimu jsem normálně chodil do školy. Ten život byl normální jako v demokratickém státě. Měli jsme tam jednak českou dětskou kapelu. Tak jsem byl členem dětské kapely, kterou vedl náš krajan Židlický, který měl konzervatoř vystudovanou v Praze. Jinak život byl celkem normální až do začátku války v roce třicet devět, kdy bylo Polsko rozděleno mezi Německo. Hitler obsadil značnou část Polska. A na západní Ukrajinu a do Běloruska vstoupila sovětská vojska. Pak jsem nastoupil do školy, to byla sovětská desetiletka, kde se vyučovalo ukrajinsky. Pak v roce čtyřicet jedna, kdy byl Sovětský svaz přepadený hitlerovským Německem, tak normálně ještě chvíli byla otevřená škola. Ale jediná možnost byla vstoupit do ukrajinského gymnázia v Lucku, kde jsem byl rok. A pak ta škola byla zavřená a už žádná možnost studia nebyla. Ta doba byla prostě nepopsatelná pro dnešní lidi, protože už zavládlo… bylo to něco, co si dnešní člověk nedovede dost dobře představit.“

„Tenkrát ta možnost byla jediná telefonem. To znamená, že jsem musel natáhnout drát, kábl. Dvojlinky se netahaly ve frontě, akorát jedna linka. A pak se dávalo uzemnění u telefonu. Takže spojení bylo nataháno od roty k velitelství praporu a od praporu k brigádě. Takže spojení se muselo za každou cenu udržet. To bylo jediné pojítko, které tenkrát bylo. Ještě dělostřelci měli většinou rádia. Ale pro dnešní představu – takové rádiové spojení představovaly dvě bedny těžké a spojení bylo možno navázat do vzdálenosti dvaceti třiceti kilometrů. To ta technika nebyla ještě na takové úrovni, kterou dnes známe. Spojení bylo předpokladem k udržení fronty a úspěchu vůbec. Mou povinností bylo udržet spojení. Samozřejmě že každou chvíli někde to rozbilo linku, roztrhlo. Tak jsem musel ve dne nebo v noci, to je jedno, po té lince jít a najít pak ten druhý konec a spojit. To představovalo mraky nebezpečí. Jednak vstup do minového pole, jednak přepadení průzkumem německým. Protože taky v noci přestříleli linku a počkali si, až půjde. A jednak taky najít ten druhý konec, když se přišlo. My jsme nechodili ve dvou, protože nás bylo málo. Správně bychom měli jít ve dvou. Ten jeden by podržel linku a ten druhý hledal druhý konec. Musel to ale dělat člověk sám. Dřív ta možnost spojení jiná nebyla. Jedině že nějaké znamení se vyslalo světelnými raketami. Ale to spojení jako takové byl jedině telefon nebo rádio. A většinou už na štábech u vyšších jednotek používali morseovku k telegrafii. To bylo na větší vzdálenosti. A tam měli k tomu vyškolený personál.“

„Byl jsem poslaný na natažení linky na Hyrowou horu. To bylo u Dukly. Já jsem se dostal na kopec, kam mě poslali. Na to předpokládané místo, že tam budou naši. A najednou kousek za mnou, jenom stranou, jde skupina Němců. My jsme byli vybaveni jako telefonisti jenom krátkou karabinou. S tím bych nic moc neudělal. Tak jsem se rozhodl, že si vyhrábnu malý zákop a že se schovám zatím, než projdou. A během chvilky se tam objevil Steiner se svojí rotou. Kde se vzal, to nevím. Steiner byl nositelem sedmi válečných křížů, Řádu bílého lva a tak dále. A tak to byla záchrana, na kterou nelze zapomenout.“

„Tenkrát ve dne padal déšť se sněhem a v noci mrzlo. Tak bylo v zákopech. Divil jsem se, že na kopcích, kde se vykopal zákop, tam normálně stála voda. Takže jsme normálně byli ve vodě a v botách zamrzla voda. Ty měsíce jsme byli jenom v zákopech, protože tam v první linii se nedalo být někde, zajistit nějaký nocleh. Prostě musel to člověk vydržet, a co člověk vydrží, to se nedá ani popsat. Dovedete si představit, když bude déšť se sněhem a budete jenom normálně oblečený? A zkuste být týden venku. Určitě ta představa… člověk naskrz promoklý. Ono to snad bylo trošku, že jsme byli otužilejší. Za celý rok jsem nespal někde v domě, že bych se vyspal. Tam si nepamatuji, že by někdo měl angínu nebo nějakou chřipku. Tam snad to prostředí ani pro nemoc nebylo vhodné. Čeho jsem se hrozně bál, jako všichni ostatní, bylo nějaké zranění. Protože než se člověk dostal do nemocnice, tak takové zranění, které by se dnes dalo lehce vyléčit, tam znamenalo smrt. Protože když byl člověk v blátě, v bahně, a než se dostal někam, to bylo nejméně kilometr do polní nemocnice. A než se dostal, tak už většinou se chytala prostě sněť. Čili ten člověk vlastně zemřel na nákazu.“

„Za války u nás, co jsem bydlel, bylo soustředěno přes sedm set Židů. A ti byli popraveni všichni. To bylo v roce dvaačtyřicet. Ale jinak jsme s nimi za Poláků žili, vycházeli, to byli spolužáci. A chodil jsem do školy s Ukrajinci, s Poláky i se Židy. A nějaký projev, že je někdo té, nebo oné národnosti, nebyl. Nakonec na Volyni bydlelo nejenom 42 000 Čechů, ale tam žilo také 150 000 Němců. I s nimi jsme se stýkali a taky s nimi nebyly problémy za Polska do války. Až za války začal být ten problém národnostní. Do války jsme znali dobré a špatné lidi, ale národnosti nehrály nějakou roli. Když jsem viděl, jak byli popraveni spolužáci, tak je pochopitelné… člověk si to živě dovedl představit, co museli ti lidi prožít. To je nepopsatelné, to nemá snad ve světě obdoby. Jenom proto, že je nějaké národnosti, ho zabít.“